Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pokusy v Dachau

Pokusy na lidech v Dachau.

article preview

 

Pokusy na vězních v koncentračním táboře Dachau

 

Svědectví bývalého vězně MUDr. Františka Bláhy.

 

mudr.-frantisek-blaha-1.jpgMUDr. František Bláha byl český lékař, který byl za 2. světové války vězněn v nacistickém koncentračním táboře Dachau. Zde se mj. stal svědkem pokusů na vězních, a po válce (nejen) o nich napsal knihu s názvem Medicína na scestí. Tento článek je výňatek z této jeho knihy; pojednává o oněch pokusech, které nesmí být zapomenuty. Více o MUDr. Františku Bláhovi ZDE ZDE. Celá kniha Medicína na scestí je k přečtení ZDE.

 

pokus-s-tlakem.jpg

Vězeň v koncentračním táboře Dachau, který zemřel během pokusu se změnami tlaku.

 

 

A. CHIRURGIE

Přistupme k pokusným stanicím, které se staly specifickým úkazem dachovského tábora a které zaujímaly nejvíce naši mysl a nadělaly nám nejvíce starostí.

   První z nich byla stanice chirurgická. Nebyla pokusnou stanicí v pravém slova smyslu. Byla učebnou v první době individuálních případů, vybíraných pro pány šéflékaře a SS-chirurgy dr. Langa a dr. Mürmelstatta. Teprve za tohoto postupem času se stala masovou stanicí v pravém slova smyslu. Již za dr. Langa bylo to zařízeno tak, že každý nově příchozí do tábora byl hned při přijímání velmi podrobně vyslechnut, měl-li kdy nebo má nějakou chorobu, zejména takovou, kterou by bylo možno operovat. Byly to zejména stížnosti, týkající se traktu zažívacího, které u lidí prošlých několikaměsíční nebo několikaroční dobou vězeňskou byly snadno pochopitelné. Takový vězeň byl v několika málo dnech nebo týdnech zavolán k důkladnému vyšetření, jaké bylo na příklad moje, a i když byl nález zcela negativní (protože to bylo konec konců vedlejší, když uvážíme, kdo vlastně roentgenoval), vždy se našel důvod k "nutnému" zákroku. Vzpomínám si na jeden ze sta případů na vzácného člověka - Jana Čecha, tajemníka z Olomouce. Přišel do tábora v poměrně výtečném stavu. Vždyť byl do té doby vrchním kuchařem v Sušilových kolejích v Brně a odtud jsme se znali. V nejtěžších chvílích výslechů t. zv. vojenské akce moravské se o nás všechny s celým svým kuchyňským štábem mnoho zasloužil. Cítil se zcela zdráv a vážil 88 kg. Vyslovený atlet, kypící zdravím. Při příchodu si vzpomněl a bohužel i udal, že měl kdysi před dávnými lety žloutenku a že to jeho ošetřující lékař tenkrát označil za zánět žlučníku. A tak to bylo i zapsáno. V táboře se cítil zdráv, snášel dobře všechno, i tu nejnestravitelnější stravu, až byl zavolán k vyšetření. Ležel jsem tenkrát při chystané mé vivisekci naproti němu na témž pokoji a viděl jsem náhodou indiskrecí jeho snímek s náplní Tetragnostu. Žlučník byl zaručeně vzorně normální. Pan šéflékař však usoudil a rozhodl, že se jedná o veliký kámen a proto se musí ihned provést cholecystektomie. Informoval jsem ho o operaci, do které samozřejmě neměl žádné chuti. Měl tenkrát přijít na řadu ihned po mně. Ale v ten den mým případem nastalo takové vzrušení a pan šéflékař byl tak "otráven", jak prohlásil, že již ten den ani následující neoperoval a můj milý kamarád přišel na řadu až třetího dne. Nic mu nepomohlo. Historie se vždy neopakuje, třebas že chtěl použít mé methody. Jak mně sdělil asistující student-vězeň, nebylo na žlučníku nic; ale přesto byl vyňat, provedena pomocí katetru plastika choledochu i cystiku s drenáží navenek a jako vedlejší výkon připojena ještě appendektomie. Hojení bylo provázeno obvyklým velkým hnisáním a horečkami, které ale nakonec přece jenom zdolal jeho mohutný organismus, a tak mu zůstala jako památka široká dehiscentní hluboko vtažená jizva, nejméně 40 cm dlouhá. S tou ovšem musil jít pracovat, nechtěl-li se stát invalidou. Dostal se zase do kuchyně, ale při nošení těžkých pytlů a košů ze skladiště asi právě rok po operaci byl donesen na revír s prudkými typickými ileosními příznaky. Protože to byl akutní případ chirurgický, byl položen na internu. To bylo pravidlem. S typickým obstrukčním ileem byl "pozorován" až do svého posledního vydechnutí. Za jeho obdukce jsem byl již v Totenkamře: úplná obstrukce střev se silnými svazky jizev a srůstů v pravém nad- i podbřišku, gangraina střev a diffusní peritonitida.

   To byl jeden ze set podobných případů. Všechno bylo operováno. Jeden den bylo na příklad osm operací žaludku  samý Billroth I, druhý den o nic méně Billroth II, pak kombinace, Krönlein, Finkelstein a zase cholecystektomie, appendektomie a hernie, tyto poslední dvě zpravidla se sterilizací, to jest resekcí ductů, nephrotomie i nephrektomie, z tuberkulosního oddělení pak thorakoplastika a hlavně strumy - to byla Langova specialita. Všechno šlo vždy v seriích.

   A když to tak dobře běželo v malém, za dr. Mürmelstatta to bylo ve velkém. Kapo revíru došel na blok a vybral z pracujících zdravých lidí 30 - 40, které uznal za způsobilé k určité operaci. Tak lidé, kteří už léta v táboře bez obtíží těžce pracovali, všechno snášeli, se najednou dozvěděli, že mají velký vřed žaludeční nebo kámen v ledvině, žlučníku nebo velmi nebezpečnou kýlu, strumu, ač neměli více než 38 okolo krku a nikdy na sobě nic nepozorovali. To jen tak všeobecně. Bylo by skoro nekonečné vypočítávat a popisovat chirurgické výtvory a umění jednotlivých adeptů německého SS ranhojičství. Největší a hlavní jejich ctností byla vždycky důkladná odvaha a úplný nedostatek jakéhokoliv svědomí anebo dokonce odpovědnosti. Vzpomínám si jen na Obersturmführera dr. Jägra, již staršího, v civilu zubního lékaře, jinak slušně a pokojně vyhlížejícího, který se ale k neštěstí mnoha set svých obětí rozhodl, že bude chirurgem. To nebyly chirurgické pokusy, nýbrž rozsáhlé "heroické" devastace ty jeho i nejjednodušší incise a kontraincise s drenážemi při zcela nepatrných furunklích a abscessech, přímo provokativně zbytečné amputace prstů i údů bez jakékoli indikace, takže i dokonce tehdejší Chefartz dr. Volter, takto jinak také odvážný a už starší adept chirurgie, který býval trochu přístupnější náladě a humánnějšího pojímání vždy po požití většího kvanta alkoholu - se toho hrozil a konečně dr. Jägra z tábora odstranil.

   Jiný z těchto výtečníků se specialisoval na thorakoplastiky. Byl jím mladý, sotva promovavší Obersturmführer dr. Richter. Byla to pro odborníka hrůzná podívaná s neslavnými konci i když po zkušenostech se později omezoval pouze na frenikoexairesy. Ale často frenikus nenašel, ale operovaný smrt ano.

   Jak rychle taková erudice chirurgická pokračovala, znázorňuje případ dr. Kahra, který za mé doby na operačním sálu přišel jako Obersturmführer rovnou ze štyrskohradecké SS-akademie (kde bylo celé studium zkráceno na pět semestrů). Nedovedl tenkrát při operaci ani háky držet a pincetu použít. Za měsíc už dělal operace a za dva i žaludky a střeva docela odvážně.

   Vzpomínám na jiného velmi statečného Hauptsturmführera dr. Ramsauera, který se nezastavil před žádným chirurgickým problémem. Při cystoskopování mu náhle nemocný zemřel a byl donesen mně na stůl. Našel jsem kompletně utržený pravý močovod (dr. Ramsauer si stěžoval, že nemocný byl při vyšetřování moc "nepokojný") a vykrvácení do dutiny břišní. Ovšemže, jako vždy, jsem byl hlavním viníkem sám, protože jsem to našel.

   To byli lékaři. A co bylo potom možné čekat od laiků, kteří od motyky, kladiva či pera byli postaveni na operační sál, aby asistovali, narkotisovali a převazovali, ale též sami operovali na operačním sále jako v ambulanci a často bez narkosy (za kapy Heydena leda nějakým tím direktem), amputovali, řezali a zašívali. Zde se pak ukazovali skuteční hrdinové mezi řezanými i řezajícími, protože sebeznatelnější povzdech byl na místě splacen a pan operatér nesměl býti rozčilován.

   Zažil jsem to počátkem roku 1942, kdy v sibiřských mrazech na plantážích mně omrzl prst a následnou infekcí nastala paronychie ukazováku pravé ruky. Kapo Zimmermann na ambulanci ihned rozhodl pro amputaci celého prstu a byl jsem určen čekat na konec ambulance. V návalu podařilo se mně zmizet a pomocí našeho mladého ošetřovatele Zámečníka jsem se zmocnil nůžek a provedl jsem si rychle exunquentaci sám. Taková kozačina jim zase imponovala a byl zachráněn prst i já.

   Jinak se tam našli tu a tam přece jen trochu svědomitější, ale hlavně ctižádostivější jedinci, kteří se chtěli ukázat zvláště před námi. Chirurgičtí adepti dr. Richter a dr. Plazza nás v prosektuře vícekrát poctili svou návštěvou, aby si aspoň jednou operaci udělali na připravené mrtvole. Třebaže z lidského hlediska bylo potřeba jejich snahu pochválit, neměli jsme právě jejich návštěvy rádi. Předně nemohli jsme vůbec častější SS-návštěvy v naší "tiché domácnosti" potřebovat a silně nám zacházely vždy do našeho pracovního i ostatního rozvrhu dne. Ale vždycky jsme trnuli hrůzou, když jsme se dívali na jejich techniku, na příklad střevní nebo kostní při trepanacích, a uvědomili si, že již příští den budou na místě mrtvol pod jejich rukama ležet živí naši kamarádi. Domnívám se, že bylo dost lidí, kterým jsme zachránili život i zdraví tím, že jsme oněm operatérům připravovali úmyslně nejubožejší mrtvoly, které odmítali pak použít, a tak byla často odložena nebo někdy i vypuštěna mnohá připravená jejich operace. To bylo totiž v době, kdy již na operační sál byli přiděleni od konce roku 1943 lékaři vězni a záleželo tedy na tom, aby se SS-lékaři před nimi příliš neblamovali. Ke konci začali se k nám chodit učit i SS-lékaři z ambulance ušní, která byla stejně jako oční sice již dávno v revíru zařízena na bloku B, ale opatřována silami úplně nekvalifikovanými. Teprve v poslední době převzal oční oddělení odborník vězeň, Francouz dr. Roche, a ušní oddělení náš lékař dr. Hugo Schreiber, primář z Mukačeva.

 

B. PHLEGMONY

Medicinsky nejbližší byla chirurgii pokusná stanice v pravém slova smyslu, stanice flegmonová, umístěná na třetím oddělení I. bloku. Začínalo to na chirurgickém oddělení, kde na septickém operačním sálu páni Sturmbannführer dr. Schütz a Obersturmführer dr. Babor injekčními stříkačkami vytahovali tekutý hnis z flegmonů a abscesů bez předchozího bakteriologického nebo jiného vyšetřování materiálu a ihned vstřikovali po desíti i více kubících intravenosně či intramuskulárně pokusným zdravým obětem, obyčejně polovici čtyřiceti a čtyřiceti vězňů. Tito byli vybíráni skoro výlučně z řad kněží. Bylo to z toho jednoduchého důvodu, že faráři, zejména polští, byli z valné většiny do tábora přivezeni přímo z kostela, fary či kazatelny v hromadné akci, v poměrně dobrém stavu výživy a byly proto u nich poměry k pokusům normální a rozhodně příznivější, než u sešlých a vyhladovělých živoucích mrtvol táborových. Netřeba připomínat, že byli bráni k pokusům jen kněží neněmečtí. Hlavně polští kněží v mnoha stech doplatili na to svými životy, dále faráři holandští a čeští. Vzpomínám si, jak se podařilo některé z našich, když už byli k pokusu vybráni, ilegálně nebo protekcí v poslední chvíli zachránit - ovšem za cenu, že za zachráněného tam do počtu spadl jiný nešťastník, nám neznámý. Smíchovský farář dr. Hájek a P. Zámečník poměrně rychle a bez příliš dlouhého trápení podlehli rychlé generalisované sepsi, zatím co jiní i přes rok bojovali o svůj život v nejhroznějším utrpení. Pražský farář Horký odnesl snad jediný ze známých tuto pokusnou stanici po jeden a půlročním utrpení jen amputovanou celou dolní končetinou. V té době byly prováděny pokusy ještě v omezeném rozsahu.

   Později podle návodu Reichsarzta Standartenführera dr. Lollinga, prof. Grawitze z Berlína a pod jeho dozorem bylo postupováno bezohledně a schematicky. Z každých čtyřiceti vězňů po intravenosní a stejně tak po svalové injekci byli po deseti rozděleni postižení do skupiny léčení chirurgického, allopatického, biochemického a homeopatického. Léčení bylo prováděno pod dozorem vrchního ošetřovatele Stöhra, který se při tom stával pokud možno ještě nešťastnějším a nervosnějším, za neustálého dozoru odborníků lékařů, biochemiků a homeopatů, docházejících dozorů z úřadů SS, vojenských, vědeckých i universitních. K tomu účelu byly pohotově i veškeré laboratorní pomůcky, celý postup byl neustále při ošetřování, operacích, převazech, až do pitvy fotografován a popisován. Pitvy byly námi prováděny zpravidla za účasti celého konsilia dotyčné stanice. Ne k jejich cti, ale k jejich chvále musím říci, že se nepamatuji, že by někdy tito učení pánové, i když byli našimi nálezy a závěry velmi často nepříjemně dotčeni a zklamání, nás někdy opravovali. Nepolemisovali, nýbrž dokonce velmi často úmyslně zahrocené naše dedukce a závěry bez výhrady uznali a spolkli, někdy i vymlouvali. Kolik je z toho potřeba připočítat na účet jejich neznalosti, nesvědomitosti nebo ledabylosti, lze těžko rozhodnout.

   Tak jako při všech pitvách z pokusných stanic, zejména pak ze stanice vodních pokusů dr. Raschera, který byl i v tomto směru nepřekonatelným režisérem, byla z počátku vždy při pitvách učiněna mimořádná bezpečnostní opatření, aby nikdo nepovolaný se nic o tom nedověděl, ani revírní personál. Mrtvola byla to pitevny přinášena zahalená, za vojenské asistence, přímo před započetím pitvy, když již musilo být všechno do puntíku připraveno. V okolních barácích musila být uzavřena okna, tak jak tomu bývalo obvykle při hromadných popravách střílením, všechny příchody k Totenkamře byly obsazeny ozbrojenými hlídkami a ani z personálu v prosektuře nesměl být nikdo přítomen, kromě pitvajícího a jednoho pomocníka. Všichni ostatní musili zmizet a zatemněná pitevna byla naplněna jen zájemci zasvěcenými.

   Chirurgická therapie na této stanici záležela sice v obvyklém léčení, ale tato léčba byla zahájena až 48 i více hodin po injekci, když již oběť byla ve vysokých horečkách. U některých, zejména po intravenosních injekcích, se dostavovaly třesavky a čtyřicetistupňové horečky už za jednu až tři hodiny s ostatními příznaky celkové sepse nebo se už po několika hodinách při intramusculárních injekcích objevovaly infiltráty a bouřlivé příznaky místní i okolní. Pokusil jsem se ještě v době své krátké činnosti na operačním sále, když již tyto pokusy běžely, tajně vzápětí po injekci Friedreichovou excisí a místní aplikací sulfonamidů zabránit dalšímu postupu infekce po injekci intramusculární. Je samozřejmé, že pro tuto therapii bylo pramalé porozumění a bylo by to málem dopadlo špatně pro obě strany. Zachráněný dostal novou injekci a mně samozřejmě nebyla dána příležitost k podobným dalším vlastním pokusům. Tak byly konány ještě za mé přítomnosti a spolupráce s časnou "Entlastungsincisí" ve stadiu rozsáhlé infiltrace nebo později po kolliquaci incisí s drenáží a případnou kontraincisí, k níž vlastně docházelo později v každém případě, a k zákrokům dalším až k amputacím částí nebo celé končetiny a pak jedné po druhé, rozsáhlým incisím a excisím metastatických abscesů a phlegmon povrchních i vnitřních, laparotomií s drenážemi, resekcí žeber a trepanací. Rány byly jednak denně vyplachovány nejrůznějšími desinfekčními prostředky, či zaprašovány a místně léčeny sulfonamidy. Přitom ovšem celkový stav organismu udržován všemi možnými kardiaky a toniky, vitaminy tak, aby vydržel co možná nejdéle, a pokus byl nejdokonalejší až do té autopsie, které se stejně jako ve skupinách ostatních a vlastně ve všech stanicích až na nepatrné výjimky vyhnuli jen ti, kteří po té celé prodělané kalvarii končili na invalidním bloku a v invalidním transportu.

   Pro nás, kteří jsme od roku 1939 byli bez jakéhokoliv styku s lékařskou vědou, to znamenalo naše první setkání s chirurgickým použitím sulfonamidů v takové míře a mohu říci, že nehledě k okolnostem, nemohli jsme se těmito výsledky nadchnout, které ani naprosto neodpovídaly tomu, co si páni experimentátoři zapisovali od svých dekursů a co patrně jejich propagandisté pak do světa rozhlašovali.

   Skupina allopathická byla vlastním sulfonamidovým oddělením. Parenterálně, perorálně i per rectum byly podávány nejrůznější značky eberfeldského Domaghova arsenálu. Hlavně intravenosně Tibatin a Eleudron.

   Původně byla celá stanice phlegmonová zařízena jako zkušební profylaktická. Skupinám po 30 až 40 lidech byl dáván profylakticky po tři dny Tibatin, třikrát intravenosně 10 ccm, a pak infikováni. Bylo patrné, že infekce pak naočkovaná probíhala slaběji. Přitom byla therapie sulfonamidová doplňována vždy injekcemi vitaminu (hlavně Cebionu), též hodně užívány injekce vitaminu E a hormonů (Progynon B a Testiviron), kromě natriumchloridů v infusích.

   Zprvu nejúživanější Prontosil se ukázal všeobecně slabým prostředkem i v největších dávkách. Nesmíme však zapomenout, a to platilo o všech skupinách phlegmonových pokusů zásadně, že therapie byla nasazena až třetí nebo čtvrtý den, když se buď vyvinuly infiltráty, nebo příznaky celkové otravy.

   Tibatin byl aplikován pravidelně dvakrát denně po deseti kubících a při známé technice experimentátorů jsem viděl řadu těžkých kubitálních phlegmon a gangrain. Těžko říci, co bylo zde na účet septické techniky a co bylo způsobeno chemismem preparátů, vstřikovaných paravenosně. Pamatuji, že někdy byly celkové výsledky nápadně okázalé. Ovšem jen co do horečky a celkového stavu nemocného, ale nikdy co do zastavení procesu. Snad jen to možno přiznati, že se průběh infekce tím značně zpomaloval. Ale vím, že tak jako při ostatních skupinách přes léčení sulfonamidy, kde později byly dávky změněny na léčení "štosové", jsme nacházeli při pitvách stejně generalisovanou septikopyaemii ve svalstvu, tak jako ve všech orgánech břišních, hrudních, ve hlavě i v kostech, a to samozřejmě tím více, čím měl případ vleklejší průběh. U těch nejvytrvalejších pak už bylo dokonce těžko rozhodovat, zda tu šlo o smrt sepsí či vlastně následnou celkovou degenerací orgánů nebo insufficiencí parenchymu a tkání (hlavně svalu srdečního, jater a ledvin), nebo onemocnění sekundárních, hlavně hypostatických zápalů plic.

   Poměrně pro nás nejzáhadnější byla skupina biochemická. Vedl ji biochemik dr. Kieselwetter s prof. Lauerem z Mnichova. O tyto pokusy také projevoval prof. Grawitz vždy největší zájem. Bylo současně zkoušeno i biochemické léčení nefritid a oedemů vůbec, ba i řada případů malarie byla na tomto oddělení pokusně léčena.

   Therapeutikem zde bylo celkem dvanáct různých preparátů v soluci či v pilulkách. Byl to hlavně Ca-phosphat, Ca-fluid, K-Ph, Ca-Mg a nejvíce silikáty. Dosovány byly po hodině 5 ccm tekutiny, nebo po čtyřiadvacet hodin každých pět minut jednu pilulku a potom po tři dny šest denně a sestupně až na tři. Vše bylo velmi bedlivě podle hodin zaznamenáváno ve dne v noci na zvláštní dekursy. Tyto kury byly opakovány, pokud to nemocný vydržel, několikrát. Nemocní dostávali dříve či později velmi značné dyspeptické obtíže, končící úplným nechutenstvím a následnou slabostí, která ovšem podporovala spíše než zabraňovala postupu infekce. V řadě pak případů byla charakterisována velikými krvavými průjmy a zvracením. Při pitvě u každého bez výjimky jsme zjistili veliká překrvení a poleptání sliznice zažívací, povrchní u případů akutních, ale častěji hlubší ostrůvkovité a splývající výrony krevní na kardii, pyloru, ve dvanácterníku i na tenkém střevě - podle toho, jak který případ odolával septické infekci a jak dlouho užíval. V řadě případů jsme našli ulcerosní gastritidy, duodenitidy a enteritidy a pamatuji více perforací a rozsáhlých destruktivních forem s gangrainami střev. Na játrech a ledvinách byly samozřejmě vždy degenerativní změny (tuková a amyloidní) v této skupině znatelně pokročilejší než u ostatních. Iktery, protože septické, vyskytovaly se ovšem ve skupinách. Vždyť téměř po každé šlo bakteriologicky o haemolytické streptokokky a stafylokokky v průvodu nejrůznější pyogenní flory. Připomínám, že při každém takovém pokusu byly všechny skupiny naočkovány hnisem z jednoho a téhož případu.

   Nejjednodušší, ač ve svých výsledcích stejně neúspěšné, jak jest samozřejmé, bylo léčení homeopatické. I to mělo své odborníky, felčary-homeopaty k disposici, kteří se vůbec na revírů dachovském a v celém táboře těšili veliké vážnosti, zvláště u německých a polských vězňů, a z té doby až do konce se uchovaly čajové kuchyně s nejrůznějšími bylinkami a prostředky i v době dávno po ukončení těchto pokusů, vlastně až do osvobození. V poslední době zásluhou polského lékaře dr. Fialkowského, který před válkou homeopatii odborně studoval v Heidelbergu a ve Švýcarsku (současně s t. zv. oční diagnosou na duhovce), byla homeopatie zaměřena na všechny choroby traktu zažívacího a vyměšovacího. Tak jako léčení sepsí, nepřesvědčila nás ani tato therapie čaji a baňkami, které bývaly visitkou každé mrtvoly z tohoto oddělení - o jejich vychvalovaných přednostech. Mělo ve skutečnosti jedinou lidskou výhodu, že nemocní, díky čaji, to jest převařené vodě, netrpěli tolik žízní, jako na odděleních jiných, protože byl přísný zákaz pití tak zvané dachovské pitné vody, která byla nedokonalým filtrátem svrchních vod dachovských rašelinišť. Ona byla jistě i pravým původcem veliké většiny epidemií střevních a žaludečních.

   Vcelku lze říci, že tato pokusná stanice phlegmonová znamenala co do fysického i duševního utrpení maximum všeho pomyslitelného a jistě tito kněží všech svých církví stojí jako velicí hrdinové a mučedníci proti vybledlé slávě všech mučedníků všech časů od dob Neronových a Diokleciánových až přes španělskou inkvisici a středověk.

   Stejně stojí za zmínku, že v táboře samém jen poměrně velmi málo lidí mělo ponětí o této stanici jako o stanicích ostatních, které byly daleko více populární.

   Je přirozené, že s těmito pokusy si při procesu neodborníci nejvíce nevěděli rady. Tak byl proti mně obhajobou volán jeden americký lékař, který byl vyzván, aby popsal a vysvětlil, co je to "umělá (arteficielní) phlegmona". Odpověděl prostě: "U nás v Americe mám jen jednu phlegmonu. Tahle je nový evropský vynález."

   Nemusím připomínat, že při těchto kapitolách jsem měl pernou příležitost skládat v křížových výsleších znovu mnohonásobná rigorosa, či chcete-li konat extense, než Američani pochopili všechny tyto vědecké a kulturní vymoženosti a pojmy.

   Typická byla proto znalecká otázka vyšetřujícího soudce: "Řekněte nám, pane doktore, kolikrát jste vy ve své dlouholeté praxi dělal takové pokusy a vstřikoval lidem hnis?" Odpověděl jsem mu překvapen: "To bych u nás mohl udělat pouze jedou a pak bych byl buď v blázinci anebo na šibenici a myslím, že tak to je na celém světě." Byl s touto odpovědí velmi spokojen.

 

C. MALARIE

Po každé stránce byla nejznámější stanice malariová, soukromá pokusná stanice dr. Klause Schillinga, profesora parasitologie na berlínské universitě. Tento již více než sedmdesátiletý, ale tělesně statný známý universitní učitel a vědec, nakazil v Dachau ve čtyřech letech na 2 000 lidí malarií. Je známo, že Dachau leží na nezdravé močálovité půdě, kde kromě jiných nositelů infekcí se dobře dařilo i Anophelesu, ačkoliv počasí bylo nejvýš drsné a studené. Tito komáři byli chováni ve zvláštních čtyřhranných zelených síťkových klecích a krmeni jednak mouchami (k tomu účelu bylo zvláštní komando chytačů živých much pro ně, které lovilo po celém táboře), jednak krví zdravých nebo i jiných nejrůznějších nemocných na revíru, bez ohledu na to, na jakou chorobu stonali. Komáři byli jim přikládáni k pití, stejně jako potom malarikům k infikování a dále vybraným zdravým pokusným vězňům k přenášení infekce v síťkách na vnitřní stranu stehen. Do této stanice byli vybíráni vězňové ze všech národů, plemen, každého stáří a konstituce a byla posuzována i po této stránce odolnost a průběh nemoci.

   Prof. dr. Klaus Schilling z Kochova Institutu v Berlíně, který se hrdě hlásil ke svému učiteli Kochovi stejně jako k příteli Ehrlichovi (tenkrát asi ještě nebyla rasová theorie), bádal už od roku 1898 v tropických nemocech. Byl v roce 1899 - 1909 ve východní Africe na výzkumu malarie a Trypanosomias, a pak ještě čtyřikrát na různých místech Afriky a jižní Evropy, až naposled v Africe západní 1933 - 35. V roce 1940 studoval v Římě malarii a byl tam státním tajemníkem dr. Contim vyzván, aby se vrátil domů, že je potřeba jeho studií i ve vlasti. V prosinci 1941 na vyzvání odjel s prof. Grawitzem a dr. Contim do hlavního stanu k Himmlerovi, který ho zpravil o svém úmyslu kolonisačním, t. j. přesídlit německé rolníky z neúrodných a hornatých krajin Německa do žírných rovin Ukrajiny a k Černému moři. K tomu účelu měl prof. Schilling nalézt nejlepší profylaktickou, imunisační i therapeutickou methodu. Sám si k pokusům vyvolil dachovský koncentrační tábor.

   Chtěl prý najít nejprve ochranné očkování proti malarii inokulací benigní malarie. Je zajímavé, že původně prohlašoval, že pouze lidi očkoval proti malarii, kdežto později připustil, že k imunisaci potřeboval pětkrát až osmkrát infikovat po sobě v delších či kratších intervalech po vyléčení předchozí infekce a myslí, že došel "určitých výsledků", když ve svých záznamech, jinak sporných a příliš optimistických udává, že tohoto výsledku dosáhl u devíti z 1 100 lidí.

   Způsob infekce byl několikerý. Nejčastěji byli přikládáni komáři na rámě či stehna po dobu deseti až patnácti dní. Podle toho byla pak vyvolávána terciana, dupplicata až quotidiana. Jiný způsob byl intracutánní injekcí sporozoitů z vypreparovaných slinných žláz Anophelesa. Konečně přenášel a mísil různé kmeny malarie (kombinované infekce) intravenosními injekcemi z krve t. zv. Stammtägrů, kterých si na stanici a v táboře choval celou řadu. Ti také byli na tom nejhůře.

   Schilling měl celkem 69 druhů kmenů a infekce, které byly nejrůzněji kombinovány. Nejsilnější byl kmen Madagaskar, kterého vstřikováno 5 ccm intramuskulárně nebo 2 ccm intravenosně. Další silný kmen byl Rose, pak Bumke, Fischer, Wiedl a Turner, které vstřikovány výlučně intravenosně, Moningen (Kreta), Meinecke, Samse, Peinkopf, Böhm, Fischer-Cofalla, Majhm, Ilmensee, Moskau a Finnland. To byly nejobvyklejší a z nich nejrůznější křížení.

   Inkubace byla různá, podle kmenů a hlavně podle způsobu infekce. Při kousnutí Anophelesu čtrnáct dní, při intravenosní injekci obyčejně dva dny. V klecích, které byly přikládány, byla obyčejně z dvaceti polovina positivních komárů. Při intrakutánních injekcích sporozoitů byly dosovány dávky podle jednotek: plus minus, plus a dvakrát plus. Obyčejně po deseti dnech začínalo zkoumání, nejdříve jen "dicke Tropfen", pak nátěry na parasity a gamety. U komárů dělány výlučně preparáty nativní. K barvení používal 10 ccm vodného roztoku 7,5 A na 0,5 KH2PO4 + 10 % Na 0,6, 1.7 Eosinu, Azur 2,5 g: 10 ccm 96 % Alkoholu + 585 Aq. dest. + 2 kapky Boraxmethylenblau.

   Další testy byly prováděny s lippasou v předpokladu, že jejím rozmnožením v krvi lze zjistit chronickou malarii, t. zv. Pigmentstichem, t. j. melaninovým testem, získaným z malarické sleziny, která byla několikrát sušena a preparována peptonem, kyselinou a natronem. Bylo zjištěno, že hladina lippasy stoupla vždy hlavně za záchvatu. Na těchto pokusech pracoval se Schillingem i prof. Nonenbruch z Frankfurtu. Kromě toho byly konány kontroly a zkoumání haematologická, která vedl samostatně Schillingův asistent po dr. Brachtlovi, dc. dr. Kurt Plöntner, Sturmbannführer. Z vězňů byli na této stanici zaměstnáni preparací a vyšetřováním komárů ing. chem. Branko Diel, vyšetřováním parasitologickým a therapií dr. Adam Cierkowitz, a Schillingovým sekretářem byl MUC Eugen Ost, současně i správcem materiálu.

   Nejčastější byly pokusy imunisace a infekce s krví positivních infikovaných a pak křížení jednotlivých druhů, a to jak intramuskulárně, tak i intravenosně. Byla s neúspěchem zkoušena imunisace aktivní zmíněnou infekcí: až do teploty 37,5 a pak nasazenou therapií exspektativní. Rovněž pokusy imunitním serem nebyly úspěšné. Reinfekcemi a superinfekcemi byly vyvolávány quotidiany až kontinuy s vrcholem temperatury na 39°.

   Způsobů therapie a jejich kombinací měl Schilling přes dvě stě. Hlavní byl chinin 0,5 intravenosně dvakrát až třikrát denně a pak per os 03 a 05 čtyřikrát denně po deset dní. Podáván též 1 g intramuskulárně dvakrát denně; maximální dávky byly 2 g i. v. pro den. Atterbin podáván parenterálně nebo per os sedm dní sedmkrát 03. Plasmochin třikrát 003 až 004 per os. Léčení Neosalvarsanem, které si Schilling nejvíce cenil, užíval 0,5-0,7 intravenosně po čtyři až sedm dnů, nebo 0,45 i. v. po deset dní ve třech seriích. V případě Dumas, kde se vytvořila krásná toxikosa rozsáhlou exfoliativní dermatitidou, bylo dáno čtrnáckrát 0,5. Bismogenol byl aplikován intramuskulárně v obvyklých dávkách. Zvláštní byla léčba horečnatá. Šlo o to, aby po řadu dní byla udržena teplota na čtyřiceti i více stupních (až 42°) a tím vyvolán vliv na infekci. K tomu používáno hodinových opakovaných lázní a Pyrriferu až 2000 J, a to 8-10 injekcí nebo Stimulolu. Při tom docházelo nejčastěji ke kollapsům. Jaký to mělo vliv na řadu latentních infekčních chorob, hlavně tuberkulosy, jichž byla na malarii veliká část, lze si jasně představit. Per os byl podáván též Antipyrin pětkrát 1 g a později Pyramidon 5 g denně až deset dní. V případě Bulkow Pyramidon patnáct dní po 4 g, takže nastal "Kernzellensturz" a haemoglobin byl pod 40 %. Jak při Salvarsanu tak při Pyramidonu jsme měli řadu smrtelných otrav. Při Neosalvarsanu to byla typická jaterní atrofie s klinickými a pathologickými známkami akutní žluté atrofie. Schilling sám byl s dr. Brachtlem několikrát přítomen při těchto sekcích a nic proti mému nálezu nenamítal. U soudu tvrdil, že o tom nevěděl a že kdybych ho byl na tyto případy upozornil nebo hlásil, že by ihned s pokusy přestal. Netřeba připomínat, že byly nejen tyto pitvy, ale vůbec i všichni zemřelí, kteří na eventuální komplikace nebo pozdější nové choroby zemřeli, nejen hlášeni, ale čekáno vždy s autopsií až Schilling nebo jeho zástupce přišel. Tak bylo i s Pyramidonem, který v roce 1945 vyvolal v celém revíru velkou sensaci. Věděli jsme již předem o této nové methodě, kterou Schilling urputně prosazoval a v ní pokračoval per os i per rectum, i když pacienti zvraceli a se dusili. Proto jejich hromadná pitva byla velkou událostí, které předcházela (otrávení byli poslední den honem přeneseni na vnitřní oddělení, jak se to dělalo na malarii ve většině smrtelných případů) haematologická a klinická vyšetření. Byli přítomni i všichni ze stanice a velká většina lékařů vězňů (z nich řada univerzitních profesorů) z revíru. Přes to, že si Schilling poslal pro zvláštní opis protokolu, nevěděl u soudu nic o těchto úmrtích a otravách a urputně je popíral. Stejně byly tyto případy individuálně hlášeny šéflékaři a bylo proto velmi ubohé, když dr. Witteler i Hintermayer u soudu říkali, že kdyby byli měli o tom tušení, že by byli se Schillingem "vyrazili dveře". Prvý dokonce vykládal bajky, že myslil, že prof. Schilling na své stanici léčil nemocné malarií už v civilu získanou.

   Zcela novým byl therapeuticky chinolinový preparát Boehring 2516.

   Při všech těchto pokusech byl postup Schillingův velmi urputný a neústupný, k vězňům bezohledný. Neustále vyhrožoval likvidací, psal a podával při každém odporu Strafmeldunky na nemocné i na personál. U soudu řekl, že z 1 200 jen 5 jich nešlo k pokusům dobrovolně a že i ty nakonec přemluvil.

   Úmrtnost na malarii byla prakticky nepatrná. Přímo na stanici zemřelo jen 7 lidí, t. j. ti, které nebyl čas honem přenést na jiné oddělení. Jinak zemřelo přímo na malarii nebo její therapii bezprostředně přes 40 lidí. Zato t. zv. komplikacemi, hlavně tuberkulosou, 400. Lze si to lehce vysvětlit stavem zkoušených a počet jejich by byl mnohem větší, kdyby bylo lze zachytit i všechny, kteří po dříve prodělané malarii zemřeli epidemiemi jistě též v důsledku prodělaných záchvatů a následků na všech orgánech, tak jak jsme je nacházeli při pitvách.

   Tak jako u všech ostatních pokusných stanic, byl z Berlína resp. Oranienburgu počet "Versuchsobjektů" kontingentován. Když chtěl nebo potřeboval měsíčně počet větší, musil experimentátor zvláště žádat. Je ovšem jisté, že často si tyto úpravy udělal v dohodě s šéflékařem nebo komandantem sám. Počet zkoušených byl podle návrhu šéflékaře předložen komandantovi tábora a na jeho rozkaz pak vybral je jmenovitě Arbeitseinsatz. Je sice pravda, že všichni měli být předem vyšetřováni a že se to také formálně, ale velmi povrchně dělalo. Vyšetřoval dr. Brachtl, dr. Plötner a později Hintermayer, což se ohraničovalo obvykle na ukázání jazyka. Zato byli všichni roentgenováni, což zase bylo málo platné. Předně s ohledem na odbornost roentgenologů to bylo velmi pochybné a pak vůbec neúčinné. Tak jsem našel v chorobopisu přijímaných řadu roentgenových nálezů se sytými, neohraničenými stíny na obou stranách, s "pflaumengrossem" infiltratem apod. Jak to potom dopadlo po horečnatých záchvatech, lze si představit stejně jako u lidí, jichž elektrokardiogramy byly přiloženy s diagnosami těžkých poruch myokardu, komorovými extrasystolami a insufficiencí koronárních cév. Že nemocní nebyli nadšeni ani celkem velmi nepříjemnou a bolestivou (chinin) léčbou, je též pochopitelné.

   Po prvním dílu therapie byli nemocní propouštěni na blok, posláni do práce a musili chodit dvakrát denně na měření temperatury. Každý švindloval a snižoval horečku, jen aby nemusil zpátky na stanici - s výjimkou hrozícího transportu nebo trestu. V tomto případě se jenom volilo menší zlo.

   Je velmi zajímavé, že ačkoliv v táboře byla řada luetiků, byla opravdu indikovaná malariová kura udělána jen v jediném, náhodou mnou doporučeném případě, kde ing. N. V., který byl na vnitřním oddělení, i očním řadu měsíců léčen a týrán na nejrůznější nemoce, ač jasně vykazoval známky L III, prodělal konečně důkladnou malariovou kuru. Schilling mu dal 15 záchvatů až do 41,7° a pak ještě pětkrát Neosalvarsanovou kuru. Bohužel výsledek se v tomto případě nedostavil ani po tak radikální léčbě kromě nepatrné úlevy subjektivní, za to značné tělesné zhroucení.

   Jedinou kladnou stránkou těchto pokusů bylo pro vězně, že se mohli po této nákaze po řadu měsíců a roků vyhýbat práci. Bývali drženi na revíru poměrně velmi dlouho jako nemocní a po propuštění chodili dvakrát denně na revír ke kontrole, k měření teploty a při tom nemusili pracovat, nebo později v době totálního nasazení byli používáni k lehčí práci. Pro nás pak po stránce pathologicko-anatomické znamenaly tyto pokusy důkladné obeznámení se s malarií, protože si Schilling na pitvy a pitevní nálezy velmi potrpěl, osobně k pitvám docházel a i když nebyl nikdy spokojen, zvláště s nepříjemnou diagnosou, o kterou jsme se vždy ze všech sil přičiňovali, nakonec se s naším názorem spokojil. I jinak byl profesor Schilling velmi nepříjemným, k vězňům bezohledným a k personálu osobně nelidským šéfem, který si nikdy nevybíral v prostředcích i v řeči i politicky. To mu ovšem nevadilo, že si své práce dal psát od přidělených vězňů-lékařů, tak zejména dr. Adama Cierkowicze a pak jen tyto práce podpisoval a vydával.

   Těžko lze říci, kolik z infikovaných při tak velikém počtu a fluktuaci zemřelo na přímý důsledek malariové infekce a kolik následkem pokusů therapeutických. Byla konána pravidelná kontrola i odešlých vězňů a posílány dotazníky i za těmi, kteří byli později pracovně nebo z trestu překládáni do jiných táborů. Tolik ale lze říci, že většina jich umírala interkurentními chorobami, při nichž ovšem malarická infekce hrála velmi důležitou roli pro insufficienci orgánů, jak to bylo patrné zejména na nálezech jaterních, slezinných i ledvin. Dokonce i sval srdeční měl svou specifickou barvu, takže jsme již makroskopicky při pitvách usuzovali, že dotyčný prošel malariovou stanicí. Byla to veliká řada pozdějších klinických pitev, zemřevších na nejrůznější interní nebo chirurgické choroby a komplikace, kde byla zjištěna malarie a pak dodatečně při pátrání na malarické stanici jsme zjistili, že dotyčný byl skutečně jejich objektem před delším časem. A lví podíl měla malarie zejména v invalidních transportech.

   Tato Schillingova stanice se těšila veliké pozornosti amerických vyšetřovacích orgánů, jak je to patrné v jejich nedávno vydané brožuře "SS-Dachau" stejně jako osoba Schillingova, a zahájili hned podrobné zkoumání těchto pokusů soudními i svými k tomu povolanými lékařskými a universitními odborníky. Bohužel nás při tomto vyšetřování, které mně přineslo několikadenní nepřetržitý výslech, ochudilo o největší část zachovaných statistik, preparátů a dokladů, jimiž jsem při výslechu námi nalezeného a dopadeného profesora Schillinga usvědčoval v jeho málo hrdinském zapírání a podivuhodné zapomnětlivosti.

   Nemusím podotýkat, že vyšetřování i procesní výslech v této kapitole byl pro mne perným rigorosem z parasitologie i toxikologie s ohledem na pitevní výsledky. Na štěstí z této kapitoly se nám podařilo zachránit největší část dokumentárního materiálu včetně celé kartotéky a osobních písemných záznamů a nařízení Schillingových, chorobopisů a statistik. Byla to podivná podívaná, když tento učenec světového formátu na konci svého života (75 roků) dupal zlostí jako dítě, když mu byly předkládány jej usvědčující vlastní rukopisy. "A já myslil, jak mi Hintermayer říkal, že je všechno spálené a oni mi to ukradli, aby mne mohli teď pronásledovat." Ve své dramatické obhajobě nakonec prohlásil: "A kdyby mně dnes Himmler nařídil, abych pokračoval, tedy bych to dělal dál. Snad je něco na tom, že při tom lidé trpěli, hlavně duševní depresí, ale zájem vědy a záchrany milionů před touto nemocí je vyšší."

   A skromně žádal, aby mu dali celý ten materiál, že by ho chtěl aspoň na konci života srovnat...

 

D. STLAČENÝ VZDUCH

Další pokusnou stanicí, kterou vybudovala v dachovském táboře německá Luftwaffe pomocí pojízdných, motorisovaných, hermeticky uzavřených kesonů s pozorovacím okénkem, byly zkoušky stlačeným vzduchem. Šlo o to, studovat pro seskoky letců a parašutistů působení velikých rozdílů tlaku vzduchu. K těmto pokusům byly vybíráni vesměs mladí chlapci do 21 roku, poměrně silní a úplně zdraví, uzavřeni po deseti až patnácti i více do těchto komor a potom byl uměle stlačován a pak rychle snížen tlak vzduchu až i o několik atmosfér. Následky toho byly lehce pochopitelné: řada embolií a náhlých kollapsů, v příznivějších případech infarkty, apoplexie, haemoptoe a haematemese a četné poruchy psychoneurotické. Pokusy tyto, konané po skupinách najednou, dodávaly do pitevny velmi mnoho materiálu, protože šéf této stanice si obzvláště zakládal na čerstvých, okamžitých pitvách, takže jsme už musili býti vždy předem připraveni do nejposlednějšího před začátkem jejich pokusů, aby donášený materiál byl ihned zpracován. Když po prvé moje diagnosa zněla na embolii vzduchovou, myslil jsem, že se v tu ránu stanu obětí téhož pokusu a skutečně jiný vězeň-lékař, který se neprozřetelně při pitvě, ale pravdivě vyjádřil, byl vzápětí odeslán na trestní transport, z něhož se již nevrátil.

   Experimentátorem byl zde major Luftwaffe dr. Sigmund Rascher, člověk nejnebezpečnější, úlisný a bezměrně mstivý jako bezohledný, jakého jsem za šest let poznal a potkal. Byl to typ opravdového zločince, jinak velmi kultivovaného a uhlazeného společenského chování, a tím nebezpečnějšího, který se netajil svou bezmeznou nenávistí k vězňům. Mne nenáviděl tak od prvního setkání v Totenkamře, že jsem se obdivoval jeho zřetelnému a úlisnému přemáhání se, s jakým snášel při pitvách a na další stanici při pokusech nutnou moji přítomnost, nazývaje mne výlučně : wilde Tscheche. On to byl, který byl hlavním zákazníkem výrobků z Totenkamry, ať již byly z kůže nebo z kostí a byl i jejich překupníkem. On to byl, který mně dopřál výjimečné potěšení, projít plynovou komorou, při čemž jistě nebylo jeho úmyslem, abych se z ní vrátil.

   Teprve u soudu jsme se dověděli, že páni komandanti na Rascherovo pozvání se chodili okénkem do kesonu na trýzněné vězně dívat.

 

E. VODNÍ POKUSY

Doktor Rascher byl též šéfem druhé stanice na bloku V., která vlastně byla pokračováním pokusů předcházejících. Tam za asistence strážmistra policie, Neffa Waltera, dřívějšího vězně-vrchního ošetřovatele a tak zvaného čestného vězně, ing. dr. Punzengrubera a ing. Faixe prováděl nejpopulárnější v táboře pokusy se studenou vodou. Měl jsem vzácnou příležitost vniknout vícekrát k těmto pokusům. Jsa z prosektury a pitev stejně již do věci zasvěcen, byl jsem častěji volán jako chirurg podchytávat při preparaci otevřené krkavice a jugulárky, z nichž odebírali Xkrát při pokusech vězňům krev vždy při snížení teploty o každý stupeň. Učil jsem mnohokrát tomuto zákroku asistenta této stanice, mladičkého polského studenta, který byl k tomuto zákroku určen, na našich mrtvolách, to jest vypreparovat sinus caroticus, ale pochopitelně mnohokrát se jim to nepovedlo. Ač by to bylo rychlým vykrvácením vysvobodilo zkoušeného z utrpení, bylo by to zkazilo postup pokusu, který musil být co nejdelší.

   Záležel v tom, že poměrně dobře živení vězni, většinou nováčkové, ponejvíce Židé, potom Rusové, ale i jiné národnosti - hlavně slovanské, byli po několik týdnů vykrmováni zvýšenými příděly potravin na této stanici. Jednoho pak dne ponořeni do velikých několikahektolitrových kádí se studenou vodou se stále tajícím ledem. Proti nevolnosti a utonutí byli v kovovém plováku okolo trupu připoutáni, a to buď oblečeni v civilních, nebo zvláště upravených plovacích šatech, z 80 % ale nazí, vždy se zavedeným kabelovým thermometrem do konečníku a žaludku. Pak postupně sledováno snižování vnitřní teploty těla. Trvalo to u silnějších lidí často řadu hodin, než teplota začala klesat znatelně pod 34 stupně a níže. U slabších to šlo ovšem rychleji. Při nevolnosti nebo kolapsu byly jim vstřikovány příslušné léky a po poklesnutí teploty o každý stupeň byla jim odebírána krev již předem zavedenou kanylou jak ze žil, tak i z krčních tepen. Přitom byla odebírána i moč. V přilehlé chemické laboratoři chemikové-vězni ihned zkoumali hladinu krevního cukru, vápna, dusíku atd. Pokus pokračoval buď až do smrti, která nastávala u největší části po šesti až osmi hodinách průměrně při teplotě 28 až 25 stupňů. Ale někdy odolával zkoušený i 36 i více hodin a rekordního minima vnitřní teploty, ovšemže těsně před smrtí, bylo dosaženo 19 °C.

   U některých případů (to bylo vždy již předem stanoveno a řídilo se to obvykle sympatiemi a náladou doktora Raschera), by pokus zastaven a zkoušení byli opětně oteplováni. Dálo se to mechanicky třením, aktivními i pasivními pohyby, zářením (horským sluncem) nebo elektricky diathermií a různými thermofory. Speciálním pokusem bylo oteplování "živočišným" teplem. K tomu účelu byly chovány na stanici prostitutky-vězeňkyně, které takového prostydlého vězně vzaly mezi sebe do lůžka a musily se snažit jej co nejvíce zahřát. Přitom byly zkoumány i okolnosti a známky sexuální a návrat schopnost souložit. Tato část pokusů budila zejména u návštěvníků, pro něž byla veřejně předváděna, největší zájem a pan Reichsführer SS Himmler vydržel se po tři hodiny tímto divadlem velmi dobře a živě bavit.

   Z těchto pokusů jsme zejména dostávali čerstvé mrtvoly, či lépe řečeno teprve umírající, vytažené přímo z vody na pitevní stůl, když ještě větší část orgánů byla v činnosti. Ještě pracující orgány byly v zatemněné a slabě osvětlené pitevně vcelku vyjímány, a to okolí čtvrté komory mozkové, hypophysa a epiphysa, krční a hrudní sympatikus (Grenzstrang), játra, pankreas, varlata a nadvarlata, části svalu srdečního, ledvin a příčně pruhovaného svalstva končetin. Dr. Rascher měl i k této práci svého speciálního prosektora - vídeňského medika Schneeweise. Tyto části byly ukládány in vivo do zatemnělých a ještě zabalených a zapečetěných sklenic a SS-kurýry bezodkladně odesílány k dalšímu studiu do pathologických ústavů mnichovských, jejichž šéfem byl zástupce Reichsgesundheitsführera dr. Contiho. Zejména tyto pitvy, které inscenoval dr. Rascher s jakousi theatrálností, působily na každého, kdo jim byl přítomen, opravdovou hrůzou. A chodili k nim i cizí hosté-lékaři a profesoři, jichž jména jsou mně ovšem, bohužel, neznáma, ale podle řeči byli z různých ústavů a universit. Tak přicházela k řeči kromě Mnichova a Berlína i Vídeň, Bonn, Heidberg a Köln. Ovšem, to musili být jen ti nejspolehlivější. Tak na příklad ani šéflékař tábora a SS-lékaři z revíru nebo SS-nemocnice neměli k těmto pitvám přístupu.

   Je přirozené, že z obětí této stanice ne nedostal nikdo zpátky. U přerušených a tedy zachráněných případů bylo vždycky učiněno opatření, aby dotyčný co nejrychleji z tábora vůbec zmizel. Jedním z jakýchsi opominutí se stalo, že (pokud se mi podařilo zjistit) jediný mladý Slovinec a jeden polský klerik tomu ušel, respektive se ztratil v táboře, ale zůstali po pokusu úplně zhroucení tělesně a onen Jihoslovan dementní. Byl představen Američanům, bohužel nemohl toho mnoho vypravovat.

   Je zajímavé, že nakonec celá tato činnost slavného experimentátora, osobního přítele Himmlera a pověstné Schwester Pia (Obergruppenführerin a Blutordenträgerin, která měla v Dachau mocný vliv) skončila věcně i osobně velikým debaklem. Lékařská rada v Berlíně, která v roce 1944 posuzovala zaslané výsledky Rascherových pokusů po stránce lékařsko-vojenské, je prohlásila za nicotné už svým základem.

   Nezachránil se ani novými pokusy, které prováděl s ing. Faixem v krematoriu nastřikováním čerstvě amputovaných údů svým obětem, které byly vzápětí spalovány.

   Jeho konec byl úměrný jeho činnosti. Byl uvězněn v r. 1944 pro různé trestné činy se svou manželkou. Byl propuštěn, ale chycen gestapem při pokusu přechodu švýcarských hranic, když už cítil horkou půdu pod nohama a uvězněn v dachovském bunkru. 28. IV., den před osvobozením, byl ve vězení Oberscharführerem Bongarztem zavražděn střelnou ranou do týla a břicha a kapem Mahlem jako poslední spálen v krematoriu jako nepohodlný svědek z vyššího rozkazu.

 

F. VYŠETŘOVÁNÍ JATERNÍCH CHOROB

Současně s těmito pokusnými stanicemi působil na revíru v Dachau Hauptsurmführer dr. Brachtl, Moravan ze Šumperku, který studoval v Praze. Dělal zástupce šéflékaře, asistenta a občasně i zastupoval nepřítomného profesora Schillinga na stanici malarické, ale sám prováděl pokusná pozorování nemocí plicních a později jaterních. Zkoumal pathologii epidemické hepatitidy, která na podzim 1942 a v zimě 1941 se rozmohla v Dachau velikou měrou, avšak na štěstí nebyl její průběh příliš vážný. Pamatuji jen několik málo úmrtí ze sta případů. Dr. Brachtl si vybíral ze starých záznamů všechny, kteří tenkrát onemocněli (tyto pokusy byly konány na podzim 1942), dále všechny, kteří současně leželi nebo chodili se žloutenkou, ať už z jakýchkoli důvodů, nebo i jinými zažívacími obtížemi a konečně předvolal jako kontrolní serii řadu zcela zdravých. Všem těmto byla prováděna serie jaterních punkcí, která zejména na počátku přinesla s sebou řadu katastrofálních nehod. Měli jsme na pitevním stole perforace žaludku a střev, profusní krvácení do břicha nabodnutím nebo poškozením velkých cév, kollapsy atd. Ale i ti šťastnější, kteří tuto velmi nepříjemnou kuru poměrně šťastně absolvovali, si stěžovali po každé punkci na záchvaty kolikovitých bolestí až 2 - 3 dny trvajících. Podařilo se mně zmocnit se více než půl druhého sta chorobopisů této stanice, která neměla své pacienty oddělené, nýbrž leželi mezi ostatními na světnicích revíru, hlavně na vnitřním oddělení. Punktáty byly posílány do ústavů do Mnichova, dílem prohlíženy dr. Brachtlem samotným, i s obvyklými ostatními zkouškami moče a krve. Nikde jsem nenašel, že by byl pan experimentátor došel k nějakému důležitému positivnímu výsledku. U tak zvaných epidemických hepatitid (pokud lze ovšem věřit jejich histologickým nálezům a závěrům) byla již z velké většiny restituce tkáně ad integrum, která se nijak nelišila od nálezů vyšetřovanců zdravých. U akutně i chronicky nemocných pak přinášela obvyklé nálezy onemocnění katarálního městnání, pochodů degenerativních a zřídka atrofických, jak to bylo u těch, kteří také náhodou prošli stanicí malarickou nebo dokonce byli léčeni Salvarsanem. Takových si dr. Brachtl také vybral celou řadu. Vcelku lze říci, že to všechno bylo pouze bezúčelné trápení lidí s tou jedinou výjimkou, že umožnilo panu dr. Brachtlovi pohodlný a nerušený tříroční život v táboře bez fronty pod rouškou vědecké práce.

 

G. MOŘSKÁ VODA

Další pokusnou stanicí, při níž si lze lehce domyslit účel zkoumání, to jest vyhlídky leteckých trosečníků na širém moři, ale těžko jejich výsledek, bylo zkoumání výživy mořskou vodou. Vedoucím zde byl prof. dr. Beigelberk z Vídně. Zde byl postup velmi prostý a jednoduchý. Padesát až šedesát lidí bylo uzavřeno a velmi přísně střeženo na oddělení I/1 bloku revírního a po týden živeno zvýšeným přídělem potravin. Po celý pak příští týden zůstali o hladu a žízní s výhradním požíváním mořské vody. Vyšetřovaní byli předem velmi podrobně prohlédnuti a zkoumáni a za pokusu musili jak na moč tak i na velkou stranu chodit do zvláštních nádob, které byly neustále zkoumány, stejně jako krev a sliny. Některé serie těchto pokusů skončily revoltami při pokusech zkoušených dosíci potravy tajnou a illegální cestou. Bylo to již v roce 1944, kdy kázeň byla značně uvolněna. Ovšemže tyto vzpoury se vybily pouze na vězních ošetřovatelích, kteří vlastně za nic nemohli, ledaže zbytečně horlivě vyplňovali rozkazy zkoušejícího německého námořnictva.

   K zajímavosti těchto pokusů patří i jejich osud při soudním posuzování. Obhájci se totiž ohradili proti mým obžalobám v tomto případě, protože prý cikáni nebyli národem, který stál s Německem ve válce!

 

H. AHNENERBE

Poslední co do časového sledu byla tak zvaná "Ahnenerbestation", která byla vlastně nástupcem, jak co do místa tak i času, stanic dr. Raschera a byla vedena původně jeho spolupracovníkem a později nástupcem Sturmbannführerem dr. Kurtem Plöntnerem z lipské university, před tím asistentem na malarické stanici. Byl to původně podnik čistě laboratorní, který se však postupem času rozrostl ve velkou průmyslovou výrobnu se vším příslušným strojovým a farmaceutickým zařízením. Její centrála byla teprve v roce 1944 vybudována na březích Bodamského jezera u Friedrichshafenu, kam byly posílány i odborné síly (ošetřovatelé, chemici a mechanici) z našeho tábora, stejně jako i dodavatelé hlavní výrobní suroviny - lidské krve, to jest vězni. Teprve týden před osvobozením tábora byly narychlo tam převezeny zbývající laboratoře, stroje, experimentátoři i dílovedoucí. V podstatě šlo o výrobu haemostatických léků, tablet i injekční látky pro německou brannou moc při válečných zraněních. Jako dodavatelé krve, respektive krevního sera, byli na stanicích chováni hlavně Rusové a Poláci, jejich defibrinovaná krev byla smíchána s vitaminy, pektinem a extrakty z odpadků ovoce. Z toho byl extrahován jednak haemostyptický tabletový preparát "Polygal" a podobný injekční prostředek "Styptoral" a ze zbytků vyráběno mýdlo a různé výživné pasty. Přitom za určité výhody a úlevy byly využívány nejrůznější patenty vězňů chemiků, s nimiž to dr. Plötner uměl. Upadl nakonec do francouzského zajetí a s ním i cenný materiál, který si odvezl ze stanice malarické.