Artur London

   Po Clementisovi následoval jeho bývalý náměstek Artur London, který bojoval ve španělské občanské válce, poté ve francouzském podzemním hnutí, až byl zajat a dopraven do německého koncentračního tábora Mauthausenu.

Předseda: Rozuměl jste žalobě?

London: Ano.

Předseda: Řekněte tedy, v čem přiznáváte svoji vinu?

London: Přiznávám svoji vinu v tom, že od roku 1948 do dne svého zatčení jsem byl aktivním účastníkem protistátního spikleneckého centra v Československu, které vytvořil a řídil Rudolf Slánský.

Předseda: Jaká byla vaše špionážní činnost?

London: Doznávám plně svoji vinu v tom, že jsem jako účastník spiknutí zajišťoval a zprostředkoval špionážní styk Slánského s anglickým agentem Zilliacem, k čemuž jsem využil diplomatické kurýrní pošty ministerstva zahraničních věcí. Kromě toho jsem sám byl ve špionážním styku s americkým agentem Noelem Hermanem Fieldem a předával jsem mu špionážní zprávy.

Prokurátor: Co vás přivedlo na cestu aktivní nepřátelské činnosti proti lidově demokratické republice Československé?

London: Byl jsem vychován v buržoasním prostředí. Pracující masy zůstaly mně vždy cizí a řídil jsem se pouze svým sobeckým, buržoasním úsilím, abych si zajistil osobní kariéru a blahobyt. Hlavně však je to můj více než 11letý pobyt na západě, který mě úplně odcizil Československu, takže fakticky jsem neznal československý lid, jeho zvyky a jeho boj za svobodu. V době mého pobytu na západě stal jsem se kosmopolitou a postavil se plně na buržoasní platformu. Toto mě přivedlo v roce 1940 ve Francii do skupiny trockistů z řad španělských interbrigadistů, kteří žili v Marseilli z podpory americké organizace YMCA, její československé odbočky Centre d´Aide Tchécoslovaque, jež byla orgánem americké zpravodajské služby pod vedením špicla Lowrie a trockisty Dubiny...

Prokurátor: Dal vám Slánský při vaší druhé návštěvě v Praze nějaké úkoly?
London: Ano, Slánský mi dal úkol, abych prováděl rozvratnou a špionážní činnost proti francouzskému pokrokovému hnutí, při čemž při provádění této rozvratné činnosti kromě mne spolupůsobili též Geminder a Závodský.

Prokurátor: Vyšetřování disponuje řadou dokumentů, které potvrzují vaši nepřátelskou činnost v dělnickém hnutí ve Francii pod vedením Slánského a Gemindera.

London: Ano, to souhlasí. Byl jsem skutečně agentem Slánského a Gemindera a působil ve prospěch jejich spiklenecké činnosti.

Prokurátor: Nakonec jste však přece jen přijel do Československa.

London: Ano, v prosinci 1948.

Prokurátor: Jmenujte společníky Slánského spiklenecké a špionážní činnosti v Československu.

London: Jsou mi známi společníci Slánského ve spiknutí: židovský buržoasní nacionalista, náměstek ministra financí a osobní lokaj Slánského Otto Fischl, kariérista a trockista, vedoucí hospodářského úseku v sekretariátě ÚV KSČ Josef Frank, Bedřich Reicin, který v minulosti vystupoval proti Gottwaldově linii strany a který se dostal do nejdůležitějších úseků v armádě a stal se později náměstkem ministra národní obrany pro věci kádrové. Dále je to sluha Slánského diktátor Karel Šváb, který zastával jednu z nejdůležitějších funkcí v československé bezpečnostní službě. K dalším společníkům patří slovenský nacionalista a imperialistický špión Clementis, bývalý ministr zahraničních věcí a kosmopolita Ludvík Frejka, který pracoval v kanceláři presidenta republiky na hospodářském úseku. S klikou Slánského byli spjati též Ivan Holý, zkorumpovaný kapitalistou Baťou, který zastával vysokou funkci na hospodářském úseku, mezinárodní agent zbrojařských koncernů Eduard Outrata, který byl dosazen do význačné funkce ve státním úřadě plánovacím, kosmopolita Margolius, který se dostal do vysoké funkce v ministerstvu zahraničního obchodu, švagr Slánského trockista Antonín Hašek, který byl prosazen do význačné funkce na československém zastupitelském úřadě v Číně.

   Podobné důležité funkce ve státním aparátu dostávaly i desítky dalších stejně nepřátelských elementů a společníků Slánského...

Předseda: Vypověděl jste všechno o své protistátní spiklenecké činnosti?

London: Ano, já jsem při vyšetřování i před soudem ničeho nezatajoval. Vypověděl jsem vše o své účasti v protistátním spikleneckém centru Slánského i to, že jako spiklenec jsem prováděl nepřátelskou činnost v ministerstvu zahraničních věcí spolu se svými společníky Clementisem, Geminderem, Hajdů, Dufkem a jinými. Byl jsem členem trockistické skupiny v ministerstvu zahraničních věcí, jejíž činnost byla zaměřena na rozvrácení aparátu v tomto centrálním úřadě. Byl jsem také ve spojení s americkým agentem Noelem Fieldem a předával jsem mu v roce 1947 informace špionážního charakteru.

Předseda: Máme však zjištěno, že jste na počátku vyšetřování přece jenom něco tajil. Co to bylo?

London: Na závěr chci podotknout, že na počátku vyšetřování jsem tajil svůj hlavní zločin - účast na spiknutí. Dělal jsem to proto, poněvadž jsem věděl, že hlava spiknutí - Rudolf Slánský - je na svobodě a zastává jedno z nejvyšších míst ve státě. Spoléhal jsem na něho, a doufal jsem v jeho pomoc. V průběhu dalšího vyšetřování jsem se přesvědčil o zbytečnosti takového chování, protože očekávaná pomoc nepřicházela. Proto jsem se rozhodl, že vypovím vše o své nepřátelské činnosti i o činnosti svých společníků včetně hlavy protistátního spikleneckého centra v Československu, Rudolfa Slánského a učinil jsem to se vší pravdivostí.

Vavro Hajdů

   Jako další obžalovaný byl k výslechu předvolán druhý náměstek ministra zahraničí, Vavro Hajdů:

Předseda: Cítíte se vinen v tom směru, jak to uvádí žaloba?

Hajdů: Ano.

Předseda: V čem doznáváte svoji vinu?

Hajdů: Doznávám svoji vinu v tom, že jsem byl členem protistátního spikleneckého špionážního centra v ČSR, vedeného Rudolfem Slánským. Z pokynu Slánského a Gemindera jsem prováděl aktivní nepřátelskou činnost proti komunistické straně a proti lidu Československa. Tato nepřátelská činnost směřovala ke svržení lidově demokratického zřízení, k restauraci kapitalismu v Československu s konečným cílem odrhnout Československo od tábora míru a demokracie vedeného Sovětským svazem. Až do svého zatčení byl jsem členem trockistické skupiny na ministerstvu zahraničních věcí, vytvořené Geminderem.

   Doznávám také svoji vinu v tom, že jsem od roku 1941 až do svého zatčení byl špionem anglické rozvědky a dával jsem jí různé špionážní zprávy. Ve funkci náměstka ministra zahraničních věcí jsem zrazoval zájmy československého státu tím, že jsem prozrazoval imperialistickým agentům důležité zprávy o československé politice v mezinárodních otázkách.

Prokurátor: Za jakých okolností jste začal svou spikleneckou a nepřátelskou činnost?

Hajdů: Do tábora nepřátel pokroku a socialismu mne vedla již moje minulost. Vyrostl jsem v židovské buržoasní rodině, byl jsem vychován v duchu buržoasní ideologie a židovského nacionalismu. S pracujícími jsem neměl žádný styk. Roku 1947 jsem se seznámil v Paříži s československým trockistou Dubinou, pod jehož vlivem jsem se stal trockistou sám a zůstal jím až do svého zatčení.

   Roku 1939 jsem se spřátelil v Paříži s Vladimírem Clementisem, který už tehdy otevřeně hlásal své protisovětské smýšlení a nepřátelství v otázce německo-sovětského paktu a později za finsko-sovětské války. Stal jsem se jeho obdivovatelem, byl jsem silně pod jeho vlivem, což ještě více prohloubilo moje protisovětské zaměření. S Clementisem jsem se potom často stýkal v letech 1940-45 za svého pobytu v Anglii.

Prokurátor: Vy jste byl po celou dobu emigrace v Anglii? Jak jste se tam dostal?

Hajdů: V roce 1939 v létě jsem odjel na legální cestovní pas přes Německo do Paříže. Tam jsem vstoupil do československé armády, jež se tam tvořila z československých emigrantů. Po vojenské porážce Francie odjel jsem se zbytky československé armády do Anglie, kde jsem byl demobilisován a držen deset měsíců v internačním táboře. Potom jsem znovu vstoupil do československé armády, kde jsem setrval až do začátku roku 1945.

Prokurátor: V jakém prostředí jste se pohyboval v Anglii?

Hajdů: Viděl jsem, že československá emigrace se skládá většinou z lidí orientovaných západnicky na Beneše. Otevřeně se hlásili k nacionalismu, k sionismu a trockismu a právě tak otevřeně dávali najevo své protisovětské smýšlení. Toto prostředí mi vyhovovalo a s těmito lidmi mne spojovalo mnoho společných zájmů.

   Směr výslechu se pak zaměřoval na takzvanou kádrovou politiku:

Prokurátor: Které nepřátelské živly jste prosazovali?

Hajdů: Prosazovali jsme do důležitých funkcí elementy sionistického zaměření, především Viktora Fischla, kterého jsem prosadil jako šéfa oddělení a za kterého jsem ještě intervenoval u příležitosti jeho vystěhování do Izraele, kde nyní provádí nepřátelskou činnost proti ČSR.

   Dále to byl sionista Arno Steiner, který byl pověřen funkcí šéfa oddělení a později jsem jej společně s Clementisem kryl před hlášeným podezřením ze spolupráce s Američany v době, kdy byl Clementisem dosazen na funkci generálního konsula v Mnichově, odkud uprchl.

   Při reorganisaci ministerstva v roce 1949 a 1950 jsem plně podporoval Clementisovou nepřátelskou politiku na kádrovém úseku. Tehdy se naší trockistické skupině podařilo prosadit do důležitých funkcí členy naší trockistické skupiny, Dufka, Farbera a mnoho jiných lidí nám oddaných a kteří s námi spolupracovali...

Prokurátor: To všechno jste dělali vy, členové spiknutí jen proto, abyste pomocí svých spolupracovníků, rozmístěných v ministerstvu zahraničních věcí, co nejintensivněji prováděli podvratnou činnost proti republice, ano?

Hajdů: Ano. Nepodařilo se nám však provésti na úseku ministerstva zahraničních věcí naše zločinné záměry až do konce. V březnu 1950 byl Clementis odvolán ze své funkce ministra a my jsme se museli stáhnout, abychom lépe maskovali své nepřátelské záměry.

Předseda: Jakou další špionážní činnost jste podnikal ve prospěch západních imperialistických výzvědných služeb?

Hajdů: V létě 1949 jsem byl vyslán Clementisem jako pozorovatel československé vlády na konferenci Rady zahraničních ministrů v Paříži, která projednávala otázky Německa. Tehdy jsem na žádost bývalého anglického velvyslance v Praze Dixona navštívil člena britské delegace, anglického špióna Deana, kterému jsem podal zprávu o názorech československé vlády na otázky, které na konferenci byly projednávány.

Prokurátor: Vysvětlete, proč vás v roce 1949 britský velvyslanec v Československu Dixon poslal k Deanovi?

Hajdů: Protože jsem s ním špionážně spolupracoval. Asi začátkem května 1949 jsem se setkal na americkém velvyslanectví s bývalým anglickým velvyslancem v Praze Dixonem, který mne vyzval, abychom si sedli stranou, abychom si spolu nerušeně pohovořili. V rozhovoru mi řekl, že je mu známa moje spolupráce s anglickou výzvědnou službou a že považuje za svou povinnost se mnou špionážně spolupracovat. Protože to bylo krátce před konferencí Rady zahraničních ministrů, ptal se mne, jaké přípravy dělá československá vláda na tuto konferenci, jaký má postoj k této konferenci, jaké stanovisko zaujímá k jednotlivým otázkám projednávaným na konferenci a vůbec se mne ptal i na jiné problémy, týkající se Německa.

   Když jsem mu podal špionážní informace, Dixon mne ještě požádal, abych v Paříži vyhledal člena anglické delegace Deana, s který jsem si měl ještě o těchto věcech promluvit. Od těch dob jsem zodpovídal dotazy Dixona a podával mu špionážní informace.

   A nyní následoval opět jeden z oněch "zdrcujících důkazů" o vině obžalovaného:

Prokurátor: Předkládám dokument č. 15. Poznáváte osobu na fotografii?

Hajdů: Ano. Na předložené fotografii poznávám s určitostí bývalého anglického velvyslance v Praze Dixona, kterému jsem v roce 1949 a 1950 podával špionážní informace.

André Simone

   Další obžalovaný byl novinář André Simone:

Předseda: V čem přiznáváte svoji vinu?

Simone: Přiznávám svoji vinu v tom, že jsem byl členem protistátního spikleneckého špionážního centra, vedeného Slánským.

   Naše spiklenecké centrum si dalo za úkol svržení lidově demokratického řádu v Československé republice, restauraci kapitalismu a přetvoření Československé republiky v kolonii západních imperialistů. Přiznávám svou vinu dále v tom, že jsem stál ve službách francouzské, anglické a americké výzvědné služby a prováděl aktivní špionážní činnost proti lidově demokratickému Československu.

Předseda: Co vás přivedlo k tomu, že jste se dal na cestu zločinu proti lidově demokratickému zřízení v Československu?

Simone: Budu vypovídat pravdu. Jsem synem továrníka, vychovaný v duchu buržoasní ideologie. Dělnická třída mi byla vždy cizí. Proto mé okolí tvořily osoby duševně mně blízké z řad zrádců zájmů pracujícího lidu, trockistů, pravicových socialistů a sionistů. Hájil jsem ve skutečnosti buržoasní ideologii, rozkládal jsem jednotu dělnické třídy a dělnického hnutí v různých kapitalistických zemích a stejnou linii jsem prováděl v Československu jako účastník spiknutí Slánského...

Předseda: Kdy jste se stal trockistou?

Simone: Již v roce 1926 v Německu jsem stál na trockistické platformě, s které jsem potom zaměřoval svou politickou činnost. Tehdy jsem navázal spojení s Ervinem Piscatorem, ředitelem divadla v Berlíně. V roce 1927 mě seznámil Piscator s trockistou, protisovětským štváčem Willim Münzenbergem, s kterým jsem pak začal spolupráci na stejně nepřátelské trockistické platformě.

Předseda: Řekněte konkrétně, v čem vlastně spočívala vaše spolupráce s těmito trockisty?

Simone: Spolupráce s Piscatorem a Münzenbergem spočívala ve vědomém poškozování Komunistické strany Německa tím, že jsme navazovali styky s nepřátelskými buržoasními a kapitalistickými živly a podporovali diktátorské řízení v Mezinárodní dělnické pomoci.

Předseda: Vy jste byl také funkcionářem?

Simone: Byl jsem vedoucím nakladatelství, které patřilo této organisaci. Zamaskovali jsme také obohacování jednotlivců z akce, která měla sloužiti širokému poskytování pomoci pracujícím, pronásledovaným reakcí a kapitalistickými mocnostmi.

   Celá naše činnost směřovala k rozkládání Komunistické strany Německa zevnitř. V tom úsilí jsem spolupracoval s Münzenbergem až do konce roku 1932. Potom začátkem roku 1933 jsme odjeli na Západ. Münzenberg a já do Paříže, Piscator později do Spojených států. Také v Paříži v letech 1933 až 1937 jsem pokračoval ve spolupráci s Münzenbergem po trockistické linii. Münzenberg jednal za zády Komunistické strany Německa se zavilými nepřáteli, pravicovými socialisty, kteří odmítali spolupracovat s komunisty. Udržoval také spojení s jinými nepřátelskými skupinami německé emigrace.

Předseda: Udržoval jste styky také s jinými nepřáteli mezinárodního dělnického hnutí?

Simone: Ano. Za své spolupráce s Münzenbergem později jsem stále rozšiřoval své spojení na nepřátelské buržoasní živly a pravicové socialisty nejen ve Francii, kde jsem žil, ale také v jiných kapitalistických státech, do kterých jsem dojížděl. Ve Francii až do roku 1939 byl jsem v těsném styku se židovským nacionalistou, francouzským ministrem kolonií Georgesem Mandelem. V roku 1937 spřátelil jsem se ve Spojených státech s americkým válečným štváčem Luisem Fisherem. Od r. 1939 byl jsem také spojen se židovským nacionalistou, členem nejvyššího amerického soudu Frankfurterem. Od roku 1941 žil jsem v Mexiku a řídil jsem tam časopis "Tribuna Israelica", který sloužil k propagaci židovského nacionalismu a šíření nepřátelské ideologie proti dělnickému hnutí, socialismu a pokroku. V Mexiku jsem zůstal až do roku 1946, kdy jsem přijel do Československa.

   Soud se vrací ke jménu amerického novináře, který již v některých předcházejících výsleších figuroval jako údajný agent, jehož úkolem bylo získávat spolupracovníky pro americkou tajnou službu. Pozoruhodná je závěrečná část tohoto výslechu, která svou naivitou připomíná zkoušení druhé nebo třetí třídy základní školy.

Předseda: Co je vám ještě známo o Schönbrunnovi?

Simone: Vím, že je synem židovského kapitalisty, který emigroval do Spojených států ještě před 1. světovou válkou. V letech 1946-1947 byl Schönbrunn ve službách americké agentury Overseas News-Agency, která je orgánem amerických židovských velkokapitalistů. K jejím finančníkům patří také válečný štváč Bernard Baruch, autor plánu na monopolisaci atomové energie Spojenými státy. Tato agentura je jednou z důležitých spojek amerických sionistů a židovských nacionalistů s americkým imperialismem. Spolupracuje těsně, jak mi sám Schönbrunn řekl, se State departmentem, s americkým ministerstvem zahraničí. Je také jedním z nástrojů, jejichž pomocí šíří americký úřad pro psychologickou válku nehorázné lži a pomluvy proti zemím pokroku a míru.

Předseda: Bylo vám to všechno známo v době, kdy jste se zavazoval Schönbrunnovi?

Simone: Ano.

Předseda: Pokračujte!

Simone: Mluvil jsem o americkém úřadu pro psychologickou válku. Chtěl bych k tomu dodat:

   Americký úřad pro psychologickou válku je řízen zvláštním vládním výborem. V jeho čele stojí bývalý šéf Eisenhowerova generální štábu a dnešní vedoucí americké špionážní služby generál Beddel Smith. Jeho členy jsou zástupci State departmentu, vojenských ministerstev, katolické a protestantské církve i židovských organisací. Americký úřad pro psychologickou válku organisuje v lidové Číně vraždy, sabotáž, diversi a distribuci falešných bankovek. Nyní spravuje sto milionů dolarů, které v roce 1951 povolil americký parlament k organisování vražd, sabotáží a diversí proti Sovětskému svazu a lidově demokratickým zemím, k náboru žoldnéřů z řad emigrace těchto zemí pro americkou armádu.

Předseda: Když toto všechno jste uvedl, jak by měl znít správný název pro tento úřad, jak byste jej nazval jako spisovatel?

Simone: Americký úřad pro "horkou válku" - jak oni říkají - a pro vraždění pokrokového a socialistického lidu, pro vražedný atomový útok na Sovětský svaz a země lidové demokracie, pro vyhubení všeho, co se staví americkému imperialismu do cesty.

Předseda: Čili jaký je to úřad?

Simone: Je to úřad barbarský.

   Výslech se nyní opět zaměřuje na spiklenecké centrum.

Předseda: Proč se vám Slánský svěřil s tímto svým nepřátelským zaměřením?

Simone: Proto, aby mě zapojil do svého spikleneckého centra, které v Československu vytvářel. Slánský věděl z rozhovorů se mnou, že na základě svých dlouhodobých styků a spolupráce s nejrůznorodějšími nepřáteli dělnického a pokrokového hnutí mám značné zkušenosti v protilidové a v protistranické činnosti. Proto si také dovolil projevovat přede mnou otevřeně své nepřátelské úmysly. Na základě právě této mé minulosti mě Slánský snadno získal pro spolupráci ve svém protistátním a protistranickém centru. V zájmu našich spikleneckých zájmů mě pak Slánský prosazoval v Rudém právu a zaopatřoval mi velké materiální důchody.

Prokurátor: Jak jste získával tajné zprávy pro svou špionážní činnost?

Simone: Tajné zprávy, kterých jsem používal pro svou špionážní činnost, jsem získával jednak jako redaktor Rudého práva na redakčních poradách, hlavně však od členů našeho špionážního centra. Tak Clementis v r. 1946 na mírové konferenci v Paříži mne informoval o jednáních s delegacemi jiných států a o instrukcích československé vlády. Stejné informace mi také dali členové československé delegace Vavro Hajdů a Eduard Goldstücker.

   Dříve než ostatní obžalovaní, kteří tak učinili až ve svých závěrečných slovech, žádá André Simone - podle připravovaného textu - již na závěr tohoto výslechu o co nejpřísnější trest.

Předseda: Chtěl byste ještě něčím doplnit tuto svoji výpověď?

Simone: Vypověděl jsem při vyšetřování vše o své nepřátelské činnosti jako účastník Slánského spikleneckého protistátního centra. Spolu s ostatními spiklenci jsem prováděl aktivní záškodnickou činnost na svržení lidově demokratického řádu a k nastolení kapitalismu v Československu. Vypověděl jsem také vše o své trockistické a špionážní činnosti s kapitalistickými rozvědkami Velké Británie, Spojených států a Francie. Nic jsem nezatajil. Bylo zde hovořeno o mých zločinech. O některých mých zločinech, jež nejsou zapsány do zákoníku, hovořeno nebylo. Jako spiklenec jsem odpověděn za každý čin a zločin každého člena našeho spikleneckého centra. Jsem židovského původu. Ve kterých zemích roste bujně antisemitismus? Ve Spojených státech a ve Velké Británii. Já jsem se s rozvědkami těchto států spojil. Které státy křísí rasismus? Spojené státy a Velká Británie. Já jsem se s rozvědkami těchto států spojil. Ve kterém státě je zákon proti rasismu a antisemitismu? V SSSR. Já jsem se proti Sovětskému svazu spojil s antisemity, americkou, britskou a francouzskou rozvědkou. Byl jsem spisovatelem. Krásná formulace říká o spisovateli, že je inženýrem lidských duší. Jakým inženýrem duší jsem to byl, když jsem duše otravoval? Takový inženýr duší, jako jsem já, patří na šibenici. Jedinou dobrou službu, kterou mohu ještě prokázat, je, být výstrahou všem těm, které by jejich původ, povaha a charakterové vlastnosti mohly svést na stejnou pekelnou cestu, jakou jsem šel já. Čím přísnější bude trest, tím větší bude výstraha.

Ludvík Frejka

   Po Simonovi následuje národohospodář Ludvík Frejka.

Předseda: Cítíte se vinným z trestných činů tak, jak jsou v žalobě uvedeny?

Frejka: Ano.

Předseda: Řekněte mi souhrnně, v čem spočívá vaše vina.

Frejka: Přiznávám svoji vinu v tom, že jsem byl až do dne zatčení jedním z aktivních účastníků protistátního spikleneckého centra, které vedl a řídil Rudolf Slánský.

Předseda: V čem dále spočívá vaše vina?

Frejka: Dále spočívá moje vina v tom, že jsem již od roku 1941 agentem Intelligence Service a že jsem v době 2. světové války navázal spojení s bývalým důstojníkem Inelligence Service, pozdějším poslancem britské dolní sněmovny a jedním z dirigentů Titova puče v Jugoslávii Koni Zilliacem a dále s významným americkým špionem Hermanem Fieldem.

   Field byl v té době jedním z vedoucích t. zv. Trust Fundu v Londýně, který anglo-američtí imperialisté vytvořili pod záminkou poskytování podpory emigrantům. Ve skutečnosti však byl tento Trust Fund důležitým střediskem anglo-amerických rozvědek, které podle příkazu svých vlád ještě před útokem Hitlera na Sovětský svaz zahájily masové získávání agentů z řad emigrace ze střední a východní Evropy, aby je pak po skončení války mohly nasadit jako svoje agenty do vlád a stran v nynějších zemích lidové demokracie.

Předseda: Jak to bylo s vašimi styky se Zilliacem a Fieldem po skončení války?

Frejka: Po skončení války jsem obnovil svoje spojení se Zilliacem a Fieldem v ČSR, a to už jako účastník protistátního spikleneckého centra vedeného Rudolfem Slánským. Setkával jsem se s nimi častěji v Praze, kde jsem jim dal k disposici rozsáhlé špionážní poznatky, zejména o československém hospodářství...

   Přiznávám svou vinu dále v tom, že jsme my, účastníci protistátního spikleneckého centra, pro uskutečnění svých spikleneckých záměrů, správněji řečeno plánů západních imperialistů a především amerických monopolistů, kteří pěstují šílenou myšlenku o své světovládě, rozšiřovali v masách československého lidu naši oportunistickou teorii o tom, že je možno budovat socialismus bez diktatury proletariátu. Popírali jsme dále nevyhnutelnost zostřování třídního boje a hlásali spolupráci s vykořisťovatelskými třídami a jejich přisluhovači. S tribun a na stránkách tisku jsme sice hovořili o výstavbě socialismu v Československé republice, avšak zdůrazňujíce domnělou politickou a hospodářskou vyspělost Československa, prosazovali jsme tuto svou oportunistickou cestu v budování.

   Ve skutečnosti jsme plnili příkazy západních imperialistů, a to za zády strany a lidu k obnovení kapitalismu v Československu titovským způsobem. Tyto methody dvojakosti a přímé klamání strany a lidu umožňovaly nám, účastníkům protistátního spikleneckého centra, abychom zůstali po řadu let neodhaleni a mohli tak způsobit rozsáhlé škody při výstavbě socialismu.

   Z výpovědi Ludvíka Frejky jsme vybrali zejména výroky o takzvané sabotáži národního hospodářství. Srovnání těchto obvinění s realitou hospodářské politiky komunistických vlád Československa v následujících čtyřech desetiletích vybízejí k podnětným úvahám.

Předseda: Co jste napáchali v oboru energetiky a paliv?

Frejka: Vytvořili jsme takovou disproporci k rostoucím potřebám průmyslu a obyvatelstva, aby zásobování proudem a palivy trpělo stálými poruchami.

Předseda: Jak vypadalo vaše záškodnictví v průmyslu?

Frejka: V celém průmyslu jsme prováděli rozsáhlé záškodnictví, zejména nesprávným rozdělením investic a neproduktivními investicemi. To jsme prováděli jak při zřizování nových závodů, tak také při rekonstrukci starých, při čemž jsme v celé řadě případů pod záminkou rekonstrukce rušili objekty, schopné ještě provozu a stavěli místo nich nové, jen s nepatrným zvýšením výrobní kapacity. Vědomě a s úmyslem snížit průmyslovou výrobu, jsme plánovali příliš nízké využití dosavadní výrobní kapacity. Prováděli jsme záškodnictví a sabotáže také v plánování dalších průmyslových odvětví, jako na příklad v chemickém průmyslu nebo v průmyslu kovodělném a strojírenském, kožedělném a gumárenském. Zejména škodlivě se projevovala činnost našeho spikleneckého centra i mé osoby na úseku zahraničního obchodu.

Předseda: Jak se tam projevila?

Frejka: Tam jsme na příklad v pětiletce plánovali podíl obratu západních států na československém zahraničním obchodu ještě v posledním roce pětiletky, v roce 1953, ve výši téměř 60 %. Kdyby se nám to podařilo, dostali by západní imperialisté do rukou možnost libovolně podvázat naši výrobu a zabrzdit tak v Československu socialistickou výstavbu.

Předseda: Jak to bylo v oboru zásobování?

Frejka: V oboru zásobování vytvořilo naše protistátní spiklenecké centrum takovou situaci, že ještě dnes existuje lístkový systém a dvojí ceny.

   Soud ovšem při výsleších nedodržuje vždy logický sled otázek a tak se nyní dostáváme náhle k prvním kontaktům s Rudolfem Slánským.

   Hned po svém příjezdu jsem se hlásil na ÚV KSČ u Rudolfa Slánského a žádal jsem ho o pracovní zařazení. Rudolf Slánský na moji otázku, zda je třeba, abych se hlásil také u Laušmana, řekl, že toho není už třeba, že o mém příjezdu věděl a že pro mne připravenou práci má. Z toho jsem poznal, že Slánský a Laušman se o mé osobě dohodli. Při tomto rozhovoru mluvil také Rudolf Slánský o Laušmanovi jako o našem člověku, se kterým je v těsné spolupráci, ačkoliv bylo všeobecně známo, že Bohumil Laušman byl horlivým přisluhovačem Beneše a zastáncem a přívržencem Západu. V tomto hovoru o Laušmanovi, tak jak Slánský o něm mluvil, o těsné spolupráci s ním, mi po prvé ukázal svoje nepřátelské zaměření...

   Konečně jsme se se Slánským dohodli na tom, že se budeme snažit zachovat předválečnou hospodářskou strukturu tak, jak jsme ji převzali po kapitalistech, což zvláště vyhovovalo Slánskému, který je sám buržoasního původu. Tím jsme zamýšleli položit základy k zachování hospodářské závislosti ČSR na kapitalistických státech. Tímto způsobem i pozdější praktickou nepřátelskou činností jsem se postupně zapojil do spikleneckého centra vedeného Slánským.

   A opět se objevuje britský labouristický poslanec.

Předseda: Řekněte, kdo byl ve skutečnosti Zilliacus?

Frejka: Za 2. světové války se Zilliacus vydával za stoupence levého křídla britského dělnického hnutí. Po válce se skryl pod rouškou oposičního poslance labouristické strany a zastánce spolupráce s pokrokovými silami osvobozené Evropy. A přitom ve skutečnosti je Zilliacus agentem londýnské City a amerických vládnoucích kruhů se zvláštním pověřením: vytrhnout lidově demokratické země z tábora demokracie a míru a převést je do tábora západních imperialistů. Zilliacus je starým důstojníkem britské výzvědné služby Intelligence Service a v těsné souvislosti s ní se vměšuje do vnitřních poměrů lidově demokratických států. Stal se jedním z dirigentů Titova puče v Jugoslávii...

Předseda: Co jste řekl tehdy Zilliacovi?

Frejka: Informoval jsem ho tehdy o našem zahraničním obchodě na základě kopie zprávy o československém zahraničním obchodě za prvé tři čtvrtletí 1948, která byla vypracována pro presidenta republiky.

Předseda: Co jste tím porušil?

Frejka: Státní tajemství.

Předseda: Jak to bylo potom?

Frejka: Potom jsem Zilliacovi kopii této zprávy dal.

Předseda: Pro koho potřeboval Zilliacus tuto zprávu?

Frejka: Tyto zprávy potřeboval pro zjištění vnitřní a zahraničně politické situace v ČSR.

Předseda: Pro koho?

Frejka: Zřejmě pro ty, jimž sloužil, pro západní imperialisty.

Prokurátor: To znamená, obviněný Frejko, že vy jste byl spojovacím článkem mezi centrem a mezi imperialistickými rozvědkami?

Frejka: Ano, byl jsem takovým spojovacím článkem. Chci ještě k tomu dodati, že špionážní spojení s imperialistickými rozvědkami přes Zilliaca udržovali také jiní členové spikleneckého centra, zejména Slánský. Slánský na podzim 1947 asi dva dny před svou schůzkou se Zilliacem, kterou měl na ústředním sekretariátě, zavolal telefonicky do mé pracovny a žádal mne, abych byl jako překladatel přítomen jeho rozhovoru se Zilliacem.

   Žalobce se nyní vrací k otázkám hospodářským.

Prokurátor: Vy jste vpašoval do státních plánů různé záškodnické činy?

Frejka: Ano.

Prokurátor: Které to byly záškodnické činy?

Frejka: Ve dvouletce a zejména pak v pětiletce jsme brzdili rozvoj těžkého průmyslu a využití ložisek železných rud a barevných kovů. V oboru energetiky jsme se snažili vytvořit vážné disproporce k rostoucím potřebám průmyslu a obyvatelstva. Plánovali jsme příliš nízké využití stávající výrobní kapacity a nejrůznějšími methodami jsme chtěli vyvolávat nehospodárnost. Při všech našich činech jsme překáželi využití sovětských plánovacích zkušeností...

   Dalším sabotážním prostředkem rozvoje těžkého průmyslu bylo, že jsme překáželi využití sovětských plánovacích zkušeností. Mezi ně patří, že je třeba zachycovat největší část průmyslové výroby specialisovanými, jmenovitými úkoly. My jsme však takovému plánování ve dvouletce a ještě na začátku pětiletky záměrně překáželi v kovoprůmyslu a v hutích. Tím jsme přispěli k tomu, že často místo těžkých výrobků byly vyráběny výrobky lehké, jako např. malé elektromotory místo velkých, nebo lehké obráběcí stroje místo těžkých nebo slabé generátory místo silných nebo jemné plechy místo hrubých.

Prokurátor: Prokuratura má k této otázce z vyšetřování řadu posudků. V posudku č. 2 ze svazku "Sabotáže v plánování" je tento závěr: "Neplnění plánu těchto výrobků sledovalo cíl ohrozit výstavbu v báňském průmyslu, energetice, chemii a v dalších." Máte na mysli tyto výrobky?

Frejka: Ano. Dalším případem, kdy jsme záměrně překáželi přenášení sovětských plánovacích zkušeností, bylo plánování hmotného zásobování, což mělo své následky v těžkém průmyslu. Neplánovali jsme spotřebu materiálu podle spotřebních norem a tak se stalo, že na př. spotřeba mědi v našem průmyslu v roce 1950 činila asi 2 % v poměru ke spotřebě váleného materiálu oproti 1 % v Sovětském svazu. Takto jsme spotřebovali asi dvakrát tolik mědi jako v Sovětském svazu na výrobu stejných výrobků a vyvolávali nedostatek mědi, narušujíce výrobu našeho kovoprůmyslu...

   Svěřili jsme tehdy řízení a výstavbu československého průmyslu motorových vozidel přímo agentovi amerických monopolistů Taubovi, který pak přes Fabingera a s naší pomocí prosadil do československých státních plánů záškodnické rozšiřování československého průmyslu motorových vozidel, což bylo spojeno s dalším svazováním československého hospodářství s kapitalistickým západem...

   Další miliardy Kčs jsme proinvestovali zejména v těžkém strojírenství, protože jsme záměrně příliš málo využívali výrobní kapacity. Nadměrnou investiční výstavbou těžkého strojírenství při současných malých investicích do rudné základny, o které jsem již mluvil, jsme vytvořili velkou disproporci mezi naší těžbou železorudného a hutního průmyslu na jedné straně a kapacitou těžkého strojírenství na straně druhé. Používali jsme ještě jako sabotážního prostředku při investiční výstavbě to, že jsme investice, které samy o sobě byly nutné a účelné, prováděli záškodnickým způsobem. Jednou z forem, kterou jsme uplatnili, bylo to, že jsme začali výstavbu takových závodů na místech, která nevyhovovala a kde stavba musela být zastavena a přenesena na jiná místa. Tak jsme postupovali při výstavbě velké dusíkárny v Martinově na Ostravsku, která musela být zastavena a přenesena do Lovosic, ačkoliv se ukázalo, že i toto místo je nevyhovující. Takových případů byla řada.

   Soud ovšem pociťuje znovu potřebu rehabilitovat pětiletku.

Prokurátor: Vaše výpověď vyznívá tak, jako kdyby v pětiletém plánu byla vaše záškodnická koncepce veskrze uplatněna. Pětiletý plán je vcelku základnou, z níž vycházíme při budování socialismu. Jakým způsobem a do jaké míry jste ve svém návrhu potom v dalším projednávání pětiletého plánu uplatnili svou záškodnickou činnost?

Frejka: Základní koncepce pětiletého plánu je úplně správná. Nám, účastníkům protistátního spikleneckého centra, se nepodařilo při rozvádění našich plánů tuto koncepci zmařit. Podařilo se nám však vpašovat do pětiletého plánu celou řadu sabotážních činů, o kterých jsem zde vypověděl. Mluvil jsem i o tom, jak jsme tyto sabotážní činy odůvodňovali domnělými potřebami československého hospodářství. Takovým způsobem se nám podařilo oklamat rozhodující činitele. Zásluhou pana presidenta republiky byly tyto naše sabotážní činy postupně odhaleny a potom také v pětiletém plánu napraveny, zejména po referátech pana presidenta republiky na únorových zasedáních ÚV KSČ v roce 1950 a 1951.

Prokurátor: Čili zdravá základna pětiletého plánu byla očištěna od vašeho sabotérského nánosu.

Frejka: Ano.

   Moje rozvratnická činnost, jakož i rozvratnická činnost celého protistátního centra, měla za následek, že průmyslová i zemědělská výroba nestoupaly tak rychle, jak bylo možno. Vyvolávali jsme v celém našem hospodářství velkou nehospodárnost. Sabotážemi jsme vytvořili vážné disproporce mezi spotřebními fondy, zejména hodnotou potravin na straně jedné a mezi stoupající kupní silou obyvatelstva na straně druhé. Proto i politika snižování cen asi v polovině roku 1950 uvázla.

Prokurátor: Tak tedy cíle vašeho protistátního centra a cíle Titovy kliky byly stejné?

Frejka: Tyto cíle byly stejné, protože jak činnost titovské kliky, tak činnost našeho protistátního spikleneckého centra pod vedením Rudolfa Slánského byly podřízeny požadavkům západních imperialistů s americkými neofašisty v čele. I naše protistátní spiklenecké centrum pod přímým vedením Rudolfa Slánského podobně jako Titova klika v Jugoslávii připravovalo obnovení kapitalismu v ČSR a jeho převedení do tábora západních imperialistů.