Rozličné tváře komunismu

Po zhroucení polpotovského režimu nová provietnamská vláda zřídila "muzeum genocidy", kde jsou vystaveny tisíce lebek neidentifikovaných obětí rudé khmerské hrůzovlády.

Šedesátá léta jsou nejúspěšnějším obdobím celé historie komunismu z hlediska počtu států s komunistickými vládami, množství obyvatel, které se k socialistickému táboru hlásí, i z hlediska vojenské a hospodářské síly, ačkoli ideologický konsensus klesá a nadšená hromadná vstupování do strany patří již minulosti. Rozpory uvnitř socialistického světa se změní v otevřený konflikt zásluhou ozbrojeného střetu dvou zemí: Vietnamu a Kambodži, které jsou obě vyznavačky komunismu; státu, který udeří jako první, se podaří ukončit nepředstavitelnou genocidu, kterou však zastavit nikdo nechtěl.

Sovětský svaz je v této době nadále komunistickým symbolem a skutečnou mocností. Hospodářská stagnace, která nechá vyniknout rekordní hodnoty v systému plánování, přinese rozhodnutí SSSR změnit ve svůj prospěch uspořádání mezinárodního kontextu daného výsledky 2. světové války. Důsledkem bude válka proti Afghánistánu.

   Ve stejné době je čím dál více narušována stabilita východní Evropy, která zažívá opakující se hospodářské krize a musí čelit novým sociálním hnutím, na které již nedostačuje tradiční policejní represe.

Poslední iluze: Vietnam a Kambodža

24. prosince dojde k obsazení Kambodži socialistickým Vietnamem. Dva státy, jimž oběma vládnou komunistické strany, se vojensky střetnou.

   Nejedná se už o ideologický konflikt ani o hraniční nepokoje, jak tomu bývalo v minulosti v případě konfliktu mezi SSSR a Čínou. Nyní se jedná o opravdovou válku, která strhne oba národy, jež komunistické strany dovedly o několik let dříve k nezávislosti a vítězství nad americkým imperialismem.

   Když v dubnu roku 1975 Rudí Khmerové vedeni Pol Potem vstoupí do Phnom Penhu a o dva týdny později Vietkong zabere Saigon, je nadšení mezinárodního komunistického hnutí pro osvobození Indočíny upřímné a mohutné a nezdá se, že by si uvědomovalo brzkou tragédii, která bude následovat.

Vězení v Tuol Slengu, bývalá škola, jedno z nejúděsnějším míst, kde se mučilo a popravovalo. Před krutou popravou byl každý vězeň - muž, žena, dítě, stařec - vyfotografován.

"Obvykle jsem snímky pořizoval hned po příjmu vězňů, ale nejdřív se jim přišpendlilo číslo, někdy přímo do kůže, když dorazili svlečeni do půl těla." (fotograf)

   A tragédie je to strašlivá: 2 000 000 osob, celé obyvatelstvo, bude nuceno uprchnout z hlavního města, aby bylo očištěno od zkorumpovaných buržoazních a městských hodnot, jejichž se stali představiteli. Jsou nuceni se uzavřít na venkově v zaostalých vesnicích, kde panuje násilí a strach.

   Komunistická vláda, v čele s Bratrem číslo jedna, tak byl nazýván Pol Pot, připravuje sociální rozvrstvení, které by mělo očistit společnost od intelektuálů a odborníků, středních stavů a buržoazní elity. Útlak, který brzy dosáhne rozměrů skutečné genocidy (obětí bude 1 600 000 z necelých 8 000 000 obyvatel), zničí menšiny (vietnamskou, čínskou a muslimskou) a vrhne se na celou rolnickou třídu, jejíž pevné spojení s půdou je považováno za popírání socialismu. Celé obyvatelstvo je militarizováno a kdo se nepřizpůsobí ideologii nově nastoleného režimu, riskuje, že se stane obětí čistek, které zasahují opakovaně také komunistickou stranu. Tuol Sleng, označení phnompenhské školy přeměněné ve věznici, symbolizuje spolu se Santebalem (vězení tajné policie) teror nastolený vedením strany. Skoncuje s ním až invaze

Pol Pot

V roce 1970, když puč generála Lon Nola podporovaný Američany sesadí z trůnu vladaře Sihanouka, vrcholí uvnitř kambodžské komunistické strany střet dvou opozičních křídel. Jedno z nich, vedené Pol Potem (jde o pseudonym Salotha Sara), od roku 1962 generálním tajemníkem, má podporu Číny a má spíše v úmyslu se postavit proti Sihanoukovým silám než se nějak podstatně odlišit od Hanoje. Druhé křídlo by rádo pokračovalo ve spojenectví s Vietkongem a míní, že neutrální vláda musí vnímat zájmy celé Indočíny. Mezi lety 1969 a 1973 Spojené státy bombardují Kambodžu v oblasti hranic s Vietnamem a na venkově. Po roce 1973 se bombardování rozšíří a dosáhne až hlavního města Phnom Penhu. Nixonovo a Kissingerovo rozhodnutí shodit na neutrální zemi trojnásobný počet bomb, než jaký dopadl na Japonsko během 2. světové války, přispěje k přechodu bojovníků k extrémistické Pol Potově linii. Jakmile se Pol Pot chopí moci, nastolí v celé zemi model kolektivního a zemědělského

Pol Pot, jeho nejbližší soudruzi a rodina se ještě v roce 1986 nechávali vyfotografovat. V červenci 1997 však Pol Pota jeho nejbližší pobočníci postavili před pseudotribunál v soudní frašce diktované politickými záměry.

života vyzkoušený na rudých základnách během války. Zakazuje peníze, obchod, náboženství a jakoukoli formu vlastnictví a zahájí masakry, které se brzy změní v opravdovou genocidu. Po obsazení Vietnamu se vrací do hor a v polovině 80. let přenechává vládu Rudým Khmerům. Umírá v roce 1998.

150 000 vietnamských vojáků, doprovázených 15 000 kambodžskými vlastenci, kteří byli v předešlých letech vyhnáni za hranice země.

   Vietnam i Kambodža měly za sebou zkušenost rusko-čínského konfliktu. Vlády USA a Číny vnutí OSN své přesvědčení, že Kambodža zůstává v rukou Rudých Khmerů, zatímco SSSR pomáhá Vietnamcům, kteří zápasí s dramatem obrovských proporcí, tzv. boat people.

   Statisíce lidí opouštějí zemi na malých loďkách štěstěny, aby se pokusili uniknout před hladem a diktaturou komunistické strany, rozhodnuti vylodit se v Thajsku, Indonésii, Malajsii či na Filipínách. Desítky tisíc boat people přijdou o život, ale ti, kdo se zachrání, zanechají komunistickému režimu obviňující vzkazy.

   Obnovu země, zdevastované dlouhou válkou a deseti lety intenzivního bombardování, ještě znesnadňují problémy vzniklé sjednocením severu s jihem.

   Vietnam, po celé roky považovaný za symbol boje za svobodu a proti nadvládě Západu, se nyní musí soustředit sám na sebe, aby se mohl postavit větší a zničující síle sousední země.

Vítězství a zavedení komunistického režimu v Jižním Vietnamu v roce 1975 vyvolalo masový odchod Vietnamců, kteří se cítili ohroženi. Boat people prchají na jakémkoli plavidle a před životem v nové diktatuře dávají přednost často smrtelnému nebezpečí na moři a nelítostným pirátům.

Eurokomunismus

V době, kdy se východní komunisté pokoušejí strávit tragédii, je evropské komunistické křídlo též nuceno zamyslet se nad svou úlohou a další strategií.

   Mezi lety 1975 a 1977 je termín eurokomunismus používán komunistickými stranami Itálie, Francie a Španělska k označení západního a demokratického způsobu, kterým lze dosáhnout socialismu a který zároveň nebude protiamerický ani protisovětský a bude schopen překonávat vojenské blokády, aniž by musel žádat o souhlas NATO. Eurokomunismus má přijmout parlamentní a pluralistický systém.

   Tajemník PCI Enrico Berlinguer poprvé hovoří o eurokomunismu, když přiznává socialistickým zemím důležitou úlohu při podpoře světového míru, ale nepovažuje ho již za hospodářský a politický vzor, jemuž je nutno přizpůsobit své cíle.

   S odstupem dvaceti let od XX. sjezdu se rozhodnutí evropských komunistických stran pro demokracii zdá být definitivní.

   Jestliže je socialismu dosaženo skrze demokracii a za pomoci reforem, staré rozluky se sociální demokracií selhaly, zejména pokud se nejedná o možné převzetí moci, ale o období pokroku, které neřeší demokratické střídání stran a koalic.

   Vzhledem k tomu, že západní komunismus již jednou svou identitu ztratil, může postupovat jen pragmaticky: tzn. hledět na jednotlivé národní kontexty demokratickou optikou a vzdát se myšlenek na uchopení moci a diktaturu strany. Společným postojem eurokomunistů je odmítnutí sovětského vzoru a jakékoliv možnosti jej zrealizovat, byť třeba mírovou cestou. Kladem eurokomunismu je oddělená práce tří názorově různících se sekcí, které nemají společné ambice.

   Španělská komunistická strana se rozhodně odklání od ideologie minulosti a zahazuje sovětskou minulost. Francouzská komunistická strana se pohybuje obezřetně a s odstupem z obavy, aby neztratila voličskou základnu ještě důvěřující mýtům o SSSR. Italská komunistická strana omezí velký převrat na projekt spolupráce s křesťanskými demokraty.

   Během setkání v Madridu, které se konalo v březnu 1977, se další eurokomunistická strategie, která má urychlit záměr hnutí, zvrhne v jeho krizi.

   Nevraživost a tlaky SSSR uplatňované vůči západním komunistickým stranám mají částečný úspěch, vzhledem k tomu, jak je vztah k prvnímu socialistickému státu kritickým a rozhodujícím bodem pro pochopení komunistické identity.

Enrico Berlinguer

Od března 1972 do června 1984, kdy záhy poté umírá na mrtvici během volebního mítinku, byl tajemníkem Komunistické strany Itálie (byl zvolen aklamací na XIII. sjezdu strany). Berlinguer je představitelem mladé generace, která během 2. světové války přilne ke komunismu a která střídá zakladatelskou generaci strany. Je spojován s přípravou národních cest k socialismu; po vojenském puči v Chile, který se konal v září 1973, navrhuje strategii "historického kompromisu" mezi velkými italskými lidovými silami, jelikož pro proměnu země považuje za nedostatečné, aby bylo dosaženo pouze parlamentní většiny. V okamžiku největšího volebního úspěchu strany, v roce 1976, se vyslovuje ve prospěch vlády národní solidarity pro boj proti terorismu a řešení hospodářské krize. Přijímá okrajovou a podřízenou pozici vůči křesťanským demokratům a socialistům. V uplatňování "úsporných opatření" spatřoval materiální a morální základ, ze kterého je možno vybudovat nový model vývoje. Stane se mluvčím kritik směrovaných k sovětskému systému, počínaje nesouhlasem s okupací Československa a odsouzením válečného stavu Polska konče, když prohlásí, že "vyčerpány jsou síly, které poháněly Velkou říjnovou socialistickou revoluci".

   Touha Santiaga Carrilly po rozbití se nemohla sloučit s Marchaisovým ideologicko-sentimentálním příklonem ke spojení nebo s opatrností Enrica Berlinguera, který se chtěl vyvarovat příliš těsného spojení se Sověty.

   Eurokomunismus trvá příliš krátce na to, aby se mohl stát významným mezinárodním výchozím bodem. Jeho neschopnost vybřednout z prekérní rovnováhy mezi touhou po obnově a konzervativností ho činí zranitelným a napadnutelným reformátory i ortodoxními stoupenci režimu. Třetí způsob, který by mohl přinést úspěch, se vyznačuje silnou identitou, kterou demokratický proud považuje za slabou a málo viditelnou. Staví se k němu nedůvěřivě jako ke kapitalistické alternativě i jako k alternativě odlišného socialismu.

Africký komunismus

Americká porážka ve Vietnamu a současně probíhající skandál Watergate přesvědčí sovětské vedení o krizi a úpadku Spojených států, jichž by bylo možno využít ve svůj prospěch. Rychlý sled změn v mezinárodním systému a ve vnitřních amerických záležitostech přiměl Brežněva zamyslet se, poprvé od začátku studené války, nad možností nového nasměrování sovětské zahraniční politiky. Zároveň od krize z roku 1973 notně vzrostly příjmy z ropy, což dovolí SSSR podlehnout iluzi o pokračujícím hospodářském rozvoji, který je ve skutečnosti na cestě k úplné stagnaci.

Dva válečné světy proti sobě

V 80. letech sovětské ozbrojené síly dosáhnou kvalitativního i kvantitativního vrcholu svých možností. V době Brežněvovy smrti (1982) je nepřetržitě ve službě přibližně 5 000 000 mužů, kromě toho občanská obrana může počítat asi s 25 000 000 osob. Vojenská organizace vytváří hierarchii, která je obdařena značnou mocí a vlivem, i když přítomnost politických komisařů signalizuje kontrolu armádních sil. Tato organizace je součástí vojensko-průmyslového komplexu, který ovládá hospodářský a státní život a odčerpává největší část finančních zdrojů. Sovětské vojsko je z hlediska používaných technologií vybaveno velmi dobře již od 60. let. Dosáhlo mnoha důležitých úspěchů, zejména v oblasti kosmické a raketové techniky. Na počátku 80. let SSSR disponuje několika tisíci jaderných hlavic, podobně jsou na tom Američané. Jejich rozmístění a účinnost zaručují soupeřům třikrát vyšší jaderný potenciál, než je nezbytné k přežití potenciálního nepřítelova útoku a k odpovědi, která agresorovi způsobí nenahraditelné ztráty. Logika vojensko-průmyslových komplexů a jejich zmnožení se zdá být nezávislá na logice zastrašování, která předcházela horečnému zbrojení v 50. a 60. letech. Zatímco Spojené státy vyvinuly především mezikontinentální balistické střely, Sovětský svaz se vybavil i podmořskými balistickými střelami a bombardéry schopnými zasáhnout Spojené státy z arktických základen. Pozemní síly počítají se 2 000 000 vojáků a 100 000 tanky. Námořnictvo je složeno z 500 000 mužů a dělí se na Severní, Tichomořskou, Baltickou a Černomořskou flotilu. Disponuje asi 300 loděmi a ponorkami, z nichž asi 100 je na atomový pohon. Letectvo čítá 400 000 mužů, kteří mají k dispozici 600 letadel a 3 000 bojových vrtulníků a zejména sofistikovaný systém střel protivzdušné obrany. V důsledku této síly a případné hrozby, kterou by mohl SSSR představovat, Spojené státy prezidenta Ronalda Reagana po sovětské invazi do Afghánistánu sestaví plán rozvoje a modernizace válečného průmyslu. Hloubkový projekt je vystavěn na myšlence "hvězdného šítu", který by tvořil pilíř komplexního obranného systému založeného na laserových paprscích a protiraketových střelách. Projekt je jen sotva uskutečnitelný, ale dokáže přinutit SSSR, aby pokračoval ve své cestě válečných výdajů a přispíval tak k hospodářské krizi celého systému. Během prvních let Gorbačovova tajemnictví bude napomáhat snižování výdajů na zbrojení, jež dojde k poklesu z 16,1 % rozpočtu v roce 1987 na 13 % rozpočtu v roce 1990.

První příležitost rozšířit svůj vliv za hranice tradiční mezinárodní rovnováhy se objeví zásluhou množících se konfliktů na africkém kontinentě, kam sovětský režim pronikal s obtížemi a kde se nedokázal po porážce Patrice Lumumby v Kongu v období dekolonizace nikdy přeorganizovat.

   Jihovýchodní Afrika se nyní nachází, od doby karafiátové revoluce, která přinese demokracii Portugalsku a pohřbí poslední existující koloniální impérium, v poslední etapě cesty k získání nezávislosti.

KONEC PORTUGALSKÉHO KOLONIALISMU; vojáci MPLA ve vesnici nedaleko angolského města Luanda v prosinci 1975.

   V Angole střet mezi hnutím za osvobození inspirovaným socialismem (MPLA) a konžským hnutím kolem Mobutua (FNLA) přinese nejistý osud ve strategicky rozhodující zóně pro budoucnost Afriky. Brežněv posílá zbraně a pomoc v podobě kubánských vojáků zatáhne poprvé socialistický tábor do konfliktu postkoloniálního typu.

   Ještě výraznější je pomoc, kterou SSSR nabídne v Etiopii režimu Menghistu Haile Mariama, který je zaneprázdněn válkou proti Somálsku kvůli oblasti Ogadenu. Brežněvovým očím se zdá být postačující, že zuřivá a osobní Mengistuova moc etiopskou vládu oficiálně prohlásila za socialistickou, aby z ní učinil výchozí bod sovětského bloku v Africe.

V polovině 80. let postihlo Etiopii sucho a vypukl hladomor. Mengistu používal "potravinovou zbraň" k organizaci přesunů obyvatelstva - Etiopané se tak stali rukojmími "politiky reorganizace prostoru".

Invaze do Afghánistánu a Brežněvova smrt

Expanzivní a militantní charakter nové brežněvské strategie, která definitivně pohřbí naděje na uklidnění, jako tomu bylo v Helsinkách v roce 1975, odhalí svou pravou tvář v Afghánistánu. Zde v roce 1978 komunistická strana zorganizovala státní převrat, který svrhl vládu Muhammada Dauda, původce vojenského puče, který o pět let dříve vyhnal ze země monarchii. Politika modernizace, často vnější a formální, s níž operuje komunistická vláda, naráží na odpor tradičních islamistů, podobně jako proces centralizace vzbuzuje negativní ohlas u starých autonomních etnik a klanů, což v posledku podnítí revolty v mnoha provinciích.

   V prosinci 1979 sovětské vojsko okupuje Afghánistán, aby nastolilo přímou vládu, která má dva účely: přerozdělit rovnováhu sil na území a rychle přeměnit zemi na nový satelitní stát.

   Invaze vyprovokuje bouřlivé protesty na celém světě a je odsouzena mnohými komunistickými stranami, hlavně na Západě. Proti sovětské přítomnosti vystupují poloválečné skupiny a ozbrojené islámské organizace, které s pomocí Pákistánu, Íránu a Spojených států znemožní ruskému vojsku kontrolu nad územím.

27. prosince 1979 vstoupila sovětská vojska do Afghánistánu na výzvu komunistů neschopných zvládnout situaci. Začala tak jedna z nejkrutějších koloniálních válek. Sověti, kteří narazili na všeobecný odpor, uplatnili taktiku "spálené země" a ničili města i vesnice. Děti byly prvními oběťmi nášlapných min. Za deset let Rudá armáda způsobila smrt jednoho až jednoho a půl milionu lidí, z toho z 90 % mezi civilním obyvatelstvem.

   Nezdá se, že by obtíže afghánské expedice aspoň okamžik zpochybnily Brežněvovu moc. Jeho politika je založena na kompromisech, na kterých se dohodl s různými elitami, na vzrůstajících privilegiích přiznaných nomenklatuře, na vytvoření vlastního rozšířeného a rozvětveného rodinného klanu na stranické disciplíně vyžadované s úzkoprsým konzervativismem. Společnost je touto mocenskou dynamikou paralyzována a nejuctívanější vrstvou jsou vědečtí a techničtí funkcionáři, jejichž počet oproti minulému desetiletí neúměrně vzrostl.

   Brežněvova smrt v listopadu 1982 zanechává zemi ve výrobní stagnaci, která je charakterizována zastaralým vybavením, nevýkonným byrokratickým aparátem, administrativními závazky, rostoucí veřejnou korupcí a chybějící pracovní silou, jež nedovolují kvantitativní rozvoj, který ovládal hospodářství SSSR od 30. let.

   Brežněvův nástupce, Jurij Andropov, který byl patnáct let šéfem KGB, rozhodne o nutnosti zavedení radikálních hospodářských reforem a přizvání mladých členů do vedení strany.

Solidarita a krize Východu

Zatímco Brežněvovo Rusko na mezinárodním poli projevuje svůj záměr rozšířit vliv a dostat pod kontrolu větší území, socialistický tábor zakouší krizové okamžiky, které podrývají stabilitu zejména ve východní Evropě.

   V Polsku v roce 1976 je také Edward Gierek donucen, podobně jako jeho předchůdce Gomulka, zvýšit ceny potravin a tvrdě potlačit protesty, které v důsledku toho vzniknou. Četná zatýkání a procesy způsobí, že dělníci a studenti jdou poprvé společně do boje proti režimu ve jménu společné solidarity. Tyto nové skupiny soustřeďují pozornost na dodržování občanských práv, podnikají odborové akce, jež by chránily práva a zájmy pracujících, vytvářejí nové formy vzdělávání, propagandy a odboje (noviny, soukromé univerzity, publikace), které se šíří v tajnosti, k níž vláda přinutila kohokoliv, kdo se chtěl svobodně vyjádřit.

KOR - Výbor pro obranu dělníků

Dělnická vzpoura v roce 1976, vzniká jako odpověď na zvýšení cen potravin o 60 %. Spontánní stávky jsou nejbouřlivější v Radomi, kde je zapáleno sídlo komunistické strany, a v Ursu (nynější okrajová část Varšavy), kde je mnoho dělníků z továrny na výrobu traktorů zbito a zatčeno. Také Varšava a Lodž jsou zasaženy touto vlnou agitací, která ohrožuje stabilitu vlády sestavené po krizi z roku 1970 (také ona byla poznamenána stávkami dělníků z Baltu). Gierek se rozhodne zrušit navýšení cen, ale zároveň sáhne k represím, které přivedou za mříže tisíce lidí. Aby byla bráněna práva zatčených pracujících, vzniká v říjnu 1976 KOR (Komitet obrony robotników), hlavní podzemní struktura organizovaného boje proti režimu. KOR se zabývá obranou práv, sbíráním důkazů, věnuje se členité protireformaci. Zároveň tlumočí občanské společnosti a západnímu světu úhel pohledu dělnických rad a snaží se o vytvoření úzkého vztahu mezi dělníky a studenty, intelektuály a věřícími. Farnosti, které jsou složitě hierarchizované a kterým zvolení Karola Wojtyly papežem dodalo odvahy, se stávají stále více odbojnými. Portréty papeže a "černé madony" z Czestochowa se objevují na vratech stávkujících továren a v průvodech pracujících. KOR, v jehož čele stojí intelektuálové, kteří se dlouhodobě účastní boje proti režimu, je tak předchůdcem organizace Solidarita, která se po období boje v letech 1979-80 stane prvním samostatným odborem, který vznikl v zemi lidové demokracie.

   Střet mezi občanskou společností, jejíž společným jmenovatelem je odcizenost komunistické moci, a státními institucemi nachází okamžik povzbuzení, když se krakovský kardinál Karol Wojtyla stává v říjnu 1978 papežem a dostane jméno Jan Pavel II. V roce 1979 jsou demonstrace a stávky se v celé zemi stále častější. V srpnu vzniká Solidarita, první svobodná odborová organizace v socialistické zemi, která si rychle získá sympatie pracujících.

   Jak se již přihodilo v minulosti, uvnitř komunistické strany se příznivci reforem střetli se zastánci ještě tvrdších represí. Po nezdařeném pokusu o kompromis, o který se pokoušela církev, musí Gierek předat vládu do rukou generála Jaruzelského, zatímco ve stranické základně vzrůstá zájem o konkrétní a odvážnou akci nového odboru.

   Strach ze sovětské intervence ve jménu Brežněvovy doktríny přiměje Jaruzelského vyhlásit 12. prosince 1981 výjimečný stav. Všichni představitelé Solidarity jsou zatčeni a organizace postavena mimo zákon, i když je již příliš rozvětvená a natolik zakořeněná ve společnosti, že není možné ji eliminovat. Občanská solidarita a neposlušnost přinutí autority po roce obnovit válečný stav a kontakty s opozicí.

   Odlišné a méně zjevné a účinné jsou formy opozice v jiných lidových demokraciích, i když všechny jsou důkazem vážné krize legitimnosti komunistických režimů, která se prohloubila od Pražského jara 1968. Právě v Československu vláda posiluje kontrolu nad společností, ačkoli se jí nepodaří zamezit tomu, aby se téma lidských práv dostalo na světlo skrze nové formy boje a organizace.

   Hnutí Charta 77 vzniká proto, aby chránilo helsinská usnesení podepsaná také československou vládou, snaží se příznivě působit na neideologické protirežimní uvědomění a organizuje občany, kteří se odváží veřejně projevit svůj názor. Spisovatel Václav Havel, jeden ze zakladatelů organizace, je několikrát zatčen, zatímco režim potlačuje dělnické protesty proti stále se zhoršujícím životním podmínkám.

   Situace se zdá být lepší v Maďarsku, kde jsou opatrné reformy slíbené Kádárovou vládou doprovázeny větší svobodou slova.

   Zcela opačným směrem se ubírá rumunská politika, která požaduje od SSSR větší míru nezávislosti v zahraniční politice a nastoluje stále tvrdší policejní režim, který se seskupil kolem sílícího se kultu Nicolase Ceausesca.

Čína po Maovi

X. sjezd čínské komunistické strany v srpnu 1973 odhalil v Lin Biaovi muže zodpovědného za chyby a škody, které byly napáchány během kulturní revoluce. Teng Siaoping, jehož upadnutí v nemilost v roce 1966 zajistil vítězství Maovy strategie, je jmenován viceprezidentem rady v roce 1974. Budoucí rozvoj má být založen z velké části na dobrovolnosti, odmítnutí cizích technologií a intenzivním využíváním rolníků.

   V roce 1976 opouštějí scénu dvě nejznámější osobnosti komunistické Číny: Čou En-lai umírá v lednu, jeho pohřeb se stává příležitostí k masové lidové demonstraci, která pokračuje i v následujících měsících a je autoritami potlačena. Mao Ce-tung umírá v září a obrovské oficiální oslavy uspořádané stranou potvrzují novým lídrem strany Huu Guofenga, kterého sám Mao označil za svého nástupce. Mao nyní leží nabalzámován v křišťálovém mauzoleu na náměstí Tian an men. V říjnu je zatčena "skupina čtyř", která se skládá z vdovy po Maovi Jiang Qing a dalších tří vůdců radikálního křídla kulturní revoluce. Obvinění ze zrady, nacionalismu a špionáže uzavírají období násilí a vyhrocenosti boje o moc. Hua hodlá navázat na Maa, ale též dát prostor názorům svých oponentů.

   Teng, který je v dubnu znovu zbaven svých funkcí, je v roce 1977 opět dosazen do ústředního výboru a v průběhu roku a půl omezí Huovu moc. Je to Teng, kdo toleruje demonstrace u "zdi demokracie", zdi opevněného města, kde sídlí strana a vláda, a kdo podporuje nejotevřenější a nejrozhodnější kritiky období kulturní revoluce. Studenti rozšiřují tajné časopisy, vzrůstající nezaměstnanost způsobuje nové sociální konflikty, miliony mladých jsou násilně odvezeny na venkov. Podobně jako tomu bylo v minulosti, stejní muži, kteří podporovali otevřenost a kritiku, jsou hned při prvních náznacích nestability připraveni změnit své postoje. Na jaře roku 1980 Teng navrhuje zatčení organizátorů demokratických protestů, načež obdrží od parlamentu zprávu, že je zrušena svoboda slova, diskuze a vylepování dazibao a že byla znovu nastolena diktatura strany. Strana se dovolává aktuálnosti a autorit marxismu-leninismu i Maovy vzpomínky, Teng ukončuje přerozdělování moci v rámci strany. Veřejný proces se "skupinou čtyř", který se koná v letech 1980-81, poslouží jako ideologická a rétorická tribuna. Zároveň je Hua Guofeng zbaven funkce premiéra a poté i předsedy strany. Na jeho místo nastupují reformátoři a Huovi zůstává předsednictví v Ústřední vojenské komisi, mocenské opoře lidové Číny.

   Triumvirát složený z Teng Siaopinga, Hu Jaobanga (v čele strany) a Zhao Zijanga (v čele vlády) nastoupí cestu ekonomických a sociálních reforem a již může počítat s úplnou kontrolou všech politických institucí a zničením každé formy opozice.

Skupina čtyř

Lin Biao umírá začátkem roku 1971, tato událost zvýrazní neshody mezi různými vnitřními křídly čínské komunistické strany a mezi těmi, kdo se ocitají na bojišti o následnictví po Mao Ce-tungovi. V čele skupiny radikálů, kteří naléhali, aby byla urychlena kulturní revoluce, stojí skupina šanghajských intelektuálů, kteří v roce 1970 museli ustoupit "militantnímu" křídlu vedenému Lin Biaem. Uznávanou vůdkyní radikálů je Jiang Qing, Maova manželka, ke které se připojí dva čelní představitelé šanghajské Komuny (Zhang Chunquiao a Jao Wenyuan). Mladý vůdce strany Wang Hongwen, kterému je 36 let, byl v roce 1972 přizván Maem do Politického úřadu strany, aby reprezentoval radikály. Byl dobře přijat armádou a starými stranickými špičkami. Radikálové zvítězí na X. sjezdu, který se koná v srpnu 1973 a je zde prosazen i program kulturní revoluce. Skupina čtyř začne útočit na Čou En-laie a zastánce normalizace. Mao se stále více distancuje od své ženy a její skupiny a dovolí návrat Tenga Siaopinga do vedení státu. Teng nahradí ve funkci Čoua, který je těžce nemocný. Konflikt mezi stranickou a státní byrokracií, hlavní obětí kulturní revoluce, a radikály, kteří ji vedli, se stává ještě výraznějším po Čou En-laiově smrti, který je spolu s Tengem předmětem vytrvalých pomlouvačných útoků. Čouovo očerňování se pochopitelně nelíbí studentům, kteří uctívají velkého státníka vzpomínkovými projevy a demonstracemi, jež jsou obžalobou "skupiny čtyř". Po Maově smrti Jiang Quing a její spojenci přicházejí o ochranu a podporu vedení strany. Jejich zatčení, které následuje devět měsíců po vyloučení ze strany a čtyři roky po procesu propagandistického charakteru, znamená návrat k normalizaci. Jiang Quing a Zhang Chunqiao jsou odsouzeni k smrti. Jiang spáchá sebevraždu ve vězení o deset let později, v roce 1991.

Od perestrojky ke zhroucení komunismu

Výjev z převýchovného komunistického tábora ve Vietnamu. Cíl "převýchovy" je zcela zvláštní: vězeň je nucen schvalovat systém, který jej vězní, a přijmout ideologii svých utlačovatelů.

Právě v okamžiku, kdy komunismus začal poprvé projevovat tendence k reformám, se v samém srdci sovětského impéria začíná projevovat krize, která je nakonec přivede do záhuby. Skončí tak geopolitický režim světového významu, široký mocenský blok, nesourodé hospodářství, které se postavilo proti tradičnímu trhu, ale postupně se přizpůsobovalo, ideologie, která dokázala pozměnit běh dějin.

V průběhu 20. století komunismus střídal různé tváře a masky. Ale jejich společným jmenovatelem bylo zbožštění moci, myšlenka, která skrze používání moci mohla měnit společnost podle vytyčených plánů. Právě změny, které převrátily socialistické společnosti, donutily komunistickou moc, aby kapitulovala a sama se zhroutila jako cihly Berlínské zdi.

   To, co zbylo, Kuba, Korea a čínský kolos, prošlo po roce 1989 proměnami. Otevření čínského trhu, který nyní existuje zároveň s monopolem stranické politické moci, jen ilustruje podobu krize, která dovedla komunismus kde konci tak rychle a neočekávaně, jako se komunisté jen před pár desetiletími začali prosazovat.

Gorbačov a perestrojka

Od Brežněvovy smrti neuplynuly ani tři roky, když se generálním tajemníkem KSSSSR stává Michail Gorbačov, jeden z nejmladších členů polytbyra.

   V březnu 1985 umírá starý a nemocný Konstantin Černěnko, který o rok dříve nahradil Jurije Andropova, jenž setrval ve své funkci jen o trochu déle než jeden rok.

   Černěnko patřil ke staré konzervativní gardě a snažil se bránit procesu politických a hospodářských reforem, které propagoval Andropov. Tomu se ale za jeho působení podařilo dosadit do vedení strany mladší vůdce patřící k obnovitelské skupině. Tento krok se ve svém důsledku projevil jako nejvýznamnější počin, v jehož důsledku se stává Gorbačov nejmocnějším mužem v SSSR v pouhých čtyřiapadesáti letech (z hlediska průměru sovětské nomenklatury je to velmi nízký věk).

   Západ je v té době přesvědčen, že SSSR je neměnnou skutečností, se sklerotickým režimem, monolitní byrokracií, občanskou společností, která se stala obětí informačního monopolu a stranických represí.

   Gorbačov, podobně jako část sovětského vedení, se domnívá, že krize, ve které se země nalézá, může být překonána jen hlubokými a odvážnými reformami.

   Dvě klíčová slova Gorbačovovy reformy znějí: restrukturalizace (perestrojka) a průhlednost (glasnosť). První z nich má za úkol revitalizovat hospodářství tak, že svěří jednotlivým vedoucím a různým výrobním sektorům větší odpovědnost a autonomii v naději, že větší svoboda zajistí zrod otevřeného a dynamického trhu. Druhá má narušit lživé a nedůvěřivé vztahy mezi mocí a společností, a tak očistit informace od ideologie a umožnit větší svobodu projevu. Usiluje o to, aby se politické a kulturní diskuze staly věcí veřejnou.

   Jsou to zejména intelektuálové, umělci a vědci, kdo přispěli k nastolení pravdy a využili zastavení cenzury k tomu, aby rozmnožili analýzy a otázky, které by mohly vrhnout světlo na minulost i přítomnost komunistického režimu.

Ronald Reagan a Michail Gorbačov na svém prvním setkání, listopad 1985 v Ženevě.

   Filmy a romány vztahující se ke Stalinově éře doprovázejí svědectví těch, kterým se podařilo utéct z Gulagu. Novinářské ankety pranýřují korupci a plýtvání, privilegia a ambice nomenklatury. A právě proti ní je zaměřena nespokojenost většiny obyvatelstva, které společně odsuzuje jak konzervativní, tak reformační křídlo strany nesoucí zodpovědnost za špatné životní podmínky lidu. Zdá se, že z krátkodobého hlediska hospodářské reformy situaci ještě zhoršují. Na tržištích není možné koupit vydatné potraviny za nízkou cenu, ale vzácné produkty dostupné jen na černém trhu. Vytoužený kompromis mezi plánem a trhem, mezi dobře fungující ekonomikou a sociální oporou způsobuje hlavně chaos a nejistotu, větší zkorumpovanost, plýtvání a zmatek.

   Průmyslová revoluce je zastavena, dramaticky vzrůstá inflace, veřejný schodek se bez přestání zvětšuje.

   V těchto podmínkách se opora širokého sociálního hnutí o reformátory zdá být těžko uvěřitelná. Narůstá bojkotování byrokracie, odboj privilegovaných cechů a opozice silného vnitřního konzervativního křídla proti KSSSSR a státnímu aparátu.

   Komunistická strana je ještě osou moci, ale snaží se podnítit větší dynamiku a pohyb uvnitř strany. V roce 1987 je zakázána možnost kandidatury opozičních stran a v roce 1988 vchází v platnost ústavní reforma, která předejde zavedení prezidentského systému.

   V březnu 1989 se koná sjezd zástupců z lidu, jemuž je uloženo zvolit prezidenta SSSR. Volba proběhne více než z poloviny tajným hlasováním mezi různými kandidáty, kteří soupeří různými politickými strategiemi a programy. Gorbačovova pozice je tímto bojem posílena.

   Rozporuplné okolnosti, které v zemi trvají, znesnadňují tajemníku KSSS jasnou volbu mezi reformačním křídlem, které převažuje ve veřejném mínění ruské federace, a nomenklaturou strany, která se snaží částečně o odpor nebo se zaměřuje na restauraci režimu. Rovnováha, o kterou se Gorbačov pokouší, nebude dostatečně přesvědčivým prostředkem ve srovnání se zvětšující se hospodářskou krizí a nacionalistickým kvasem, které zasahují pobaltské státy, kavkazské republiky a státy střední Asie.

Krize komunismu ve východní Evropě

Zahraniční politika SSSR od roku 1985 podporuje nové mezinárodní klima poznamenané uvolněním vztahů mezi Východem a Západem. Gorbačovovo explicitní odmítnutí Brežněvovy doktríny a rozhodnutí stáhnout sovětská vojska z Afghánistánu přesvědčí vlády lidových demokracií, že vměšování Moskvy do života jejich zemí opravdu dospělo ke svému konci.

   Přetrvávání hospodářské krize v celém východním světě a postupné zmenšování sovětské pomoci přesvědčí značnou část komunistického vedení o nutnosti většího otevření se Západu a částečného uvolnění režimu. Je to volba, která, jak se zdá, dává prostor opozičním skupinám, jež zevnitř občanské společnosti zvažují možnost vložit se do globální diskuze o socialistickém systému.

   Maďarsko je lidovou demokracií, kde opatrné hospodářské reformy a umírněné kulturní změny maximálně omezily použití represivních prostředků. Od roku 1985 nová generace reformátorů otevřeně popírá Kádárovu moc, který musí připustit utvoření autonomních odborů a přijmout možnost svobodné kandidatury v případě voleb.

   V roce 1986, při příležitosti 30. výročí budapešťského povstání, jehož potlačení sovětskými vojsky proběhlo s tichým souhlasem Jánose Kádára, který je od toho okamžiku v Maďarsku u moci, jsou obrázky vzpoury vysílané televizí a veřejná debata, která je provází, důkazem toho, jak svobodným prostorem se Maďarsko stalo. Kádár se musí stáhnout a postoupit vedení strany a vlády Károlu Grószovi, který považuje za nezbytné nastolit hospodářskou politiku přísných úsporných opatření. V roce 1988 je založeno demokratické fórum, sdružení nejrůznějších opozic a kritických hlasů, které vystupuje jako jednotná organizace, jež má demokraticky odstavit komunistickou stranu od moci.

   V Polsku se zintenzivňují vztahy mezi vládou a opozicí, přestože jistý tlak stále přetrvává a ještě se zvětší v okamžiku, kdy Lech Walesa obdrží Nobelovu cenu za mír a hlavně když je v roce 1984 zavražděn katolický kněz Jerzy Popieluszko. Také v tomto případě Gorbačovovův příchod urychlí proces uvolňování a otevření cesty ke vzájemné spolupráci mezi vládou a opozicí.

   V roce 1987 se koná referendum, jehož výsledky ukáží, že převážná většina obyvatelstva souhlasí se zavedením tržní ekonomiky, s koncem mocenského monopolu komunistů a s demokratizací veřejného života. Demonstrace předem připravené Solidaritou se šíří po celé zemi, zatímco nová legislativní opatření zavedená vládou se ukazují jako nedostačující a obnově požadavkům společnosti.

   Začátkem roku 1989 se Gorbačov, ministr vnitra a vedoucí členové Solidarity rozhodli sejít u kulatého stolu, aby se dohodli na reformách, které země naléhavě potřebuje.

   Ve složitější situaci se nacházejí opoziční strany v Československu, kde represivní aparát, i když s obtížemi, pevně drží společenskou situaci ve svých rukou. Gorbačov zaznamenává osobní úspěch, když roku 1987 během své návštěvy v Praze upozorňuje na stále viditelnější dekoltáž strany a společnosti, z nichž byly odstraněny všechny reformní síly.

   V roce 1988 při příležitosti 70. výročí založení nezávislého Československa ohromný dav opěvuje hlavního organizátora pražského jara Alexandra Dubčeka a spisovatele Václava Havla, organizátora Charty 77.

Mezi demokracií a reakcí

Politika začleňování uplatňovaná Gorbačovem v SSSR se neobejde bez komplikací jako např. v Maďarsku, Polsku či Československu. V Bulharsku jsou reformy, které by měly přizpůsobit dění sovětskému přerodu, sice vysloveny, nikoliv však realizovány. V Rumunsku se represivní režim Nicolae Ceausescua začíná potýkat s rostoucími etnickými problémy a s požadavky maďarské menšiny, která usiluje o větší svobodu.

   Největší rozpory se projeví v Číně, v zemi, která společně s Ruskem představovala po celá desetiletí symbol komunismu. Od druhé poloviny 80. let obzory, které byly otevřeny zásluhou Tengových reforem, umožňují veřejné projevy nespokojenosti, často organizované studenty. Mladí se odvolávají na Hnutí ze 4. května 1919 (okamžik, kterým začíná dlouhý revoluční proces končící vítězně v roce 1949), postaví se proti byrokratické moci a slíbí "probuzení demokratických idejí příliš dlouho potlačovaných", jak zazní v šanghajském letáku v roce 1986.

   V roce 1987 XIII. sjezd strany schvaluje politiku reforem: Teng se může distancovat od Ústředního výboru a vidět ve zvolení generálního tajemníka Zhao Ziyanga potvrzení svých idejí. Reformy přinesou větší svobodu pohybu a lepší dostupnost zboží pro individuální spotřebu. Rychlou urbanizaci a stěhování z venkova do měst doprovází nezaměstnanost a prohlubující se sociální rozdíly. Dynamicky se rozvíjející ekonomika zaznamenává úspěchy, ale nese s sebou také nové tlaky.

   V roce 1989 Čína slaví 70 let od Hnutí 4. května a 40 let od vzniku lidové republiky. Mladí zde nacházejí příležitost požadovat urychlení reforem a rozšíření svobod v oblasti hospodářství, k nimž se připojuje opravdová demokratizace politického života.

   Od dubna se stávají četnějšími demonstrace na Náměstí nebeského klidu, kterých se zúčastní až 100 000 osob; vyvrcholí davem vítajícím Gorbačovovův příjezd do Pekingu. 24. května 1 000 000 studentů vyjadřuje svou solidaritu se skupinou, která započala hladovku. Strana riskuje, že brzy ztratí nad šířícím se protestem kontrolu. V noci na 4. června tanky obestoupí náměstí a začne tak hon na studenty, který přinese stovky mrtvých a tisíce zatčených. Komplexní zhodnocení represí, které trvají celé měsíce, je dramatické a zdá se, že úplně zablokuje celý reformační proces čínské vlády.

Masakr na Náměstí nebeského klidu.

   Ještě jednou jsou stranické špičky přeskupeny a za těmito manévry stále stojí starý Teng. Novým generálním tajemníkem je Jiang Tse-min, organizátor účinných čistek v dalších sférách strany a státu. Strategie hospodářských reforem se nezdá být příliš diskutována, ale musí zůstat sama sebou a nezasahovat do politiky a veřejných institucí, které jsou podřízeny kontrole komunistické strany.

Svědek

"Minulou noc jsem strávil na schodech Památníku lidových hrdinů. Byl jsem od začátku až do konce svědkem střílení a zabíjení studentů a občanů. Mnozí z mých druhů byli zabiti, mé šaty jsou ještě nyní potřísněné jejich krví. Jako šťastlivec, který přežil, a očitý svědek chci vyprávět o tomto masakru všem lidem na světě, kteří milují mír. Na mou čest, my jsme věděli od odpoledne, že nás oddíly chtějí potlačit. Telefonicky nám bylo sděleno, že náměstí bude obklíčeno a vyklizeno. Měli jsme 23 samopalů a několik zápalných bomb, ale rozhodli jsme se je ušetřit a dosáhnout demokracie nenásilnými prostředky. Důstojník nám odpověděl, že má rozkaz nepřijímat zbraně. Vyjednávání padlo. V jednu hodinu v noci jsme zničili samopaly a demontovali bomby. Potom Jednota studentů všem oznámila, že situace je vážná a že krveprolití se zdá být neodvratné. Žádala studenty a občany, aby opustili náměstí. Lhal bych, kdybych řekl, že jsme se nebáli. Ale byli jsme opilí hrdostí, pocitem, že konáme poselství. Byli jsme připraveni obětovat svůj život pro demokracii a pokrok Číny. (...) Ve čtyři, právě před svítáním, na náměstí všechna světla náhle zhasla. Tlampač nařídil: "vyčistit náměstí". Pocítil jsem píchnutí v žaludku a myslel jsem na jedinou věc: velká chvíle nadešla. Někteří z těch, kteří se účastnili hladovky, se domluvili s vojáky a dohodli se, že nechají studenty vyjít. Ve 4:40, zatímco jsme se chystali k odchodu, houf rudých paprsků osvítil oblohu a světla byla znovu zapnuta. (...) Vojáci a policisté, kteří obstoupili památník, zničili naše tlampače, tiskoviny a zásoby vody. Studenty začali bít a shazovat ze schodů. Drželi jsme se za ruce a křičeli: "Lidové vojsko nebude napadat lid." Pak jsme začali ustupovat. Znenadání jsme uslyšeli zvuk sirény. Někteří vojáci poklekli a začali do nás střílet. (...) Studenti se rozběhli k transportérům, aby se mezi nimi skryli. V nastalém zmatku bylo ušlapáno mnoho lidí. Na celém náměstí panoval jeden velký chaos. Nikdy bych byl nepomyslel, že moji druzi budou tak stateční. Někteří se začali opírat o kamion, který převrátili a otevřeli tak cestu ven. Já a další tři tisíce studentů jsme probíhali krupobitím projektilů, až jsme dorazili k bráně Muzea historie. (...)

Rok 1989

Rok 1989 se již od svého počátku projevuje jako období rychlých změn, které zažívají lidové demokracie východní Evropy. V Polsku probíhá zasedání u kulatého stolu mezi vládou a představiteli Solidarity. Skončí v dubnu a jeho výsledky jsou usnesení, jejichž pomocí lze dosáhnout odborové plurality, hospodářské reformy, reformy parlamentu a revize moci hlavy státu.

   Po 45 letech Polsko zažije v červnu 1989 svobodné volby. Křesla sněmovny (sejmu) jsou dle nařízení přestavěna ve prospěch vládních stran ze 65 %, zatímco kandidatury do senátu jsou volné. Solidarita získá 99 křesel ze 100 a 35 % sněmovních hlasů. Úspěch je obrovský a mnohokrát převyšuje předpoklady. Generál Jaruzelski je ještě zvolen parlamentem do čela státu, ale už v srpnu je sestavena první nekomunistická vláda v celé východní Evropě. V jejím čele stojí katolický intelektuál, poradce Lecha Walesy a Solidarity, Tadeusz Mazowiecki.

   Polsko definitivně naznačilo východisko z komunismu svým kompromisem historického významu, který se vyhýbá všem formám násilí a umožní přiblížit se trhu a demokracii, což bude obtížné, ale stabilní a dlouhotrvající. Polská komunistická strana se rozpadá a mění ve stranu sociálnědemokratického typu. V prezidentských volbách z roku 1991 se střetnou dva představitelé Solidarity: Walesa, který zvítězí, je ztělesněním populistického a národního ducha doby.

   Také Maďaři přejdou k demokracii v míru a klidu. V prvních měsících roku 1989 je země připravena stát se právním státem, ve kterém je uzákoněna svoboda tisku, shromažďování a zakládání stran. Dochází k rehabilitaci obětí povstání z roku 1956, Imre Nagym počínaje a kardinálem Mindszentym konče. Představitelé demokratického fóra zvítězí v prvních částečných volbách, zatímco v říjnu nová ústava, schválená referendem, dá vzniknout Maďarské republice a stanoví termín voleb nového parlamentu, který bude jmenovat prezidenta. Volby se konají v březnu 1990 a velký úspěch zaznamenají demokraté.

   V květnu začíná strhávání železné opony na hranicích s Rakouskem a v září je povoleno východním Němcům, kteří přišli do Maďarska jako turisté, svobodně překračovat rakousko-maďarskou hranici. Právě v tomto období následují rychle po sobě ve Východním Berlíně demonstrace mladých, vznik nových společností, svobodná diskuze, která nachází azyl v protestantských kostelech. Celou zemí se tento kvas rychle šíří, důležitými středisky dění jsou zejména Drážďany a Lipsko, mezitím technici a absolventi vysokých škol opouštějí zemi. V polovině října Honecker upouští od vedení státu, strany i vojska. 4. listopadu 1 000 000 Berlíňanů žádá svobodu a reformy, zatímco nový tajemník strany Egon Krentz jmenuje vládu řízenou reformátorem Hansem Modrowem.

   9. listopadu 1989 dav napadne berlínskou zeď, přičemž se odvolává na dvojsmyslné vyjádření mluvčího vlády. Otevřou se improvizované průchody a televizní kamery celého světa zabírají štěstí lidí po desetiletí rozdělených na západní a východní stranu Berlína. Toto je radostný a osvobozující vrchol dlouhé proměny, která modifikovala východoevropské prostředí a která komunismus dovedla do svého konce.

V České republice na jižní Moravě u obce Čížov byla zachována část bývalé "železné opony".

Pád Berlínské zdi

Po demonstraci, která se konala 4. listopadu a při které asi milion osob procházel ulicemi Východního Berlína s popěvkem "My jsme národ" a "My jsme jeden národ", nová vláda zklamaně hledá řešení zdánlivě bezvýchodné situace. Večer 9. listopadu vedení politbyra téměř bez diskuzí přijímá dodatek k pravidlům, která řídí emigraci a který doslova říká: "Soukromé cesty do zahraničí mohou být požadovány, aniž by jim muselo být vyhověno." Toto prohlášení bude zpětně považováno za neprominutelnou chybu, poněvadž nebere v úvahu prostředí, do kterého bylo situováno. Krátce poté, kolem sedmé večerní hodiny, vládní mluvčí Günter Schwabowski odpovídá na žádost o vyjasnění výroku, kterou vznesl novinář, když četl Krentzovo prohlášení (Krentz je novým šéfem strany), že "je možno požádat o svolení k soukromé cestě do zahraničí a této žádosti bude rychle vyhověno". Tato zpráva se v mžiku roznese spolu s přesvědčením, že by se toto dovolení týkalo také přechodu do Západního Berlína. Rostoucí dav se shromažďuje kolem zdi, zatímco hlídky jsou nečekaně rozestavěny a i ony jsou přesvědčeny, že to, co se šušká o nových pravidlech, je pravda. Odpovědní úředníci dovolí přecházet z jedné strany zdi na druhou. O půlnoci jsou již přecházejících statisíce. Ti nejsmělejší začnou vesele rozebírat zeď kámen po kameni obklopeni zpěvem obyvatel Berlína. Během jediné noci geopolitický obraz, který se jevil celým generacím jako neporazitelný, v okamžiku zmizí, aby bylo možno otevřít cestu k naději a ke svobodě a pro Němce i k budoucímu sjednocení země.

Zrada nacionalistů a konec SSSR

Nejen hospodářská krize komplikuje reformní Gorbačovovy snahy.

   Nacionalismus potlačovaný rusocentrickými a imperiálními tendencemi často trestal aspirace různých republik a národností Sovětského svazu.

   Hospodářská krize se připojuje k požadavkům spjatým s křivdami minulosti a spolu přispějí k radikalizaci nacionalismu a k propagaci rivality etnik. Nedostatek zdrojů zvýrazňuje konflikty mezi různými republikami, jejichž vlády sázejí na nacionalistickou kartu a na vzájemnou nenávist etnik, toužících po legitimitě před vlastním lidem.

   Právě když je potvrzeno definitivní stažení Rudé armády z Afghánistánu v roce 1988, v Karabachu (autonomní oblast uvnitř Ázerbajdžánu) začínají demonstrace za spojení s Arménií, které brzy přinesou dramatické střety, násilí a masakry, jejichž obětí se stávají arménská menšina v Ázerbajdžánu a ázerbajdžánská menšina v Arménii.

   V lednu 1989 sovětská vláda podrobí Karabach své přímé kontrole, ale koncem roku jej předá znovu Ázerbajdžánu, který zruší autonomii a zahájí etnickou očistu od Arménů. O dva roky později konec arménské války přinese násilí tentokrát zaměřené proti Ázerbájdžáncům. Boj za větší svobodu republik brzy zasáhne i další oblasti SSSR.

   Pobaltské země, Moldávie a Ukrajina se mobilizují a oslabují tak moskevskou vládu a způsobují jí dilema, zda používat síly k znovunastolení pořádku, či zda podpořit republiky v jejich cestě za nezávislostí. Dvojsečná a slabá odpověď způsobí posílení nacionalistických hnutí, do jejichž čela se postaví většinou lokální komunističtí vůdci, kteří hledají uplatnění v nové funkci. Ubývání zdrojů a stále dramatičtější hospodářská situace donutí vládu k radikálním krokům, přičemž ne vždy dokáže odhadnout následky.

   V březnu 1990 Litva vyhlašuje nezávislost a zakrátko je následována dalšími pobaltskými zeměmi Estonskem a Lotyšskem. Vláda SSSR reaguje ekonomickou blokádou, zatímco moskevští a leningradští předáci podporují separatisty. Gorbačov nařizuje vojsku intervenci, zajetí konzervativních stranických a vojenských sil. Koncem roku se také v Gruzii a na Ukrajině většina národa vysloví pro nezávislost a v lednu 1991 se Litva znovu stává středem pozornosti kvůli útoku speciálních jednotek ministerstva vnitra na televizní věž. Mrtvých jsou desítky a o měsíc později 90 % Litevců hlasuje pro nezávislost. Střet mezi demokraty a konzervativci klesl na úroveň, která nedovoluje prostřednictví. Boris Jelcin, zvolený prezidentem Ruské republiky prvním všeobecným hlasováním, odmítá Gorbačovovův plán radikálních hospodářských reforem. Ten dá na nátlak konzervativců, mnohé z nich dosadí do odpovědných funkcí místo přesvědčených reformátorů, mezi něž patří např. ministr zahraničí Eduard Ševarnadze.

   Zastáncům návratu k pořádku to ale nestačí: 19. srpna 1991 výbor pro státní bezpečnost vyhlásí stav obležení. Státní převrat zmaří vnitřní rozklad vojska a lidová opozice. Gorbačov se vrací do Moskvy a je zbaven reálných funkcí. Poté co Jelcin v Rusku zastavil činnost KSSS a rozpustil KGB, a Ukrajina téměř jednohlasně prezentovala svou touhu po nezávislosti, prezidenti Ruska, Běloruska a Ukrajiny vyhlašují vznik Společenství nezávislých států, ke kterému se přidá 21. prosince dalších osm republik.

   Svaz sovětských socialistických republik již neexistuje a 31. prosince Gorbačov oznamuje jeho formální rozpad. Zdá se, že po téměř 75 letech komunistické zkušenosti končí jedna historická epocha.

Puč

19. srpna agentura Tass informuje, že byl ustanoven Výbor pro výjimečný stav tvořený osmi členy, k nimž patřil prezident KGB (A. Krjučkov), ministr obrany (maršál Jazov), ministr vnitra (B. Pugo) a místopředseda vlády SSSR (G. Janajev). Cílem výboru, který sesadil Gorbačova, protože "si nedokázal udržet funkce", bylo obnovit pořádek v zemi a zabránit rozpadu Sovětského svazu. Byla znovu zavedena cenzura a výjimečný stav měl trvat přes 6 měsíců. Reakce na puč následovala okamžitě, byť se protestů účastnila jen menšina občanů. Opozici podpořil starosta Moskvy (G. Popov) a Leningradu (A. Sobčak), ale hlavně prezident Ruska Boris Jelcin. Nejednotné a dezorientované vojsko neuposlechnulo rozkazu zahájit represe, které měly být obzvlášť kruté a krvavé. I na mezinárodní úrovni odsoudilo puč veřejné mínění všech zemí a opozice dostala nabídky podpory. Za dva dny došel puči dech a opozice mohla opěvovat zasloužené vítězství. Večer 21. srpna se Gorbačov vrátil do Moskvy, strhaný po fyzických útrapách, ale hrdý, že neustoupil nátlaku a hrozbám těch, kdo ho unesli na Krym. Veřejné mínění už však není na jeho straně, protože to on jmenoval pučisty do vedoucích funkcí státu a začal se vzdalovat radikálnímu křídlu demokratů a reformátorů; lidé si našli nového hrdinu, Jelcina, aby definitivně vymanil zemi z komunismu.

Komunismus po své konci

Komunismus padl s Berlínskou zdí, rozpadl se spolu se Sovětským svazem. Zdá se, že ukončil vlastní historickou parabolu, navzdory komunistickým stranám, které zůstaly u moci po roce 1989. Z úzkého geografického úhlu pohledu by se osud komunismu mohl objevit optimističtějším ve světle. Pokud pomineme Kubu, která byla vždy jistou anomálií socialistického tábora i v dobách největšího spojenectví se SSSR, země, kterým stále vévodí komunistická strana, jsou všechny asijské: Čína, Vietnam, Severní Korea. Pokud, jak tvrdí mnozí, 21. století bude stoletím Asie, dá se předpovídat zrození komunismu navzdory strašlivé porážce, kterou zažil. Ale je ještě komunismus protagonistou současného světa, nebo tato zkušenost patří již pouze historii?

   Odpověď nepřijde odjinud než z Číny, z největší a nejpočetnější země, kde si komunistická strana drží i nadále monopol moci. Rozhodnutí otevřít se trhu, kontrolovaným způsobem, se zrodilo společně s uvědoměním si strukturálních omezení, které může plánovaný hospodářský vzrůst zemi nabídnout, a z vítězství globalizace, které poznamenáno duchem kapitalismu.

   V hospodářské a společenské oblasti se komunismus, jak se zdá, všude, kde je ještě u moci, staví do pozadí nového tržního hospodářství. Přesto na rozdíl od názoru, který marxisticko-leninská doktrína zastávala od 20. let, se komunistická moc zdá být posílena, nikoli oslabena tam, kde byl trh otevřen, byť třeba jen v omezené míře. Proč tedy Rusko, které v roce 1927, deset let po revoluci, prožívalo krizi NEP, která otevřela cestu ke stalinismu, představovalo pro socialismus maják a naději pro revoluci, zatímco Čína, deset let po pádu ruského a evropského komunismu, se ještě neuchází o stejnou roli vůdce a avantgardy?

   S pádem Berlínské zdi (1989) se zhroutila víra v ideály, které vždy doprovázely příběh komunismu. Padla i důvěra v systém, který se chtěl vymezit vůči silnějšímu a rozšířenému kapitalismu svým přesvědčením o možnosti vytvořit na teoretických i praktických předpokladech komunismu společnost a svět charakterizované větší spravedlností a svobodou. Fakt, že komunismus, tak jak byl definován v dějinách, nedokázal uspokojit ani první ani druhou potřebu, připadal jasný těm osvícenějším, kteří se sami bili za revoluci od doby bezprostředně následující po bolševickém uchopení moci. Ale to, co dovolilo komunismu, aby byl protagonistou 20. století po dlouhých 70 let, byla snaha o změnu, důvěru, naději, které dokázal vzkřísit.

   Když se toto vytratilo, zůstala jen vojenská a ekonomická moc tábora, který se jevil jako nezničitelná rostoucí velmoc až do doby své stagnace. V roce 1989 přichází nezvratná krize komunismu coby vzoru a ideálu, která odhaluje, jak byl jeho příběh postupným popíráním slibů a ideálů. Milionům mužů a žen, kteří za komunismus bojovali a doufali v něj, kteří pro něj žili a zemřeli, mohou být věnována slova Arthura Koestlera, napsaná, aby vysvětlila sobě i světu přechod od bojovníka za komunismus k jeho zavilému odpůrci:

"Obrácení se ke komunismu nebyla móda nebo šílenství, bylo to upřímné a spontánní vyjádření optimismu, který se změnil ve velké zklamání... Ještě dnes věřím tomu, že bylo chvályhodnou chybou nechat se přitáhnout novou vírou. Chybovali jsme ze správných důvodů a ještě cítím, že kromě několika málo výjimek (již jsem jmenoval Bertranda Russela a H. G. Wellse) všichni, kdo se vysmívali ruské revoluci, to od počátku činili z méně čestných příčin, než z jakých jsme my chybovali. Je ohromný rozdíl mezi zklamaným milovníkem a tím, kdo není schopen milovat."

Mrtva droga, Dráha smrti. V roce 1949 nechal Stalin zahájit stavbu železničního spoje severně od polárního kruhu mezi Sachelardem a Igarkou. Transparent hlásá: "Vpřed ke komunismu". Stavba byla opuštěna ihned po diktátorově smrti. "Lokomotiva dějin", která poháněla Trockého obrněný vlak a později vlaky s vězni, nakonec uvízla v lesích absurdity.