Proč?
PROČ?
Modré oči Revoluce
září nutnou krutostí.
Louis Aragon, Rudá fronta
Tato kniha se bez zaslepenosti, stranických vášní a úmyslného opomíjení paměti pokusila nastínit obraz zločinů spáchaných v komunistickém světě počínaje vraždami jednotlivců až po hromadné masakry. V obecné úvaze o jevu, jakým byl komunismus 20. století, se jedná pouze o etapu v okamžiku zlomu: zhroucení jádra systému v Moskvě v roce 1991 a zpřístupnění bohaté dokumentace, která byla do té doby bezpečně utajovaná. Nezbytné seřazení i těch nejlépe zdokumentovaných a podložených poznatků nedokáže však samo uspokojit ani naši intelektuální zvědavost, ani naše svědomí.
Zbývá totiž otázka nejpodstatnější: "Proč?" Proč moderní komunismus, zrozený v roce 1917, přerostl téměř okamžitě v krvavou diktaturu a poté v zločinný režim? Mohlo být jeho cílů dosaženo jen díky nejhoršímu násilí? Jak vysvětlit, že zločin byl komunistickou mocí po celá desetiletí pojímán a praktikován jako všední, normální a obvyklé opatření?
Sovětské Rusko bylo prvním státem s komunistickým režimem. Bylo srdcem, motorem světového komunistického systému, který se budoval postupně a obrovského rozšíření doznal po roce 1945. Pro moderní komunismus bylo leninské a stalinské Rusko matricí. Skutečnost, že tato matrice nabyla hned v počátku zločinného rozměru, je o to zarážející, že vývoj socialistického hnutí šel opačným směrem.
Po celé 19. století převládala v úvahách o revolučním násilí zakladatelská zkušenost z Francouzské revoluce. Ta v letech 1793 - 1794 zaznamenala období intenzivního násilí, které mělo tři hlavní podoby. K nejdivočejší patřily zářijové masakry, při kterých v Paříži vzbouřenci vyvraždili tisíc lidí, aniž byl vydán jakýkoliv rozkaz vlády či pokyn nějaké strany. Nejznámější bylo násilí souvisící se zavedením revolučního tribunálu, dohlížecích (udavačských) výborů a gilotiny, kdy bylo na smrt posláno v Paříži 2 625 a v celé Francii 16 000 lidí. Dlouho utajený zůstal teror vykonávaný "ďábelskými kolonami" republiky, které byly pověřeny vyhlazením kraje Vendée a měly na svědomí desítky tisíc mrtvých bezbranných obyvatel. Měsíce teroru jsou však jen krvavou epizodou, která na chvíli poznamenala dlouhodobější cestu symbolizovanou vytvářením demokratické republiky s její ústavou, zvoleným shromážděním a politickými diskuzemi. A ve chvíli, kdy Konvent znovu nalezl trochu odvahy, byl Robespierre svržen a teror ustal.
François Furet nicméně ukazuje, jak se tehdy vynořuje určitá idea revoluce, která je od krajních opatření neodlučitelná: "Teror je vládou strachu, kterou Robespierre vykládá jako vládu ctnosti. Teror zrozený k vyhlazení aristokracie je nakonec prostředkem ke zničení špatných a k vymýcení zločinu. Napříště se s revolucí rozšíří a bude od ní neoddělitelný, protože jen on jednoho dne umožní vznik republiky občanů (. . .). Není-li ještě republika svobodných občanů možná, je to proto, že lidé zkažení minulostí jsou špatní; revoluce, tato neznámá, zcela nová historie, zrodí terorem nového člověka."
V jistém směru teror předjímal bolševický přístup - napětí ve společnosti manipulované jakobínskou bojůvkou, rozněcování ideologického a politického fanatismu, vedení vyhazovací války proti vzbouřené části rolnictva. Robespierre nepochybně položil první kámen na cestě, která později dovedla k teroru Lenina. Neprohlásil snad při hlasování o prairialských zákonech před Konventem: "K trestání nepřátel vlasti stačí už to, že jsou to oni. Nejde o to je potrestat, ale zničit."
Hlavní revoluční myslitele 19. století tato zakladatelská praxe teroru nijak nepřitahovala. Příliš pozornosti jí nevěnoval ani sám Marx; zdůrazňoval a zdůvodňoval sice úlohu násilí v dějinách, ale pokládal to za velmi obecnou tezi, která nemíří k systematickému a úmyslnému uplatňování násilí proti lidem; jeho koncepce není však prosta dvojznačnosti, jíž využili stoupenci terorismu jako způsob řešení společenských rozporů. Na základě zkušenosti z Pařížské komuny 1871 a následné kruté represe - nejméně 20 000 mrtvých -, která byla pro dělnické hnutí tak neblahá, podrobil Marx tento typ akce přísné kritice. A zdá se, že v diskusi otevřené uvnitř I. internacionály Marx také jednoznačně zvítězil nad ruským anarchistou Michailem Bakuninem. V předvečer války 1914 byla uvnitř dělnického a socialistického hnutí diskuse o násilí podle všeho téměř uzavřena.
Souběžně s tím se stal novou a zásadní veličinou rychlý rozvoj parlamentní demokracie v Evropě a ve Spojených státech. Parlamentní praxe prokázala, že socialisté mohou na poli politiky něco znamenat. Při volbách 1910 získala Francouzská socialistická strana SFIO 74 poslanců, k nimž patřilo ještě 30 nezávislých socialistů, jejichž předák Millerand byl již od roku 1899 členem buržoazní vlády; Jean Jaurès, vůdce SFIO, byl člověkem spojujícím starou revoluční mnohomluvnost s reformní a demokratickou činností v běžném životě. V Evropě byli nejlépe organizováni a nejvíce silní socialisté němečtí; před vypuknutím války 1914 měli milion členů, 110 poslanců, 220 zástupců v zemských sněmech, 12 000 městských radních, 89 deníků. V Anglii bylo labouristické hnutí rovněž mohutné a organizované a mělo silnou podporu mocných odborů. Velmi aktivní skandinávská sociální demokracie byla široce reformistická a jednoznačně parlamentně zaměřená. Socialisté mohli doufat, že nebude trvat dlouho a jednoho dne získají naprostou parlamentní většinu a budou moci mírnou cestou zahájit základní sociální reformy.
Teoreticky stvrdil tento vývoj Eduard Bernstein, jeden z hlavních marxistických teoretiků konce 19. století a vykonavatel závěti Marxe (spolu s Karlem Kautským). Ten soudil, že kapitalismus nevykazuje znaky rozkladu, který předvídal Marx, a proto doporučoval progresivní a poklidný přechod k socialismu založený na tom, že se dělnická třída naučí demokracii a svobodě. Marx již v roce 1872 vyjádřil naději, že by revoluce mohla ve Spojených státech, v Anglii a v Holandsku proběhnout mírnou cestou. Toto směřování rozvedl jeho přítel a žák Friedrich Engels v předmluvě k druhému vydání Marxova textu Třídní boje ve Francii v roce 1895.
Socialisté si přesto udržovali vůči demokracii dvojaký postoj. Za Dreyfusovy aféry na přelomu století zastávali protichůdné názory: zatímco Jaurès se Dreyfuse zastával, Jules Guesde jako ústřední postava francouzského marxismu s opovržením hlásal, že proletariát se nemá co míchat do vnitřních půtek buržoazního světa. Evropská levice nebyla jednotná a některé z jejích proudů - anarchisty, syndikalisty, blanquisty - ještě přitahovalo radikální zpochybnění parlamentní demokracie, a to třeba i formou násilí. V předvečer války 1914 se nicméně II. internacionála, oficiálně zastávající marxismus, vyslovila pro nenásilná řešení spočívající v mobilizaci mas a ve všeobecném volebním právu.
Uvnitř internacionály se od začátku století odlišovalo extremistické křídlo, ke kterému patřila nejtvrdší frakce ruských socialistů, bolševici vedení Leninem. Jakkoli se bolševici hlásili k tradici evropského marxismu, byli rovněž zakořeněni v podhoubí ruského revolučního hnutí. Po celé 19. století udržovalo toto hnutí úzký vztah s individuálním násilím, jehož první radikální projev má na svědomí pověstný Sergej Něčajev, podle něhož ztvárnil Dostojevskij postavu revolucionáře Pjotra Věrchověnského ve slavném románu Běsi; v roce 1869 sepsal Něčajev Katechismus revolucionáře, ve kterém charakterizoval sám sebe: "Revolucionář je předem ztracený člověk. Nemá zvláštní zájmy, soukromé záležitosti, city, osobní vazby, majetek a dokonce ani jméno. Všechno v něm je pohlceno jediným zájmem s vyloučením všech ostatních, jedinou myšlenou, jedinou vášní - revolucí. V hloubi svého nitra, nejen slovy, ale činy, přetrhal všechna pouta se společenským pořádkem a s celým civilizovaným světem, se všemi jeho zákony, konvencemi, společenskými dohodami a morálními pravidly. Revolucionář je neúprosným nepřítelem tohoto světa a žije v něm jen proto, aby jej o to jistěji zničil."
Dále Něčajev cíl upřesnil: "Revolucionář nevstupuje do světa politiky a společnosti, do tak zvaného světa vzdělaného, a žije v něm jen s vírou v jeho úplné a co nejrychlejší zničení. Nemůže být revolucionářem, pokud čehokoliv z tohoto světa lituje." Vzápětí navrhl akci: "Celá nečistá společnost musí být rozdělena do několika kategorií. V první budou odsouzenci k okamžité smrti (. . .). V druhé kategorii musí být takoví jedinci, kteří budou dočasně zachováni při životě, aby svými hrůznými činy přiměli lid k neodvratnému povstání."
Něčajev nebyl sám. Dne 1. března 1887 byl spáchán atentát na cara Alexandra III.; pokus nevyšel a jeho strůjci byli zatčeni: mezi nimi i Alexandr Iljič Uljanov, Leninův starší bratr, kterého se čtyřmi dalšími spolupachateli pověsili. Leninova nenávist k režimu byla hluboce zakořeněna a byl to také Lenin, kdo osobně rozhodl a bez vědomí členů politbyra zorganizoval vyvraždění carské rodiny Romanovců v roce 1918.
Podle Martina Malii tato násilná akce jedné frakce inteligence, tento "pomyslný návrat k Francouzské revoluci znamenal nástup terorismu jako systematické politické taktiky (zcela odlišné od atentátů jednotlivců) na světovou scénu. Tímto způsobem vyústila v Rusku populistická strategie povstání vzešlého zdola (od mas) spojená s terorem vedeným shora (od vedoucích elit) ve zlegalizování politického násilí, které překračuje počáteční legitimitu revolučních hnutí v západní Evropě z let 1789 - 1871".
Toto okrajové politické násilí však čerpalo svou sílu z násilí, které od nepaměti prolínalo životem Ruska a na které upozorňuje Helène Carrère d´Encausse ve své knize Le Malheur russe: "Ve svém neštěstí, nemajícím obdoby, se tato země jako záhada jeví všem, kdo zkoumají její úděl. Když jsme se pokoušeli objasnit prapůvod tohoto staletého neštěstí, přišli jsme na to, že získávání a udržování moci je zvláštním způsobem spojeno - a vždy jen k nejhoršímu - s použitím politické vraždy ať jednotlivce, nebo masové, reálné, či symbolické. (. . .) Tato dlouhá smrtonosná tradice utvářela bezpochyby kolektivní vědomí, ve kterém má čekání na pacifikovaný politický svět málo místa."
Caru Ivanu IV. řečenému Hrozný, nebylo ještě ani 13 let, když dal v roce 1543 rozsápat psy svého prvního ministra knížete Šujského. Smrt jeho manželky v roce 1560 jej uvrhla do pomstychtivé zuřivosti; v každém tuší možného zrádce, likviduje v soustředných kruzích všechny blízké svých skutečných či domnělých nepřátel. Ustavuje osobní gardu, opričninu, která má veškerou moc a provádí individuální a kolektivní teror. V roce 1572 likviduje členy opričniny a pak zabíjí svého vlastního syna, následníka trůnu. Právě za jeho vlády je pro rolníky zavedeno nevolnictví. Ani Petr Veliký není k zjevným nepřátelům Ruska, k aristokracii a k lidu mírnější; a také on vlastníma rukama zavraždil svého syna, následníka trůnu.
Od Ivana až po Petra bylo pro Rusko příznačné, že se v něm snaha absolutní moci o pokrok propojovala se stále větším podrobováním lidu a elit diktátorskému a teroristickému státu. Jak píše Vasilij Grossman o zrušení nevolnictví v roce 1861: "Jak ukázalo následující století, byla to událost převratnější než nástup Velké říjnové revoluce. Událost, která otřásla odvěkým základem, na němž Rusko stálo a na který nevztáhl ruku Petr ani Lenin: podřazenost pokroku otroctví." A jako vždy se takové otroctví mohlo po staletí udržet pouze při vysokém stupni trvalého násilí.
Hluboce vzdělaný státník a zakladatel Československé republiky v roce 1918 Tomáš G. Masaryk, který revoluční Rusko dobře poznal za pobytu v letech 1917 - 1919, ihned postihl spojitost mezi carskou a bolševickou násilností. V roce 1924 napsal: "Rusové a také bolševici jsou děti svého carismu; ten je po staletí vychovával a vytvářel. Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismus. Mají carskou uniformu, třebaže ji nosí naruby. (. . .) Bolševici nebyli připraveni pro pozitivní revoluci administrační, nýbrž stačili jen na revoluci negativní. Negativní v tom smyslu, že ve své jednostrannosti, úzkoprsosti a nekulturnosti mnohé docela zbytečně ničili. Zejména jim vytýkám, že docela po carsku hýřili v ničení životů."
Pěstování násilí nebylo vlastní jen mocenským kruhům. Když se vzbouřily rolnické masy, bylo vyvražďování šlechticů a divoký teror rovněž na denním pořádku. Do ruské paměti se vryla dvě z těchto povstání: Stěnky Razina z roku 1667 a 1670 a hlavně Pugačova, který stál v letech 1773 a 1775 v čele mohutného selského povstání, otřásl trůnem Kateřiny II. Veliké a zanechal za sebou dlouhou krvavou stopu v celém Povolží, dokud ho nezajali a hrůzným způsobem nepopravili - byl rozčtvrcen a rozsekán na kusy, které hodili psům.
Máme-li věřit Maximu Gorkému, spisovateli, svědkovi a vykladači ruské bídy před rokem 1917, vyrůstá toto násilí ze samotné společnosti. I když bolševické metody zavrhuje, píše v roce 1922 dlouhý jasnozřivý text:
"Krutost, ta mě po celý život ohromovala a trýznila. V čem a kde jsou kořeny lidské krutosti? Mnoho jsem se o tom napřemýšlel a nic nepochopil a dodnes nechápu. (. . .) Teď po hrozném šílenství evropské války a krvavých událostech revoluce (. . .) vidím, že ruská krutost je zřejmě stále stejná, dá se říci, že se nemění její podoby. Jeden kronikář z počátku 17. století líčí, jak se v jeho dobách mučilo: ´Sypal se prach do úst a pak se zapálil; jiným se vpravoval prach do těla spodem. Ženám propichovali ňadra a ranami provlékali provazy, za které je věšeli.´ V roce 1918 a 1919 se na Donu a Urale dělalo to samé: do zadku nacpali člověku nálož dynamitu a nechali ho vybuchnout. Myslím, že stejně jako je Angličanům vlastní určitý smysl pro humor, je ruskému lidu vlastní smysl pro zvláštní, chladnokrevnou krutost, která jako by chtěla vyzkoušet meze lidské odolnosti vůči utrpení, prozkoumat výdrž a sílu života. V ruské krutosti cítíme ďábelskou rafinovanost; je v ní cosi důmyslného, vynalézavého. Tuto ojedinělost nelze vysvětlit slovy psychóza nebo sadismus, která v podstatě nic neříkají. (. . .) Kdyby tyto krutosti byly jen výrazem zvrácené psychologie jedinců, nemuseli bychom o nich vůbec mluvit: byly by otázkou pro psychiatra a nikoli mravouka. Já zde ale mluvím o utrpení, které je kolektivním povyražením. (. . .) Kdo je krutější: bílí, nebo rudí? Není mezi nimi rozdíl, protože jsou jedni jako druzí Rusové. Ostatně dějiny dávají na otázku stupně krutosti jasnou odpověď: nejkrutější je ten nejaktivnější.
Od poloviny 19. století jako by však Rusko nabíralo umírněnější, západnější, demokratičtější kurs. V roce 1861 zrušil car Alexandr II. nevolnictví a osvobodil rolníky; dosadil zemstva jako orgány místní správy. V roce 1864 zavedl nezávislý soudní systém a položil základy k právnímu státu. Došlo k rozkvětu univerzit, umění, revuí. V roce 1914 byla velkou měrou odstraněna negramotnost venkova, který představoval 85 % obyvatel. Zdálo se, že společnost se zapojila do civilizačního proudu, který ji vede ke zmírnění násilí na všech úrovních. Demokratické hnutí celé společnosti podpořila i porážka revoluce z roku 1905. Paradoxně právě v okamžiku, kdy se zdálo, že reforma dokáže zvítězit nad násilím, tmářstvím a zaostalostí, zmařila všechno válka a na evropskou scénu vtrhlo náhle 1. srpna 1914 to nejhrůznější masové násilí.
Martin Malia píše: "Aischylos v Orestovi ukazuje, že zločin bude plodit zločin, násilí násilí, dokud první zločin v řadě, prvotní hřích lidstva, nebude vykoupen vyvrcholením všeho utrpení. Jako kletba Atreovců uvalená na evropskou rodinu dala krev ze srpna 1914 popud k sřetězení mezinárodního a společenského násilí, které ovládlo celé století: násilí a jatka první světové války byly nesouměřitelné se zisky, kterých mohl jeden či druhý tábor dosáhnout. Právě válka vyvolala ruskou revoluci a převzetí moci bolševiky." Lenin, který už od roku 1914 volal po přechodu od imperialistické války k válce občanské a předpovídal, že kapitalistická revoluce přivodí revoluci socialistickou, by tuto analýzu potvrdil.
Násilí bylo intenzivní a trvalo čtyři roky jako nepřetržité krveprolití bez konce, které přivodilo smrt 8,5 milionu vojáků. Odpovídalo novému typu války definovanému německým generálem Ludendorffem jako totální válka, při které smrt zasahovala jak vojáky, tak i civilní obyvatelstvo. A přesto se toto násilí, které dosáhlo míry dosud v dějinách lidstva nepoznané, pohybovalo v mezích celého souboru zákonů a mezinárodních zvyklostí.
Každodenní hekatomby odehrávající se mnohdy v hrůzných podmínkách - plyn, lidé zaživa pohřbení v sutinách při bombardování, dlouhotrvající agonie mezi liniemi fronty - zatížily však značně svědomí, oslabily psychologické zábrany lidí vůči smrti - jak smrti vlastní, tak bližního. Došlo k jakémusi snížení, až ztrátě citlivosti. V roce 1920 to připomněl hlavní vůdce a teoretik německého socialismu Karl Kautsky: "Právě válce je nutno připsat hlavní příčinu této proměny humánních sklonů v náchylnost k brutalitě. (. . .) Po čtyři roky pohlcovala světová válka téměř veškerou zdravou mužskou populaci, surové projevy militarismu dosáhly vrcholu bezcitnosti a bestiality a od té doby proletariát nedokázal uniknout jejich vlivu. Byl jimi nakažen na nejvyšší míru a vyšel z nich ve všech směrech otupen. Navrátilci uvyklí válečným mravům byli až příliš ochotní i v mírových dobách hájit své nároky a zájmy krvavými činy a násilím vůči spoluobčanům. To byl jeden ze základů občanské války."
Je paradoxem, že žádný z bolševických předáků se války nezúčastnil, ať již byli v exilu - Lenin, Trockij, Zinovjev -, nebo ve vyhnanství na daleké Sibiři - Stalin, Kameněv. Jako povýtce mužové kabinetu nebo táboroví řečníci bez vojenské zkušenosti nikdy skutečný boj se skutečnými mrtvými nezažili. Dokud se nechopili moci, vedli hlavně války slovní, ideologické a politické. O smrti, zabíjení a lidském zoufalství měli jen abstraktní představu.
Brutalitě moha tato osobní neznalost válečných hrůz nahrávat. Bolševici propracovali široce teoretickou třídní analýzu, která opomíjela nacionální, ba nacionalistické rozměry konfliktu. Sváděli odpovědnost za krveprolití na kapitalismus, a tím a priori ospravedlňovali revoluční násilí: až revoluce svrhne vládu kapitalismu, skoncuje se zabíjením, i když to bude stát život "hrstky" bídných kapitalistů. Je to chorobná teorie založená na dokonale mylném předpokladu, že zlo se musí potírat zlem. Ve 20. letech byl přitom aktivním popudem příklonu ke komunismu často určitý pacifismus živený odporem k válce.
Přesto však je pravda, jak zdůrazňuje Francois Furet v knize Le Passé d´une illusion, "že válku vedou masy občanů nasazených do pluků, kteří přešli od občanské samostatnosti k vojenské poslušnosti na dobu, jejíž délku neznají, a byli vrženi do pekla střelby, kde víc záleží na tom vydržet než kalkulovat, odvážit se či zvítězit. Nikdy nepožívala vojenská poslušnost tak málo úcty jako v očích oněch milionů lidí čerstvě vytržených a přesazených ze světa občanské morálky. (. . .) Válka je politický stav občanovi nejcizejší. (. . .) Její nutnost patří do kategorie vášní a je bez vztahu ke kategorii zájmů, které usmiřují, a ještě méně k rozumu, který sbližuje. (. . .) Ve válce vytváří armáda společenský řád, ve kterém už neexistuje jedinec a jehož nelidskost sama je vysvětlením pro otupělost, kterou je téměř nemožné překonat." Válka znovu zlegalizovala násilí a pohrdání člověkem a zároveň oslabila ještě nedospělou demokratickou kulturu a dala ožít kultuře podřízenosti.
V počátku 20. století prožívala ruská ekonomika období ohromného rozmachu a společnost se každým dnem více osvobozovala. Mimořádné dopady války jak na lidi, tak na výrobu a její struktury rázem odkryly slabiny politického režimu, jehož hlavě chyběla energie a prozíravost, se kterými by šlo situaci zachránit. Únorová revoluce 1917 byla odpovědí na katastrofální situaci a nabírala klasický kurs: buržoazní a demokratická revoluce s volbou Ústavodárného shromáždění znásobená revolucí sociální, dělnickou a rolnickou. Bolševický převrat 7. listopadu 1917 vše zvrátil a revoluce vstoupila do období všeobecného násilí. Zůstává otázka: Proč tento zvrat zažilo Rusko jako jediné v Evropě?
Světová válka a tradiční ruské násilnictví jistě umožní lépe pochopit způsob, kterým se bolševici dostali k moci; nevysvětlují však extrémně brutální cestu, kterou od počátku nastoupili a která je v takovém rozporu s revolucí zahájenou v únoru 1917, jež měla ve svých počátcích pacifistický a demokratický charakter. Muž, který toto násilí prosadil, stejně jako prosadil převzetí moci svou stranou, byl Lenin.
Lenin nastolil diktaturu, která se brzy projevila jako teroristická a krvavá. Revoluční násilí tehdy nebylo násilím reaktivním, obranným reflexem proti carským silám, které již měsíce neexistovaly, ale bylo násilím aktivním, které probudilo starou ruskou kulturu surovosti a krutosti a rozdmýchalo latentní násilnictví sociální revoluce. Zatímco Rudý teror začal oficiálně až 2. září 1918, existoval již teror před terorem; Lenin teror svévolně organizoval již od listopadu 1917, a to bez jakéhokoli zjevného odporu ostatních stran a jednotlivých složek společnosti. 4. ledna 1918 nechal rozehnat Ústavodárné shromáždění zvolené ve všeobecných volbách - poprvé v dějinách Ruska - a střílet do jeho přívrženců, kteří manifestovali v ulicích.
Tuto první teroristickou fázi okamžitě ostře odsoudil ruský socialista a předák menševiků Jurij Martov, který v srpnu 1918 napsal: "Od prvního dne, kdy se chopili moci, a přestože vyhlásili zrušení trestu smrti, začali bolševici zabíjet. Zabíjet zajatce z občanské války, jak to činí všichni barbaři. Zabíjet nepřátele, kteří se po bitvě vzdali s příslibem, že budou ušetřeni. (. . .) Po těchto bolševiky organizovaných a tolerovaných jatkách vzala moc do rukou likvidaci vlastních nepřátel. (. . .) Když bolševici nejprve desítky tisíc lidí odpravili bez rozsudku, přistoupili k popravám... ve vší formě. Tak vznikl nový nejvyšší revoluční tribunál k odsuzování nepřátel sovětské moci."
Martov měl temné předtuchy: "Zvíře okusilo teplou lidskou krev. Mašinerie zabíjení člověka se dala do pohybu. Soudcové revolučního tribunálu Medveděv, Bruno, Peterson a Karelin si vyhrnuli rukávy a dali se do řeznického díla. (. . .) Krev ale volá po krvi. Politický teror bolševiků nastolený v říjnu rozšířil své krvavé výpary po celém Rusku. Občanská válka hrůznost ještě zvyšuje tím, jak lidé zdivočí a rozlítí se; stále více se zapomíná na hlavní principy skutečného humanismu, které socialismus vždy hlásal." Potom si Matov bere na mušku Radeka a Rakovského, dva socialisty, kteří se přidali ke komunismu a z nichž jeden byl polský a druhý rumunsko-bulharský Žid: "Přišli jste k nám přiživovat naše starodávné barbarství udržované carem, podkuřovat starému ruskému oltáři vraždy, dovést pohrdání životem bližního na stupeň dokonce ani v naší zemi dosud nepoznaný a připravovat všeruskou vládu katů. (. . .) Kat se znovu stal ústřední postavou ruského života!"
Na rozdíl od teroru za Francouzské revoluce, který se s výjimkou Vendée dotkl jen malé vrstvy populace, stíhá leninský teror všechna politická uskupení, všechny vrstvy obyvatelstva, šlechtu, velkoburžoazii, vojáky, policisty, ale i konstituční demokraty, menševiky, esery i lidové masy, rolníky a dělníky. Na mušce byli obzvláště intelektuálové. Po zatčení několika desítek předních vědců 6. září 1919 zaslal Gorkij Leninovi rozhořčený dopis: "Bohatství země, síla jejího lidu se podle mého měří množstvím a kvalitou jejího intelektuálního potenciálu. Revoluce má smysl jen tehdy, jestliže napomáhá růstu a rozvoji tohoto potenciálu. Vědci si zaslouží co nejvíce ohledů a úcty. My však ve snaze zachránit kůži řežeme lidu hlavu, ničíme svůj mozek."
Jak byl Gorkého dopis moudrý, tak byla Leninova odpověď hrubá: "Bylo by chybou ztotožňovat duševní síly lidu se silami buržoazní inteligence (. . .). Duševní síly dělníků a rolníků rostou a rozvíjejí se v boji za svržení buržoazie a jejích přisluhovačů, ubožáckých intelektuálků, lokajů kapitalismu, kteří by chtěli být mozkem národa. Ve skutečnosti to není mozek, ale sračka." Tato poznámka o intelektuálech je prvním náznakem hlubokého opovržení, které Lenin ke svým současníkům, včetně nejvýznačnějších duchů, pociťoval. Netrvalo dlouho a opovržení přešlo ve vraždění.
Leninovým hlavním cílem bylo zůstat u moci co možná nejdéle. Když se udržel deset týdnů, tedy déle než trvala Pařížská komuna, roznítilo to jeho představy a zdesateronásobilo vůli moc si podržet. Dějiny se dostaly na křižovatku a ruská revoluce ukořistěná bolševiky se pustila cestami, které byly do té doby neznámé.
Proč bylo udržení moci natolik důležité, že ospravedlňovalo všechny prostředky i odvržení nejzákladnějších morálních zásad? Protože jedině moc mohla Leninovi umožnit realizovat jeho představy a vybudovat socialismus. Odpověď odhaluje, co bylo pravým motorem teroru: leninská ideologie a naprosto utopická snaha uvést v život učení, které je v úplném rozporu se skutečností.
Z tohoto hlediska se můžeme oprávněně zeptat: co marxistického je v leninismu do roku 1914 a hlavně po roce 1917? Jistě, Lenin zakládal svůj postup na několika základních marxistických pojmech: třídní boj, dějiny rodící se v násilí, proletariát jako nositel smyslu dějin. Již v roce 1902 ve svém slavném textu Co dělat? však navrhoval nové pojetí revoluční strany, která by byla tvořena odborníky sdruženými v podzemní organizaci s téměř vojenskou kázní. Převzal a rozvedl Něčajevův model, který byl na hony vzdálen koncepci velkých německých, anglických i francouzských socialistických organizací.
K definitivnímu rozchodu s II. internacionálou došlo v roce 1914. Jestliže se téměř všechny socialistické strany po náhlém vzedmutí národnostního cítění přimkly ke svým jednotlivým vládám, Lenin se přenesl do teoretické budoucnosti a prorokoval přechod imperialistické války ve válku občanskou. Zatímco chladná úvaha vedla k závěru, že socialistické hnutí není ještě dost silné, aby bylo nadnárodní, a že teprve po nevyhnutelné válce - neboť se jí vyhnout nedalo - bude povoláno, aby spojilo síly k odvrácení válečné recidivy, u Lenina převážila revoluční vášeň: postavil svou ideologii jako otázku buď, anebo, hned, anebo nikdy. Dva roky se Leninova předpověď zdála lichá. Pak náhle přišlo překvapení spadlé z nebe: v Rusku vypukla revoluce. Lenin byl přesvědčen, že je třeba vidět v tom zářné potvrzení jeho předpovědi. Něčajevovský voluntarismus převážil nad marxistickým determinismem.
Jestliže úvaha o možnosti uchopení moci byla úžasně přesná, předpoklad, že Rusko je připraveno nastoupit cestu k socialismu, na které dosáhne zdrcujícího úspěchu, se ukázal naprosto falešný. Jedna z hlubokých příčin teroru tkví v tomto chybném odhadu, v rozdílu mezi skutečností - Rusko toužící získat svobodu - a Leninovou vůlí zajistit si absolutní moc, aby mohl převést experimentální učení do praxe.
Trockij již v roce 1920 dobře definoval toto kruté zřetězení: "Je naprosto zřejmé, že je-li úkolem zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, není k tomu jiná cesta než soustředění veškeré státní moci v rukou proletariátu a zavedení zvláštního režimu na přechodnou dobu. (. . .) Diktatura je nezbytná, protože se nejedná o dílčí změnu, ale o samu existenci buržoazie. Zde není možná nijaká dohoda, rozhodnout může jedině síla. (. . .) Účel světí prostředky."
V rozpolcenosti mezi přáním aplikovat svou doktrínu a nutností udržet si moc spřádal Lenin mýtus světové bolševické revoluce. Již v listopadu 1917 chtěl uvěřit, že revoluční požár zachvátí všechny válčící země a hlavně Německo. Žádná světová revoluce ovšem nenastala a po porážce Německa v listopadu 1918 se utvořila nová Evropa bez ohledu na revoluční plamínky v Maďarsku, Bavorsku i samotném Berlíně, které byly rychle uhašeny. Neúspěch leninské teorie evropské a světové revoluce, který začal porážkou Rudé armády u Varšavy 1920 a byl přiznán až 1923 po zkrachovalém německém říjnu, zanechal bolševiky v osamocení uprostřed Ruska zmítaného anarchií. Více než kdy jindy byl na denním pořádku teror, který umožňoval udržet moc, začít přebudovávat společnost k teoretickému obrazu, umlčovat všechny, kdo slovem, činy nebo pouhou existencí - společenskou, ekonomickou, intelektuální - denně odhalovali prázdnotu této teorie. Utopie u moci se stala utopií vražednou.
Tento dvojí rozpor jednak mezi marxistickou teorií a leninskou teorií a jednak mezi leninskou teorií a skutečností vedl k první zásadní diskuzi o významu ruské a bolševické revoluce. Již v srpnu 1918 Kautsky s konečnou platností řekl: "V žádném případě nelze pomýšlet na to, že se v západní Evropě budou opakovat události Francouzské revoluce. Je-li dnešní Rusko tolik podobné Francii roku 1793, je to důkazem, že se blíží stadiu Francouzské revoluce. (. . .) To, co se tam děje, není první socialistická revoluce, ale poslední revoluce buržoazní."
Pak se událo to hlavní: úplná změna postavení ideologie v socialistickém hnutí. Již před rokem 1917 dával Lenin najevo své hluboké přesvědčení, že jedině on představuje pravé socialistické učení, že odhalil pravý "smysl dějin". Vzplanutí ruské revoluce a především uchopení moci se Leninovi jevily jako znamení z nebe, jako jasné a nepopíratelné potvrzení, že jeho ideologie a analýza byly neomylné. Po roce 1917 se jeho politika a teoretické práce, které ji provázejí, stávají evangeliem. Ideologie se proměňuje v dogma, v absolutní a univerzální pravdu. Tato sakralizace má okamžité následky, které dobře vystihl Cornelius Castoriadis: "Existuje-li nějaká pravá teorie dějin, působí-li ve věcech rozum, je jasné, že řízení rozvoje musí být svěřeno odborníkům na tuto teorii, specialistům na tuto racionalitu. Absolutní moc strany (. . .) má filozofický status; vychází z materialistického pojetí dějin. (. . .) Je-li toto pojetí správné, moc musí být absolutní a veškerá demokracie je jen ústupkem lidské omylnosti vůdců a pedagogickou metodou, jejíž vhodné dávky mohou podávat jen oni sami."
Právě povýšení ideologie a politiky mezi absolutní, protože "vědecké" pravdy zakládá totalitární rozměr komunismu. Ten nařizuje jednotu strany. Ten také ospravedlňuje teror. A je to opět tento rozměr, který nutí moc, aby obsáhla všechny aspekty života společnosti i jednotlivce.
Lenin dotvrzuje správnost své ideologie, když se prohlásí za představitele ruského, početně slabého proletariátu a nezaváhá jej rozdrtit, když se vzbouří. Toto přisvojení proletářského symbolu bylo jedním z největších podvodů leninismu a již v roce 1922 vyvolalo ráznou odpověď Alexandra Šljapnikova, jednoho z mála bolševických vůdců dělnického původu, který na XI. sjezdu strany napadl Lenina těmito slovy: "Včera Vladimir Iljič tvrdil, že proletariát v marxistickém smyslu neexistuje (v Rusku). Dovolte, abych vám blahopřál, že provádíte diktaturu ve jménu třídy, která neexistuje!" Se stejným zneužitím proletářského symbolu se setkáváme ve všech komunistických režimech v Evropě i ve třetím světě, v Číně i na Kubě.
Jedním z nejvýraznějších rysů leninismu je právě manipulace s jazykem, odtržení slov od skutečnosti, kterou mají vyjadřovat, abstraktní pohled na společnost, ve které lidé pozbyli veškerou váhu a stali se pouhými kostkami jakési historické a společenské stavebnice. Ona abstraktnost úzce spjatá s ideologickým přístupem je veličinou, na které se zakládá teror: nejsou likvidováni lidé, ale "měšťáci", "kapitalisté", "nepřátelé lidu", není zavražděn Mikuláš II. a jeho rodina, ale "přívrženci feudalismu", pijavice, paraziti, vši...
Ideologický přístup se rychle a ohromně rozmohl díky státní moci, která poskytovala legitimitu, prestiž a prostředky. Ve jménu správnosti poselství přešli bolševici od násilí symbolického ke skutečnému a nastolili absolutní a svévolnou moc, kterou nazvali "diktatura proletariátu" podle výrazu, který mezi řádky použil Marx kdesi v korespondenci. Navíc se bolševikům daří získávat stoupence: budí dojem, že vracejí čistotu revolučnímu odkazu, a tím otevírají novou naději. Taková naděje najde brzy odezvu jednak u těch, kteří po návratu z války prahnou po pomstě, jednak u těch - mnohdy jsou to titíž -, kteří touží po oživení revolučního mýtu. Bolševismus prudce nabývá celosvětového dosahu a nalézá přívržence na všech pěti kontinentech. Socialismus se dostává na rozcestí: demokracie, nebo diktatura.
V knize Diktatura proletariátu, napsané v létě 1918, tne Kautsky do živého. Bolševici jsou u moci sotva 6 měsíců a jen pár náznaků dává tušit hekatomby, které jejich politický systém přinese, když Kautsky odhalí, o co v podstatě jde: "Protiklad obou socialistických proudů (. . .) spočívá v protikladu dvou od základu rozdílných metod: metody demokratické a diktátorské. Oba proudy usilují o totéž: o osvobození proletariátu a s ním i celého lidstva pomocí socialismu. Cestu zvolenou jedněmi pokládají však ti druzí za falešnou, která může vést jedině k záhubě. (. . .) Na půdu demokracie nás staví již sám požadavek svobodné diskuse. Cílem diktatury totiž není vyvracení opačných názorů, ale násilné potlačování jejich vyjadřování. A tak stojí metoda demokratická a diktátorská nesmiřitelně proti sobě, ještě než vůbec diskuse začne. Jedna metoda ji vyžaduje, druhá odmítá."
Demokracie je pro Kautského středem úvah: "Diktatura menšiny má vždy nejpevnější oporu v oddané armádě. Čím více ale armáda nahrazuje většinu silou zbraní, tím víc nutí opozici pomáhat si k vítězství bajonety a pěstmi místo volbami, které jí jsou odepřeny; tak se občanská válka stává prostředkem k řešení politických a společenských rozporů. Pokud v politice a ve společnosti nezavládne naprostá apatie a naprostá ztráta odvahy, diktátorské menšině neustále hrozí převrat nebo trvalá gerila. (. . .) Pak již diktatura nedokáže občanské válce zabránit a každou chvíli stojí před nebezpečím, že ji občanská válka smete. Pro budování socialistické společnosti však neexistuje horší překážka, než je válka vnitřní. (. . .) V občanské válce bojuje každá strana o přežití, ta, která prohraje, riskuje totální likvidaci. Právě pro toto vědomí jsou občanské války tak kruté."
Tato varovná analýza si nutně žádala odpověď. Zuřivě a navzdory ohromné vytíženosti sepsal Lenin proslulý text Proletářská revoluce a renegát Kautsky. Samotný titul ohlašuje, jak se diskuse povede..., nebo spíš, podle Kautského předpokladu, jak bude odmítnuta. Lenin definoval podstatu svého myšlení a jednání: "Stát je v rukou vládnoucí třídy nástrojem ke zničení odporu jeho třídních protivníků. V tomto směru se diktatura proletariátu ničím ve své podstatě neliší od diktatury jakékoli jiné třídy, protože proletářský stát je nástrojem k rozdrcení buržoazie." Toto zhuštěné a zjednodušené pojetí úlohy státu odhaluje podstatu jeho diktátorství: "Diktatura je moc, která se opírá právě o násilí a není spoutána žádným zákonem. Revoluční diktatura proletariátu je mocí vydobytou a udržovanou násilím, které proletariát vykonává na buržoazii, mocí nespoutanou žádným zákonem."
Z odpovědi na hlavní otázku demokracie Lenin vykličkuje: "Proletářská demokracie, jejíž jednou z forem je moc sovětů, rozvinula a rozšířila demokracii jako nikde na světě právě ve prospěch obrovské většiny obyvatelstva, ve prospěch vykořisťovaných pracujících." Dobře si zapamatujme ten výraz: "proletářská demokracie". Po celá desetiletí bude v oblibě a poslouží k zakrývání těch nejhorších zločinů.
Rozepře mezi Kaustkym a Leninem podtrhuje největší odlišnosti, které se vynořily za bolševické revoluce, mezi marxismem odhodlaným držet se domnělých zákonů dějin a aktivistickým subjektivismem, kterému je každý prostředek dobrý na živení revoluční vášně. Skryté napětí v Marxově postoji od mesianismu Manifestu komunistické strany z roku 1848 po chladnou analýzu společenských hnutí v Kapitálu se pod trojím účinkem světové války, únorové revoluce a Říjnové revoluce přeměňuje v hlubokou, nevyléčitelnou trhlinu, která udělá ze socialistů a komunistů nejzarytější nepřátele 20. století. Otázka, o kterou v rozepři jde, tím nikterak neztrácí na důležitosti: demokracie, nebo diktatura, humanismus, nebo teror.
Oba největší aktéři této první fáze bolševické revoluce, Lenin a Trockij, jsou zcela v zajetí revoluční vášně a uprostřed víru událostí vypracují teorii své činnosti. Přesněji řečeno převedou do ideologické podoby závěry, které jim vnuknou okolnosti. Vymyslí si permanentní revoluci: v Rusku situace umožňuje přejít přímo od revoluce buržoazní (únor) k revoluci proletářské (říjen). Přeměna permanentní revoluce v permanentní občanskou válku tak dostane ideologický nátěr.
Na tom je možné ukázat, jaký měla válka na postoje revolucionářů dopad. Trockij píše: "Kaustky ve válce a jejím pustošivém vlivu na mravy lidí vidí jednu z příčin krvavého charakteru revolučního boje. To je nepopiratelné." Každý z obou mužů z toho však vyvozuje jiný závěr. Německý socialista je pod tíhou militarismu stále citlivější k otázce demokracie a ochrany lidské osobnosti. Pro Trockého "není rozvoj buržoazní společnosti a z ní vycházející novodobé demokracie ani v nejmenším tím procesem postupné demokratizace, o kterém před válkou snil největší z utopistů socialistické demokracie Jean Jaurès a o kterém dnes sní nejučenější z pedantů Karl Kautsky."
Trockij svou myšlenku rozvádí a mluví o "nelítostné občanské válce, která probíhá na celém světě". Soudí, že planeta vstoupila do epochy, "kdy se politika rychle mění v občanskou válku", ve které budou proti sobě zakrátko stát jen "dvě síly: revoluční proletariát pod vedením komunistů a kontrarevoluční demokracie, do jejíhož čela se postaví generálové a admirálové". Omyl tohoto pohledu je dvojí; vývoj dějin jednak ukázal, že usilování o parlamentní demokracii a její zavádění se staly celosvětovým jevem, v roce 1991 dokonce i v Rusku. Za druhé má pak Trockij stejně jako Lenin silnou tendenci zevšeobecňovat význam ruského případu, jehož výklad je navíc překroucený. Bolševici jsou přesvědčeni, že když se občanská válka rozpoutala v Rusku - zcela jejich přičiněním -, rozšíří se, musí se rozšířit, do Evropy a pak i do světa. Na tomto dvojím omylu bude nicméně vystavěno ospravedlnění komunistického teroru po celá desetiletí.
Z těchto premis vyvozuje Trockij konečné závěry: "Můžeme a musíme vysvětlit, že v době občanské války vyhlazujeme bělogvardějce, aby oni nevyhladili pracující. Naším cílem tedy není ničit lidské životy, ale naopak je zachraňovat. (. . .) Nepříteli se musí vzít možnost škodit, což v dobách války nemůže znamenat nic jiného než ho zlikvidovat. V revoluci stejně jako ve válce jde o to zlomit vůli nepřítele a donutit ho ke kapitulaci a přijetí podmínek vítěze. (. . .) Otázka, komu připadne moc v zemi, to jest zda má buržoazie žít nebo zhynout, se nevyřeší odkazy k článkům ústavy, ale pomocí všech druhů násilí." U Trockého čteme výrazy, o které Ludendorff opírá svou koncepci totální války. Bolševici, kteří si o sobě namlouvali, jací jsou novátoři, byli vlastně poplatní době a okolnímu ultramilitarismu.
Poznámky Trockého o samotné otázce svobody tisku ukazují, do jaké míry je válečná mentalita výrazná: "V dobách války se veškeré instituce, organizace vládní moci a veřejného mínění stávají přímo nebo nepřímo organizacemi na vedení války. To se týká především tisku. Žádná vláda vedoucí nesmiřitelnou válku nesmí dovolit, aby byly na jejím území šířeny tiskoviny, které otevřeně či skrytě podporují nepřítele. To platí ještě více o válce občanské. Její povaha je takového druhu, že oba bojující tábory mají v týlu svých vojsk obyvatelstvo spřátelené s nepřítelem. Za války, kdy se úspěchy i neúspěchy platí smrtí, musí smrtí zaplatit i nepřátelští agenti, kteří se vloudili do týla armád. Je to opatření jistě nehumánní, ale nikdo ještě válku nepovažoval za školu lidskosti, tím spíš ne válku občanskou."
Bolševici nejsou jediní, kdo je zatažen do občanské války, která v Rusku vypukla na přelomu jara a léta 1918 a během čtyř let se zvrtla v nespoutanou ukrutnost na obou stranách: ukřižovávání, narážení na kůl, čtvrcení za živa, upalování. Pouze bolševici ale vypracovávají teorii občanské války a volají po ní. Společným vlivem doktríny a nových válečných mravů se pro ně občanská válka stává trvalou formou politického boje. Občanská válka mezi rudými a bílými zakrývá válku jinou, mnohem větší, mnohem významnější, a to válku rudých proti značné části dělnického světa a velké části rolníků, kteří již od léta 1918 začínají těžko snášet bolševický bič. Tato válka proti sobě nestaví tak jako v tradičním schématu dvě rozvaděné politické skupiny, ale stávající moc proti převážné části společnosti. Za Stalina se postaví státostrana do války proti celé společnosti. Je to nový, dosud neznámý jev, který do jisté míry přetrvá a rozšíří se pouze za pomocí nastolení totalitárního systému, který bude kontrolovat veškerou činnost společnosti a využívat při tom masový teror.
Nedávné studie opírající se o archivy ukazují, že právě "špinavá válka" (Nicolas Werth) let 1918 - 1921 byla pravou kolébkou sovětského režimu, kadlubem, kde se formovali lidé, kteří měli být nositeli revoluce a kteří ji měli rozvíjet, ďábelským kotlem, kde se připravovala ona tak zvláštní mentalita leninsko-stalinského komunismu, směsice idealistické přepjatosti, cynismu a nelidské krutosti. Občanská válka šířená ze sovětského teritoria do celého světa a předurčená trvat tak dlouho, dokud by socialismus nedobyl planetu, zavedla krutost jako druh normálních vztahů mezi lidmi. Měla za následek odbourání tradičních zábran vůči absolutnímu, fundamentálnímu násilí.
Přesto v prvních dnech bolševické revoluce problémy vznesené Kautským ruské revolucionáře nahlodávaly. Levý eser Isaak Štejnberg, spojenec bolševiků, který byl od prosince 1917 do května 1918 lidovým komisařem spravedlnosti, hovořil již v r. 1923 v souvislosti s bolševickou revolucí o systému soustavného státního teroru a položil zásadní otázku o hranicích násilí v revoluci: "Zánik starého světa, jeho nahrazení životem novým, který si ale podržuje stejná zla a je nakažen stejnými starými principy, to vše staví socialismus v okamžiku rozhodného boje před kruciální volbu: staré násilí (caristické, buržoazní), nebo revoluční násilí. (. . .) Staré násilí je jen neduživým udržováním otroctví, nové násilí je bolestnou cestou k osvobození. (. . .) Naši volbu určuje toto: bereme do rukou násilí jako nástroj, se kterým skoncujeme s násilím navždy. Protože jiný prostředek boje proti němu neexistuje. Tím se rozevírá hluboká morální jizva revoluce. V tom tkví její rozpornost, její vnitřní bolest a protikladnost." Dále říká: "Protože teror a násilí (zažívané také formou donucení a lhaní) vždy zamoří nejhlubší vrstvy duše nejprve poraženého a zároveň i vítěze a následně celé společnosti."
Štejnberg si uvědomoval, že to, co společnost prožila, ji vystavuje obrovskému nebezpečí již ze samotného hlediska obecné morálky a přirozeného práva. Gorkij vycházel ze stejných pocitů, když 21. dubna 1923 psal Romainu Rollandovi: "Nemám nikterak chuť vrátit se do Ruska. Nemohl bych psát, kdybych musel marnit čas, abych si dokola opakoval: Nezabiješ." Veškeré zábrany nebolševických revolucionářů i poslední ohledy samotných bolševiků smetla Leninova zběsilost, v níž pokračoval Stalin. A tak mohl Gorkij, který se právě přidal ke geniálnímu vůdci, napsat 2. listopadu 1930 v dopise témuž Romainu Rollandovi? "Myslím, Rollande, že byste události ve Svazu [sovětském] posuzoval věcněji a spravedlivěji, kdybyste uznal jednoduchou skutečnost: sovětský režim a předvoj dělnické strany jsou ve stavu občanské války, to jest války třídní. Nepřítelem, proti kterému bojují - a musí bojovat -, je inteligence usilující o návrat buržoazního režimu a bohatí statkáři, kteří chrání svůj vlastní majeteček, základnu kapitalismu, a tím brání kolektivizaci; uchylují se k teroru, vraždění kolchozníků, vypalování družstevních statků a dalším metodám partyzánské války. Válka se bez zabíjení neobejde."
Tehdy Rusko přešlo do třetí revoluční fáze zosobňované až do roku 1953 Stalinem. Vyznačovala se všeobecným terorem, který symbolizovala velká čistka let 1937 - 1938. Neušla jí žádná vrstva společnosti, ale ani státní a stranický aparát. Stalin postupně označoval nepřátelské skupiny určené k likvidaci. Tento teror nečeká na výjimečné okolnosti války, aby vypukl. Je rozpoután uprostřed okolního míru.
Tak jako se Hitler až na výjimky nikdy nezabýval represí a tyto "podřadné" úkoly přenechával důvěryhodným mužům, jako byl Himmler, tak se o ni naopak Stalin zajímá zblízka a je jejím iniciátorem a organizátorem. Osobně parafuje seznamy tisícovek jmen osob odsouzených k zastřelení a nutí k tomu i členy politbyra. Během čtrnácti měsíců Velkého teroru v letech 1937 - 1938 bylo při dvaačtyřiceti pečlivě připravených operacích zatčeno 1,8 milionu osob; 690 000 jich bylo popraveno. Trvale panuje ovzduší střídavě "žhavé" či "studené", intenzivní a otevřené nebo maskované a zákeřné občanské války. Výraz "třídní válka", často volený místo výrazu "třídní boj", už není vůbec metaforou. Politickým nepřítelem již není ten či onen protivník ani "nepřátelská třída", ale celá společnost.
Bylo nevyhnutelné, že nakažlivý teror, který usiloval o zničení společnosti, zasáhl i onu proti-společnost, kterou představovala strana jsoucí u moci. Již za Lenina byli od roku 1921 trestáni odpadlíci a oponenti. Potenciálními nepřáteli však zůstávali ti, kdo členy strany nebyli. Za Stalina se potencionálními nepřáteli stali i členové strany. Teprve zavraždění Kirova poskytlo Stalinovi záminku, aby prosadil i jejich popravy. Navazuje tak na Něčajeva, kterému Bakunin v dopise na rozchodnou v červnu 1870 napsal: "Naše jednání musí vycházet z tohoto jednoduchého zákona: pravda, poctivost, důvěra mezi všemi bratry (revolucionáři); lež, lstivost, mystifikace a násilí z nutnosti se používají pouze proti nepřátelům. (. . .) Zatímco vy, drahý příteli, a to je váš zásadní a kolosální omyl, se tvrdošíjně chováte podle vzoru Loyoly a Machiavelliho. (. . .) Policejní a jezuitské zásady a metody vás natolik nadchly, že jste na nich založili svou vlastní organizaci, (. . .) a proto nakládáte s přáteli, jako by to byli nepřátelé."
Jinou stalinskou novotou bylo, že jako oběti měli přijít na řadu kati. Po zavraždění svých dávných stranických soudruhů Zinovjeva a Kameněva prohlašuje Bucharin své družce: "Jsem nesmírně rád, že ti psi byli zastřeleni!" Ani ne za dva roky je jako pes zastřelen sám Bucharin. Tento stalinský rys se opakuje ve většině komunistických režimů.
Než Stalin některé své "nepřátele" zlikvidoval, vyhrazoval jim zvláštní úděl: uspořádal s nimi zinscenovaný proces. Tuto praxi zahájil Lenin v roce 1922 prvním podvodným procesem s esery. Stalin ji vylepšil a udělal z ní trvalou součást represivního systému, když způsobil, aby se po roce 1948 rozšířil do východní Evropy.
Annie Kriegelová dobře vystihla, jak dokonalou prevenci vnášely do společnosti tyto procesy, jejichž rozměr "pekelné pedagogiky" zde na zemi nahrazoval peklo slibované náboženstvím. Souběžně začala působit výchova k třídní nenávisti, k tupení nepřítele. V asijském komunismu byl tento postup vyhrocen až do extrému: organizují se dny nenávisti.
K učení nenávisti připojil Stalin princip utajování: naprosté tajemství halilo zatýkání, důvody, rozsudky, osud obětí. Tajuplnost a tajemství v úzkém spojení s terorem živily drtivou úzkost u všech obyvatel.
Jelikož se bolševici cítí být ve válce, zavádějí také válečnou terminologii: "nepřátelští agenti", "obyvatelstvo sympatizující s nepřítelem" atd. Politika je podle válečného vzoru převedena ve zjednodušené pojmy, definována jako vztah přítel-nepřítel, jako nutnost postavit do protikladu "my" a "oni". Zahrnuje i vizi "tábora" - další vojenský výraz: revoluční tábor, kontrarevoluční tábor. Každý je vyzván, aby si pod trestem smrti zvolil svůj tábor. To je vážný krok zpět k archaickému stadiu politiky, který ruší stopadesátileté úsilí individualistického a demokratického měšťáka.
Jak definovat nepřítele? Když se politika zredukuje na všeobecnou občanskou válku stavějící proti sobě dvě síly - buržoazii a proletariát - a musí jednu z nich vyhladit těmi nejkrutějšími prostředky, pak nepřítelem není jen příslušník bývalého režimu, aristokrat, příslušník velkoburžoazie, oficír, ale každý, kdo se postaví proti bolševické politice a kdo je označen za buržousta. Za "nepřítele" je pokládána každá osoba a společenská vrstva, která se podle bolševické představy staví proti absolutní moci. Tento jev se objevuje okamžitě i v instancích, v nichž teror dosud nehrozil: ve volebních shromážděních sovětů. Kautsky to tušil, když již v roce 1918 napsal: "Volební právo mají jen ti [v sovětech], kteří získali existenční prostředky produktivní nebo všeobecně prospěšnou prací. Co to ale je ´produktivní nebo všeobecně prospěšná práce´? To je pružný pojem. Pružné je i nařízení týkající se těch, kdo jsou z volebního práva vyloučeni, včetně těch, kdo ´zaměstnávají za plat dělníky a mají z toho zisk´. (. . .) Je jasné, že stačí málo, aby byl člověk pro volební režim v sovětské republice ocejchován jako kapitalista a pozbyl volebního práva. Za nejednoznačnost definicí slov volebního zákona, která otevírá vrátka panství nejposvěcenější svévolnosti, nemůže legislativní systém, ale jeho předmět. Pojem proletář se nikdy nepodaří právnicky nenapadnutelně a přesně definovat."
Když termín "proletář" nahradil termín "vlastenec" z doby Robespierra, dostala kategorie nepřítele proměnlivé vymezení a může se zužovat a nadouvat podle politiky dané chvíle. Kategorie nepřítele se stane hlavním bodem komunistického myšlení a praxe. Cvetan Todorov upřesňuje: "Nepřítel je velkým ospravedlněním teroru; totalitní stát nemůže bez nepřátel existovat. Pokud je nemá, tak si je vymyslí. Jakmile se na ně ukáže prstem, nezaslouží si už žádnou lítost. (. . .) Být nepřítelem je nevyléčitelná a dědičná choroba. (. . .) Někdy se také říká, že Židé nebyli pronásledováni za to, co udělali, ale za to, že jsou Židy. S komunistickou mocí tomu není jinak: požaduje potlačení (nebo v krizových chvílích likvidaci) buržoazie jako třídy. Sama příslušnost k této třídě stačí a není ani třeba cokoli provést."
Zbývá zásadní otázka: proč "nepřítele" likvidovat? Podle názvu slavného díla Michela Foucaulta je tradiční úlohou represe "dohlížet a trestat". Byla snad tato fáze dohlížení a trestání překonána? Byl "třídní nepřítel" nenapravitelný? Na první otázku přináší odpověď Solženicyn, když ukazuje, že v gulagu se s obyčejnými vězni systematicky lépe nakládalo než s politickými. Nejen z důvodů praktických - spolupracovali ve správě -, ale z důvodů "teoretických". Sovětský režim se totiž holedbal, že vytvoří "nového člověka" včetně převýchovy nejzarytějších zločinců. Byl to dokonce velice úspěšný vektor jeho propagandy jak ve Stalinově Rusku, tak v Maově Číně či Castrově Kubě.
Proč je ale třeba "nepřítele" zabíjet? Není přece novinkou, že politika spočívá kromě jiného v odlišení přátel od nepřátel. Již v evangeliu se praví: "Kdo není se mnou, je proti mně." Nové je, když Lenin vyhlásí, nejen že "Kdo není se mnou, je proti mně", ale navíc "Kdo není se mnou, musí zemřít", a přenáší toto tvrzení z roviny politické na společnost jako celek.
Spolu s terorem dochází k dvojí proměně: protivník, nejprve nepřítel a potom zločinec, se mění ve vyvržence. Vyobcování vede téměř automaticky k myšlence likvidace. S protikladem přítel-nepřítel se totiž napříště nevystačí při řešení základního problému totalitarismu: hledání znovu sjednoceného, očištěného a neantagonistického lidstva pomocí spasitelné dimenze marxistického plánu na sjednocení lidstva v proletariátu a proletariátem. Tento plán ospravedlňuje taktiku násilného sjednocování - strany, společnosti a pak impéria -, které zavrhuje jako odpad ty, kdo se nezařadili. Nutnost politického boje brzy sklouzne k nutnosti vyobcování, potom k ideologii eliminace a nakonec likvidace všech nečistých živlů. Na konci této logiky stojí zločin proti lidskosti.
Přístup některých asijských komunismů - Čína, Vietnam - je poněkud jiný; tam převýchově ponechávají, nepochybně pod vlivem konfuciánské tradice, více prostoru. Čínské lao-kaj se vyznačuje výchovou, která nutí vězně, označovaného jako "žáka" nebo "studenta", aby pod kontrolou žalářníků-profesorů měnil své myšlení. Není snad tento typ "převýchovy" méně upřímný a pokrytečtější než jednoduše čistá vražda? Není možná horší nutit nepřátele, aby popřeli sami sebe a přizpůsobili se řeči svých katů? Rudí Khmerové naopak ihned zvolili radikální řešení: jelikož usoudili, že převýchova jedné části lidu je nemožná, protože tento lid je příliš "zkažený", rozhodli se lid vyměnit. Proto tedy masové likvidace veškeré inteligence a obyvatel měst, a to i zde spolu se snahou zničit nepřítele nejprve po stránce psychologické, rozložit jeho osobnost přinucením k "sebekritice", při které na sebe nakydá hanu, a potom se stejně nevyhne trestu smrti.
Vůdcové totalitárních režimů si osobují nárok posílat své bližní na smrt a mají k tomu "morální sílu". Jejich základní ospravedlnění je vždy stejné: na vědě postavená nutnost. V úvahách o původu totalitarismu píše Cvetan Todorov: "K položení ideologických základů totalitarismu přispěl scientismus, a nikoli humanismus. (. . .) Vztah mezi scientismem a totalitarismem není jen v tom, že se činy ospravedlňují domněle vědeckou (biologickou a historickou) nutností: scientismem se již musí žít (byť byl ´divoký´), aby se mohlo věřit v dokonalou transparentnost společnosti, a tedy v možnost přeměnit ji cestou revoluce ke svému obrazu."
Trockij tuto myšlenku jasně vyjádřil již v roce 1919: "Proletariát jako třída je historicky na vzestupu. (. . .) Buržoazie je nyní třída v úpadku. Nejenže nehraje hlavní roli ve výrobě, ale svými imperialistickými metodami přivlastňování ničí světovou ekonomiku a lidskou kulturu. Buržoazie má však ohromnou historickou vitalitu. Drží se moci a nechce kořist pustit. Tím hrozí, že strhne do zkázy celou společnost. Musíme ji od moci odtrhnout, a proto jí utnout ruce. Rudý teror je zbraní použitou proti třídě, která je předurčena k zániku a nechce se tomu podrobit." Na závěr dodal: "Násilná revoluce se stala nutností právě proto, že okamžité požadavky dějin není možné splnit prostředky parlamentní demokracie." Je v tom zbožštění dějin, kterým se musí vše obětovat, a nevyléčitelná naivita revolucionáře, který si díky své dialektice myslí, že ke zrodu nové a humánnější společnosti napomůže užití zločinných metod. O 12 let později se ještě syrověji vyjádřil Gorkij: "Máme proti sobě vše, čemu se už naplnil historicky odměřený čas, a to nám dává právo cítit se pořád jako v občanské válce. Z toho plyne přirozeně závěr: pokud se nepřítel nevzdá, zlikvidujeme ho." Téhož roku na to složil Aragon verš: "Modré oči Revoluce září nutnou krutostí."
K této otázce se naproti tomu velice statečně a otevřeně již v roce 1918 vyjádřil Kautsky. Nechal stranou hru se slovíčky a napsal: "Ve skutečnosti není naším konečným cílem socialismus, ale svržení ´všeho druhu vykořisťování a útlaku, ať již jsou namířeny proti nějaké třídě, straně, pohlaví nebo rase´. (. . .) Kdyby nám někdo dokázal, že je chybou nevěřit, že k osvobození proletariátu a lidstva jako takového může dojít jedině anebo snáze na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků, museli bychom hodit socialismus přes palubu ne proto, abychom se našeho konečného cíle vzdali, ale právě v zájmu tohoto konečného cíle." Kautsky dal jednoznačně přednost svému humanismu před marxistickým scientismem, přestože byl jeho nejpřednějším představitelem.
Usmrcování ve vlastním slova smyslu vyžaduje průpravu: proti zábranám, které každý vůči zabití bližního pociťuje, je nejúčinnější metodou popření lidského charakteru oběti, její předběžné odlidštění. Alain Brossat správně poznamenává: "Barbarský rituál čistek, roztočení likvidační mašinerie na plné obrátky je v projevech a praxi perzekucí neoddělitelné od snižování druhého na úroveň zvířete, od ukazování domnělých nebo skutečných nepřátel ve zvířecí podobě."
A opravdu také při velkých moskevských procesech prokurátor Vyšinskij, intelektuál, právník a člověk s širokým klasickým vzděláním, nešetřil slovy k "pozvířečťování" obžalovaných: "Kulku pro vzteklé psy! Ať zhyne tato smečka, co skrývá před lidovými masami divoké tesáky a zuby šelmy! Ať jde k čertu sup Trockij plivající jedovatou slinu, kterou hanobí velké myšlenky marxismu-leninismu! Ať jsou zneškodněni oni lháři, oni histrioni, oni ubozí trpaslíci, oni poštěkávači, mopslíci dorážející na slona! (. . .) Ano, pryč s nízkou zvířeckostí! Skoncujme s těmito odpornými kříženci lišek a vepřů, s těmito páchnoucími mršinami. Umlčme jejich prasečí chrochtání! Zlikvidujme ty vzteklé psy kapitalismu, kteří chtějí rozcupovat na kusy nejlepší lidi naší sovětské země! Ať se zalknou zvířecí nenávistí obrácenou proti vůdcům naší strany!" Avšak nebyl to snad Jean-Paul Sartre, kdo v roce 1952 drsně nezahřímal: "Každý antikomunista je pes!"? Tato ďábelsko-zvířecí rétorika zapadá podle nás do hypotézy Annie Kriegelové o prvořadě pedagogické funkci procesů - velkých představení. Jako ve středověkých mysteriích je v nich pro hodný lid povolána na scénu postava "zloducha", kacíře, "trockisty" a zanedlouho "sionistického kosmopolity", zkrátka Ďábla...
Brossat připomíná, že vlastní tradice pozvířečťování druhého, se kterou se setkáváme v politické karikatuře již v 18. století, vyrostla ze scének a karnevalů. Metaforou, právě prostřednictvím zvířete, lze vyjádřit latentní krize a konflikty. V Moskvě 30. let není metaforického nic: s "pozvířečtělým" protivníkem se nakládá jako se štvanou zvěří a pak se stane potravou pro šibenici - příležitostně kandidátem na kulku do zátylku. Stalin dal těmto metodám systém a zevšeobecnil je, jeho čínští, kambodžští a další následníci je pak ochotně přejali. Jejich vynálezcem však Stalin není. Již Lenin nazýval po převzetí moci své nepřátele "škodlivým hmyzem", "všiváky", "štíry" a "upíry".
Při podvodném procesu s tzv. průmyslovou stranou zveřejnila Liga lidských práv protest, který mezi jinými podepsali Albert Einstein a Thomas Mann; Gorkij na něj odpověděl otevřeným dopisem: "Myslím si, že tato exekuce byla naprosto oprávněná. Je zcela přirozené, když dělnická a rolnická moc rozmačkává své nepřátele jako vši!"
Alain Brossat vyvozuje z této zoologické úchylky závěry: "Jako vždy se básníci a řezníci totality prozrazují už samotným slovníkem: ono ´likvidovat´ moskevských katů příbuzné s ´vyřešit´ vykonavačů nacistického vraždění tvoří lingvistický mikrosvět nenapravitelné mentální a kulturní katastrofy, která se tehdy v sovětském prostoru ukázala v plném světle: lidský život jako hodnota se rozplynul, hodnocení podle kategorií (´nepřátelé lidu´, ´zrádci´, ´spolehlivé živly´. . .) nahradilo pojem lidského rodu nabitý pozitivní etikou. (. . .) V nacistických textech, praxi i celém vyhlazovacím systému se snižování druhého na roveň zvířete provázené obsesí z poskvrnění a nakažení úzce pojí s rasovou ideologií. Pojednání o rase obsahují bezostyšně hierarchické termíny nad-člověk a pod-člověk; (. . .) v Moskvě 1937 jsou však texty o rase a totalitární praktiky, které se k nim pojí, zablokované, nepoužívají se. Pozvířečtění druhého je tak důležité proto, aby se dala promyslet a provádět politika založená na totalitárním povolení všeho."
Přesto někteří neváhali překročit ideologickou bariéru a postoupit od společenského k rasovému. V dopise z roku 1932 Gorkij, připomeňme si, že byl tehdy osobním přítelem šéfa GPU Jagody a jeho syn byl zaměstnancem v téže GPU, napsal: "Třídní nenávist musí být vypěstována do přirozené nechuti vůči nepříteli jakožto bytosti nižší, zdegenerované fyzicky i duševně."
Svůj postoj dovede až do konce, když podporuje založení Institutu experimentální medicíny SSSR. Na konci roku 1933 píše, že "přichází doba, kdy věda bude nutně volat po tzv. normálních lidech: chcete, aby byly všechny choroby, vady, nedokonalosti, stáří a předčasná smrt organismu pečlivě a přesně prostudovány? Pro takový výzkum nestačí pokusy na psech, králících a morčatech. Bude nezbytné experimentovat i na samotném člověku, bude nezbytné prostudovat na něm samém fungování jeho těla, procesy nitrobuněčné výživy a tvorby krve, chemii neuronů a obecně všechny pochody jeho organismu. K tomu bude zapotřebí stovek lidských jednotek, to bude ta pravá služba lidstvu, což bude jednoznačně důležitější a užitečnější než zlikvidovat desítky milionů zdravých jedinců pro lepší život bídné, psychicky a duševně degenerované třídy, lupičů a parazitů." Tak se propojují nejhorší dopady historicko-společenského a biologického scientismu.
Na této "biologické" či "zoologické" úchylce názorněji pochopíme, kvůli čemu patří řada zločinů komunismu ke zločinům proti lidskosti a proč mohla marxisticko-leninská ideologie tyto zločiny plodit a ospravedlňovat. Na základě právnických nálezů týkajících se nedávných objevů v biologii píše Bruno Gravier: "Zákonné texty o bioetice (. . .) označují další hrozby, které jsou o to záludnější, že jsou spojovány s pokrokem vědy, jejíž úlohu v genezi ideologií založených na teroru jako na zákonu hnutí (J. Asher) jsme podcenili. (. . .) Eugenický záměr v textech známých lékařů, jako je Richet či Carrel, připravil půdu pro hromadné vyhlazování i pro scestné činy nacistických lékařů."
V komunismu ovšem existuje eugenika společensko-politická, společenský darwinismus. Jak píše Dominique Colas, "Lenin jako expert na vývoj společenských druhů neváhá rozhodnout, které z nich mají vymizet, protože se historicky znemožnily". Od chvíle, kdy se na základě vědy - ideologické a politicko-historické jako marxismus-leninismus - vyhlásí, že buržoazie představuje překonanou etapu vývoje lidstva, je zdůvodněna její likvidace jako třídy a brzy nato likvidace jednotlivců, kteří ji tvoří nebo jsou pokládáni za její přívržence.
Marcel Colin v souvislosti s nacismem mluví o zločinné ideologii, která přebírá čistě biologická kritéria, jako je "klasifikace, segregace a vylučování. Máme na mysli ony scientistické předpoklady (dědičnost, křížení, čistota rasy) a i blouznivý, chiliastický a planetární nános, které jsou historicky velmi vyhraněné a nepřekročitelné." Tyto scientistické předpoklady aplikované na dějiny a na společnost - proletariát jako nositel smyslu dějin atd. - právě z chiliastické a planetární fantazie vycházejí a narazíme na ně všude v komunistické praxi. Právě na nich je založena ideologie vedoucí ke zločinu, když podle ryze ideologických kritérií rozhoduje o libovolné segregaci (buržoazie/proletariát) a klasifikaci (maloburžoazie, velkoburžoazie, bohatí rolníci, drobní rolníci, nemajetní rolníci atd.); tím, že kategorie stanoví jednou provždy - jako by byly dány trvale a jednotlivec nemohl přejít z jedné strany do druhé -, zavádí marxismus-leninismus nadřazenost kategorie, abstrakce, nad skutečností a nad člověkem; každý jedinec nebo skupina jsou vnímáni jako archetyp primární a odtělesněné sociologie. Tím je zločin ulehčen: udavač, vyšetřovatel a kat NKVD neudává, nepronásleduje a nezabíjí člověka, ale odstraňuje abstrakci škodlivou pro všeobecné blaho.
Tato doktrína se stala ideologií vedoucí ke zločinu jednoduše tím, že popřela základní veličinu, jednotu toho, co Robert Antelme nazval "lidský rod" a co se v předmluvě k Deklaraci lidských práv z roku 1948 nazývá "lidská rodina". Vyrůstaly snad kořeny marxismu-leninismu méně z Marxe než ze scestného darwinismu aplikovaného na sociální otázku a vedoucího ke stejným omylům jako v otázce rasové? Jedna věc je jistá: zločin proti lidskosti je výsledkem ideologie, která přisuzuje člověku a lidstvu úděl nikoli obecný, ale zvláštní: biologicko-rasový a společensko-historický. A také zde komunisté propagandou dosáhli, aby se uvěřilo, že jejich postup je univerzální a zahrnuje celé lidstvo. Často se dokonce radikální odlišení nacismu a komunismu opíralo o fakt, že nacistický projekt byl partikulární, úzce nacionalistický a rasový, zatímco leninský projekt byl univerzalistický. Není nic mylnějšího: Lenin a jeho pokračovatelé v teorii i praxi z lidstva jednoznačně vyloučili kapitalistu, měšťáka, kontrarevolucionáře a další. Za pomoci běžného sociologického a politického slovníku z nich udělali absolutní nepřátele. A jak již v roce 1918 řekl Kautsky, jsou tato slova "pružná", umožňují vyloučit z lidstva, koho chceme, kdy chceme, a jak chceme a vedou přímo ke zločinu proti lidskosti.
Mireille Delmas-Martyová píše: "Biologové jako Henri Atlan sami uznávají, že pojem lidskost je biologickému přístupu nadřazený a že biologie toho o lidské osobě moc neřekne. (. . .) Je pravda, že lidský rod lze snadno pokládat za jeden ze zvířecích druhů, které se člověk učí sám vyrábět, jako již vyrábí zvířecí a rostlinné druhy." Nepokoušeli se snad komunisté právě o to? Nebyla snad myšlenka "nového člověka" jádrem komunistického projektu? Nesnažili se snad megalomanští Lysenkové vypěstovat kromě nových druhů kukuřice a rajčat i nový druh člověka?
Scientismus, který souběžně s úspěchy medicíny ovládl myšlení konce 19. století, inspiroval Vasilije Grossmana k tomuto postřehu o bolševických vůdcích: "Muži jejich ražení se chovají jako chirurg na klinice. (. . .) Jeho duše je v noži. Tyto muže charakterizuje fanatická víra ve všemohoucnost skalpelu. Skalpel je velkým teoretikem, filozofickým lídrem 20. století." Onu myšlenku dovedl až do konce Pol Pot, když strašlivým řezem skalpelu amputoval "snětí napadenou" část společenského těla - "nový lid" - a ponechal část "zdravou" - "starý lid". Tato myšlenka, ať byla jakkoli šílená, není úplně nová. Již v letech 1870 ruský revolucionář Pjotr Tkačev, který si nezadal s Něčajevem, navrhoval zlikvidovat všechny Rusy starší než 25 let jako nezpůsobilé k uskutečňování revoluční myšlenky. Na tento šílený nápad tehdy rozhořčeně zareagoval Bakunin v dopise Něčajevovi: "Náš lid není čistým listem papíru, na který si nějaká tajemná společnost může vepsat, co se jí zlíbí, jako třeba váš komunistický program." Pravdou zůstává, že internacionála žádá: "Smažme minulost!" a že Mao se přirovnával ke geniálnímu básníkovi pokrývajícímu krasopisem známý čistý list papíru. Jako by se civilizace vyvíjející se po dlouhá tisíciletí dala pokládat za nepopsanou stránku! Celý proces teroru, jak jsme jej nastínili, vznikl bezpochyby v SSSR za Lenina a Stalina, ale zahrnuje jistý počet konstantních prvků, se kterými se v různé intenzitě setkáváme ve všech režimech dovolávajících se marxismu-leninismu. Každá země a komunistická strana měly specifickou historii, místní a krajové zvláštnosti, své více či méně patologické případy, ale ty se vždy odvíjely od modelu vypracovávaného od listopadu 1917 v Moskvě, který tak zajišťoval určitý druh genetického kódu.
Lze pochopit aktéry tohoto hrozivého systému? Měli nějaké zvláštní vlastnosti? Zdá se, že každý totalitární systém podnítil určité sklony a dokázal objevit a vynést nahoru lidi, kteří mohli zajistit jeho fungování. Stalinův případ je ojedinělý. Na poli strategie byl důstojným Leninovým dědicem, schopným vyhodnotit místní situaci a obsáhnout i situaci světovou. V očích dějin nepochybně stane jako největší politik 20. století, který dokázal povznést nevýznamný Sovětský svaz roku 1922 mezi světové supervelmoci a na desítky let prosadit komunismus jako alternativu ke kapitalismu.
Byl také jedním z největších zločinců století, které přitom nebylo na katy velkého formátu zrovna chudé. Máme v něm snad vidět nového Caligulu, jak ho popisovali Boris Souvarine a Boris Nikolajevskij v roce 1953? Nebo jde o činy zřejmého paranoika, jak naznačoval Trockij? Nejsou to naopak činy mimořádně politicky nadaného fanatika, který zavrhoval demokratické metody? Stalin dovedl až do konce kroky, které zahájil Lenin a které doporučoval již Něčajev: použil extrémní prostředky k vedení extrémní politiky.
Skutečnost, že se Stalin dal úmyslně cestou zločinu proti lidskosti jako prostředku k získání vlády, nás také obrací k ryze ruskému rozměru jeho osobnosti. Jako kavkazský Osetinec byl celé dětství a jinošství odchováván historkami o šlechetných loupežnících, abrecích, kavkazských horalech vyobcovaných z klanu nebo přísahajících krvavou pomstu, bojovnících hnaných odvahou beznaděje. On sám přijal přezdívku Koba podle jednoho z bájných zbojnických knížat typu Rodina Hooda, ochránce vdov a sirotků. V dopise na rozchodnou Bakunin píše Něčajevovi:
"Vzpomínáte, jak jste se na mě zlobil, když jsem vám říkal abrek a váš katechismus nazýval abrekovským; říkal jste, že takoví mají být všichni lidé, že totální popření sebe sama a odvržení všech osobních potřeb, všech potěšení, citů, vztahů a pout musí být normálním, přirozeným a každodenním stavem každého bez výjimky. Vy chcete i dnes udělat ze své vlastní krutosti plné sebezapření, ze svého vyhroceného fanatismu pravidlo pro život společenství. Chcete nesmysl, nemožnou věc, naprosté popření přírody, člověka a společnosti."
Navzdory své bezvýhradné oddanosti revoluci vnímal Bakunin již v roce 1870, že se revoluční akce musí podřídit základním morálním zábranám.
Komunistický teror byl často porovnáván s terorem Svaté katolické inkvizice započatým v roce 1199. To nám určitě lépe přiblíží romanopisec než historik. Ve skvělém románu Tunika hanby Michel del Castillo píše: "Účelem není mučit nebo upálit: účelem je klást správné otázky. Hrůza neexistuje bez pravdy, která je jejím opodstatněním. Kdybychom vůbec neznali pravdu, jak bychom poznali omyl? (. . .) Jakmile pociťujeme jistotu, že známe pravdu, jak bychom se mohli odhodlat ponechat svého bližního v omylu?"
Církev slibovala odpuštění prvotního hříchu a spásu na onom světě nebo plameny nadpřirozeného pekla. Marx věřil v prometheovské samovykoupení lidstva. To byl mesiášský sen "Velkého večera". Leszek Kolakowsi pokládá ale myšlenku, "že stávající svět je tak hluboce zkažený, že je nemyslitelné jej zlepšit, a že právě proto přinese nastupující svět naplnění dokonalosti a nejvyšší osvobození, za jednu z nejhorších úchylek lidského ducha. (. . .) Samozřejmě že tato úchylka není výmyslem naší doby; nutno ale uznat, že v náboženském pojetí, které proti všem pomíjivým hodnotám staví sílu nadpozemské milosti, je méně hanebná než ve světských doktrínách, které nás přesvědčují, že se můžeme z propasti pekla spasit jedním skokem do výšin nebes".
Ernest Renan měl jistě pravdu, když ve Filozofických rozpravách soudil, že k zajištění absolutní moci v ateistické společnosti už nestačí hrozit rebelům ohněm mytologického pekla, ale musí se nastolit "peklo skutečné", koncentrační tábor, který poslouží k potlačení vzbouřenců a k odstrašení všech ostatních a který povede speciální policie složená z lidí bez morálních zábran a cele oddaných vládnoucí moci, "poslušné stroje ochotné ke všem zvěrstvům".
Po propuštění většiny vězňů gulagu v roce 1953 a po XX. sjezdu KSSS vymizela sice určitá forma teroru, ale nepřestaly fungovat a projevovat se jeho principy; sama vzpomínka na teror dokázala ochromovat vůli, jak připomíná Aino Kuusinenová: "Na duších tížila vzpomínka na teror, nikdo jak by nevěřil, že Stalin skutečně zmizel z povrchu. V Moskvě neexistovala snad jediná rodina, která by nezažila perzekuce, a přesto se o nich nikdy nemluvilo. Ani já jsem například nikdy před svými přáteli nevzpomínal na dobu ve vězení a v táboře. A oni se mě nikdy nevyptávali. Strach se jim zaryl příliš hluboko pod kůži." Oběti v sobě tedy nesly trvalou vzpomínku na teror a ta katům nadále pomáhala. Uprostřed brežněvovské éry vydal SSSR pamětní známku k padesátému výročí čeky a publikoval sborník na počest čeky.
Na závěr dejme ještě jednou slovo Gorkému a jeho vzpomínce na Lenina z roku 1924: "Můj starý známý Skorochodov byl člověkem jemného srdce a stěžoval si na obtížnou práci v čece. Řekl jsem mu: ´Já si taky myslím, že to není práce pro vás, že vám to nesedí.´ Smutně přitakal: ´Vůbec mi to nesedí!´ Ale pak se zamyslel a řekl: ´Stejně, když si vzpomenu, že také Iljič musí dost často zatnout zuby, stydím se za svou slabost.´ Že i sám Lenin by někdy musel zatnout zuby? Jen zřídka měl kdy věnovat se sám sobě, tím spíš neměl čas, aby o sobě hovořil s jinými, jako málokdo uměl mlčet o tajných vznětech vlastní duše. Ale jednou v Gorkách, když hladil něčí děti, prohlásil: ´Tyto děti už budou žít lépe než my; mnoho, co jsme musely prožít my, už nezakusí. Jejich život nebude tak krutý.´ Pak se zahleděl do dálky na pahorky, kde se rozprostírala vesnice, a zamyšleně dodal: ´A přece jim nezávidím. Naše pokolení vykonalo dílo nesmírného dějinného významu. Ti, kteří přijdou po nás, pochopí a ospravedlní krutosti našeho života, které byly vynuceny danými podmínkami. Oni všechno pochopí, všechno´!"
Ano, všechno začíná být chápáno, ale ne v tom smyslu, jak myslel Vladimir Iljič Uljanov. Co dnes zbývá z onoho "díla obrovského historického významu"? Nikoli iluzorní "vybudovaný socialismus", ale obrovská tragédie, která dále tíží život stovek milionů lidí a která poznamená i vstup do třetího tisíciletí. Válečný dopisovatel ze Stalingradu spisovatel Vasilij Grossman, který nepřežil, když mu KGB zabavila rukopis jeho největšího díla, z toho však vytěžil optimismus, se kterým se ztotožňujeme: "Naše století je stoletím, ve kterém násilí provozované státem na člověku dostoupilo vrcholu. Právě v tom je ale síla a naděje lidstva: 20. století vyvrátilo hegelovský princip světového historického procesu, že ´vše, co je skutečné, je rozumné´. Tohoto principu se ve vášnivých, desetiletí trvajících diskusích dovolávali ruští myslitelé minulého století. A právě nyní, v době, kdy státní moc vítězí nad svobodou člověka, obracejí ruští myslitelé odění do koncentráčnických hadrů hegelovský zákon naruby a za nejvyšší princip světových dějin vyhlašují, že ´vše, co je nehumánní, je nerozumné a neužitečné´. Ano, v dnešní době úplného vítězství nelidskosti je zřejmé, že vše, co vzniklo násilím, je nesmyslné, zbytečné, nicotné a nemá budoucnost."