Nacionální socialismus (zkráceně nacismus) byl státní ideologií v hitlerovském Německu v letech 1933 - 1945. Jeho vláda se vyznačovala obrovským množstvím spáchaných zločinů.

   Mezi hlavní zločiny této ideologie patří holokaust, zřízení a provoz koncentračních táborů, hlavní podíl na vyvolání 2. světové války, páchání válečných zločinů během ní, pokusy na živých lidech vč. dětí a vraždění duševně a tělesně nemocných a postižených.

Výročí shromáždění NSDAP v roce 1937 v Německu.

Holokaust

Holokaust tvoří jednu z nejtemnějších kapitol v lidských dějinách, stal se symbolem a nejznámějším zločinem nacionálního socialismu. Miliony Židů bylo zplynováno, zastřeleno, ubito, umořeno prací, zemřelo hladem či zabito smrtící injekcí jenom proto, že se narodili jako Židé. Od ostatních genocid se tato liší tím, že nacisté a jejich spolupachatelé chtěli židovské obyvatelstvo vyhladit do posledního člověka.

   Holokaust lze rozdělit na 3 části. První: vyloučení Židů z veřejného života. Druhá: jejich izolace v ghettech a sběrných táborech. Třetí: fyzická likvidace.

Nacističtí pohůnci zesměšňují v předválečném, již nacistickém Německu, německou dívku a jejího židovského přítele.

   Od uchopení moci 30. ledna 1933 v Německu (již předtím ovšem příslušníci SA terorizovali německé Židy) začali nacisté systematicky vyčleňovat Židy z veřejného života. Postupně, ale nekompromisně ztratili Židé občanská práva, nesměli být zaměstnáni ve státní správě. Docházelo k "arizaci" - zabavování židovského majetku. Časem museli mít Židé na oděvu přišitou žlutou šesticípou hvězdu s nápisem "Jude" (Žid). Nesměli kupovat noviny, vlastnit rádio, domácí zvířata a mnoho dalších věcí. Nakupovat směli jen v určených hodinách, nesměli navštěvovat kina, divadla, restaurace, kavárny, koupaliště a ostatní veřejná místa. Tyto diskriminační nařízení nacisté zavedli později i v okupovaných zemích.

   Po vypuknutí 2. světové války nacisté začali zřizovat izolované prostory, tzv. ghetta a sběrné tábory, kam Židy hromadně deportovali. Ty největší se nacházely na území okupovaného Polska, a to ve Varšavě, Lodži a Lublinu. Postupná koncentrace Židů v těchto místech podstatně umožnila nacistům uskutečnit tzv. "konečné řešení židovské otázky".

   Nacisté nechtěli Židy hned vyvraždit. Nejdříve na ně vyvíjeli nátlak, aby emigrovali. Po zahájení války nacisté plánovali hromadné deportace např. na ostrov Madagaskar. Tento záměr jim ovšem vzhledem k vývoji válečných událostí nevyšel.

   Během příprav invaze do SSSR s krycím názvem Barbarossa nacistické vedení v zimě roku 1941 rozhodlo, že na zabraném území Sovětského svazu budou tamější Židé zavražděni a do tohoto "vyčištěného" prostoru pak deportují všechny evropské Židy. Za tímto účelem reorganizovali a vyškolili speciální jednotky, tzv. Einsatzgruppen, rozdělené do čtyř základních jednotek: Einsatzgruppe A, B, C a D. Jejich hlavním úkolem bylo fyzicky odstraňovat představitele sovětského režimu (osoby zaměstnané ve státní správě, komunistické funkcionáře, osvětové důstojníky Rudé armády - tzv. politruky), partyzány a Židy.

Oběšený soudce a jeho zástupce v Žitomiru, léto 1941, SSSR. V rámci Hitlerovy "ideologické války" německé jednotky vraždili komunistické funkcionáře, úředníky a osvětové důstojníky Rudé armády (politruky).

   V ranních hodinách 22. června 1941 nacistické Německo bez vyhlášení války vojensky napadlo Sovětský svaz. Od počátku tažení německá vojska porážely protivníka a postupovaly stále hlouběji do nitra sovětského státu. Těsně za nimi kráčely Einsatzgruppen a plnily své úkoly.

   V prvních týdnech německé okupace sovětští občané  - Ukrajinci, Bělorusové, Lotyši, Estonci, Litevci, Moldavané - vítali Němce jako osvoboditele. Příslušníci Einsatzgruppen toho využili a podněcovali je k pogromům proti Židům. Například ve Lvově než Sověti ustoupili, NKVD zavraždila vězně v místní věznici. Po příchodu Němců si to za přispění Einsatzgruppen místní obyvatelé vzali jako záminku k pogromu proti židovským spoluobčanům. Obětí tohoto lynče se stalo na 4 000 lvovských Židů.

   Podle Němců neprobíhaly pogromy dost rychle a efektivně, a tak se Einsatzgruppen, německé policejní prapory a velké množství místních kolaborantů s podporou Wehrmachtu a Waffen-SS pustily sami do vyvražďování sovětských Židů. Vraždilo se střelbou, z počátku klasickým polním způsobem, a pouze muži. Ale v srpnu přišel z Berlína rozkaz zabíjet i ženy a děti, tedy všechny Židy bez rozdílu věku a pohlaví. Časem se polní způsob popravy ukázal jako nevyhovující, proto se němečtí kati uchýlili k dříve zavrhované, jimi nazývané "bolševické metodě" - střelba pistolí zezadu do zátylku z těsné blízkosti (takto vraždila své oběti sovětská NKVD).

"Bolševická metoda" - poprava zezadu zblízka střelbou z pistole do zátylku oběti, nazvaná podle způsobu poprav prováděný sovětskou NKVD, se při hromadném vraždění Židů ukázala "efektivnější" než klasický polní způsob popravy.

   Průběh poprav byl nanejvýš otřesný. Oběti se musely svléknout úplně do naha a poté si stoupnout na kraj hromadného hrobu, načež byly zastřeleny. Když Němci nenašli žádnou jámu na hromadný hrob, museli ji Židé před svou smrtí sami vykopat. Pokud měly ženy malé děti či batolata, do poslední chvíle se je snažily chránit. Často se tak stávalo, že tyto děti spadly do hrobu živé a pod tíhou dalších mrtvol se pomalu udusily.

   Postup vraždění nacisté po celou dobu holokaustu neustále zdokonalovali. Během hromadného střílení přišli s nápadem "lepšího" ukládání mrtvol, cynicky nazván "sardinková metoda". Skupina Židů se musela svléknout do naha a pak si lehnout do jámy těsně vedle sebe čelem k zemi. Nato je popravčí jednoho po druhém střelil do zátylku. Přišla druhá skupina Židů, svlékli se, vlezli do hrobu a lehli si na mrtvoly obličejem směrem k jejich nohám a rovněž byli zastřeleni. Třetí skupina si zase lehla čelem k zemi k nohám druhé skupiny. Až se jáma takto zaplnila mrtvými, byla zasypána.

Hans Friedrich z I. pěchotní brigády SS (vlevo) a litevský milicionář-kolaborant Petras Zelionka, dva kati, kteří vlastní rukou v roce 1941 stříleli sovětské Židy a kteří se na sklonku svého života o tom rozhodli podat svědectví.

   I na sadistických a přesvědčených nacistech zanechávalo hromadné střílení lidí - hlavně dětí - těžké psychické následky. I přes velký příděl alkoholu se hodně esesmanů psychicky hroutilo, páchali sebevraždy, v záchvatu postříleli své kolegy. Proto vedení SS hledalo prostředek, který by zabíjení usnadnil a hlavně měl na katy co nejmenší negativní psychický vliv. Tímto prostředkem se staly mobilní plynové komory - nákladní automobily s hermeticky uzavřenou korbou, do které byla zavedena hadice napojená na výfuk. Po uzavření obětí uvnitř náklaďáku řidič zapnul motor a výfukové zplodiny se hadicí dostaly do korby, čímž se oběti zadusily. Tyto vozy obdržely Einsatzgruppen na podzim 1941. Kromě Židů v nich vraždily také Romy a psychiatrické pacienty.

Jediná známá fotografie plynového vozu (zdravotnický kříž sloužil k oklamání obětí).

   Ke konci roku 1941 přesáhl počet mrtvých sovětských Židů 900 000 a jejich zabíjení pokračovalo dál. V roce 1943, kdy bylo čím dál víc jasné, že Německo Sovětský svaz neporazí, dostaly Einsatzgruppen rozkaz spálit mrtvá těla v hromadných hrobech. Tento úkol prováděli pod dozorem vězni, váleční zajatci či ještě přeživší Židé. Záměr zcela zahladit stopy svých zločinů se Němcům ovšem nepodařil.

   Nyní se vraťme zpět do roku 1941. Adolf Hitler předpokládal porážku Sovětského svazu do několika měsíců. Wehrmacht však Rudou armádu porazit nedokázal. Plány deportací evropských Židů na okupované sovětské území tak vzaly za své. Z tohoto a dalších důvodů Hitler na podzim roku 1941 (pravděpodobně v říjnu nebo v listopadu) rozhodl o vyhlazení všech Židů nacházejících se pod německou mocí. Tímto úkolem pověřil ústně Heinricha Himmlera, a ten zase Reinhardta Heydricha. Osud evropských Židů, kteří se nacházeli či se v blízké době měli nacházet pod německou nadvládou, tak byl zpečetěn.

   První vyhlazovací tábor vznikl u městečka Chelmno. Tento byl jediný, kde jako vraždící prostředek používali nacisté plynové nákladní automobily. Další vyhlazovací tábory byly Belžec, Sobibór, Treblinka, v menší míře Majdanek a dále koncentrační/vyhlazovací tábor (ve skutečnosti komplex táborů a podtáborů) Osvětim, o kterém bude řeč později. V Belžeci, Sobibóru a Treblince zemřelo celkem 1 500 000 Židů v rámci "operace Reinhardt", které velel Odilo Globocnik.

Odilo Globocnik, Himmlerem přezdívaný "Globus", téměř neznámá postava 2. světové války, je zodpovědný za smrt 1 500 000 lidí.

   Proces vyhlazování v nich probíhal následovně: vlakový transport přivezl Židy v dobytčích vagónech do tábora. Po vyhnání z vagónů byli Židé rozděleni na dvě skupiny; muže a ženy s dětmi. Nemocné a staré osoby dopravili strážní k popravišti maskované jako nemocnice a tam je zastřelili.

   Každá ze dvou skupin se musela odděleně svléknout a byla ostříhána, načež je stráže hnaly úzkou uličkou, tzv. "šlauchem" (v Treblince esesáky posměšně nazývána "cesta do nebe") do plynových komor, maskované jako sprchy. Oběti v nich byly zplynovány zplodinami z naftového motoru. Poté příslušníci sonderkomanda, složené z Židů, otevřeli zadní dveře komory a část z nich prohledala ústa zavražděných - pokud v nich našli zlaté zuby, vytrhli je - a tělní otvory, zda v nich nejsou schované cennosti. Potom odtáhli mrtvoly k hromadným hrobům, do kterých je hodili. V pozdějším období se mrtvá těla pálila, členové sonderkomanda museli vykopat a spálit i dříve pohřbené mrtvoly. Nakonec plynové komory vyčistili. Další skupiny židovských vězňů čistily vagony, třídily a zpracovávaly zabavený majetek zavražděných.

Pohřbívání mrtvol ve vyhlazovacím táboře Belžec.

   V Belžeci, Sobibóru a Treblince (a rovněž v Chelmnu) žádné selekce neprobíhaly - všichni Židé (s výjimkou osob vybraných na práce v táboře) byli ihned po příjezdu zavražděni.

   Nejznámějším a největším vyhlazovacím táborem byl Osvětim, ve skutečnosti komplex čtyřiceti táborů a podtáborů. Od všech ostatních se Osvětim lišil tím, že plnil funkci koncentračního a zároveň i vyhlazovacího tábora.

   Historie Osvětimi se začala psát v dubnu 1940, kdy se jeho velitelem stal Rudolf Höss. Ten dostal za úkol vybudovat u stejnojmenného polského městečka koncentrační tábor pro polské politické vězně.

   Na podzim roku 1941 proběhly v Osvětimi první pokusy zabíjení plynem, Cyklonem B, na ruských válečných zajatcích (politrucích).

   Koncentrační tábor Osvětim se postupně rozrůstal, až se z něho stal zároveň i vyhlazovací tábor, rozdělený na tři hlavní části: kmenový (původní) Osvětim I, Osvětim II Birkenau (tady se nacházely hlavní plynové komory) a Osvětim III Monowice.

   Vyhlazovací proces v Osvětimi byl podobný jako v táborech Operace Reinhardt, s jedním hlavním rozdílem; v Osvětimi probíhaly selekce. Po příjezdu transportu esesmani společně s vězni z komanda "Kanada" vyhnali Židy z dobytčích vagonů. Vězni z Kanady sebrali nově příchozím všechen majetek, zatímco esesáci rozdělili muže a ženy s dětmi do dvou zástupů. Pak začala ona nechvalně proslulá selekce; SS lékař postupně rozdělil podle svého odhadu (!) pohybem palce ruky Židy na "práceschopné" (zdravé muže a ženy schopné fyzické práce) a "práceneschopné" (staré a nemocné muže a ženy a děti mladší 15 let). Spolu s dětmi byly do skupiny práceneschopných zařazeny i jejich matky, ačkoliv ty pracovat mohly. Nacisté správně předpokládali, že by se matky bránily nechat se oddělit od svých dětí. Proces vyhlazování by se tak komplikoval a zpomaloval, a také by docházelo k nežádoucím psychickým následkům u přítomných esesmanů, čemuž se nacisté chtěli za každou cenu vyhnout. Po selekci byli Židé vybraní jako schopní práce přijati do tábora, a práceneschopní po svlečení a ostříhání zavražděni v plynových komorách Cyklonem B - modrých krystalcích měnící se po kontaktu se vzduchem na plyn.

   Stejně jako ve vyhlazovacích táborech Akce Reinhardt, tak i v Osvětimi pracovalo v plynových komorách speciální vězeňské komando, složené výhradně z Židů - sonderkomando. Esesáci vykonávali pouze dozor, doprovázeli Židy určené k likvidaci a SS lékaři sypali Cyklon B do otvoru v plynové komoře.

   Po zplynování členové sonderkomanda po vytrhání zlatých zubů odtáhli mrtvoly do krematoria, která se nacházela ve stejných budovách jako plynové komory, a spálili je v pecích. Do každé pece se dávalo několik těl. Pokud kapacita krematorií nestačila, pálily se mrtvoly ve velkých jámách. Dále sonderkomando čistilo plynové komory od výkalů, moči a krve.

"Vyselektovaná" židovská stařenka s dětmi kráčí vstříc smrti k plynové komoře v Osvětimi-Birkenau.

   Ještě krátce o komandu "Kanada". Vězni v tomto komandu museli zabavovat, třídit a odevzdávat esesmanům majetek nově příchozích Židů. SS měla zájem především o drahé a cenné věci, jako peníze, šperky, drahé kovy, cenné sbírky mincí a poštovních známek, drahý oděv, značkové parfémy a další. Právě proto se komandu přezdívalo "Kanada" - jako země hojnosti. Zabavoval se ovšem i ostatní, méně cenný majetek.

   Poměry panující v Osvětimi asi nejlépe vystihuje hlavní nařízení: "POVOLENO JE POUZE TO, CO JE NAŘÍZENO! CO NENÍ NAŘÍZENO, JE ZAKÁZÁNO A PŘÍSNĚ SE TRESTÁ!"

   Židé zařazeni do tábora jako práceschopní vykonávali většinou těžké, vyčerpávající práce při nedostatečném přídělu jídla a špatné nebo vůbec žádné lékařské péče. Většina z nich tak umírala po několika týdnech. I mezi nimi nacisté prováděli pravidelné selekce a vysílené, vychrtlé vězně posílali do plynových komor.

   V Osvětimi také probíhaly pokusy na lidech.

   Tábor byl osvobozen 27. ledna 1945 jednotkami Rudé armády. Zemřelo v něm nejméně 1 000 000 lidí.

   Je toho mnoho, co lze napsat o tomto smutně proslulém táboře. Toto je pouze hrubý nástin jeho historie.

Osvobození vězni v Osvětimi.

   Holokaust probíhal až do kapitulace Třetí říše a obětí tohoto zločinu se stalo 6 000 000 Židů.

Koncentrační tábory

Již několik měsíců po uchopení moci nacisté zřídili první koncentrační tábor Dachau a postupně přibývaly další. Nejznámějšími byly Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Flössenburg a ženský koncentrační tábor Ravensbrück. V nich věznili své politické odpůrce a osoby režimem označené jako "nepřátelé národního společenství". Byli to komunisté, sociální demokraté, ostatní demokraticky a antifašisticky smýšlející osoby, kněží, homosexuálové, "práce se štítící" (Romové, tuláci, pytláci, žebráci, prostitutky apod.), kriminálníci a i osoby podezřelé tím, že by narušily nové politické uspořádání. Každá skupina vězňů byla označena určitým barevným trojúhelníkem, tzv. vinklem, přišitým na vězeňském obleku. Političtí vězni měli červený, kněží fialový, homosexuálové růžový, "práce se štítící" černý, kriminálníci zelený a Židé dva trojúhelníky - červený a žlutý - přišitý do tvaru šesticípé hvězdy.

Zubožení vězni koncentračního tábora Buchenwald rozmlouvají krátce po svém osvobození 18. dubna 1945 s americkými vojáky.

   Po vypuknutí 2. světové války do koncentračních táborů přibyli kromě výše uvedených i lidé angažující se v odboji, váleční zajatci nebo lidé vzati do "ochranné vazby" jako rukojmí.

   V nacistických koncentračních táborech panoval přísný, despotický režim. Vězni museli těžce pracovat za naprosto nedostatečného přídělu stravy, byli krutě týráni a vražděni dozorci-příslušníky SS či umírali na následky táborových podmínek jako byla podvýživa, fyzické vyčerpání, nevyhovující lékařská péče apod.

   Pro představu uvádím úryvek z knihy Byl jsem číslem 7809 od Josefa Rudolfa o jednom z nejhorších nacistických koncentračních táborů Mauthausen (fakticky se jednalo o vyhlazovací tábor):

   . . . Mauthausen byl centrálním koncentračním táborem, jemuž podléhalo několik desítek jiných koncentračních táborů v Horním Rakousku a v jihovýchodním Bavorsku, jako Gusen, Ebensee, Mariazeli, Hartheim, Grossraming aj. Od jeho založení až do jeho dobytí 5. května 1945 měl Mauthausen jedinou funkci, kterou nejpřesněji vystihuje označení vernichtungslager. Vyhlazovacímu cíli sloužily všechny mauthausenské prostředky: popraviště, plynové komory, utloukání, hladovění, krematoria, stejně jako humánně vyhlížející zařízení, jímž je vězeňská nemocnice, prádelny nebo předpisy o způsobu vnitřního života v táboře. . .

   . . . V každém bloku byly dvě prostory 8,20 metrů široké a 16 metrů dlouhé, v nichž bydlelo 300, avšak i 600 lidí, kteří spali na palandách ve třech patrech nad sebou. . . . Mrtví byli shazováni do úzkých uliček mezi palandami, takže ten, kdo chtěl dojít ke klosetům, šlapal po tělech svých mrtvých druhů. . . .

   . . . Vězni pracovali jednak přímo v Mauthausenu, hlavně v lomech, na stavbě cest a při budování táborů, jednak v blízkém Gusenu ve zbrojním průmyslu, při stavbě podzemních továren, chráněných proti letectvu, kromě toho byli přidělováni k tak zvaným "aussenkomandům" v jiných táborech, kde pracovali na stavbě přehrad, v solných dolech (Solway v Ebensee) a pod.

   Jakou práci konali vězňové, ukáže nejlépe příklad: Z kamenolomů v Gusenu byl dopravován kámen ke stavbě tábora v Mauthausenu. Velký výškový rozdíl mezi oběma místy byl překonán jednak stavbou schodů, jednak postavením silnice (Strassenbau 2) . . .

   . . . Obrovské balvany byly nošeny na zádech z lomu do tábora a vězňové k této práci určení vykonali denně cestu devět až jedenáctkrát. Ti, kteří pod nákladem hynuli nebo padali, byli odstřelováni ranou do týla nebo položiví házeni na hromady mrtvol, které pak byly dopravovány do krematoria. V tomto kamenolomu (Wiener Graben) pracovalo 1 200 lidí. Při ukončení denní práce musela část z nich složit náklad u nejhořejších stupňů schodiště. Při nástupu k práci druhého dne bylo 1 200 lidí hnáno obušky a střelnými zbraněmi po 82 schodech a do této změti padajících lidských těl byly váleny balvany, které jen stupňovaly hrůzu cesty do lomu.

   Při jiných pracích byli vězňové nezřídka připichováni k zemi krumpáčem, stráže jim přerážely údy klacky a s každou pracovní četou jezdívaly povozy, vracející se do Mauthausenu s hromadami mrtvol. . . .

   . . . Z komanda Steyer jezdilo denně po dobu jednoho a půl roku nákladní auto s hromadami mrtvých ke krematoriu. Mrtví byli z aut shazováni do podzemních prostor lednice, umístěné vedle kremačních pecí, a odtud dopravováni ke spálení. Každá pec byla stavěna pro spálení jedné osoby, ale nakládalo se tam šest až sedm mrtvých najednou. Pálilo se dnem i nocí. Karmínově rudý plamen šlehal bez ustání z komínů. Deset vězňů, určených jako personál krematoria, vykonávalo tu svůj truchlivý úkol, aby nakonec osm z nich bylo stejně odpraveno, když vzniklo nebezpečí, že porážkou Německa budou odhaleny bestiální krutosti tábora. Dvěma zbylým z personálu krematoria se podařilo zachránit si životy. Prohlásili, že byli spalováni i položiví. Když krematoria nestačila, byly kopány hromadné hroby, neboť kupy zahnívajících mrtvol v celé prostoře tábora šířily pach dalekého okolí Mauthausenu. Ohlodávání mrtvol krysami bylo i v barácích normálním zjevem.

   Jiným vražedným prostředkem byl kyanovodík, dalším vstřikování magnesia sulphurica a kalia cyanatica a benzinu do svalů nebo intravenosně. Injekcemi v letech 1941 až 1942 bylo odpravováno dvacet lidí denně.

   Běžnou a v nejrůznějším rozsahu po celém táboře užívanou cestu k smrti byl hlad. Svědectvím vězňů i lékařů jsou doloženy četné případy, kdy zajatci jednoho bloku snědli srdce i játra mrtvých lidí. V roce 1945, kdy nedostatek potravin byl již zcela zjevný, nařídil šéf kuchyní, aby do nemocničního tábora v Mauthausenu nebyly dodávány žádné potraviny. O tom, jak hrozný život měli tito lidé, svědčili na kost vyhublí ubožáci, ošetřovaní v amerických nemocnicích, a mrtvá těla, ukládána do hrobů. . . .

   Ze stejné knihy pochází i informace z koncentračního tábora Ebensee:

   . . . Tass reprodukoval 18. května 1945 zprávu anglického listu Daily Telegraph, podle které americký jezdecký oddíl vypátral nový koncentrační tábor, který se nijak nelišil od Buchenwaldu, pokud jde o hromadné vraždění vězňů.

   Tábor byl poblíž vesnice Ebensee v pochmurném údolí na jižním konci alpského jezera Gmundenského. Tam, uprostřed nádherné rakouské přírody, bylo Američany osvobozeno 16 000 zubožených a vyhladovělých lidských bytostí. Měsíc předtím bylo v táboře 28 000 lidí, z nichž za čtyři týdny zemřelo 12 000 vězňů hladem, bylo pověšeno, zastřeleno nebo ubito k smrti.

   Když do tábora přicházely první zprávy o rychle se blížících amerických jednotek, vězňové napadli stráže a zabili je. Potom šli k místnímu veliteli esesmanů, který byl současně velitelem tábora, popadli ho a odvedli do krematoria. Tam se vězňové se svým zajatcem zastavili před dlouhou řadou pecí, otevřeli dveře jedné z nich a hodili tam bývalého vedoucího tábora. . . .

   . . . Špatné počasí, podvýživa, hlad a těžká práce způsobily, že vězňové v poslední době před pádem nacismu umírali v Ebensee po stovkách denně. Hlad byl takový, že se začalo v táboře zmáhat i lidojedství. Svědecky bylo zjištěno, že několika mrtvolám bylo řezáno z těl maso, pokud ještě na umučených nějaké zůstalo. Bylo běžnou podívanou vidět vězně, jak se pasou na trávě. Hlad byl v Ebensee takový, že vězňové jedli z hladu všechno, vyvařené kosti z kuchyně, uhlí a hlínu. Po požívání uhlí mnoho vězňů zemřelo na střevní zácpu.

   V koncentračním táboře v Ebensee na podnět velitele tábora byli řemeslnými vrahy z řad německých trestanců na blocích ubíjeni nemocní a slabí lidé, kteří byli táborovým lékařem propuštěni na nějakou dobu z práce. Nepohodlní lidé bývali v noci utopeni v kádi vody, ubodáni nebo pověšeni na stromech. Kdo utekl a byl chycen, byl ve většině případů pověšen nebo zastřelen. Kdo psal na černo domů a byl přistižen, byl potrestán tím, že na něho byla poštvána velká žlutá doga.

   Vězňové, kteří byli umučeni v táboře nacisty nebo jejich pomahači, byli mnohdy ještě za živa mrháni do výhně plamenů v táborovém krematoriu.

Nechvalně proslulým symbolem nacistických koncentračních táborů se staly hromady vychrtlých mrtvol a vězňů-živých koster potažených kůží...

   Fotografie hromad vychrtlých mrtvol naházených na hromadu a vězňů-živých koster, pořízené v nacistických koncentračních táborech po jejich osvobození, tvoří navždy varovný vykřičník před nacismem.

2. světová válka

Přestože 2. světovou válku nezavinili nacisté sami (dalšími hlavními viníky je fašistická Itálie, císařské Japonsko a bolševický Sovětský svaz), jejich podíl na ní je největší. 2. světová válka začala 1. září 1939 útokem nacistického Německa a fašistického Slovenského štátu na Polsko a skončila 2. září 1945 kapitulací Japonska. Zúčastnilo se jí 72 států a bojové akce se odehrávaly na teritoriu 40 zemí. Bojovalo se v Evropě, severní a východní Africe, tehdejším Sovětském svazu, Atlantickém a Tichém oceánu a v jihovýchodní Asii. 2. světová válka byla vedena bezohledně jak vůči vojákům, tak civilistům.

   V říjnu 1935 napadla Itálie Etiopii (tehdy Habeš) a do konce května 1936 ji okupovala. V roce 1939 Itálie anektovala Albánii. Japonsko v roce 1932 obsadilo Mandžusko a v roce 1937 rozpoutalo válku s Čínou. V červenci roku 1936 začala občanská válka ve Španělsku mezi levicovými republikány a Francovými fašisty, kterou v roce 1939 vyhráli fašisté. V březnu 1936 vpadli Němci do té doby demilitarizovaného pásma v Porýní. O dva roky později Německo anektovalo Rakousko, v říjnu 1938 československé pohraničí zvané Sudety a v březnu 1939 zbytek českých zemí (Slovensko vyhlásilo samostatný stát).

   1. září 1939 Německo se Slovenskem bez vyhlášení války napadly Polsko. 3. září vyhlásila Francie a Velká Británie, které garantovaly Polsku vojenskou pomoc, Německu válku, ale pro záchranu Polska neudělali prakticky nic. 17. září z východu do Polska vtrhl Sovětský svaz. Polsko kapitulovalo 2. října. Následně si mezi sebou Německo a SSSR rozdělily polské území v rámci uzavřené dohody známou jako Pakt Molotov-Ribbentrop.

Setkání Sovětů a Němců v dobytém Polsku, září/říjen 1939.

   V letech 1940 a 1941 pokračoval Hitler v dobývání severní, západní a jihovýchodní Evropy. Postupně se tak pod německou moc dostalo Dánsko, Norsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Francie, Jugoslávie a Řecko. K Německu se jako spojenci přidaly Itálie, Japonsko, Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Finsko, Španělsko a Bulharsko. Pouze Velká Británie se v letecké bitvě ubránila, a tak Hitler invazi na britské ostrovy odsunul na neurčito.

   Také Sovětský svaz vedl v prvním období 2. světové války expanzivní politiku. Kromě zasílání dodávek potravin a surovin do Německa v roce 1940 anektoval část Rumunska (Besarábii a Bukovinu) a Lotyšsko, Estonsko a Litvu. V roce 1939 SSSR zahájil válku s Finskem, které se ovšem ubránilo a obě země podepsaly na jaře 1940 příměří. Finsko se muselo vzdát některých území ve prospěch Sovětského svazu, ale jinak si zachovalo nezávislost.

   Boje probíhaly také v Africe mezi Itálií (ke které se časem přidaly německé jednotky) a Spojenci. Válka na africkém kontinentě skončila 13. května 1943 kapitulací německých a italských vojsk.

   V ranních hodinách 22. června 1941 Německo se svými spojenci napadlo bez vyhlášení války Sovětský svaz. Německu se podařilo protivníka naprosto překvapit, a tak i přes početní a materiální převahu Rudé armády jak v živé síle, tak v technice (např. proti 3 500 německým tankům stálo 20 000 sovětských) se Wehrmachtu dařilo rychle postupovat stále hlouběji do nitra sovětského státu.

Zajatí sovětští vojáci pochodují do německého zajetí.

   Na začátku prosince stáli Němci před Moskvou. Za tu dobu padlo 3 000 000 rudoarmějců, další 3 000 000 se nacházely v německém zajetí. Rudá armáda utrpěla sérii porážek, z nichž největší byla prohra o hlavní ukrajinské město Kyjev - zde napochodovalo do německých zajateckých táborů 650 000 sovětských vojáků.

   5. prosince 1941 přešla Rudá armáda na moskevské frontě neočekávaně do protiútoku, zahnala německá vojska o stovky kilometrů na západ a stabilizovala frontu. Po tomto sovětském vítězství již nikdy Wehrmacht nedokázal podniknout ofenzivu po celé šíři východní fronty.

   7. prosince 1941 napadlo japonské letectvo americkou základnu na havajských ostrovech Pearl Harbor. V reakci na to Hitler vyhlásil USA válku. Následně japonská armáda podnikla rozsáhlou ofenzivu v Pacifiku a obsadila Filipíny, Indonésii, další území v Číně, velkou část Barmy, Novou Guineu, Šalamounovy ostrovy a množství ostrovů v Tichém oceánu.

   V létě německá armáda s armádami svých spojenců podnikla útok na jižním úseku fronty s cílem dobýt Stalingrad a ropná pole na Kavkazu. I přes počáteční vítězný postup se jim ani jedno nepodařilo. V takřka půlroční bitvě o Stalingrad utrpěl Wehrmacht porážku a Rudá armáda vyhnala Němce z Kavkazu.

   O poslední zvrat se Němci pokusili v létě 1943 v rámci operace Zitadelle s úmyslem dobýt město Kursk. Rudá armáda útok předpokládala a důkladně opevnila terén. Po několikadenních urputných bojích Sovětský svaz zvítězil a Německo definitivně ztratilo na východní frontě iniciativu.

   Po obsazení severní Afriky se Spojenci vylodili na Sicílii a vzápětí v pevninské Itálii, čímž otevřeli druhou frontu v Evropě. Mussolini byl svržen a nová italská vláda uzavřela se Spojenci příměří. V reakci na to ovšem Wehrmacht obsadil většinu Itálie. Spojenecká vojska se tak musela zdlouhavě probojovávat italským územím a celou Itálii se jim podařilo osvobodit až po německé kapitulaci.

   V roce 1944 Sověti osvobodili své území a dál postupovali k hranici Třetí říše. Postupně SSSR obsadil Německem okupované státy a státy německých spojenců (kromě Finska) ve východní, jihovýchodní a střední Evropě.

Boje s Japonci v Tichomoří byly tvrdé a nemilosrdné.

   Tvrdé boje probíhaly s Japonskem, které v roce 1943 muselo přejít do obrany. Američané postupně obsazovali strategicky důležité tichomořské ostrovy, potom se vylodili na Filipínách (celé její území osvobodili až po japonské kapitulaci). V roce 1945 dobyli japonské mateřské ostrovy Iwo Jima a Okinawa. Také v Číně a Barmě se Spojencům dařilo Japonce vyhánět.

   6. června 1944 se Spojenci vylodili v Normandii a do dvou měsíců osvobodili celou Francii. Na podzim téhož roku stanuli na západní hranici Německa. Wehrmacht v prosinci 1944 podnikl protiútok v Ardenách, který zkrachoval. V březnu 1945 Spojenci překročili Rýn, přičemž do té doby postupně osvobodili Belgii, Nizozemsko a Lucembursko.

   18. dubna 1945 zahájila Rudá armáda útok na Berlín, 30. dubna spáchal Hitler sebevraždu a 2. května bylo hlavní německé město dobyto. Německo kapitulovalo 8. května 1945, čímž bylo následně Spojenci osvobozeno Dánsko a Norsko a 12. května získal Sovětský svaz plnou kontrolu na Československem.

   Na Dálném východě stále vzdorovalo Japonsko. V létě 1945 mu vyhlásil válku Sovětský svaz. Dne 6. srpna 1945 svrhli Američané na japonské město Hirošima atomovou pumu, o tři dny později též na Nagasaki. Japonsko kapitulovalo 2. září 1945.

   2. světová válka skončila. Zahynulo v ní 50 000 000 lidí, z toho největší ztráty měl Sovětský svaz (20 000 000), po něm Čína (10 - 15 000 000). Československo přišlo o 360 000 občanů, z toho bylo 125 000 Čechů.

   Poznání, jak zničující může být každá příští válka, vedlo národy i jejich vlády k přesvědčení, že bude napříště třeba řešit vzájemné spory mírovými prostředky. V tomto posunu patrně tkví hlavní a trvalý příspěvek 2. světové války.