Evropou se potlouká přízrak

 

Karel Marx

 

Komunismus byl ve své době teoretickou ideou, opakem kapitalistické společnosti a historickou zkušeností, která přinesla politické, hospodářské a společenské proměny. Byla to utopie, která dokázala nadchnout miliony lidí. Byl to politický záměr, jehož zásluhou se mnozí odhodlali k činům.

   Komunismus byl zároveň ideologickým a organizačním prostředkem, jemuž se podařilo shromáždit spontánní projevy nespokojenosti a zapříčinit osudový zvrat v dějinách průmyslové revoluce. Znamenal ale také vůli vtisknout běhu dějin jistou racionální předzvěst. Dělnická třída a její strana se staly subjekty, jimž se podařilo urychlit a změnit kurz, kterým se historie ubírala.

   Na svém počátku se komunismus zjevuje jako ošklivý přízrak ustrašené buržoazii, jež je pod tlakem požadavků vznesených proletariátem, který buržoazie označuje jen za "placenou práci". Ale pro tento proletariát představuje komunismus prostředek, kterým by bylo možno se vysvobodit z otroctví práce a z hospodářských a politických okovů, do nichž byl buržoazií vsazen.

 

Karel Marx (vlevo) a Bedřich Engels.

 

Vznik dělnické internacionály

Průmyslová společnost se nachází ve svých začátcích, její záměry a rozpory jsou zřejmé. Pracovní a životní podmínky dělnické třídy se zdají být otřesné a nesnesitelné i mnohým z těch, kdo považují za správné a přirozené dělit společnost do tříd, vyhledávat zisk a dodržovat pracovní kázeň.

   Zatímco začíná "národní revoluce", která definitivně otevře cestu k rovnocenné koexistenci státu a národa a k parlamentní demokracii a do jejíhož čela se rozhodně staví liberální buržoazie, příslušníci nové dělnické třídy, kterou stvořil vývoj kapitalismu, se ptají po své budoucnosti. Ale především začnou bojovat, aby změnili svůj život.

   V únoru 1848 vychází v Londýně Manifest komunistické strany, který shrnuje postoje a myšlenky sdílené stovkami bojovníků patřících ke komunistickému spolku.

   Jeho autorem je třicetiletý německý filosof Karel Marx, v roce 1843 přinucený z politických důvodů opustit Prusko. Po pobytu v Paříži a v Bruselu a četných stycích s mezinárodním revolučním prostředím se ocitá v anglickém hlavním městě.

   Manifest, jehož úspěch bude v následujících desetiletích vzrůstat, nebude mít žádný vliv na revoluci, která v těch dnech proběhne v Paříži a která se rozšíří do Berlína, Vídně, Budapešti, Prahy, Milána a Benátek. Je to revoluce, která dá vzniknout "jaru národů", jež bude mít zdánlivě jepičí trvání, ale předznamená svobodnou a demokratickou budoucnost celé Evropy.

   Pamflet, který napsal Marx spolu s Bedřichem Engelsem, jako by osvětloval ony události a nabízel analýzu těžkostí, ve kterých se nachází hospodářský a společenský vývoj, jako by nabízel vysvětlení samé podstaty revolučních událostí v kontextu, ve kterém proběhly.

   Centrální myšlenkou Manifestu, podobně jako mnohých dalších Marxových a Engelsových prací, je důležitost a postavení hospodářství a společensko-hospodářských vztahů v různých obdobích dějin. Domnívají se, že právě povaha

 

Karel Marx s dcerami Jenny, Eleanor a Laurou ve společnosti Bedřicha Engelse v roce 1864.

 

této společenské třídy a třídní boj jsou hybnou silou dějin. Jsou přesvědčeni, že je nezbytné, aby jedna společenská formace, mající úplně odlišné vlastnosti, střídala druhou. Míní tedy, že po buržoazní kapitalistické společnosti musí následovat společnost socialistická, založená na vládě proletariátu. To bude poslední historická formace, nežli se podaří nastolit vládu svobody, tedy komunismus.

   V roce 1864, v době, kdy probíhají projevy solidarity s Polskem v jeho boji za nezávislost, je v Londýně založena Mezinárodní dělnické sdružení. Marx sepisuje program organizace a její stanovy a pronáší zahajovací proslov budoucí první internacionály. Mezi klíčové body programu patří např. zrovnoprávnění pracujících, kterého lze dosáhnout bojem a organizací jiných tříd, mezinárodní solidarita a koordinace pracujících všech zemí a také uchopení politické moci jako předznamenání socialistické proměny společnosti.

   K novému sdružení se hlásí různé skupiny pracujících ze všech částí Evropy. Často jsou ovlivněny ideologiemi, které se mezi sebou popírají, a jsou řízeny vůdci, kteří mezi sebou soupeří. Řadí se k nim například stoupenci utopistického a anarchistického socialismu, vedení Pierrem-Josephem Proudhonem. Ti jsou naklonění pluralitní svazové organizaci. Křídlo Luise-Augusta Blanquiho je radikálnější a snaží se vehementně vzbouřit masy a urychlit tak revoluční proces. Naopak věrní Giuseppa Mazziniho jsou vyznavači dělnického republikánství podloženého mravní výchovou.

 

Karel Marx

Narozen v Trevíru v roce 1818, studuje práva v Berlíně, kde se setkává s Hegelovými myšlenkami a s jeho stoupenci. Poté se stěhuje do Jeny, opouští práva a zapíše se na filosofickou fakultu, kde napíše diplomovou práci na téma Demokritos a Epikuros. V letech 1842-43 je redaktorem "Rýnského deníku" a když jsou tyto demokratické noviny zakázány, stěhuje se do Paříže, kde se setkává s prvními komunistickými organizacemi. Dokončuje zde svou knihu Kritika filozofie Hegelova práva a věnuje se studiu ekonomie.

   V roce 1844 se spřátelí s Bedřichem Engelsem, se kterým začne spolupracovat teoreticky i prakticky. V Rukopisech ekonomicko-filosofických z roku 1844 je podstata buržoazní společnosti spatřována v nadměrné práci, kterou by bylo možno překonat pouze komunismem. Pod tlakem pruské vlády je Marx nucen opustit Paříž a odstěhovat se do Bruselu. Zde společně s Engelsem napíší Svatou rodinu a Německou ideologii, která poprvé vyšla v roce 1932 v SSSR a ve které se zabývají materialistickou koncepcí dějin, jejichž hybnou silou je třídní konflikt. V roce 1848 ho komunistický svaz, jehož prvního sjezdu se Marx nemohl zúčastnit, žádá, aby napsal teoretickou úvahu: výsledkem je Manifest komunistické strany, který vyšel v Londýně za spolupráce s Engelsem. V roce 1849, když je znovu vyhnán z Německa, se Marx stěhuje do Londýna, studuje v Britském muzeu a spolupracuje s "New York Tribune". Marx se vzápětí žení s Jenny a mají spolu tři dcery. Jeho rodinné povinnosti si ovšem občas žádají Engelsovu finanční výpomoc.

   V roce 1866, když se stává jednou z nejdůležitějších postav Mezinárodního dělnického sdružení, začíná Marx psát první knihu Kapitálu, jehož první svazek vyjde následujícího roku. Druhý a třetí svazek vyjdou po jeho smrti, v letech 1885 a 1894. V tomto díle Marx rozvine vědeckou teorii sociálního a třídního antagonismu v kapitalistické společnosti. Jeho politická aktivita se střetává se spisovatelskou a polemickou a z tohoto střetu se stává výchozí bod pro velkou část revolučního hnutí. Umírá v Londýně v roce 1883, dva roky po smrti své ženy Jenny.

 

   Od roku 1866 se každoročně konají sjezdy internacionály. První probíhá v Ženevě, tam Marx polemizuje s proudhonisty o družstvech, které oni považují za důležité na cestě k emancipaci dělnictva.

   O dva roky později jsou v Bruselu Proudhonovi stoupenci poraženi, když nesouhlasí se znárodňováním půdy. Všechny proudy se shodují na boji proti válce, na požadavku osmihodinové pracovní doby a na požadavku politických práv pro pracující.

   V roce 1869 se na Basilejském sjezdu poprvé představí strana sociálně demokratická, založená v Německu o měsíc dříve Augustem Bebelem a Wilhelmem Liebknechtem. Je přítomen také Michail Bakunin se svou vlastní anarchistickou organizací.

   V roce 1870 se sjezd nekoná z důvodu právě probíhající francouzsko-pruské války. Její výsledky budou rozhodující pro následný sled událostí v Mezinárodním dělnickém sdružení.

 

Pařížská komuna

Termín komunismus se rychle šíří hlavně zásluhou Pařížské komuny. Stane se symbolem emancipace a svobody, kterých lze dosáhnout, i když za cenu bojů, krveprolití a porážek.

   Komuna je název, kterým se označuje revoluční vláda zřízená pařížským lidem v poslední fázi francouzsko-pruské války. Stane se tak v letech 1870-71. Porážka Napoleona u Sedanu zapříčinila pád druhého císařství a zrod Třetí republiky, do jejíhož čela se postaví vláda Adolfa Thierse.

   Pařížská Národní garda po dobu čtyř měsíců brání hlavní město před pruskými útoky, přesto je však Paříž v lednu 1871 přinucena ke kapitulaci. Větší část zmocněnců národního shromáždění je připravena přijmout pokořující mírové podmínky nastolené pruským předsedou vlády Otto von Bismarckem. Jedním z Bismarckových požadavků bylo mimo jiné i

 

Barikáda komunardů v ulici Saint-Sébastien v roce 1871.

 

umožnění vstupu pruským vojákům do Paříže.

   Národní garda, složená z velké většiny mužského obyvatelstva Paříže, převážně proletářského stavu, se rozhodne obrátit proti tomuto nařízení a začne připravovat povstání, jež bude řízeno ústředním výborem samotné gardy. Povstání se uskuteční 17. a 18. března a donutí vládu k útěku do Versailles. 26. března se konají volby městské rady, Pařížské komuny, jejíchž 70 členů je nazváno komunardy, a ti ihned začnou vládnout v duchu revoluce. Komunardi jsou Blanquiho a Proudhonovi nástupci a rekrutují se často z řad jakobínů, radikálů, komunistů a anarchistů.

 

Z Manifestu komunistické strany

Moderní buržoazní společnost, která vznikla ze společnosti feudální, nepřekonala třídní rozpory. Dosadila nové třídy namísto těch starých, vytvořila nové okolnosti využívání pracujících, nové podoby třídního boje. Naše epocha, buržoazní epocha, je charakterizována zjednodušením třídních rozporů.

   Celá společnost se rozděluje stále více na dva nepřátelské tábory, na dvě velké třídy, které jsou v neustálé konfrontaci: buržoazie a proletariát. Velký průmysl vytvořil světový trh, jehož příchod byl připraven objevením Ameriky. Světový trh dal impuls rozvoji obchodu a mořeplavby i pozemských komunikací. Paralelně s rozvojem průmyslu, obchodu, mořeplavby a železnic se rozvíjí také buržoazní společnost. Ta zvětšuje svůj majetek a do stínu postaví všechny třídy středověkého původu.

 

První vydání Manifestu komunistické strany v němčině.

 

   Buržoazie zničila feudální, patriarchální, idylické vztahy a všude se chopila moci. Bezcitně zpřetrhala feudální nitky, které spojovaly člověka s jeho přirozeností, a nezachránila žádné další vazby mezi jednotlivci, kromě pouhého zájmu, syrového využívání. Utopila v ledovém egoistickém kalkulu svaté záchvěvy božského nadšení, rytířského entuziasmu, šosácké melancholie. Rozptýlila osobní božství v hodnotě výměny a namísto nekonečně mnoha svobod postavila jedinou svobodu, svobodu obchodovat, svobodu bez skrupulí. Zkrátka, místo využívání posvěceného náboženskými a politickými iluzemi nastolila otevřené využívání beze studu, přímé, suché...

   Buržoazie vyprodukovala během své téměř stoleté třídní vlády nejkolosálnější a nejpočetnější pracovní síly ze všech předešlých generací. Ovládání přírodních sil, strojů, zájem o využití chemie v průmyslu a zemědělství, paroplavby, železnic, elektrických telegrafů, kultivování celých světadílů, splavnost, vznik celých populací zrozených z ničeho: které z minulých století by očekávalo, že takové pracovní síly by odpočívaly v lůně sociální práce? ...

   S vyvíjejícím se průmyslem proletariát nejen zvětšuje svůj počet, sdružuje se také ve velké davy, stává se silnějším a stále více si tuto svou sílu uvědomuje. Zájmy a životní podmínky proletářů se stávají navzájem stále podobnějšími, protože stroje ničí rozdíly v pracovních výkonech jedinců a snižují platy téměř všude na stejnou úroveň. Vzrůstající konkurence mezi buržoazií a obchodní krize, které z ní vyplývají, způsobují, že platy pracujících jsou stále nestálejší. Rozvoj strojů, který je stále rychlejší, přináší pracujícím nejistou existenci. Střet mezi osobou pracujícího a osobou měšťáka se stále více podobá střetu dvou tříd.

 

   Mezi jejich hlavní opatření patří zmenšení sociálních nerovností, konec povinných vojenských odvodů, omezení povinnosti občanů přispívat na náboženské záležitosti, volitelnost všech veřejných funkcí, spravedlivé odměňování práce. Pařížský arcibiskup a předseda nejvyššího soudu jsou drženi jako rukojmí spolu se stovkami kněží a četníků.

   Komuna je obléhána vládními vojsky, která zasahují s pomocí Prusů. Všichni bojeschopní obyvatelé, kterým je 18 až 40 let, jsou povoláni do zbraně a veškeré pravomoci jsou svěřeny do rukou výboru veřejného zdraví. 200 000 špatně vyzbrojených a vycvičených mužů Komuny nezmůže nic proti vojskům generála Mac-Mahona, které překročí práh Paříže 21. května.

   Začíná tak "krvavý týden": rukojmí jsou Pařížany postříleni, starobylé sídlo Tuileries a ostatní veřejné budovy jsou zničeny. Versailleská vojska krvavě potlačí každý pokus o odpor a uvězní více než 10 000 osob. Převážná většina z nich

 

Zastřelení rukojmích, z velké části věřících a vojáků, v rue Haxo nacházející se za hřbitovem Belleville.

 

je zabita na hřbitově Père-Lachaise u zdi, které se dnes říká Zeď komunardů. Ostatní jsou zabiti ve Versailles a ti, kteří zůstali naživu, jsou odvezeni daleko od Francie. Celkový počet obětí Komuny čítá 20 000 osob.

   Přes utrpěnou porážku spatřuje Marx ve vládě Komuny především vládu dělnické třídy a konečně objevený politický útvar, který dokáže naplnit ekonomickou emancipaci práce.

   Heroickým bojem pařížského proletariátu dostává Mezinárodní dělnické sdružení nový impuls a noví členové rozšíří její řady. Tato zkušenost ukázala, že revoluce potřebuje vůdce a že přímá demokracie, vyjádřená volbami a rychlými změnami funkcí, se musí naučit důvěřovat avantgardě.

   V září 1872 se koná sjezd v Haagu, na němž je zveřejněn nový článek shrnující obsah prohlášení schváleného předešlého roku v Londýně na sjezdu, který se konal bezprostředně po porážce Komuny: "V boji proti kolektivní moci vládnoucích tříd proletariát nemůže vystupovat jako třída, pokud sám sebe nepřetvoří v politickou stranu, která se bude výrazně odlišovat od všech starých stran tvořených vládnoucími třídami.

   Tato proměna proletariátu v politickou stranu je nezbytná k zajištění vítězného triumfu sociální revoluce a jejího nejdůležitějšího završení: zrušení třídní společnosti. Koalice dělnických sil, které již bylo dosaženo hospodářským bojem, musí být také vzpruhou této třídy v boji proti politické moci vykořisťovatelů. Jelikož vlastníci půdy a jiného kapitálu požívají politických privilegií, aby si ubránili a udrželi svůj hospodářský monopol a zotročili práci, dobytí politické moci se stává prvotní a největší povinností proletariátu."

 

Anarchisté a populisté

Dějiny Mezinárodního dělnického sdružení se hemžily ostrými konflikty, které vznikaly mezi různými proudy a tělesy i uvnitř jeho samého a které často skončily vyhnanstvím, rozkoly a vzájemnými exkomunikacemi v teoretické a doktrinální sféře. Chování jejích členů je často výsledkem smíšených a synkretických revolučních postojů.

   Může se zdát rozporuplné, že Marx spatřuje v Pařížské komuně "konečně objevenou politickou formu" dělnické revoluce právě v okamžiku, kdy většina pařížských dělníků následuje povstalecké myšlenky Blanquiho, muže, který byl odjakživa strůjcem převratů aktivních amatérsky organizovaných menšin. Stejně by se mohlo zdát, že protiautoritářské základy anarchismu jsou v konfliktu s příkazy Katechismu revolucionáře, který byl napsán Bakuninem ve spolupráci s mladým Sergejem Něčajevem a ve kterém je fanaticky trváno na vykořeněnosti revolucionáře z pravidel soudobé morálky a na jeho povinnost obětovat revoluci své city i vztahy a být připraven dokonce i zabít, aby pomstil čest svých spolubojovníků.

   Tomuto paradigmatu "revolucionáře" se snaží přizpůsobit každý typ komunisty. Je založeno na velebení všech druhů revolty a na přesvědčení, že přísluší avantgardě - politické straně třídy, o které se hovořilo během Internacionály konající se po Komuně - dovést proletariát k vítězství a upozornit ho na jeho práva.

   V Rusku příslušníci internacionály pocházejí částečně z řad populistů, radikálního hnutí vzniklého ze společenského a intelektuálního kvasu následujícího po porážce revoluce v roce 1848-49, po smrti Mikuláše I. a katastrofě Krymské války.

 

Oběšení anarchistických teroristů ze sdružení "Vůle lidu" odpovědných za spáchání atentátu, při kterém přišel v roce 1881 o život car Alexandr II.

 

   Populisté míní, že rolníci, kteří tvoří 90 % ruského obyvatelstva, symbolizují nezkažené ctnosti přirozené morálky. Jejich společenská organizace založená na venkovské komunitě (občina) , ve které shromáždění hlav rodin (mir) přerozděluje čas od času půdu, je nahlížena jako nosné uspořádání budoucí společnosti. Boj proti státu, symbolu nespravedlnosti a násilí, brutality a nerovnosti, musí být podložen revoluční výchovou, musí být násilným spiknutím.

   Po pokusu "jít k lidu", aby se od něj učili a přiměli ho bojovat proti carskému impériu, se populističtí studenti rozhodnou pro teroristickou strategii, odhodlají se být jiskrou, která podpálí les. Tyto skupiny se nazývají "nihilisté" a největší úspěch zaznamenají, když je v roce 1881 zabit car Alexandr II.

   Anarchismus, který byl ze všech revolučních hnutí zaměřen nejrovnostářštěji a protistátně, se tvrdě postaví proti komunismu: nejdříve pod vedením Proudhona a poté Bakunina, který vtiskne hnutí přesnější politické rysy a kompaktnější ideologii. Mezinárodní sdružení socialistické demokracie, založené Bakuninem po celém světě v průběhu jeho dobrodružného života poznamenaného povstáními a zatčeními, se připojí k internacionále. Rozejde se s ní definitivně až v roce 1872.

   Právě u příležitosti haagského sjezdu se rozhodlo o přestěhování sídla generální rady internacionály do New Yorku, což bylo předzvěstí jejího rozpadu.

 

Druhá internacionála

Roku 1876, po čtyřech letech bídného přežívání ve Spojených státech, se na sjezdu v Philadelphii rozhodne o rozštěpení Mezinárodního dělnického sdružení. Otevírá se cesta, která dostává přesnější podobu v první polovině 80. let 19. století, při utváření politických stran a autonomních odborových organizací v mnoha evropských zemích. Nadále přetrvává nutnost koordinovat stoupence marxismu, kteří se přiklánějí k silné centralizaci, i ty, kteří brání lokální iniciativě a samostatnosti.

 

Amsterodamský kongres; na sjezdu v roce 1904, uprostřed v první řadě: Georgij V. Plechanov, za jeho zády Rosa Luxemburgová a nahoře Viktor Adler.

 

   Nejvíce je pociťována nutnost spojit své síly pro získání opory v zákoně, který by bránil dělnickou třídu. Omezení pracovní doby na osm hodin je společným jmenovatelem dvou mezinárodních sjezdů, které v roce 1889 předpovědí založení nové internacionály. Oba sjezdy se konají současně v Paříži a sdruží na jedné straně "marxisty", kteří využijí této příležitosti k oslavám 1. máje, dne mezinárodního boje, a "posibilisty", kteří požadují nezávislost činnosti odborů na straně. Obou sjezdů se zúčastní anarchisté, kteří jsou zaujati tématem masové generální stávky a přímou akcí.

   V Bruselu se v srpnu 1891 uskuteční první fakticky jednotný sjezd, na kterém je založena Druhá internacionála.

   Koordinační orgánem všech socialistických stran a odborů se stává nová internacionála, pro kterou jsou zatím typické teoretické diskuze a rozhodování spíše než efektivní vyvíjení nějaké konkrétní činnosti.

   Marxismus se stane oficiální doktrínou organizace, ale politické strany vzniklé v různých zemích se mezi sebou stále více vnitřně odlišují. Nejkontroverznějšími tématy jsou: užitečnost parlamentu, možnost vstupu do války s buržoazními stranami a od počátku 20. století také otázka válečného konfliktu.

   Na sjezdu ve Stuttgartu, který se koná v roce 1907, je odhlasováno rozhodnutí, jež předpoví mezinárodní boj proletariátu proti válce či, lépe řečeno, proměnu tohoto zápasu v revoluci. V té době již funguje prozatímní sekretariát organizace a kancelář vedení je tvořena dvěma delegáty pro národnostní sekci.

   Revoluce je Leninův postoj, který s ním sdílí i Rosa Luxemburgová. Sdružují se kolem něho komunistické proudy, které se dříve objevovaly v socialistických stranách po začátku 1. světové války v srpnu 1914. Snaha basilejského sjezdu učinit ze socialistické internacionály typ světové strany míru se ale ukáže jako zbytečná.

   Rozhodnutí německých a francouzských socialistů opřít vlády národní jednoty o válečné úsilí definitivně zahubí druhou internacionálu.

   Centrum revolučních aktivit se stěhuje kvůli válce do Ruska. To se stává také centrem komunistického radikalismu.

 

 

Bolševická revoluce

 

Vladimir Lenin

 

Komunismus měl zachvátit rozlehlejší plochu než kapitalismus. Toto bylo nadějí a přáním řídících činitelů, zakladatelů Mezinárodního dělnického sdružení. Počátek 1. světové války je provázen silnými nacionalistickými projevy. Ty zcela zastíní vzájemnou solidaritu mezi dělníky z rozvinutějších zemí - Německa, Francie a Velké Británie. Komunismus, který se zdál být svržen nacionalismem, se neočekávaně znovuzrodí v samém srdci války, které socialismus druhé internacionály nedokázal zabránit.

 

Zrod a nastolení bolševismu

Poté co se projevila revoluční rétorika maximalistů jako neplodná a reformátoři se rozhodli zvolit třídní spolupráci, objevuje se uvnitř dělnického hnutí proud, který se otevřeně hlásí ke komunismu a k revoluci a který navrhuje proměnu války ve válku občanskou.

   Komunistická hnutí jsou zatím všude slabá a málo početná. Existují jako samostatné politické strany nebo jako součásti jiných stran. Jejich hlas zatím nemá váhu, kromě Ruska, kde se právě v průběhu války zvětšuje počet souhlasně cítících občanů a toto společenské cítění se radikalizuje. Zde komunismus přijímá označení bolševismus.

   Přestože bolševismus sehrál nepatrnou roli v politickém organizačním plánu, projeví se jeho schopnost doslova bezhlavě se vrhnout do víru revolučního dění, které otřásá Ruskem v průběhu roku 1917.

   Komunismus se jako revoluce projeví v srdci obrovské země, ve které je kapitalistické hospodaření rozvinuto mnohem méně než ve zbytku Evropy. 90 % obyvatel tvoří rolníci a politická moc leží v rukou absolutistické autokracie.

   Zdá se, že z teoretického hlediska jde o paradox či chybu historie, ale je to právě historická zkušenost, co poznamená dějiny celého 20. století, začátek skutečných dějin komunismu.

   Ruská sociálně demokratická strana dělnictva je založena v březnu 1898 v Minsku devíti marxistickými socialisty. Nikdo z nich v ten okamžik nepředpokládá, že o 20 let později bude právě marxistický socialismus tím systémem, který se chopí moci. Perzekuce carské policie znesnadňuje nové organizaci její činnost a dokonce i obyčejnou propagaci.

 

KOŘENY RUSKÉHO SOCIALISMU; zakladatelé Sjednocení boje za osvobození dělnické třídy, kteří se sešli v Petrohradě: uprostřed Lenin, vpravo od něj Martov.

 

   Sjezd strany se musí konat v zahraničí, v Bruselu a v Londýně.

   Píše se rok 1903. Sjezdu strany se zúčastní méně než padesát delegátů, téměř každý z nich musí prchnout z vlasti či z vězení. Na tomto sjezdu je strana založena a zde zároveň dojde k jejímu rozkolu. Nastane její rozštěpení mezi bolševiky (těch je více) a menševiky (kteří jsou minoritní skupinou), nikoli z důvodů odlišných názorů na jednotlivé body programu, ale z důvodu odlišných představ o schvalování statutu strany a volbě řídícího výboru.

   Lenin, který byl v době prvního sjezdu vyhnancem na Sibiři, se má stát vůdcem bolševiků. Dosud vedl spolu s Plechanovem stranické periodikum "Iskra" (Jiskra).

   Lenin chce stranu aktivních členů, tzv. revolucionářů z povolání, kteří budou disciplinovaní a poslušní. Tento postoj o rok dříve vyjadřuje ve své knize Co dělat?. Na to se ozývají bouřlivé reakce strany, která se projevuje jako skupina spiklenců nemajících soukromý život a, jak se zdá, předurčených jen k plnění vytyčených cílů. Podobný postoj zaujímají i populisté, hnutí, které se od poloviny 19. století snaží na ruský venkov zavléci žár sociální revoluce.

   Hlavou menševiků je Martov, kterému se zdá dostačující přijmout program a peněžité odstupné výměnou za proměnu menševiků v část socialistické strany. Myšlenka příliš přísné organizace a přísných pravidel se zdá být Martovovi kontrastem k bídě a strádání, které charakterizují ruské revoluční hnutí toho období. Martov je nucen podrobit se Leninovi při volbě Ústředního výboru strany a při volbě redakce Jiskry (přestože byl Lenin Martovem přehlasován v poměru hlasů 24:20).

   Leninovi se nepodaří zbavit se menševiků ani na socialistické internacionále. V roce 1905 je třetí sjezd strany organizován bolševiky v Londýně a menševiky ve Vídni.

 

Co dělat?

V roce 1902, rok před bruselským a londýnským sjezdem, během nichž je založen bolševický a menševický proud vzniklý z Ruské sociálně demokratické strany, Lenin napíše knížku, která se rychle rozšíří a bude jedním ze základních děl leninistické teorie o straně a revoluci. Kniha se nazývá Co dělat? a doslovně kopíruje práci kritika a spisovatele Nikolaje Černyševského, spolu s Gercenem, Bělinským a Bakuninem jedné z ústředních postav ruského populismu.

 

Výtisk Leninovy knihy Co dělat?.

 

Lenin prosazuje myšlenku strany složené z militantních profesionálních revolucionářů, kteří budou podléhat centralizované disciplíně. Tento model avantgardy, která je hierarchicky organizovaná a schopná pracovat v utajení, se zdá být v souladu s podmínkami politického boje pod carskou autokracií. Po vítězství revoluce se však stává výchozím vzorem pro celé komunistické hnutí. Ve skutečnosti spíše než popisem specifických ruských reálií je Co dělat? dlužníkem populistické tradice, spiklenecké a menšinové ideje revolučního procesu, disciplinované a náboženské vize chování bojujících a jejich schopnosti se zcela ztotožnit s cílem boje. Přítomnost strany podobné té bolševické je považována za rozhodující prvek ve vítězství komunistické avantgardy během říjnové revoluce. Je ale také považována za klíč k úspěchu každého revolučního pokusu v buržoazní a průmyslové Evropě i v rolnické Číně. Zapomíná se na okolnost, podle které pro Lenina zůstávala strana, ač musela být menšinové a hierarchická, prostředkem pro revoluci. Aby bylo možno jí dosáhnout, musí se podrobit jejím organizačním potřebám.

 

   V roce 1906 se koná "sjezd jednoty", na kterém se většina delegátů přidá k menševikům. Na následujícím sjezdu, který se koná v Londýně, získávají ovšem bolševici většinu.

   Definitivní rozkol nastává v roce 1912 během šestého sjezdu, když si bolševici zvolí vlastní ústřední výbor a nazvou se Ruskou sociálně demokratickou stranou dělnictva. Byla to poloviční revoluce a začala roku 1905, právě když vrcholí válka mezi Ruskem a Japonskem.

   Japonsko se obávalo proniknutí Ruska do Mandžuska a Číny, a tak v únoru 1904 napadá ruskou flotilu v Port Arthuru, kterou téměř zničí. Japonská vojska vstupují do Mandžuska. Rozhodující bitvou je ovšem ta námořní, která se odehrála u Cušimi, kam ruská flotila dorazí po dlouhé plavbě.

   Carské impérium je pokořeno a poprvé v historii neevropský národ poráží evropskou mocnost.

 

Revoluce v roce 1905

Jakmile Japonsko zvítězí ve válce s Ruskem, následuje vlna stávek, demonstrací a petic zaměřených proti dvoru.

   9. ledna, několik dní po kapitulaci Port Arthuru, vojsko zastřelí 150 mužů, žen a dětí, kteří pochodují směrem k Zimnímu paláci ověšeni transparenty a vedeni popem Georgijem Paponem. Krvavá neděle přinese stovky mrtvých a tisíce zraněných. Revoluce tak začíná.

   Od ledna do října 1905 se počet protestů násobí a zasahuje všechny společenské vrstvy.

   Střední stav a umírněná inteligence požadují ústavu a liberální parlament, dělníci a městský plebs se shlukují kolem improvizovaných těles (sovětů - ruské označení pro rady). Rolníci na venkově organizují vzpoury a povstání.

   Stávky pokračují, dvůr je zahlcen peticemi, venkov vře brutalitou, která přinutí vlastníky půdy k útěku, když jsou jejich příbytky zapáleny. Vláda vyhrožuje všem, kdo by se chtěli připojit ke stávkujícím. Socialistické strany se snaží postavit

 

Rusko-japonská válka

   Válka, která začíná v únoru 1904 napadením ruské flotily v Port Arthuru japonským námořnictvem, je výsledkem expanzivní politiky Japonska, rostoucího ruského nacionalismu a probíhajících geopolitických rozporů mezi evropskými mocnostmi. Anglický strach z proniknutí Rusů do Mandžuska a do Číny přiměje Japonsko, které v roce 1902 uzavírá s Velkou Británií spojeneckou smlouvu, vyzkoušet dosaženou vojenskou moc a požadovat od evropských mocností rovnocenné zacházení.

   Car Mikuláš II. odmítá vyhovět japonskému požadavku stáhnout jeho oddíly z Mandžuska a zmírnit posílení ruské flotily na Dálném Východě. Rozhodující bitvy války se odehrají u Mukdenu a u Cušimy, kam ruská flotila kotvící v Baltickém moři dorazí vyčerpána po obeplutí Evropy, Afriky a Asie. Lepší strategie a modernější technologie (Japonci používají radiotelefonické aparáty Marconi, účinnější než Telefunken, které používali Rusové) přispějí k prvnímu vítězství neevropského národa nad mocností Starého kontinentu. Carské impérium je pokořeno a podepisuje v září 1905 Portsmouthskou dohodu, podle které zásluhou americké intervence dojde ke zmírnění japonských požadavků.

 

do čela revoluce, kterou nepřipravovaly, nechtěly ani nepředvídaly. Jejich přítomnost je ale nutná, aby ideologicky živila stávkující a formovala venkovské vzpoury. Na venkově převládají revoluční socialisté, ve městech bolševici a menševici. V Petrohradě sovět formuluje požadavky dělníků a mobilizuje lid. Do čela tohoto organismu, kterému je dáno žít dva měsíce, je jmenován Lev Trockij.

   Zdá se, že car kapituluje z obavy z nečekaných změn situace. 17. října vydává manifest, ve kterém slibuje svobodu tisku, slova a vyznání. Proběhnou veřejné volby do dumy (sněmu), která má za úkol prověřit zákony navržené carem dříve, než nabudou právní moci. Nicméně vojsko zůstává plně pod kontrolou vlády. Liberálové, kteří carovi méně důvěřují, požadují výraznější reformy. Proto zakládají Konstituční demokratickou stranu, která má umožnit svobodné volby a národní shromáždění. Oproti tomu umírnění liberálové se opírají o carský manifest a zakládají Stranu října a v prvních volbách do dumy získávají většinu křesel.

   Socialistické strany usilují o nové uspořádání své opozice. Generální stávka připravovaná petrohradskými a moskevskými sověty trvá jen pár dní, ale připojí se k ní bouřící se námořnické základny v Kronštadtu a Sevastopolu. Rolnické revolty trvají až do konce roku. Vláda vedená Sergejem Wittem, kterého carský dvůr příliš nemiloval, rozpouští sovět hlavního města a zatýká jeho členy. Potlačení sociálních revolt na venkově je svěřeno vojsku. Volby do dumy, jejíž kompetence jsou z velké části redukovány a která nakonec utichne zcela, ukážou rostoucí nevraživost vůči carskému režimu.

 

Sověty

   Sovět, ruský název pro "radu", je organismus zpola odborový a zpola politický. Vznikl v průběhu revoluce v roce 1905 za účelem reprezentovat masu dělníků, vojáků a občanů, kteří byli zbaveni svých politických práv a možnosti se organizovat. V historické skutečnosti charakterizované autokracií, zakázáním stran a absencí demokracie, podoby politické účasti nacházejí svůj výraz, který se odvolává, byť chaoticky a spontánně, na přímou demokracii. Sovět má pyramidovou strukturu, která začíná tovární radou, radou čtvrti, vlády, a vytvoří pomocí svých vyslanců sovět města, regionu a nakonec i Všeruský sjezd sovětů, který shromáždí rady z celé země. Ačkoli vznikl jako vyjádření zaostalosti demokratického a politického života carského Ruska, sovět se staví do role představitele celého národa a nejen zpolitizovaných avantgard organizovaných uvnitř stran. Strany během času zvětšují svůj vliv. Během období revolučního dění, během revoluce v roce 1905 a v průběhu února a října 1917, se sovětu podaří vyjádřit chuť k celkové změně, radikalizaci a politické proměny vyjadřované masami. Mezi únorovou revolucí a říjnovým povstáním se vyslanci postupně přesunují ve prospěch těch stran, které se staví proti válce (bolševici), nebo, které zaručují ve svých kampaních agrární reformu (levicoví revoluční socialisté). V základních radách převažuje anarchie a demagogie a dobře se zde daří i extrémním a rétorickým projevům. Stoupajíce po radní pyramidě se představitelé stran stávají většinovými a stanou se téměř nesesaditelnými z ústředních pozic organizace sovětů. V podstatě všechny strany jsou prostředky sovětů, které podporují tím víc, čím jsou silnější a aktivnější ze svého středu. Bolševici jsou také těmi, kdo dávají větší prostor rozkazu: "Všechnu moc sovětům", v němž spatřují prostředek, kterým by bylo možno proti sobě postavit přímou demokracii a reprezentativní demokracii parlamentních voleb, z čehož učiní prostředek ospravedlnění povstaleckého rozhodnutí, které učinila strana. Jakmile se chopí moci, bolševici rychle podřídí sověty vůli strany a omezí byrokratické orgány, které ratifikují již učiněná rozhodnutí.

 

Světová válka

Politika represálií, které jsou důsledkem revoluce z roku 1905, se vyznačuje sérií reforem, které se car Mikuláš II. rozhodl podniknout na doporučení předsedy vlády Petra Stolypina.

   Je podporováno soukromé vlastnictví půdy, postupné zanikání vesnických komunit s cílem vytvořit třídu dobře zaopatřených nezávislých rolníků. V roce 1911 je ale při teroristickém atentátu Stolypin zavražděn. Ve jménu autokratického principu se car rozhodně postaví proti nacionalistickým postojům, které sdílí šlechta i lidové vrstvy.

   Výsledkem jsou ambivalentní přístupy k průběhu balkánských válek, čistě kvantitativní posílení vojska, nedoprovázené žádnou další modernizací, a v neposlední řadě i stále se prohlubující propast mezi dvorem a společností.

   Začátek války znamená konec režimu, který se ukázal neschopným zreformovat sebe sama, i když vlastenecký impuls z roku 1914 se zdál být naopak posilujícím prvkem.

   V prvních měsících roku 1914 je zaznamenám nárůst stávek a sociálních nepokojů, kterým policie není schopna čelit. Rusové s nacionalistickým nadšením přijímají nařízení mobilizace, která je podepsána Mikulášem II. 30. července, a vyhlášení války Německem, které následuje po ataku Rakousko-Uherska.

   Přestože je v Tannenbergu (27. 8.) Rusko poprvé poraženo a 100 000 mužů zajato, ruské vojsko zabírá polovinu Haliče, původně patřící Rakušanům. Munice a zásobování stačí sotva na tři měsíce. Na jaře 1915 ofenziva ústředních mocností způsobí ruskému vojsku 150 000 mrtvých, 700 000 zraněných a 800 000 zajatých, a navíc ztrátu Litvy, Haliče a Polska.

   Vlivem špatné situace a válečných poměrů dochází znovu k rozpoutání protestů a stávek. Car ukazuje svou neschopnost vládnout a osobně se ujímá vrchního velení, což má katastrofální následky. Rostoucí vliv carevny a jejího chráněnce mnicha Rasputina ještě podtrhuje nevraživost vůči dvoru a strach ze separátního míru s Německem.

   V roce 1916 Mikuláš II. ruší dumu, což je doprovázeno kritikami umírněných stran. Opozice není schopna řídit protesty, které vzrůstají mezi dělníky a rolníky, a musí zasahovat vojsko.

   Zatímco se společnost zdá být stále více zachvácena anarchií, spiknutí šlechty přivádí do záhuby Rasputina. Je zabit 30. prosince 1916.

   Revoluci předchází vláda velkoknížete Michaila, jemuž je trůn přenechán abdikujícím carem.

 

POULIČNÍ BOJE; Na křižovatce mezi Něvskou a Sadovou ulicí v Petrohradě prchají demonstranti pronásledováni palbou vládních oddílů; červenec 1917.

 

Únorová revoluce

Rozhodnutí zavést přídělové lístky je důvodem k okamžitým protestům, které během posledního únorového týdne nabudou revolučního a povstaleckého charakteru. Nedostatek chleba a základních potravin vyhrotí situaci. Chování dvora a obtížné životní podmínky pracujících způsobí, že pro stát se stane tento problém nezvladatelným.

   Po tři dny se stále větší průvody dělníků, žen a mládeže stahují z periferie hlavního města do jeho středu, aniž by docházelo k incidentům. 26. února, po carově telegramu, ve kterém nařizuje zastavit nepokoje, dochází ke čtvrté lidové demonstraci, která za sebou zanechá 150 mrtvých.

   Byli zabiti střelbou z kulometů, které obsluhovali carští úředníci poté, co vojáci odmítli střílet do neozbrojeného davu. V noci se pak vládnoucí garnitura vzbouří, druhý den ráno se sbratří s lidem a obsadí nejdůležitější veřejné budovy a postupně se zmocní Zimního paláce. Kerenskij přijímá vzbouřence jménem delegátů dumy, kteří sedí na shromáždění, zatímco v druhém křídle budovy, zásluhou bojovných menševiků, ke kterým se přidají revoluční socialisté a bolševici, vzniká sovět. Spontánní brutalita davu i vojáků si vyžádá během několika málo dní 1 500 obětí, z velké části funkcionářů a symbolů režimu.

   Car abdikuje, ale velkoknížeti Michailovi se nedaří získat si autoritu. Moc je nyní rozdělena mezi prozatímní vládu dumy, jejíž většinu tvoří liberálové, a Výkonný výbor Sovětu, kde převládají socialistické strany. Nová vláda vedená knížetem Lvovem je přijata spojenci a vydává zákony, které přinášejí ruskému národu svobodu. Je uzákoněna svoboda tisku, shromažďování a spolčování.

   Na venkově zintenzivňují násilí rolníků páchané na majetné šlechtě vojáci a dezertéři. Ve městech, hlavně v Petrohradě a Moskvě, dělníci vstupují do stávky spolu s každým, kdo rozšíří jejich požadavky o nové a kdo se snaží vojensky organizovat. Svět nesouhlasí s pokračováním války. Prozatímní vláda, kterou tvoří šest socialistických ministrů, chce zachovat věrnost spřáteleným aliancím a obává se rychlého stažení svých sil, neboť to by mohlo pomoci vytvořit příznivé podmínky pro rozvoj revoluce.

 

Ústavodárné shromáždění

   Vždy stálo v čele požadavků opozičních stran carské autokracie. Svolání Ústavodárného shromáždění je jedno z prvních opatření učiněné prozatímní vládou po únorové revoluci. O datu voleb je rozhodnuto v polovině června (jsou stanoveny na 17. září) a v srpnu jsou odloženy na 12. listopad. Liberální strany se zdají být více zaujaty určením přesné řeči spíše než rychlým vyhlášením voleb. Jen vláda podepřená sověty se zdá být schopna dovést obyvatelstvo k urnám. Ačkoli byl Lenin přesvědčen o nadřazenosti sovětské demokracie, nemůže odvolat a anulovat volby, které začínají 12. září a trvají dva týdny (pro velkou rozlohu země a obtížnost komunikace). Revoluční socialisté získávají 16 000 000 hlasů, což představuje 38 %. Stávají se tak první stranou, která podpořila bolševické uchopení moci. Z volebních uren ale není jasné, kolik lidí volilo revoluční levici a kolik pravici, jelikož oba proudy si rozdělily napolovic hlasy rolníků. Bolševický úspěch ve městech a na průmyslovém severu (10 000 000 hlasů, tedy 24 %) potvrzuje, že většina obyvatel Petrohradu a Moskvy je revoluci příznivě nakloněna, ale že straně chybí ospravedlnění, aby vládla samostatně na národní úrovni. Než by si rozdělil moc s dalšími socialistickými stranami (menševici získali 3 %, ukrajinští revoluční socialisté 12 % a strana kadetů 5 %), Lenin rozhodne potlačit první autentický výraz demokracie ruské politiky.

 

   V červenci nový nejvyšší velitel vojska Lavr Kornilov nařizuje svým oddílům obsadit hlavní město a odzbrojit vojenskou posádku příliš podléhající sovětu. Petrohrad se mobilizuje, aby ubránil revoluci, a následná porážka Kornilova ještě zostří sociální a politické vztahy. Zdá se, že vládě sovětů nic nebrání v cestě, ale je evidentní, že socialistické strany budou protestovat proti pokračování ve válce, proti zabavování půdy a agrární reformě a proti celé organizaci moci. Zatímco revoluční socialisté a menševici se dohadují s Konstituční demokratickou stranou, bolševici začínají připravovat svůj vzestup. Lenin je přesvědčen o nutnosti vzít všechnu moc do svých rukou. Kameněvova představa o možné existenci vlády, na které by se podílely všechny socialistické strany, je tedy zavržena.

   10. října ústřední výbor bolševické strany, za přítomnosti pouhých dvanácti ze svých jednadvaceti členů, většinově zvolí povstání. Kameněv a Grigorij Zinověv však nesouhlasí a o týden později své stanovisko vyjádří v deníku "Novaja Žizň", redigovaném Maximem Gorkým.

   Bolševické rozhodnutí, o kterém se otevřeně hovořilo také ve vládních kruzích, se stává věcí veřejnou.

 

Říjnová revoluce

Druhá část revoluce započaté v únoru pokračuje v říjnu, tedy přesněji 7. listopadu: juliánský kalendář, platný v carském Rusku, se oproti gregoriánskému zpožďuje o třináct dní.

   25. říjen je ve skutečnosti dnem, kdy se bolševická strana chopí moci, v období, kdy kolem zuří revoluce s ostře anarchistickými rysy. Na venkově vládne revoluční socialistická strana, následovnice populistů, kteří se koncem 19. století snažili, nejdříve vzděláním a pak terorem, venkovskou masu revolučně uvědomit. Bolševici se stávají nejvýznamnější silou velkých měst. Právě oni rozhodně zasáhli proti válce a postarali se o převzetí moci sověty a o pád prozatímní vlády. Bolševici spolu s levicově orientovanými revolučními socialisty postupně získávají většinu v radách a ve výborech továren a městských čtvrtí. Většina petrohradského lidu si ráno 26. října ani nevšimne, že revoluce změnila svůj směr.

 

Vladimir Lenin

Vladimir Iljič Uljanov se narodil v roce 1870. Vyrostl v revolučním populistickém prostředí. V polovině 90. let se přidává k marxismu a setkává se s dělnickými kruhy v Petrohradě. V roce 1897 je vězněn na Sibiři a o tři roky později poslán do vyhnanství. V Mnichově zakládá noviny "Jiskra" a ty se začnou rozšiřovat v různých sekcích Ruské sociálně demokratické strany, vzniklé v roce 1898. Lenin, zakladatel disciplinované avantgardní strany, tvořené revolučními bojovníky, se postaví v roce 1903 do čela bolševické frakce, která získá většinu na sjezdu v Bruselu a v Londýně. Na sjezdu II. internacionály,

 

Vladimir Lenin na propagačním plakátu.

 

který se uskuteční v roce 1907, Lenin navrhuje, spolu s Rosou Luxemburgovou, kterak proměnit možnou imperialistickou válku v revoluční boj proti kapitalismu.

   Po vypuknutí 1. světové války je ve Švýcarsku, kde se všemožně snaží organizovat vnitřní mezinárodní tendence vůči evropským socialistickým stranám, a postará se o hlavní přínos připravením konferencí v Zimmerwaldu (1915) a v Kienthalu (1916). Po vypuknutí únorové revoluce v dubnu roku 1917 Lenin přijíždí do Ruska a podaří se mu nastínit straně svými Dopisy z daleka a Dubnovými tezemi revoluční strategii, která povede k říjnovému vítězství.

   Úloha, kterou Lenin v ruské revoluci sehraje, není jen rolí schopného lídra, autoritativního a charismatického vůdce obdařeného mnoha následovníky. Díky svým organizačním schopnostem, umění vládnout malému, ale hádavému bolševickému vedení, se Leninovi podaří zvítězit v rozhodujících okamžicích, ačkoli je často v menšině. Rozhodnutí zařadit socialistickou revoluci na program dne, založit povstání řízené pouze bolševickou stranou, udržet moc výlučně pod její kontrolou, přistoupit na nevýhodnou a pokořující, ale nezbytnou mírovou smlouvu byla stranou přijata, ač to nebylo jednoduché. Bez Lenina by bolševická revoluce skončila fiaskem.

 

STRACH Z KOMUNISMU; volební plakát francouzské pravice (1919), který varuje před bolševismem.

 

   Nejpozornější kronikář oněch dní, konstitučně demokratický socialista Nikolaj Suchanov, napsal: "O dvě, možná tři hodiny později se hlavní město znovu narodilo, aniž by pochopilo, kdo jsou noví vládci. Události nebyly nijak rušné. Vyjma náměstí před Zimním palácem všude panoval klid a mír."

   "Povstání" začalo skromně a dosti brzo utichlo. Konec Zimního paláce začal pozdě v noci. 25. října byl zahájen druhý všeruský sjezd sovětů, který měl být ústředním bolševickým výborem a vojenským revolučním výborem zřízen, aby připravil cestu k povstání.

   Lenin trvá na bezodkladné operaci a nutí Rudé gardy, aby nahradily dosavadní vládnoucí vojenské jednotky a zmocnily se všech veřejných budov (nádraží, pošt, bank, elektrických rozvoden). Prozatímní vláda žije izolována a zatarasena uvnitř Zimního paláce. Večer po výstřelu z Aurory vyvrcholil poslední z bojů. Jsou zatčeni ministři, které premiér Kerenskij opustil, když prchl o několik hodin dříve. Sjezd zástupců sovětů, který začal o hodinu později, je rozpuštěn. Menševici a revoluční socialisté opouštějí místnost na protest proti útoku bolševiků. Bolševici a revoluční socialisté, kteří zůstali, schvalují Manifest věnovaný "dělníkům, vojákům a rolníkům". Bolševici utvářejí novou vládu lidových komisařů.

   Nikdo v té době nevěřil, že by se bolševikům mohlo podařit zůstat u moci déle než pár dní či týdnů. Lenin a Trockij ale čelí pokusům o vytvoření koalice s ostatními socialistickými stranami, v důsledku čehož dochází k různým střetům, stávkám i demonstracím. Mezitím revoluce vítězí také v jiných městech a v Moskvě. Volby do Ústavodárného shromáždění, o kterých je předem rozhodnuto, se konají v prosinci. Většinu hlasů získají umírnění revoluční socialisté, kteří ovládají venkov a Sibiř, bolševici získávají většinu svých stoupenců ve velkých městech, v dělnických centrech a vojenských oddílech.

   Ústavodárné shromáždění se sejde 5. ledna 1918. Většina odmítá uznat moc sovětů, jak by si přáli bolševici a levicoví revoluční socialisté. Shromáždění je rozehnáno bolševickou vojenskou hlídkou. Třetí všeruský sjezd sovětů schvaluje bolševická rozhodnutí. Bolševická moc se upevňuje, a právě tak i autorita uvnitř sovětů. Zdá se, že revoluce skončila vítězně.

 

Západ a revoluce

Jestliže únorová revoluce byla přijata téměř všude s uspokojením a optimismem, označujícím Rusko za jednu z demokracií, říjnová revoluce téměř okamžitě rozdělí západní Evropu.

   Z jedné strany se politické a vojenské kruhy obávají vymanění Ruska z válečného spojenectví a triumfu protiliberální a podvratné strany. Z druhého pohledu si obrovská část lidových vrstev vykládá revoluci jako znovuzrození nové mezinárodní solidarity a slibuje si od ní ukončení válečného konfliktu a radikální politické proměny.

   "Dělat vše jako v Rusku", tak zní rozkaz, který obletí všechny evropské zákopy a probudí naděje na okamžitý mír i rychlou sociální obrodu.

   Revoluční mýtus se zrodí rychle, ale obtížněji se šíří a posiluje. Částečně je tomu tak proto, že se k němu přidružuje strach z napodobování Ruska, z anarchistického a protidemokratického vzbouření, které by našlo úrodnou půdu v poválečné situaci plné zklamání a deprese. Zčásti je však důvodem i fakt, že ve skutečnosti téměř nikdo nevěřil dlouhému trvání režimu, natož tomu, že by dokázal upevnit svou moc. Hlavně v následujících měsících a letech občanské války se onen bipolární mýtus o sovětském Rusku začíná stále silněji prosazovat.

   Stane se tak za přispění různých zpráv přicházejících z daleké země, reportáží žurnalistů, cestovatelských deníků napsaných spisovateli, umělci a intelektuály. Začínají se také objevovat tlaky a snahy o zobrazování revoluční situace tak, jak ji samo Rusko podává.

 

Do následující občanské války se na stranu protibolševických sil zapojili také českoslovenští legionáři.

 

Umění a revoluce

   Mezi moderní kulturou a revolucí existuje silné pouto, jež je představováno slovem, které používají obě z nich: avantgarda. Není shodou náhod, že teoretizování avantgardní strany (především té Leninovy) nebo diskuse o roli elit ve společnosti (Sorel, Mosca, Pareto, Weber) probíhají v době uměleckých avantgard a se stejnou osobitostí, s jakou moderní směry (kubismus, futurismus, konstruktivismus, surrealismus) pojímají tradici a jak mezi sebou bojují o prvenství. S postupující dobou se umělecké avantgardy připojují k revolučním myšlenkám a v některých případech přímo k avantgardám politickým. Jestliže v Rusku avantgarda přichází s revolucí (únorovou), jen část věrně následuje bolševiky, většina inteligence je nedůvěřivá. V opozici k básníku Nikolaji Gumiljovovi, zakladateli akmeismu (hnutí, které se vyhraňuje vůči symbolismu a prosazuje návrat do skutečnosti), který byl zastřelen roku 1921, Alexandr Blok definuje úkol umělce v období revoluce "pracovat tak, aby se vše stalo novým, aby se náš falešný, špinavý příšerný život stal životem správným, čistým, veselým a krásným". Byl obviněn z ospravedlňování bolševiků, proto byl po revoluci Čekou zatčen. Blok, největší představitel symbolismu, zemřel v důsledku choroby v roce 1921, v době, kdy Isaak Babel  publikuje Oděské povídky a Majakovskij veršovaný epos 150 000 000, příliš záhy na to, aby mohl sledovat vyvíjející se vztahy mezi uměním a revolucí. Zdá se, že útěky inteligence do exilu dávají prostor avantgardám, které získávají jistý vliv v kulturním životě. Ale revoluce žádá umění, aby se stalo propagandou, kulturu, aby se stala pilířem režimu: vnucuje jí, aby byla výchovná, rétorická, aby vytvářela mýty, jistoty. Pěvec revoluce, Majakovskij, spáchá sebevraždu v roce 1930, pět let po Sergeji Jeseninovi, revoltujícím básníku, který odmítal "vulgaritu" a "ubohost" nového režimu. Estetika utilitarismu, která nachází v dílech konstruktivistů (Tatlin, Malevič, L. Lissickij) okamžik umělecké geniality, je otrokem dogmat socialistického realismu, který se stává oficiálním uměleckým směrem od roku 1934, po nastolení angažované umění. Vzorem spisovatele se stává Maxim Gorkij, který se vrátil z exilu v roce 1928 a jehož lidově hrdinský realismus je typickým představitelem režimní literatury. Největší umělci a spisovatelé (Babel, Pilňak, Mandelštam, Mejerchold) naleznou smrt v sovětských koncentračních táborech. Jiní přistoupí na kompromis s režimem a aby přežili, upustí od své práce nebo ji velmi omezí. To je případ Michaila Bulgakova, Borise Pasternaka, ale také režiséra Sergeje Ejzenštejna, schopného přizpůsobit se Stalinově moci, aniž by opustil umělecké zpracování a expresivní hloubku, které z něj činí jednoho z nejvlivnějších a nejznámějších umělců porevolučního Ruska.