My s Židy bojujeme, protože jsou příčinou rasové tuberkulózy národa. A jsme přesvědčeni, že uzdravování může začít, až bude tato bakterie odstraněna.

text jednoho z prvních nacistických plakátů z roku 1922

Holokaust na Východě

   Vysloví-li se holokaust, většině lidem, kteří mají povědomí o této smutné části historie, se vybaví Osvětim a plynové komory. Ovšem hromadné vraždění Židů Němci nezačalo v Osvětimi, ani v dalších vyhlazovacích táborech v okupovaném Polsku. Holokaust - genocida židovského obyvatelstva za 2. světové války provedená nacisty a jejich spolupachateli - propukl na okupovaném území Sovětského svazu po jeho napadení nacistickým Německem 22. června 1941.

Německý protisovětský plakát zobrazující rudého komisaře se schematickými židovskými rysy připomíná masakr z období velké stalinské čistky 1937-38. Nacistická propaganda, používajíc pojem "židobolševismus", prohlašovala, že za komunistickým režimem v Sovětském svazu stojí Židé, kteří jsou rovněž zodpovědní za jeho zločiny.

   Po neúspěšných jednáních se sovětským ministrem zahraničí Vjačeslavem Molotovem na podzim roku 1940 se Adolf Hitler rozhodl zničit svého dosavadního spojence Josefa Stalina a 18. prosince 1940 nařídil svým generálům připravit útok na Sovětský svaz. Plán invaze do "světového centra bolševismu" dostal krycí název Barbarossa.

   V zimních měsících roku 1941 rovněž nacistické vedení rozhodlo, že po předpokládané rychlé porážce Rudé armády a následném zhroucení bolševického režimu budou na obsazená východní území deportováni všichni Židé z Evropy, kteří se nacházeli na území pod německou nadvládou či vlivem.

   O brzkém vítězství nad Stalinem Hitler nepochyboval. "Stačí kopnout do dveří a celá ta shnilá stavba se zhroutí," prohlásil o SSSR. Jeho nevalné mínění o budoucím protivníkovi posilovaly žalostné výkony rudoarmějců ve válce s Finskem. Netušil, že Rudá armáda proti Finům nasadila pouze zlomek svých sil.

   Aby deportace evropských Židů na Východ mohli nacisté uskutečnit, bylo zde pro ně potřeba uvolnit místo. A tak naplánovali něco, co před nimi ještě nikdo neudělal; systematické postřílení statisíců mužů, žen a dětí - sovětských Židů.

Němci veřejně oběšený soudce Wolf Kieper a jeho asistent v Žitomiru. V rámci Hitlerovy "ideologické války" byli vražděni komunističtí funkcionáři, úředníci a osvětoví důstojníci Rudé armády (politruci).

Operace Barbarossa a Einsatzgruppen

Dne 22. června 1941 překročily tři miliony německých vojáků sovětské hranice. Díky Stalinovu patologickému odmítání si přiznat hrozbu nacistického útoku Wehrmacht zastihl Rudou armádu naprosto nepřipravenou, a tak od začátku postupoval rychle vpřed.

"Nebude přehnané řeknu-li, že jsme tažení proti Rusku vyhráli během čtrnácti dní," poznamenal si 3. července 1941 do deníku německý generál Franz Halder. A okolnosti jakoby mu dávaly za pravdu. Nekonečné zástupy válečných zajatců, tisíce zničených sovětských tanků a letadel. Rudá armáda, ač kladla houževnatý odpor, spěla od porážky k porážce, ztratila vzdušnou nadvládu a pokud nebyly její jednotky nakonec zničeny nebo obklíčeny, zmateně ustupovala.

   Těsně za Wehrmachtem postupovaly Einsatzgruppen, jednotky zvláštního určení, ve skutečnosti popravčí komanda. Její příslušníci již dříve postříleli v okupovaném Polsku na podzim 1939 na 20 - 30 000 Poláků, jejichž existence podle nacistů bránila v germanizaci polského prostoru - zejména příslušníky šlechty, inteligence a duchovenstva.

   Jedna Angličanka popsala popravy ve městě Bydgozzczi: "Prvními oběťmi této akce byli skauti ve věku od 12 do 16 let. Postavili je na tržišti ke zdi a postříleli je tam, aniž by pro to existoval sebemenší důvod. Obětavého kněze, který přispěchal, aby těm chlapcům udělil poslední pomazání, popravili rovněž. Celkem dostal pět ran. Jeden Polák pak prohlásil, že pohled na děti, ležící mrtvé na zemi, byl snad tou nejžalostnější podívanou ze všech hrůz, jaké kdy viděl. Vraždění pokračovalo po celý následující týden. Němci postříleli 34 předních obchodníků a živnostníků a mnoho dalších významných občanů. Náměstí obklíčily jednotky vyzbrojené kulomety."

   V sovětském Rusku měly Einsatzgruppen, rozdělené na čtyři hlavní útvary, obdobný úkol; zlikvidovat funkcionáře komunistické strany, úředníky a osvětové důstojníky Rudé armády (politruky). "V Rusku je třeba použít násilí v té nejbrutálnější podobě a stalinská inteligence musí být vyhlazena," okomentoval tento rozkaz ve svém deníku 17. března 1941 Franz Halder.

   Kromě toho chystaly v SSSR uskutečnit ještě jiný plán, zrozen v hlavách nejvyššího nacistického vedení. Plán gigantických a obludných rozměrů - genocidu všech zde žijících Židů. Ačkoliv jednotky Einsatzgruppen nebyly jediné, které se na hromadných vraždách podílely, sehrály v nich hlavní roli.

Bezprostředně po obsazení sovětských měst a oblastí německou armádou došlo v mnoha z nich ke strašlivým pogromům ze strany místního obyvatelstva vůči židovským spoluobčanům. Na této fotografii je Litevec přezdívaný "Smrtihlav z Kovna", jenž se nechal "na památku" vyfotografovat s mrtvými Židy, které utloukl sochorem.

Masakry začínají

Sovětské obyvatelstvo - Ukrajinci, Bělorusové, národy pobaltských států a další -, roky těžce zkoušené stalinským terorem, vítalo v prvních týdnech okupace německé vojáky jako osvoboditele. V nadšené euforii ničili bolševické symboly a mysleli si, že se konečně budou mít lépe.

   Pro místní Židy to ovšem mělo fatální důsledky. Jejich nežidovští spoluobčané se ve velkých počtech přidávali k "osvoboditelům" a ochotně plnili jejich příkazy. Zároveň dali průchod své dlouhá léta hromaděné frustraci a silnému antisemitismu a v mnoha městech a oblastech začali své židovské sousedy lynčovat a pořádat na ně pogromy. Nikdo při nich nezůstal ušetřen a počty zabitých šly do tisíců. Němci tuto "iniciativu" samozřejmě uvítali a sami obyvatele k vraždám pobízeli.

   K jednomu z nejhorších takových pogromů došlo ve Lvově, původně polském městě, které od září 1939 do června 1941 okupoval Sovětský svaz.

   Sovětská NKVD těsně před příchodem Němců povraždila všechny vězně v místních věznicích. Po příjezdu německé armády vypukl strašlivý pogrom, při kterém lvovští občané zavraždili 4 000 Židů a mnoho dalších těžce zranili.

"Židy sehnali na Janowskou ulici. Odvedli je, aby nosili mrtvoly z věznice. Na ulici je bili, sama jsem to viděla. Byl to strašlivý pogrom na Židy! Přicházeli za ranního úsvitu, vyháněli lidi z domů. Nejhorší bylo, že zabíjeli i děti. Všechno to bylo naprosto strašné! Celé město páchlo krví a rozkladem. Vzpomínám si ještě, že jsem si stále myla ruce. Lidé byli šokovaní tím, co po sobě Rusové zanechali. Bylo slyšet pláč lidí, které vyháněli na ulici. Tam, kde jsem bydlela, sebrali židovskou rodinu, slyšela jsem pláč dětí, křik ženy. Neviděla jsem nic, jen jsem slyšela křik. Bylo to děsné," vypověděla o této události Polka Jaroslawa Woloszańska.

   Pogromy však neprobíhaly úplně podle představ nacistů. A tak brzy příslušníci Einsatzgruppen zanechali pokusů o jejich vyvolávání a s pomocí policejních praporů, milicionářů (místní muži, kteří se dali do služeb Němců) a některých jednotek Waffen SS se pustili do hromadných poprav.

Od pogromů přes "bolševickou metodu" k mobilním plynovým komorám

Popravy Židů nacisty a jejich spolupachateli na okupovaném území Sovětského svazu ze začátku probíhaly až na drobnosti podle stejného scénáře. Po rozhodnutí uskutečnit exekuci a jejím naplánování byli Židé pod dohledem stráží dovedeni k předem nachystaným masovým hrobům. Těmi byly přírodní rokle, protitankové příkopy či válečnými zajatci (někdy samotnými Židy) vykopané jámy. Celou oblast uzavřely kordony hlídek mající za úkol zastřelit každého, kdo se pokusí o útěk.

   Jakmile došli Židé na místo popravy, většinou se museli svléknout a také odevzdat cennosti, pokud je u sebe měli. Poté si první skupina stoupla k okraji jámy, načež ji popravčí četa nacistů nebo milicionářů zastřelila a velitel-důstojník pistolí zastřelil ty, kteří se na dně jámy ještě hýbali. Pak kati na mrtvoly nasypali hlínu, nehašené vápno a nebo také nic a celý postup se opakoval.

   Postupem doby přišli nacističtí vrazi s několika "inovacemi". Výše popsaný polní způsob popravy se ukázal jako "nepříliš efektivní". A tak pachatelé začali své oběti střílet zezadu zblízka pistolí do zátylku - začali používat "bolševickou metodu" zabíjení.

   Koncem července 1941 jistý důstojník SS Friedrich Jeckeln vymyslel nový způsob ukládání mrtvol v masových hrobech, který posměšně nazval "sardinková metoda".

Civilisté podezřelí jako "partyzáni" si pod stráží vojáků Wehrmachtu hloubí v červenci 1941 vlastní hrob. Tuto metodu nacisté široce používali v celé okupované Evropě, mj. i při vraždění sovětských Židů.

   Židé se museli svléknout a nazí si lehnout do jámy těsně vedle sebe čelem k zemi. Popravčí jednotka je nato všechny zastřelila ranou do týlu. Druhá skupina Židů byla donucena sestoupit do hrobu a lehnout si na zabité čelem k jejich nohám, a opět je zastřelili. Takto to pokračovalo až do zavraždění všech na místě shromážděných Židů. Duševní utrpení, kterým oběti procházely během těchto svých posledních chvil života, muselo být strašlivé.

   V červnu a červenci 1941 byli stříleni pouze dospělí muži, od srpna však nacisté začali vraždit i ženy a děti.

"I dítě v kolébce musíme zadupat do země jako otrávenou ropuchu... Žijeme v železné epoše, kdy je nezbytné zametat železnými metlami," stálo v rozkaze, který vydal vrchní velitel SS Heinrich Himmler svým podřízeným.

Jeden z největších masakrů sovětských Židů se odehrál u města Uman 16. září 1941

Svědek zločinu, nadporučík německé armády Erwin Bingel, po válce vypověděl: "Od města se ozvaly hlasy množství lidí zpívajících ruské písně... Velice zřetelně jsme viděli hlavní ulice a na nich obrovský útvar pochodující za neustálého zpěvu v šestistupu, který posléze došel až k okraji letiště. Brzy jsme zpozorovali, že v zástupu nejsou jen muži, ale rovněž ženy a děti různého věku... Židé v předních řadách dostali rozkaz přistoupit ke stolům, odevzdat své cennosti a majetek a pak se svléknout a odložit šaty na jednu hromadu. Poté vojáci pod pohrůžkami dovedli řadu nahých lidí k okraji jedné z jam. Příslušníci komanda napochodovali za řadu obětí a dali se do nelidského díla... Samopaly a pistolemi ráže 0.8 kosili stojící řadu s takovým zaujetím a soustředěním, až by člověk předpokládal, že právě tato práce musí být jejich denním chlebem. Dokonce ani ženy držící v náručí děti, s nemluvňaty přisátými k prsům, neunikly tomuto krutému rozsudku. Matky nebyly ušetřeny ani strašného pohledu, jak kati zvedají jejich děti za nožičky, zabíjejí je úderem pažby pistole nebo holí a odhazují na hromadu lidských těl v jámě. Některé z dětí nebyly v onu chvíli ještě mrtvé... Když muže, ženy a děti stojící v první řadě povraždili tím nejnelidštějším způsobem, dostali lidé stojící za nimi rozkaz posunout se vpřed. Mužům nařídili, aby vzali lopaty a posypali nehašeným vápnem stále ještě se hýbající těla v jámě. Pak se vrátili ke stolům, kde se svlékli... Vzduchem se nesl pláč dětí a mučených lidí... Popravy pokračovaly neúprosně po celý den. Řada po řadě byly lidské bytosti sestřelovány či sráženy do plnících se jam a zasypávány nehašeným vápnem... V pět hodin odpoledne zůstala plocha letiště opuštěná, zbyla zde smrt a prázdnota. Pouze psi, přilákáni pachem krve ve vzduchu, se toulali tímto místem."

   Počet mrtvých dosáhl 24 000 osob.

   Ani ti nejmenší nezůstali ušetřeni. V Bíle Cerkvi na Ukrajině vrazi postříleli téměř 90 dětí; nejstarším bylo sedm let, nejmladším několik měsíců: "Vojáci Wehrmachtu již vykopali hrob. Děti přivážel traktor s vlekem... Roztřesení Ukrajinci postávali kolem. Pak sundali děti z traktoru. Postavili je do řady na okraj hrobu a postříleli tak, aby do něj samy spadly. Ukrajinci nemířili na žádnou přesně určenou část těla a děti padaly do hrobu. Jejich naříkání nelze popsat... Zvláště si vzpomínám na malou světlovlasou holčičku, která se mě chytla za ruku. Také ji zastřelili... Mnoho dětí dostalo čtyři nebo pět zásahů, než zemřely," uvedl po válce jeden z účastníků August Häfner.

Příslušníci popravčích komand neměli slitování.

   V listopadu 1941 došlo u polského městečka Konin k velice kruté popravě místních Židů. Do vykopané jámy nacisté nasypali velké množství nehašeného vápna. Potom donutili shromážděné Židy se svléknout a naskákat do jámy. Nakonec do jámy nalili vodu. Smícháním nehašeného vápna s vodou vzniká silná žíravina. Dotyční Židé byli tedy upáleni zaživa chemickou cestou. Extrémní krutost tohoto způsobu vraždění uznali sami nacisté a už jej víckrát nepoužili.

   Na podzim 1941 jednotky Einsatzgruppen obdržely mobilní plynové komory. Jednalo se o speciálně upravené nákladní automobily s hermeticky uzavřenou korbou, do níž vedla hadice napojená na výfuk. Lidé určení ke zplynování byly zavřeny do náklaďáku, načež obsluha nastartovala motor a výfukové zplodiny oběti zahubily.

Změna plánu

Navzdory všemu očekávání Wehrmacht Sovětský svaz neporazil. Nacistické vedení hrubě podcenilo početní a materiální převahu Rudé armády, její ohromné rezervy, ruské počasí i Stalinovo rozhodnutí vyhrát za každou cenu.

   To znamenalo, že deportovat evropské Židy na Východ nebude možné. Hitler proto ústně vydal rozkaz k jejich vyvraždění.

   K tomuto účelu nacisté začali zřizovat vyhlazovací tábory s plynovými komorami. První vznikl v Chelmnu, další se připravoval v Belžeci. Také v Osvětimi probíhaly ve stejné době pokusy a přípravy na masové vyhlazování.

Střelba pistolí zezadu zblízka do zátylku, nacisty nazývaná "bolševická metoda" (takto vraždila své oběti sovětská NKVD), se ukázala "efektivnější" než klasický polní způsob popravy.

   Do konce roku 1941 německé popravčí oddíly s pomocí místních kolaborantů zavraždily na okupovaném území SSSR okolo 1 milionu Židů.

   Dále měly na svědomí nespočítatelné množství psychiatrických pacientů, Romů, válečných zajatců, partyzánů, prostých civilistů a samozřejmě již výše zmíněných představitelů sovětského režimu - funkcionářů komunistické strany, úředníků a osvětových důstojníků Rudé armády.

   Vraždy všech těchto kategorií osob pokračovaly i po roce 1941.

Poslední dějství

Navzdory Hitlerově neustálému ujišťování se vidina konečného vítězství stávala čím dál méně reálnou. Vedení SS si to na rozdíl od Vůdce uvědomovalo a vydalo rozkaz k zahlazení stop všech zločinů na Východě. Jím pověřený důstojník SS Paul Blobel začal na jaře 1943 organizovat v okupovaném území SSSR exhumace masových hrobů a spalování ostatků zavražděných obětí. Tuto práci vykonávali váleční zajatci, zajatí partyzáni a také Židé dováženi z Osvětimi.

Hans Friedrich, příslušník 1. pěchotní brigády SS. Tato jednotka v srpnu 1941 povraždila na Ukrajině přes 44 000 lidí.

   Zajatý partyzán, kterému se podařilo uprchnout a přežít, podal svědectví, jak byl donucen k této šílenosti v litevském městě Kaunas: "Donutili nás postavit kolem pevnosti vysokou ohradu, bránící v pohledu ze sousedních domů. Do pevnosti navozili stovky náklaďáků palivového dříví, chemikálií, benzinu a dehtu spolu s vybavením na hloubení zeminy. Další týden začaly výkopy. Rypadla odstranila na celé ploše svrchní vrstvu zeminy, načež se pod povrchem objevily obrovské masové hroby... Naše práce nyní spočívala v odstranění všech stop po masových popravách. Ve skupině nás bylo celkem 64 - váleční zajatci a my. Kromě několika odborníků, kteří zůstali v barácích, na všechny ostatní připadla špinavá práce. Rozdělili nás do tří skupin. Jedna skupina musela vytahovat mrtvoly z hromadných hrobů (pomocí železných háků) a klást je na zem vedle jámy. Druhá skupina vlekla mrtvá těla přes celou plochu k obrovské hranici, viditelné z celé pevnosti. Zde se těla ukládala do vrstev - vždy jedno patro těl a jedno patro dřeva a tak pořád dál, jedna vrstva za druhou se prolévaly benzinem a zapalovaly. Veškerá práce se dělala ručně. Nejprve jsme se vzpouzeli, ale když nám několikrát uštědřili pořádný výprask, pokračovali jsme dál. Všude kolem se šířil strašlivý zápach a sám pohled byl snad ještě horší. Matky s dětmi v náručí, lidé s rozseknutými hlavami, nazí i zcela oblečení, jeden na druhém, vrstva na vrstvě, zaplňovali celou jámu. Z dokladů, které jsme našli v kapsách oblečených lidí, jsme zjistili, že šlo o cizí (tj. říšské či evropské) Židy přivezené do pevnosti. Mnozí z nich měli doklady potvrzující, že byli najati na práci na Východě. Židé ze zahraničí zřejmě kladli odpor a odmítali se svléknout. Z výrazů jejich tváří jste poznali, koho zabila kulka a kdo se později udusil, když mu kulka nedokázala vzít život. Samozřejmě - v případě lidí s rozbitými hlavami nebylo třeba žádného vysvětlení."

   Zničit všechny důkazy všech masakrů se nacistickým zločincům samozřejmě nepodařilo.

   Ještě během války, a hlavně po ní, nechaly sovětské orgány řadu masových hrobů otevřít, ostatky obětí exhumovat a řádně pohřbít. Další hroby zůstaly zavřeny, pouze byl u nich instalován pomník. Poloha spousty jiných hromadných hrobů společně s pozůstatky mrtvých ovšem zůstává dodnes neznámá.

   Po dobu trvání války se Sovětským svazem zavraždili příslušníci Einsatzgruppen s dalšími jednotkami a místními kolaboranty celkem 1 300 000 židovských mužů, žen a dětí. Připočtou-li se k nim i nežidovské oběti, vzroste celkový součet nad dva miliony.

   Za každým z oněch mrtvých se skrývá konkrétní jméno, konkrétní člověk, konkrétní rodina, konkrétní duše a konkrétní ztráta.

Poprava Židů v Mizocz u Rovna, západní Ukrajina, 1942.

Použitá literatura:

Heydrich: konečné řešení židovské otázky, Edouard Husson, Ostrava 2009

Holokaust: zločin proti lidstvu, Guido Knopp, Praha 2008

Osvětim: nacisté a "konečné řešení", Laurence Rees, Praha 2010

Páni nad smrtí: SS skupiny zvláštního nasazení a počátek holocaustu, Richard Rhodes, Praha 2004