Úvodem

 

   Čtenář by snad oprávněně mohl klást otázku, proč je dnes, po téměř čtyřiceti letech třeba ještě jednou připomínat tuto kapitolu dějin Komunistické strany Československa a "lidově demokratického" státu, jemuž vládla. V podstatě ovšem jde výhradně o stranu, protože stát, státní orgány, bezpečnost a justice byly beze zbytku v rukou komunistů a o veškerém dění (v procesech od žaloby po rozsudky) se rozhodovalo ve stranickém aparátu, respektive v jeho užším vedení. Tuto kapitolu poválečných dějin připomínáme proto, že komunistická strana se dodnes se svou minulostí upřímně nevypořádala. Ještě 23. listopadu 1989, v době, kdy strana - samovládce stála prakticky již nad troskami své moci, viděla v zločinech 50. let (o předcházejících nehovoří) stále pouze "chyby a omyly". V článku Rudého práva k 93. výročí narození Klementa Gottwalda se k tomuto období praví:

"Ve složité situaci začátku 50. let, kdy vrcholila studená válka a hrozilo nebezpečí imperialistického válečného konfliktu proti socialistickým zemím, v posledních letech života Klementa Gottwalda, došlo k chybám a omylům, z nichž některé měly tragické následky. Stalo se tak v důsledku neobyčejně silného zostření třídních vztahů ve světě, na počátku naší socialistické výstavby, kdy si strana, dělnická třída a všechen pracující lid zatím jen osvojovaly umění vládnout, řídit a budovat stát a kdy teorie a praxe socialismu byly do značné míry ovlivněny kultem osobnosti J. V. Stalina. Byly to chyby a omyly mladé revoluce, ale ty nemohou zastřít velikost socialistických přeměn, které byly dílem všeho pracujícího lidu, ani význam Gottwaldovy osobnosti, který jim vtiskl při zachování obecných zákonitostí mnohé specifické formy, metody a tempa, odpovídající československým podmínkám."

   "Chyby a omyly", "tragické následky", tak hodnotí komunisté ještě v roce 1989 ony zločiny, které vrcholily ztrátami stovek lidských životů - vždyť sem patří i nespočetní mrtví z věznic a pracovních táborů - patří k nim teror, ovládající veškeré společenské, hospodářské a politické dění ve státě. Chyb a omylů se prý dopouštěl systém, který je však už ve své podstatě zločinný, protože od nastolení své moci spočíval na principech nezákonnosti a bezpráví. Komunistická strana Československa patří k těm stranám z někdejšího "socialistického tábora", jež se se svou minulostí a se zločiny této minulosti nevypořádaly. Neučinily tak ani vlády a stranická vedení po odhalení Stalinových zločinů, tj. do roku 1968. Nestalo se tak ani později, kdy stranu vedl Gustáv Husák, ač byl jednou z obětí tehdejších nezákonných procesů. K pokusům o odhalení pozadí a opravdovou rehabilitaci obětí došlo za Dubčekova vedení v roce 1968, ale okamžitě po nastoupení normalizátorů byl tento proces opět zastaven. Ani zpráva komise Ústředního výboru KSČ, vedené Janem Pillerem, která se ze všech předcházejících zpráv dopracovala nejblíže k odhalení pravdy, nesměla být uveřejněna a vyšla pouze v zahraničí. Ani série článků v Rudém právu od prvního čtvrtletí roku 1990, pokoušející se o zatím nejpravdivější líčení tehdejších událostí, nenašla odvahu dojít ke kořenu věci, k historickému pozadí, jež vytvořilo podhoubí oněch fatálních "chyb a omylů". K historickému pozadí, které zároveň odhalí skutečnou vinu a skutečné viníky nikoli chyb a omylů, ale vědomých zločinů. Snad tato malá publikace odhalí alespoň cíp roucha, pod nímž se skrývá obludnost tehdejšího dění a přispěje skromným dílem k vyjevení celé pravdy.

   Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, o kterém tato knížka pojednává, je vlastně jen špička ledovce tehdejšího bezpráví a justiční zvůle. Tento proces vzbuzuje dodnes pozornost zejména proto, že v něm "revoluce sežrala své děti", že ostří zvůle se obrátilo proti vedoucím kádrům uvnitř strany samé. A také proto, že v tomto procesu se čtrnácti obžalovanými bylo vysloveno jedenáct rozsudků smrti. Vysloveno a také vykonáno.

   Když však zůstaneme pouze u počtu rozsudků smrti, poznáme, že i toto ohromující číslo je jen relativní. Podívejme se na malý statistický přehled:

   Za posledních 43 let Rakouska-Uherska, v letech 1874-1917 bylo v českých zemích (v Čechách, na Moravě a ve Slezsku) vykonáno 24 poprav.

   Za 20 let první republiky, 1918-1938, bylo v Československu vyneseno 415 rozsudků smrti, avšak pouze 9 bylo provedeno.

   Ve čtyřech letech komunistické vlády - od roku 1948 do roku 1952 - bylo vyneseno 233 rozsudků smrti a z nich bylo 178 (sto sedmdesát osm) také vykonáno. (Počet politických vězňů se v roce 1952 odhaduje na 120 000.)

 

   Pod dojmem zrůdnosti procesu s Rudolfem Slánským a jeho třinácti spoluobžalovanými ustupuje do pozadí vědomí československé, ale především zahraniční veřejnosti skutečnost, že vykonstruované procesy s nejvyššími rozsudky postihly dříve než vlastní straníky zejména nekomunisty. Za všechny nekomunisty budiž uvedeno jen jméno národně socialistické poslankyně dr. Milady Horákové. Tato statečná žena byla jako členka protinacistického odboje dlouhá léta internována v německých koncentračních táborech. Stala se hlavní postavou v procesu inscenovaném komunisty a byla přes protesty z celého světa popravena. Není zde místo na rozebírání oněch 178 poprav. Karel Kaplan a Vilém Hejl ve své knize Zpráva o organizovaném násilí podávají zdrcující přehled doložených případů znásilňování justice od roku 1945 až do šedesátých let.

   Začalo to již procesy s gestapáky, konfidenty a kolaboranty. Mnozí byli osvobozeni, odsouzeni k malým trestům nebo krátce po odsouzení propuštěni na svobodu, aby v pozdějších vykonstruovaných procesech křivě svědčili proti nevinným obětem bezpečnosti. Hráli svou roli v procesu s Miladou Horákovou a s jejich svědectvími se setkáme i v procesu se Slánským a jeho spoluvězni.

   Při oslabení citu pro zákonnost a spravedlnost ve vědomí velké části československého obyvatelstva - zejména v Čechách a na Moravě - nemalou roli sehrály okolnosti kolem vysídlení sudetských Němců a osídlování pohraničí. Nezákonnosti, ba zločiny zůstaly nepostiženy, právo ustoupilo bezpráví. Morální hodnoty pozbyly dočasně platnost. Jenže tato dočasnost měla mít v mnoha směrech a u mnoha lidí platnost dlouhodobou a troufám si tvrdit, že dodnes zcela nevymizela.

   V tomto ovzduší se také konaly první procesy se shora uvedenými nacistickými agenty a kolaboranty. Nejde nám o osoby, které spolupracovaly s Němci v běžném životě a jejichž činnost neměla bezprostřední vliv na život spoluobčanů. Jde o denuncianty, kteří svou kolaborací přispěli k pronásledování druhých lidí, ke ztrátě jejich svobody, ba i života. Byly to živly, s jejichž spoluprací komunisté, kteří v té době již měli rozhodující vliv v bezpečnosti a uplatňovali i silný nátlak na justici, počítali pro budoucnost.

   Srovnáme-li metody, používané komunistickou bezpečností a justicí, s nacistickými, objevíme zdrcující paralely. (Jedná se tu výhradně o metody, nikoli o ideologické srovnání.) Také v procesu s Rudolfem Slánským a jeho spoluobžalovanými se ukazuje pozoruhodná paralela ve snaze obviňovat z nejhorších zločinů "Židy a svobodné zednáře". Je až neuvěřitelné, že si autoři těchto výmyslů neuvědomili tuto shodu v argumentaci. Vždyť každému, kdo ještě zažil tisíciletou Říši, muselo znít v uších běsnění Adolfa Hitlera proti Židům a svobodným zednářům. V nacistickém slovníku tvořily takřka pevný spoj. Vzhledem k zanedbatelnému významu svobodných zednářů v československém veřejném a politickém životě je jejich "zapojení" do spiknutí vysvětlitelné jedině opisováním z nacistického ideologického slovníku.

   Jsou tu však také další srovnatelné metody. Tak například postih rodinných příslušníků, nacisty označovaný jako Sippenhaft. Pokud se neobjevili rovněž na lavici obžalovaných, byli šikanováni výslechy, domovními prohlídkami, observací bezpečnosti, nesměli vykonávat práci ve svém povolání, děti nemohly studovat a často byly i celé rodiny nuceně vystěhovány ze svých bytů, ba i z měst do odlehlých krajů. Vzpomeneme-li na praxi sovětských bezpečnostních služeb - od GPU přes NVKD po KGB - je téměř nerozeznatelná dělící čára mezi nacistickými a komunistickými metodami.

   Stejně tak se shoduje zacházení s vězni, psychický teror, takzvané kázeňské tresty, poměry ve věznicích, hrubost dozorčího personálu a nakonec fyzické i psychické týrání vězňů za účelem získání nepravdivých doznání. Konfrontace s nepravdivými svědeckými výpověďmi patřila stejně k metodám Státní bezpečnosti jako gestapa.

   Několik příkladů dokazuje, že i mentalita vykonavatelů shora uvedených metod se shodovala s tou, kterou nacističtí zločinci projevovali při procesech po válce. Vždy se odvolávali na vyšší rozkazy a zbavovali se tím osobní odpovědnosti. Podobně jednali i jejich následníci v Československu. Četné případy uvádí již zmíněná Kaplanova a Hejlova kniha Zpráva o organizovaném násilí. Tak například strážmistr B. Vávra prohlásil před soudem, kde se měl zodpovídat z hrubého nakládání s vězni: "Domníval jsem se, že můj čin je beztrestný, protože jsem jej vykonal na rozkaz." Jiný obžalovaný prohlásil: "My se učili o třídním boji, ne o trestním řádu." A major bezpečnosti Zelenka: "Plnil jsem vždy jen rozkazy nejvyšších míst, kterým jsem bezmezně důvěřoval." A ještě vyšší důstojník, plukovník Čech, prohlásil před soudem, že "tenkrát se nepřemýšlelo o tom, zda je to zákonné nebo ne. Neznali jsme ani termín socialistická zákonnost. O všech větších případech rozhodovali mocní lidé a my jsme to tak brali." To byla soudní líčení v době, kdy nezákonnost minulých procesů již byla odhalena. Jejich oběti ovšem dosud namnoze seděly ve vězení.

   Jeden z nejobávanějších vyšetřovatelů, plukovník StB B. Doubek, byl r. 1955 pro své nelidské metody odsouzen k devíti letům žaláře. Již po roce a půl byl ovšem propuštěn z vězení a reprezentoval Čedok v Bruselu. Některé jeho oběti, jejichž nevina byla tehdy již známa, strávily ještě i dva další roky ve vězení!

   Bylo by však nespravedlivé dokazovat jen na základě citátů "malých ryb" shodu zločinnosti komunistické a nacionálně socialistické praxe. Je na čtenáři, aby si utvořil úsudek z níže uvedených citátů vedoucích činitelů KSČ. Je na něm, najde-li v nich cynismus, zvrhlost či naprosté opovrhování hodnotami lidské civilizace.

   Před stranickou komisí, která se zabývala otázkou procesů, prohlásil v roce 1963 za ně spoluodpovědný ministr národní bezpečnosti, Ladislav Kopřiva: "Ano, to zatýkání odporovalo zákonům, ale tehdy se na to nebral zřetel, to došlo až v pozdějších letech... k tomu opatření, že se musí dodržovat zákony."

   A další člen politbyra Jaromír Dolanský: "Ve straně, která bojovala s buržoazií, jsme byli zvyklí na nic se neptat. Když někdo něco dělal ilegálně, i když to byl vedoucí sekretář, bylo proti zvyklostem ptát se, co, proč a jak děláme. To byly ty konspirativní metody." (Výrok se netýkal ilegální činnosti KSČ za nacistické okupace, ale doby, kdy tato strana byla jedinou vládnoucí silou ve státě.)

   Pseudoprávní základnu pro justiční zločiny pak formuloval tehdejší ministr spravedlnosti, dr. Alexej Čepička: "Náš nový lidově demokratický řád neuznával takovouto zásadní dělbu moci (poznámka: zákonodárnou, výkonnou a soudní), neboť zdrojem veškeré moci ve státě je lid, který si nejen zákony tvoří, nýbrž i sám zákony vykonává. Tomu odpovídá také požadavek, aby soudce byl vázán celým právním řádem a nikoli jen zákony."

   Jak taková justice pak vypadala v praxi, vyplývá z výpovědi předsedy Nejvyššího soudu Josefa Litery. Připustil, že doznání byla ve vyšetřovací vazbě získávána fyzickým i psychickým násilím a že "když se potom obžalovaní před soudem snažili upozornit na to, že jejich doznání bylo vynuceno, rozšiřoval hned prokurátor žalobu ještě o křivé obvinění veřejného činitele".

   Komunisté v politickém zápase, v politickém střetávání, nikdy neznali soupeře nebo protivníky: jinak smýšlející byli vždy jen nepřátelé. Tak tomu bylo v době první republiky, kdy Gottwald hrozil v parlamentu svým politickým odpůrcům, že se v Moskvě naučil, jak jim "zakroutit krk". A že to tak v Rusku činili doslova, bylo obecně známo. Tato praxe byla dočasně přerušena v době války (ale teprve po přepadení Sovětského svazu německými armádami), protože komunisté hledali potenciální spojence pro svou poválečnou politiku. V Národní frontě chtěli získat ke spolupráci další strany, aby mohli postupně prosazovat vlastní cíle. Ovšem v okamžiku, kdy se kdokoli těmto cílům stavěl do cesty nebo neprojevoval absolutní souhlas, byl tu opět nepřítel. A nepřítel se musel ničit všemi dostupnými prostředky. Tato zásada platila i uvnitř komunistické strany, a to vůči skutečné opozici mezi straníky, i vůči domnělé, uměle vytvářené. Tak tomu bylo zvykem už od 30. let v Komunistické straně Sovětského svazu.

   V době po 2. světové válce dochází k tomuto umělému vytváření nepřátel zcela systematicky. V první fázi to byly nekomunistické síly, které ne nezúčastnily společného odboje - především agrární strana. Na její likvidaci se ochotně podílely i nekomunistické strany v Národní frontě, protože si z této strany slibovaly příliv členstva a voličů. V dalším období pak nekomunistické strany nesou jistý díl viny na postupném rozšiřování bezprávnosti, která se ovšem nakonec obrátila i proti nim. Brzy začala komunistická strana hledat nepřátele v ostatních stranách Národní fronty. Již zmíněný proces proti poslankyni Horákové je nejnázornějším příkladem, bylo však mnoho dalších. V té době se již bezpečnost, která je zcela v rukou komunistů, začíná uchylovat k vysloveně zločineckým metodám: záhadně mizející osoby, dochází k nevyjasněným údajným sebevraždám a úmrtím ve vazbě.

   Do komunistického vedení se postupně dostávají téměř výhradně - s několika výjimkami - soudruzi, kteří válku přežili v Moskvě. Systematicky jsou proto nejen vyřazováni z mocenských pozic, ale namnoze kriminalizováni účastníci odboje na jiných frontách: bojovníci z domácího odboje (Smrkovský), ze slovenského národního povstání (Husák, Novomenský), ze španělské občanské války a především účastníci odboje na Západě, zejména ve Velké Británii. Této šabloně také odpovídá složení obžalovaných v procesu s Rudolfem Slánským a v celé sérii následných procesů. K tomu ještě přistupuje velmi silný a nevybíravý antisemitismus, který se týká všech zmíněných skupin. Jelikož Židé se z pochopitelných důvodů jak ve vojenském, tak v civilním odboji zvlášť aktivně exponovali, nebylo těžké nalézt dostatečný počet obětí.

   Zvláštností v komunistických falešných obviněních je téměř bezbřehé nahromadění zločinů. Nestačí, že někdo je britským nebo francouzským agentem. Je britským, francouzským, americkým a izraelským agentem zároveň, je sionista, titovec, trockista, byl agentem gestapa nebo válečným zločincem a to téměř vše zároveň. Uvidíme to pak v doznáních jednotlivých obžalovaných. Pro normálně uvažujícího člověka, i když vychází z premisy, že jde o vykonstruovaná obvinění, musí duševní stav těch, kteří obvinění vymysleli (ať jde o sovětské nebo české a slovenské autory oněch fantasmagorií), zůstat záhadou. Ještě méně pochopitelné však je, že mnozí lidé, kteří měli možnost průběh procesu plně sledovat - velké části byly přímo přenášeny rozhlasem -, neprohlédli hned zpočátku tento kolosální podvod a historický zločin.

*    *    *

   Nyní však k vlastnímu předmětu tohoto pojednání, k Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Sám protokol procesu má 550 stránek. A kdyby se měly sebrat a rozebírat okolnosti, které konečnému scénáři procesu předcházely, mohl by vzniknout vzhledem k rozsahu, nepravděpodobnosti a nelogičnosti celý seriál těch nejsenzačnějších špionážních románů. Již sestava takzvaných spiklenců spolčených údajně se Slánským je neuvěřitelná.

   Seděly tu vedle sebe na lavici obžalovaných osoby naprosto rozdílného charakteru: Slánský, Šváb, Šling a Reicin, kteří původně byli spolutvůrci celého systému nezákonných, násilnických a zločineckých metod, a kteří také připravovali první konstruované politické procesy, jichž se nakonec stali sami obětmi. V tomto smyslu dokonce souhlasí pozdější tvrzení Antonína Novotného, že se dostali mezi mlýnská kola, která sami roztočili. Není to ovšem - jak to Novotný a jeho vedení chápali - ospravedlnění procesu a jeho rozsudků.

   Vedle nich seděli vedoucí hospodářští pracovníci, jejichž vinou bylo, že hospodářská politika, kterou tehdy mimochodem prováděli s vědomím a souhlasem vedení strany, ještě nedala Československu zabřednout do takového ekonomického bahna, do jakého je zavedly následující vládnoucí garnitury, včetně Husákovy.

   Seděl tam i bývalý ministr zahraničí Vlado Clementis, který opravdu kdysi dal najevo své pochyby o morálnosti paktu mezi Stalinem a Hitlerem v roce 1939. Po smrti Jana Masaryka (jež mimochodem nebyla dodnes vysvětlena) byl jmenován ministrem zahraničí a usiloval o mezinárodní prestiž republiky.

 

   Když po konstruovaných politických procesech v Maďarsku a Polsku Stalin vehementně žádal, aby i v Československu byli odhaleni "nepřátelé uvnitř strany", patřili Slánský, Šváb, Reicin a Frank k těm, kteří se zpočátku sami honu na čarodějnice intenzivně zúčastnili. K prvním prominentním obětem patřili Otto Šling a Marie Švermová. Stejně nelidským mučením, jakým byl později přinucen k doznání Slánský, byli dohnáni k nepravdivým výpovědím. Vše s vědomím a částečně za aktivní účasti pozdějších obžalovaných. Frank ještě na svobodě vypovídal proti Slánskému. Pak na něm byla další přiznání vynucena již mučením. Pozvolna se tedy napřed vykonstruovala "škůdcovská síť" s Ottou Šlingem v čele. Ten však byl Stalinovi málo významný, a tak se uvažovalo jako o hlavě spiknutí o Clementisovi. Když však Stalin považoval i ministra zahraničí za příliš malou rybu na vůdce protistátního spiknutí, přehodilo se kormidlo, brutálním výslechům byl dán nový směr, až z nich vyplynulo, že v čele škůdcovské a špionážní sítě stojí sám generální tajemník strany, Rudolf Slánský. Je třeba přiznat, že Klement Gottwald, jehož byl Slánský nejužším spolupracovníkem a osobním přítelem po několik desetiletí, váhal, než dal souhlas. Nakonec však dal zachování vlastní mocenské pozice přednost před životem svého druha a přítele a v rozhodujícím okamžiku bez váhání podepsal vražedný rozsudek nad Slánským a deseti dalšími.

   V té době působili v Československu již sovětští "poradci", kteří měli značný vliv na průběh celého vývoje. Československá bezpečnost, sovětští poradci, nejužší vedení komunistické strany, to byl nový mocenský komplex, který určoval sám a svévolně prakticky veškeré dění ve státě. Dlouhou sérií procesů od konce války do 50. let včetně mnoha dalších represivních opatření byla vytvořena atmosféra teroru a strachu, jež umožnila i průběh tak absurdní truchlohry, jakou byl proces se skupinou kolem Slánského, bez protestu veřejnosti. Kdo nezažil tehdejší atmosféru, dnes pravděpodobně těžko pochopí, jak to bylo možné.

 

   Stačí si přečíst doznání obžalovaných, aby člověk poznal, že to, co se tu odehrává, se vymyká zdravému lidskému chápání. Otiskujeme tato doznání bez komentáře podle oficiálního protokolu, vydaného v roce 1953 ministerstvem spravedlnosti. Takto byli obžalovaní představováni oficiálně soudem:

   Rudolf Slánský, ...židovského původu, z rodiny obchodníka, ...bývalý generální tajemník KSČ, před zatčením náměstek předsedy vlády republiky Československé.

   Bedřich Geminder, ...židovského původu, syn obchodníka a hostinského, ...bývalý vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ.

   Ludvík Frejka, ...židovského původu, syn lékaře, ...bývalý přednosta národohospodářského odboru kanceláře presidenta republiky Československé.

   Josef Frank, ...Čech, z dělnické rodiny, ...bývalý zástupce generálního tajemníka KSČ.

   Vladimír Clementis, ...Slovák, z buržoazní rodiny, ...bývalý ministr zahraničních věcí.

   Bedřich Reicin, ...židovského původu, z buržoazní rodiny, ...bývalý náměstek ministra národní obrany.

   Karel Šváb, ...Čech, z dělnické rodiny, ...bývalý náměstek ministra národní bezpečnosti.

   Artur London, ...židovského původu, syn živnostníka... bývalý náměstek ministra zahraničních věcí.

   Vavro Hajdů, ...židovského původu, syn majitele lázní Smrďáky, ...bývalý náměstek ministra zahraničních věcí.

   Evžen Löbl, ...židovského původu, syn velkoobchodníka, ...bývalý náměstek ministra zahraničního obchodu.

   Rudolf Margolius, ...židovského původu, syn velkoobchodníka, ...bývalý náměstek ministra zahraničního obchodu.

   Otto Fischl, ...židovského původu, ...syn obchodníka, ...bývalý náměstek ministra financí.

   Otto Schling, ...židovského původu, syn továrníka, ...bývalý vedoucí tajemník KV KSČ v Brně.

   André Simone, ...židovského původu, syn továrníka, ...bývalý redaktor Rudého práva.

 

Malé odbočení

 

   V následující dokumentaci procesu jsme vybrali nejmarkantnější pasáže a vynechali podrobnosti, které jen "konkretizují" obvinění, o nichž se v dalším dočtete. Pro pochopení významu této dokumentace je však třeba mít na mysli, že veškerá obvinění, od charakteru jmenovaných osob, označených za agenty, až po různá spojení, domluvy, zločiny a tak dále, jsou čisté výmysly, umělé konstrukce, vzniknuvší v mozcích sovětských poradců a jejich ochotných českých a slovenských pomahačů.

   Než přejdeme k soustavné dokumentaci procesu ještě jedno odbočení: Je až neuvěřitelné, s jakou naivitou nebo snad spíše neomaleností režiséři procesu předváděli soudu a veřejnosti způsoby a formy, jimiž si západní rozvědné služby prý zavazují své budoucí spolupracovníky. Vyjmuli jsme několik odpovídajících odstavců z poté systematicky následujících výslechů. Tak například bývalý ministr zahraničí Vlado Clementis popisuje způsob, jakým se stal francouzským agentem, následujícími slovy:

 

Clementis: V prosinci 1939 byl jsem uvězněn francouzskou výzvědnou službou a vyslýchán na pařížské policejní prefektuře pro svou činnost v roce 1938-39. Při těchto výsleších jsem vyzradil různé důležité okolnosti o činnosti komunistických emigrantů Švermy, Širokého a Köhlera. Po skončení výslechu začal hovořit se mnou vyšetřující úředník přátelským tónem a přímo se mne zeptal, zda chci se Sûreté Nationale spolupracovat. Já jsem s tím souhlasil. Dal mi k podpisu formulář, který jsem podepsal a tak jsem se stal zavázaným.

Prokurátor: Kdo byl ještě přítomen při vašem závazku?

Clementis: Kromě vyslýchajícího úředníka a písařky byla tam ještě civilní osoba, která byla přítomna jako překladatel.

Prokurátor: Osoba, která byla přítomna jako překladatel, byla vyslechnuta a vypovídala: "Clementis se při výslechu nechoval jako příslušník komunistické strany. Ochotně odpovídal na všechny kladené otázky. Když byl dotázán, zda je ochoten s francouzskou výzvědnou službou spolupracovat, podepsal závazek, který mu byl předložen."

Clementis: Nemám poznámek k této výpovědi. Je pravdivá.

 

   Bývalého náměstka ministra zahraničí, Vavra Hajdů, získal pro spolupráci s britskou tajnou službou dokonce venkovský policista. Podle připravovaného scénáře líčí Hajdů tento příběh takto:

 

Hajdů: V létě roku 1941 byl jsem předvolán na policejní úřad ve Wiveliscombe v Anglii k doplnění některých dat mého životopisu. Když jsem se tam dostavil, byl jsem předveden k veliteli policie. Ptal se mne na některá data mého života a poté na některé průmyslové závody na Slovensku. Jmenoval jsem je a popisoval jsem mu je. Velitel policie byl spokojen s mými informacemi a tázal se mne, zda mu podobné informace budu podávat i v budoucnosti. Souhlasil jsem, že budu získávat a podávat anglické policii zprávy, které ji budou zajímat.

Prokurátor: Podepsal jste nějaký závazek?

Hajdů: Velitel policie mi předložil text závazku a já jsem jej podepsal.

Prokurátor: Uvedu vám výňatek z výpovědi vaší ženy K. Hajdů z r. 1951: "Asi koncem roku 1941 byl zavolán můj manžel dr. Vavro Hajdů k výslechu na policii ve Wiveliscombe. Po návratu domů mi říkal, že se ho na policii ptali na poměry v Československu a na různé fabriky v okolí Senice u Bratislavy. Jak se sám zmínil, některé fabriky při svém výslechu vyjmenoval."

Hajdů: Moje žena vypovídá správně. Když jsem se vrátil tehdy od výslechu ve Wiveliscombe, vyprávěl jsem jí, co vypověděla. Bylo to právě tehdy, když jsem byl anglické policii zavázán jako agent.

Prokurátor: Jak jste dále spolupracoval s anglickou rozvědkou?

Hajdů: Jak jsem se později přesvědčil, anglickou policii nezajímaly moje zprávy o nějakých průmyslových podnicích na Slovensku. Byla to jenom záminka, jak by si se mnou mohli pohovořit, abych jim podepsal závazek, protože už v této době bylo hlavním jejich úkolem vybudovat si z československé emigrace agenturu pro dobu poválečnou. V mém případě to bylo právě tak. Angličané navázali se mnou těsné špionážní spojení v roce 1946, kdy jsem už působil na ministerstvu zahraničních věcí v Praze. V letech 1946-50 měl jsem časté styky s různými anglickými vyzvědači, kteří zastávali vynikající funkce v anglické diplomatické službě a kterým jsem prozrazoval důležité zprávy o rozhodnutích československé vlády v mezinárodních otázkách, čímž jsem zrazoval zájmy československého lidu.

 

   Novinář André Simone byl získán hned třemi západními rozvědkami najednou. Poprvé dokonce osobně francouzským ministrem:

 

Prokurátor: Kdy, kde a jakým způsobem jste byl získán francouzskou rozvědkou?

Simone: Začátkem září 1939 jsem se zavázal židovskému nacionalistovi, francouzskému ministru Mandelovi ke spolupráci. Bylo mi tehdy známo, že Mandel udržuje vlastní informační síť pomocí židovských a některých francouzských velkokapitalistů. Věděl jsem také, že Mandel má sobě oddané lidi ve francouzské vojenské zpravodajské službě a ve vnitřní bezpečnosti, se kterými spolupracoval.

Prokurátor: Za jakých okolností jste byl získán Mandelem?

Simone: Navštívil jsem Mandela v září 1939 v jeho pracovně, kde se mnou mluvil velmi dlouho o svých politických plánech. Hovořil o nepřátelských vztazích k SSSR a k dělnickému hnutí. Zdůrazňoval, že ve svých politických plánech počítá s pádem Daladiera a se svým jmenováním ministrem vnitra, kterým se také stal. Mandel dále počítal s nevyhnutelností 2. světové války, s pádem Německa a řekl, že pak vyvstane otázka vypořádat se se Sovětským svazem. Pamatuji se přesně, že použil slov: "Buďto cestou dohody, anebo jinak."

Předseda: Souhlasil jste s tímto názorem Mandelovým?

Simone: Vyslovil jsem Mandelovi svůj souhlas s jeho koncepcí a řekl jsem mu, že může počítat s mou spoluprací za všech okolností. Tak jsem se stal agentem představitele židovských velkokapitalistů George Mandela.

Předseda: Jaké úkoly vám dal Mandel pro vaši nepřátelskou a špionážní činnost a jak jste je plnil?

Simone. V listopadu 1939 krátce po zahájení mé spolupráce s informační kanceláří v Paříži, kterou řídil Hubert Ripka, požádal mě Mandel, abych zjistil, zda Beneš a Ripka si přejí dohodu s Daladierem. Asi za 14 dní později jsem Mandelovi podal žádanou zprávu. S Mandelem jsem byl ve spojení až do konce r. 1939, kdy jsem odejel do Spojených států a tím spolupráci s ním přerušil.

Prokurátor: Přerušením spolupráce s Mandelem nebyla vaše špionážní činnost pro západní rozvědky skončena, vy jste se v r. 1939 zavázal též britské výzvědné službě ke spolupráci. Vypovídejte o tom.

Simone: Doznávám, že jsem se v říjnu 1939 zavázal britské Intelligence Service v kanceláři jejího agenta Paula Willerta v Paříži v hotelu Georges V. ke spolupráci.

Předseda: Kde a kdy došlo k podepsání tohoto závazku s britskou Intelligence Service?

Simone: Podle dojednané dohody s Cowardem sešel jsem se o dva dny později v pařížské kavárně Marignon s Willertem. V krátkém rozhovoru jsem mu řekl, že přijímám jeho návrh na spolupráci s Intelligence Service. Willert odpověděl, že podle zvyklostí musí každý agent IS podepsat závazek. Po mém souhlasu jsme odešli do kanceláře Willerta do hotelu. Georges V. Willert napsal na psacím stroji můj závazek o spolupráci s IS. Byl napsán anglicky ve třech exemplářích, z nichž poslední byl na modrém papíře.

Předseda: Co bylo obsahem tohoto písemného závazku?

Simone: Zavázal jsem se podávat britské výzvědné službě zprávy o všech otázkách, které ji zajímají. Dále v něm bylo obsaženo, že závazek musí zůstat za každou cenu utajen, že ho beru na sebe dobrovolně a že jsem za případné důsledky sám odpověden. Bylo v něm také řečeno, že v případě mého odhalení budou britské úřady ve všech případech dementovat a popírat moje prohlášení a výpovědi.

 

   Tím ovšem kariéra André Simona ještě nekončí. Vždyť ještě zbývá americká rozvědka:

 

Předseda: Zmínil jste se o tom, že jste informoval Willerta o svém závazku americké rozvědce. Vypovězte, kdy a jak došlo k tomuto závazku.

Simone: V únoru 1946 na cestě z Mexika do Československa jsem se v New Yorku zavázal ke spolupráci americké rozvědce a sice jejímu agentu, židovskému nacionalistovi Davidu Schönbrunnovi.

Prokurátor: Řekněte nám o své spolupráci s členem americké rozvědky Schönbrunnem!

Simone: Schönbrunn mě přiměl k závazku pro americkou špionážní službu sdělením, že záznam o mém rozhovoru s francouzským ministrem Mandelem, v kterém jsem se zavázal ke spolupráci s ním, je v rukou americké tajné služby. Schönbrunn zdůrazňoval, že tato skutečnost by měla pro mne dalekosáhlé následky, kdyby se o tom dověděla komunistická strana.

Prokurátor: Proč vám tolik záleželo na tom, aby se o tom nedověděla komunistická strana?

Simone: Nechtěl jsem, aby byla odhalena moje činnost, nepřátelsky zaměřená proti světovému dělnickému hnutí.

Prokurátor: Proč jste se zavazoval tak lehce rozvědkám všech kapitalistických států?

Simone: Pramenilo to z mých charakterových vlastností, které vedly k tomu, že jsem se stal nepřítelem dělnické třídy a všeho pokrokového. Schönbrunn mě zavolal tehdy telefonicky do hotelu, řekl mi, že četl jednu moji knihu a že by se rád se mnou setkal, s čímž jsem souhlasil. Sešli jsme se pak v jedné restauraci. Na začátku rozhovoru mi hned řekl, že je pověřen americkou tajnou službou, aby se mnou jednal. Zdůrazňoval, že Spojené státy provádějí stejnou politiku jako Mandel, který - kdyby byl živ - by z celého srdce podporoval Washington.

 

   Také Ludvík Frejka vypovídá o tom, jak byl získán pro spolupráci s britskou tajnou službou Intelligence Service:

 

Frejka: V červenci 1940 jsem byl zatčen anglickými úřady jako komunista. Byl jsem vězněn a internován v různých internačních táborech. Asi po roce rozhodl tzv. tribunál, že mám být propuštěn. V polovině září 1941 před propuštěním jsem byl zavolán ke kapitánu Intelligence Service a na jeho návrh jsem podepsal závazek, že budu podporovat válečné cíle britského impéria a spojeneckých vlád a že budu pracovat pro Anglii i po válce.

 

Rudolf Slánský

 

   Podívejme se nyní na výpovědi jednotlivých obžalovaných. Proložili jsme je jen nejnutnějšími vysvětlivkami, jelikož nevěrohodnost výpovědí hovoří sama za sebe. Proto také někteří obžalovaní předpokládali, že nesmyslnost obvinění a doznání odhalí před stranou a veřejností nestoudnost celého procesu. Byl to tragický omyl. Přelíčení začalo výslechem hlavního obžalovaného, Rudolfa Slánského:

 

Předseda: Cítíte se vinen, že jste se dopustil trestných činů, které vám žaloba klade za vinu?

Slánský: Ano. 

Předseda: Velezrada?

Slánský: Ano.

Předseda: Sabotáž?

Slánský: Ano.

Předseda: Vojenská zrada?

Slánský: Ano.

Předseda: Svoji vinu tedy přiznáváte?

Slánský: Přiznávám plně svoji vinu a chci poctivě a pravdivě vypovědět všechno, čeho jsem se dopustil a čím jsem se provinil. Provinil jsem se těžce na zájmech československého lidu. Právě proto se zodpovídám dnes před veškerým československým lidem a před demokratickou veřejností celého světa. Nebudu ve svých výpovědí šetřiti ani sebe, ani svoje spoluobviněné. Především nebudu šetřit sebe... Chci především přiznat svoji vinu na tom, že jako nepřítel uvnitř komunistické strany a lidově demokratického zřízení jsem organisoval protistátní centrum a stál po řadu let v jeho čele. Toto centrum, do kterého jsem soustředil mnoho kapitalistických a podvratných živlů, z nichž mnozí se v různých dobách stali agenty imperialistických rozvědek, francouzské, anglické a především americké, provádělo nepřátelskou činnost v zájmu a ve službách americko-anglických imperialistů, činnost, která směřovala k likvidaci lidově demokratického zřízení a k restauraci kapitalismu.

   Prováděl jsem nepřátelskou činnost uvnitř komunistické strany, v hospodářství, v zahraniční službě, bezpečnosti a v armádě. Pracovali jsme ve straně a ve státním aparátě, abychom uskutečnili návrat kapitalismu a likvidaci lidově demokratického režimu.

   Přiznávám, že jsem navázal spojení s představitelem anglo-amerických imperialistů a jejich výzvědné služby Koni Zilliacem, který se vměšoval do vnitřních záležitostí Československé republiky. Přiznávám, že jsem v době slovenského národního povstání, když jsem byl delegován na Slovensko moskevským vedením strany, prováděl nepřátelskou činnost, hájil zájmy anglo-amerických imperialistů a Benešovy londýnské vlády a zrazoval zájmy československého lidu.

   Konečně přiznávám svoji odpovědnost za smrt Jana Švermy...

   Když jsem byl v roce 1927 krajským sekretářem v Moravské Ostravě, projevil jsem trockistické názory. Nebyl jsem dříve odhalen proto, poněvadž jsem se maskoval, svoji nepřátelskou činnost zakrýval a navenek vystupoval jako stoupenec bolševického směru, ač jsem ve skutečnosti na bolševické posici nestál...

Prokurátor: Rudolfe Slánský, můžeme tedy učinit závěr, že jste nikdy skutečným komunistou nebyl?

Slánský: Ano...

 

   Již v tomto prvním výslechu byli prezident Eduard Beneš a s ním nejprominentnější představitelé západního odboje včetně generálů československé zahraniční armády na Západě označeni za agenty západních rozvědek a styk s nimi považován za zločineckou činnost.

 

Slánský: V době, kdy se uzavírala československo-sovětská smlouva, vzbuzoval jsem iluse o Benešovi, jako by to byl upřímný přítel Sovětského svazu, ač šlo o imperialistického agenta. Tím jsem ztížil boj proti reakci a fašismu, podlamoval akceschopnost strany a pomáhal reformistickým vůdcům a reakční buržoasii, která už tehdy pomýšlela na budoucí zradu.

Prokurátor: Tedy jste pomáhal také osobně imperialistickému agentovi Benešovi?

Slánský: Ano, pomáhal jsem mu i osobně...

 

   K tomu by snad bylo třeba podotknout, že Beneš uzavřel smlouvu se Sovětským svazem proti naléhavému varování samotného Winstona Churchilla. Ale nyní ke generálům:

 

Prokurátor: Tato zpráva z londýnského archivu ukazuje dokumentárně vaši spolupráci s anglo-americkým agentem Pikou.

Slánský: Ano.

Prokurátor: Co prakticky znamenala vaše spolupráce s Pikou, jak byste to charakterisoval?

Slánský: Znamenala přímou zradu na zájmech československého lidu.

Prokurátor: Proč mohl špion Pika takovou spolupráci s vámi vůbec navázat? Vysvětlete to!

Slánský: To mohl jedině proto, že byl od Beneše a jeho lidí informován o mé předválečné oportunistické činnosti v KSČ...

 

   Bylo již řečeno, že součástí obžaloby musely být vedle celého konglomerátu jiných i sprosté zločiny. Pro Rudolfa Slánského si vymysleli vinu na smrti Jana Švermy.

 

Prokurátor: Obviněný Rudolfe Slánský, nezmínil jste se ještě o jednom ze svých velmi závažných zločinů, když jste líčil svoji účast na slovenském národním povstání.

Slánský: Již jsem řekl, že jsem se dopustil těžkého zločinu, který spočívá v mé vině na smrti Jana Švermy...

Předseda: V průběhu popisu své činnosti jste se této velmi závažné zločinné činnosti dosud nedotkl. Koho představoval Jan Šverma na Slovensku a jaký jste měl k němu poměr?

Slánský: Jan Šverma přijel se mnou na Slovensko jako politický představitel moskevského vedení KSČ. Byl jedním z nejpřednějších pracovníků komunistické strany a blízkým spolupracovníkem předsedy strany Klementa Gottwalda. Pomáhal na Slovensku zajišťovat pokrokové a demokratické zájmy slovenského národního povstání, zejména pomáhal slovenskému lidu v jeho boji proti hitlerovským okupantům. Po porážce povstání odešel s partyzány do hor a dále bojoval po jejich boku. Stál pevně na posici KSČ, zatím co já jsem zaujal posici KSČ nepřátelskou. Byl jsem politickým odpůrcem Jana Švermy.

Předseda: Vy jste se v době slovenského povstání obklopoval nepřátelskými živly a imperialistickými agenty, jako byl Laušman, Trojan, Pika a jiní, s nimiž jste spolupracoval? K Janu Švermovi jste s choval jako k politickému odpůrci?

Slánský: Ano.

Předseda: Vypovídejte nyní o tom, jak zahynul Šverma a jaká je vaše vina na jeho smrti.

Slánský: Dne 10. listopadu 1944 jsme přecházeli horu Chabenec v Nízkých Tatrách. Šverma byl tehdy fysicky sláb a potřeboval pomoc. Ačkoliv jsem mohl, neučinil jsem nic v jeho prospěch. Šverma šel těžce, často musel odpočívat a stoupal s velkými potížemi. Navíc měl malé boty, které si musel vzít, když jeho vlastní boty se mu ztratily. Když pak začala prudká sněhová metelice a Jan Šverma zůstal pozadu, neučinil jsem žádná opatření, aby mu bylo pomoženo, a ponechal jsem jej svému osudu. Proto cítím odpovědnost za smrt Jana Švermy a tuto odpovědnost také přiznávám...

   Já jsem stál na nepřátelské posici a smrt Jana Švermy posloužila také mým nepřátelským zájmům. Smrt Jana Švermy způsobila, že moje nepřátelská činnost nemohla být kontrolována. Šverma jako politický pracovník partyzánského štábu nemohl už uplatňovat svůj vliv a jeho smrt mi usnadnila nepřátelskou činnost.

Předseda: To tedy znamená, že smrt Jana Švermy, kterou jste zavinil a způsobil, vám pomohla zakrýt vaši nepřátelskou činnost?

Slánský: Ano...

Předseda: Vaše přiznání na smrti Jana Švermy potvrzuje celá řada svědků, kteří byli účastníky pochodu přes horu Chabenec v Nízkých Tatrách dne 10. listopadu 1944. Zvláště to potvrzuje váš bývalý pobočník, nyní kpt. ČSA Mikuláš Revilák, Jiří Košický, Jozef Lietavec, bývalý generál Přikryl a řada dalších.

   Doznáváte tedy, že jste v době skončení války a osvobození Československé republiky Sovětskou armádou byl aktivním nepřítelem, který měl za sebou činnost ve prospěch západních imperialistů, zejména v době slovenského povstání, kdy jste mezi jinými zločiny spáchal těžký zločin na Janu Švermovi, jehož smrt jste zavinil?

Slánský: Ano, přiznávám.

 

   A nyní sionisté, svobodní zednáři a všechny zpravodajské služby:

 

Prokurátor: Které nepřátelské živly jste prosadil do stranického a hospodářského aparátu?

Slánský: Do ústředního sekretariátu Komunistické strany Československa jsem prosadil např. židovského buržoasního nacionalistu Bedřicha Gemindera, který se stal mou pomocí vedoucím mezinárodního oddělení, Marii Švermovou, českou buržoasní nacionalistku, již jsem pověřil vedením organisačního oddělení, Josefa Franka, který spolupracoval s nacisty v koncentračních táborech a který se stal mou pomocí členem sekretariátu a vedoucím oddělení pro průmysl, peněžnictví a obchod, dále Ludvíka Frejku, který za války spolupracoval v Anglii s tamními imperialistickými kruhy, jsem pověřil vedením národohospodářského oddělení, Karla Švába a Josefa Pavla, kteří se stali vedoucími bezpečnostního oddělení v ústředním sekretariátě. Kromě toho jsem prosadil za krajského sekretáře v Brně Ottu Šlinga, agenta anglo-amerických imperialistů, dále Mikuláše Landu v Ústí n. L., Vítězslava Fuchse v Moravské Ostravě, Hanuše Lomského v Plzni s řadou jiných spiklenců, kteří prováděli ve stranickém aparátě nepřátelskou činnost proti komunistické straně...

Prokurátor: A jak jste si tyto svoje spolupracovníky zavázal k nepřátelské činnosti?

Slánský: Zavazoval jsem si je tím, že jsem je do těchto významných funkcí prosadil a že jsem věděl o jejich špatné minulosti, jak tomu bylo např. u Karla Švába, Josefa Franka, André Simone, Otty Fischla, Marie Švermové a jiných...

   Spiklenecké centrum bylo spojeno s americko-anglickými imperialistickými kruhy přes některé svoje členy, kteří se stali v různých dobách agenty imperialistických rozvědek.

Předseda: Kterých?

Slánský: Francouzské, anglické, jugoslávské a především americké. Spiklenci pracovali ve prospěch těchto rozvědek. Spojení s imperialistickými kruhy bylo dále umožněno prostřednictvím různých organizací, o které se centrum opíralo. Byly to například organizace sionistické a svobodných zednářů, které byly mezinárodně navzájem spjaty a ovládány a řízeny anglo-americkými imperialisty...

Předseda: Nyní přejdeme k další otázce. Vy jste se zmínil ve své souhrnné výpovědi o tom, že jste prosazoval na důležitá místa sionisty. Popište nám tuto činnost konkrétně!

Slánský: Již jsem řekl, že jsem také spolupracoval se sionisty. Sionisté prováděli nepřátelskou činnost, která směřovala k likvidaci lidově demokratického režimu v ČSR. Já jsem se o tyto živly opíral a rozmisťoval jsem je na důležité úseky státního, hospodářského a stranického aparátu a také jsem je chránil. Tak do stranického aparátu jsem prosadil Bedřicha Gemindera, Ludvíka Frejku, Otto Šlinga, Landu, Fuchse, Lomského, Moškoviče, Poláka a jiné, do státního aparátu Löbla, Margolia, Hajdů, Londona, Goldstückera apod. Tito sionisté prosazovali zase další sionisty na různé úseky našeho státního a hospodářského života a prostřednictvím sionistů jsem byl takto spojen i se sionistickými organizacemi.

Předseda: Jaký význam mělo toto spojení se sionisty a se sionistickými organizacemi?

Slánský: Význam mého spojení i spojení celého protistátního centra se sionisty a sionistickými organizacemi v ČSR spočíval v tom, že sionistické organizace v ČSR byly spojeny se sionistickými organisacemi v kapitalistických zemích. Celé světové sionistické hnutí bylo fakticky řízeno a ovládáno imperialisty, především americkými imperialisty, protože američtí sionisté představovali kapitálově a politicky nejvlivnější a nejsilnější skupinu ve vládnoucích amerických kruzích. Tyto organisace byly také nejvýznamnějšími složkami, jejichž prostřednictvím imperialisté mohli v Československu provádět rozsáhlou protistátní špionážní činnost...

Prokurátor: Obviněný Rudolfe Slánský, jaké protistátní akce jste ve spolupráci s vašimi společníky a se sionistickými organisacemi prováděl?

Slánský: Byla to např. akce vystěhování občanů židovské národnosti do kapitalistických států, o které jsem se zmínil v souvislosti s organisací Joint. Na této akci spolupracovali moji společníci, zvláště Geminder a Fischl. Tito umožňovali, že akce mohlo být zneužito reakčními kapitalistickými sionistickými živly, které mohly do kapitalistických zemí nejen emigrovat, ale vzít si s sebou neoprávněně veliké majetkové hodnoty. Při této akci spolupracovali moji společníci s představiteli izraelského velvyslanectví v Praze, jako např. s panem Überallem, který byl fakticky agentem imperialistů.

Předseda: Vy jste hovořil o zneužití vystěhovalecké akce občanů židovské národnosti. Jaké jste prováděli další akce ve spolupráci se sionistickými organisacemi a představiteli izraelského vyslanectví? Mám na zřeteli zvláště úsek hospodářských styků a zahraničního obchodu.

Slánský: Pokud jde o spolupráci protistátního spikleneckého centra se sionistickými organisacemi na úseku hospodářských styků, mohu uvést, že těchto akcí se zúčastňoval aktivně Löbl a Margolius, o kterých jsem už mluvil, že byli sionisty a že zastávali vysoké funkce v ministerstvu zahraničního obchodu. Löbl a Margolius umožňovali československým sionistickým organisacím využívat československého zahraničního obchodu ve svůj prospěch a ve prospěch buržoasního státu Izrael. Prováděli to tak, že československý zahraniční obchod se uskutečňoval ve značné míře prostřednictvím sionistů a sionistických organisací a československé zájmy byly přitom poškozovány tím, že československé zboží bylo prodáváno do kapitalistických států za nízké ceny, nižší nežli byly na kapitalistických trzích. Naproti tomu do Československa bylo dováženo zboží prostřednictvím sionistů a sionistických organisací z kapitalistických států za vyšší ceny. Přitom bylo dosahováno vysokých nadměrných zisků, z nichž byly podporovány sionistické organisace a současně byl podporován i kapitalistický stát Izrael.

Předseda: Vypovídejte o tom.

Slánský: Stejně jako o sionistické organisace opíralo se protistátní spiklenecké centrum o svobodné zednáře a jejich lóže.

Předseda: Hovořil jste nyní o roce 1945. Jak to bylo se svobodnými zednáři po únorových událostech?

Slánský: Po únorových událostech jsem pokračoval ve spolupráci s lóžemi svobodných zednářů i s jednotlivými svobodnými zednáři. Po únoru 1948 dal předseda strany Klement Gottwald pokyn, aby byl vzat kurs na likvidaci lóží svobodných zednářů. Já jsem tohoto pokynu nedbal, neučinil jsem nic v tom směru, aby činnost lóží svobodných zednářů byla zakázána naopak jsem s nimi spolupracoval, chránil je a umožňoval jim legální existenci.

Prokurátor: Proč jste udržoval spojení se svobodnými zednáři?

Slánský: Věděl jsem, že v lóžích svobodných zednářů byli organisováni intelektuálové kosmopolitních názorů, buržoasní kosmopolitičtí politikové, kteří sledovali stejné cíle jako spiklenecké protistátní centrum, v jehož čele jsem stál. Jejich činnost směřovala rovněž k obnovení kapitalismu v ČSR a k likvidaci lidově demokratického zřízení. Jejich kosmopolitismus, jejich beznárodnost sloužily imperialistům k tomu, aby mohli používat tyto lidi jako agenty ke své činnosti proti lidově demokratickému zřízení ČSR.

   Chci také zdůraznit, že nepřátelský charakter lóží svobodných zednářů nacházel svůj výraz v tom, že jejich členem byl dr. Eduard Beneš, imperialistický agent.

 

   Předseda soudu nyní přechází k další části takzvané činnosti:

 

Předseda: To je druhá část činnosti vaší a vašich společníků. Teď přicházíme ke třetí části, která se týká vnitřních záležitostí strany a to vašich method. Jaké methody jste používali ve vnitřní struktuře komunistické strany k zamýšlenému cíli?

Slánský: Zanášel jsem do aparátu strany nepřátelské, nesprávné a protistranické methody, které se projevovaly v tom, že jsem nahrazoval methodu přesvědčování methodou komandování a jinými byrokratickoadministrativními nethodami.

   Tím byla strana odváděna od svého hlavního úkolu, od masově politické práce, která měla přesvědčovat pracující lid o správnosti politiky strany a vlády.

   Tak jsme oslabovali spojení strany s pracujícím lidem a pokoušeli jsme se isolovat stranu od mas. Dále se moje protistranické a nepřátelské methody projevovaly v tom, že aparát strany pod mým vedením si přisvojoval větší pravomoc, nežli mu náležela, že jsem zasahoval sám a také moji společníci do kompetence státních úřadů a hospodářských orgánů. Činili jsme tak neoprávněně, bez vědomí ministrů a za jejich zády, bez vědomí vedoucích činitelů ostatních státních a hospodářských orgánů. Dělali jsme kádrové zásahy, prosazovali jsme různé nepřátelské živly, přemisťovali, povyšovali, dávali jim direktivy, při čemž tyto direktivy byly straně a státu nepřátelské... Sabotovali jsme na příklad změnu staré, po kapitalistech zděděné struktury průmyslu. To se projevovalo v tom, že jsme nepřejímali sovětské zkušenosti, týkající se především nové socialistické organisace průmyslu, nepřejímali jsme sovětské zkušenosti, pokud jde o plánování, nebylo využíváno všech reserv v průmyslu, byly ponechávány v platnosti staré organisace výrobní, na př. generální ředitelství a podniková ředitelství, jež pracovala odtrženě od výroby, byla velikými byrokratickými celky s přebytečným množstvím administrativních sil, které seděly v kancelářích, nebyly odčerpány do výroby a tím zdražovaly výrobní náklady v průmyslu.

Předseda: Jakým způsobem jste postupoval vy a vaši společníci na úseku zahraničního obchodu?

Slánský: Tady jsme postupovali tak, že jsme brzdili rozvoj hospodářských styků se Sovětským svazem a s lidově demokratickými zeměmi a svazovali československé hospodářství s kapitalistickým západem. Zde pracovali Löbl a Margolius. Jako přívrženci sionismu poškozovali československé hospodářství tak, že objednávali mnohé důležité stroje z kapitalistických zemí, ačkoliv tyto stroje i strojní zařízení vyráběl Sovětský svaz, odkud je bylo možné nakupovat za výhodnějších podmínek.

Předseda: Jak vypadala vaše činnost na zemědělském úseku?

Slánský: Na zemědělském úseku projevovala se v tom, že jsme sabotovali budování socialismu v zemědělském sektoru, že jsme upevňovali posice třídních nepřátel v zemědělství a že jsme se snažili kompromitovat novou zemědělskou politiku československé vlády.

   Spolu se svými společníky Frankem, Šlingem a jinými jsem v praxi prováděl kontrarevoluční linii vrůstání nepřátelských živlů do socialistického zemědělství. V rámci této linie jsem také vydal onen dopis adresovaný členům KSČ v národních výborech, kde jsem je vyzýval, aby získávali do strany nepřátelské živly včetně kulaků, které jsem nazýval váženými hospodáři, vybízel je, aby umožnili pronikat kulakům do JZD. Spolu s Frankem jsem umožnil, aby nepřátelské živly pronikly do úseku státních lesů a statků.

 

   Nebylo ovšem možno připustit, že skupině spiklenců by se podařilo oklamat moudré vedení strany a realisovat své záškodnické cíle...

 

Prokurátor: Podařilo se vám dosáhnout svých cílů?

Slánský: Přes svoji nepřátelskou činnost jsme zde nedosahovali takových výsledků, jakých bychom byli potřebovali, a to především proto, že naše činnost byla znemožňována správnou politickou linií danou Klementem Gottwaldem, takže budování socialismu jak v zemědělství, tak i na ostatních úsecích úspěšně pokračovalo...

 

   Následuje další oblast působení spikleneckého centra:

 

Prokurátor: Obviněný Rudolfe Slánský, váš nepřátelský zájem byl především zaměřen na vysoká místa v armádě, zvláště na její velení. Jaké zde mělo protistátní spiklenecké centrum opory?

Slánský: Vedení armády bylo v rukou několika vysokých reakčních důstojníků. Byli to především Bohumil Boček, který byl šéfem generálního štábu, a generál Klapálek, který byl velitelem pražské oblasti. Když po únoru 1948 se projevila nutnost změnit toto reakční vedení armády, neučinil jsem nic, aby se to stalo. Reakční vysocí důstojníci nejen že nebyli zbaveni svých významných funkcí, ale naopak já jsem s nimi spolupracoval a umožnil jim nepřátelskou činnost...

 

   K působení záškodnické skupiny v armádě se budeme podrobněji vracet na jiném místě. Soud se ovšem nemohl nabažit výčtu nepřátelských organizací, s nimiž spiklenci měli spolupracovat.

 

Předseda: Povězte nám nyní, jak jste postupovali, když jste chránil protistátní centrum a jak jste podporoval uskutečnění cílů, které před vámi stanuly? Vy jste již mluvil o řadě různých organisací. Pamatujete se?

Slánský: Opíral jsem se ve své nepřátelské činnosti o různé nepřátelské organisace, jako na př. sionistické, organisace svobodných zednářů, o nepřátelské živly z řad partyzánů, španělských interbrigadistů, lžipartyzánů apod. Umožňoval jsem existenci lžipartyzánských útvarů, jako byla např. partyzánská divise Václavík, kterou vedl kapitalista Ptáčník a s nímž jsem spolupracoval. Spolupracoval jsem ještě s jinými nepřátelskými živly, jako na př. se Steinerem-Veselým, Vávrou-Staříkem a Trojanem. Podobně jako Tito v Jugoslávii, opíral jsem se o demoralisované španělské interbrigadisty, které jsem si různým způsobem zavazoval.

   Spolupracoval jsem s různými lžiodbojářskými živly, jako byla skupina "V boj", která fakticky byla zřízena trockistickými živly, jako byl Vlk nebo Pluhař. Se skupinou "V boj" jsem udržoval spojení prostřednictvím Pluhaře a stal jsem se čestným předsedou této skupiny.

Prokurátor: To znamená, že jste byl čestným předsedou trockistické organisace?

Slánský: Ano, byl jsem předsedou skupiny, která byla trockistická.

 

   Vrchol zvrhlosti Slánského a jeho druhů však odhaluje teprve další otázka prokurátora Urválka:

 

Prokurátor: Jak jste chtěl uskutečnit svoje cíle, zejména plné uchopení moci?

Slánský: Pro tento cíl jsem pracoval tak, aby nejvýznamnější posice ve státě a ve straně se dostaly do rukou protistátního centra. Sám jsem přirozeně počítal s možností, že bych se mohl dostat na vedoucí místo ve straně a ve státě. Věděl jsem, že překážkou k provedení našich konečných cílů je Klement Gottwald, předseda strany a president republiky, který by nikdy nepřipustil uskutečnění restaurace kapitalismu. Věděl jsem, že v případě uchopení moci by bylo nutno se Klementa Gottwalda zbavit.

   Přiznávám, že jsem ponechával u presidenta republiky jako ošetřujícího lékaře svobodného zednáře dr. Haškovce a tajil jsem před presidentem republiky, že Haškovec je nepřítelem. Haškovec jako nepřítel neléčil presidenta řádně a působil tak ke zkrácení jeho života. Mohl jsem použít Haškovce k odstranění presidenta v zájmu plného uchopení moci.