Otevřený střet dvou válek

Mao Ce-tung

Komunismus není mýtem jen pro evropské komunistické strany, ale také pro velkou část dělnického hnutí, které si žádá ještě jeden revoluční převrat a nespokojí se snadno s umírněnou představou trpělivě a v poklidu získat souhlas většiny. V Evropě i v Asii je SSSR představitelem ideologického vůdce a nepostradatelného pomocníka, který dokáže vtisknout revoluci mezinárodní charakter. Ale komunismus je mýtem také pro stále početnější dav demokratických intelektuálů. Ti spatřují v sovětském komunismu záštitu proti fašismu a umožnění nového sociálního experimentu, navzdory brutalitě, která se pro něj stává stále typičtější charakteristikou.

Internacionála den po Velké válce

Problémy a rozpory poválečné společnosti, které se projevují v politice ustavením fašismu a v hospodářství epochální krizí, idealizují mýtickou představu o SSSR a revoluci.

   Mezinárodní komunistické hnutí se v podstatě vytváří od druhého sjezdu Třetí internacionály na základě 21 přijímacích bodů předložených Kominternou. Kromě Německa, Československa a Francie, kde se komunistům podařilo získat podporu mas, se jedná spíše o menší skupiny aktivistů. Většina dělnictva zůstává uvnitř socialistických a sociálně demokratických stran.

   Třetí sjezd Komunistické internacionály, který se konal v roce 1921, odhalil paradoxní okolnost. Zatímco bolševičtí vůdci, s Leninem a Trockým v čele, byli přesvědčeni o konci revoluční vlny, evropští komunističtí vůdci požadovali ještě aktualizaci revoluce.

   Příkladný byl případ Paula Leviho, lídra německého komunismu, který se v roce 1921 postavil proti "březnové akci", jelikož ji považoval za nezralou a dobrodružnou. Třebaže sám Lenin bránil hlediska starého bojujícího spartakovce, přítele Rosy Luxemburgové, vůči práci Německé komunistické strany měl jisté výhrady.

   Sovětský zorný úhel, byť proměnlivý a rozporuplný, se stává měřítkem ortodoxnosti jednotlivých národních stran. V Evropě jsou politické půtky a konflikty dosud horkou záležitostí, i když se zdá, že konzervativní snahy mají navrch. Porážka posledního pokusu o povstání v Německu a v Polsku v roce 1923, státní převrat ve Španělsku a téhož roku represálie v Bulharsku, především však vítězství a posílení fašismu v Itálii, který se dostal k moci v říjnu 1922, nedovolují internacionále hovořit o "optimálních revolučních perspektivách".

Obtížná situace komunistických stran v Evropě

V okamžiku svého vzniku, v roce 1921, Komunistická strana Československa čítá 350 000 členů, jejich počet se však v následujících letech sníží na polovinu. Přesto má značnou voličskou sílu. V roce 1925 se stává druhou nejsilnější stranou v zemi se 13 % hlasů, i v dalších letech si udržuje více než deset procent hlasů.

   Ve Francii se tři čtvrtiny vyslanců na sjezdu SIFO (socialistická strana) v Tours rozhodnou v prosinci 1920 proměnit se v komunistickou stranu, poté co obdrželi svolení zmírnit jednadvacet Leninových podmínek, aby mohly být přizpůsobeny francouzské situaci. Počáteční úspěch je vykoupen hromadným odchodem členů, jejichž počet se v roce 1924 sníží z původních 120 000 na pouhých 40 000 registrovaných členů. Rozpory mezi vůdčími osobnostmi a internacionálou se týkají politických a individuálních potíží, které oslabují stranu.

   V lednu 1921 v italském Livornu nastane rozkol během sjezdu Socialistické strany, která se o dva roky dříve plně ztotožňovala se zájmy Třetí internacionály. Stranická většina, která je nakloněna maximalistickému programu Giacinta Serratiho, je zásadně proti vyhnání reformátorů, což požaduje Kominterna. Malá komunistická frakce hlásající politickou neintervenci, vedená Amedeem Bordigou, se připojuje k turínskému kruhu kolem časopisu "Ordine nuovo". Jeho ústřední postavou je Antonio Gramsci a společně zakládají Komunistickou stranu Itálie. O několik měsíců později získávají socialisté 122 křesel a komunisté pouhých 15.

   Rozdělení italských dělnických stran (k PSI a PCDI se připojuje PSU, jednotná socialistická strana, která sjednotí reformátory z října 1922) je jednou z příčin jednoduchosti, se kterou se fašismus chopí moci, totiž kvůli oslabení a vnitřní nepevnosti každé z nich. V roce 1923 skupina vedená Serratim opouští PCI a vstupuje do PCDI, ale Mussoliniho represe a nastolení fašistického režimu v letech 1924-25 donutí celé dělnické hnutí pracovat v utajení. Komunistická strana se snaží, za cenu mnoha odsouzení, věznění i nucených vystěhování, udržet na nohou tajnou organizaci. I když počet těch, kteří jsou přinuceni si zvolit politickou emigraci (nejen komunisté, ale i socialisté a liberálové) je určitě vyšší.

   Ve Velké Británii, Holandsku, Dánsku, Belgii a Rakousku komunistické strany zůstávají od počátku malými skupinami nevelkého politického a odborového významu. Snaží se tedy ovlivnit některé socialistické strany a labouristy jménem svých vazeb na SSSR.

   V Bulharsku se komunistická strana rychle stane masovou organizací se silným společenskými vazbami. Z politických důvodů nečinně přihlíží státnímu převratu v roce 1923 a současně připravuje povstání, které bude potlačeno a v jehož důsledku bude hnutí postaveno mimo zákon. Začíná období teroristických akcí, které rozpoutají ještě krvavější represe. Ve 30. letech si komunismus získává novou přízeň mas a i přes vnitřní neshody je pro něj příznačné permanentní sektářství. Politické vazby na SSSR a přilnutí ke Stalinovým postojům vytváří ve všech komunistických stranách terén vhodný k ověřování věrohodnosti vedoucích skupin.

Hlavní význam KSSS a bolševizace

Pátý sjezd Kominterny se koná v červnu a červenci 1924 a započne období, které se bude nazývat "bolševizací" Komunistické internacionály. Jeho hlavním bodem je rozkaz spřízněným stranám osvobodit se od skupin, které sledují oportunistické postoje "pravice" či se odchylují od "levice" nebo které se pasivně nepřizpůsobují sovětskému diktátu.

   Vyhnání mnohých ze zakladatelů komunistických stran (Frossarda, Souvarina, Monatta ve Francii, Nina ve Španělsku, Brandlera a Rutha Fishera v Německu, Bordiga, Tascua a Siloneho v Itálii) je častým požadavkem kritiků a zároveň důsledkem odmítnutí zabývat se analýzou proměňující se situace. Zbolševizované strany musí být připraveny utkat se s fašismem, považovaným za nejnásilnější projev kapitalistické reakce, ale také upevnit svou pozici v boji proti sociální demokracii, která je označena za nejnebezpečnější záštitu kapitalismu. V letech 1925 až 1928 se hovoří o relativní stabilizaci kapitalismu, která poskytuje příznivé podmínky komunistickým stranám pro získávání podpory mas. Současně se ujímá myšlenka zostřujících se třídních konfliktů, které představují zhoršení všeobecné krize kapitalistického sytému, jež byla započata 1. světovou válkou.

Z Moskvy k obzorům Asie a Číny

V roce 1920, při příležitosti Sjezdu východního utlačovaného lidu, který se v září konal v Baku, Komunistická internacionála obrátila svůj zájem k potencionálním revolučním možnostem v Asii a k bojům za nezávislost kolonizovaného lidu. Přesvědčení, že také na Západě je budoucnost revoluce nejistá, způsobí, že je "otázka kolonií" zařazena mezi nejčastěji diskutovaná témata Kominterny počínaje rokem 1922. Třetí sjezd se udál v roce 1921 a ačkoliv se odehrávají historické události obrovského významu (revoluční nacionalismus v Číně, revoluce v Turecku, boj pokrokového Rézy Chána v Íránu, rozšíření protibritského hnutí v Indii), téma protikoloniálního boje nenachází odezvu. Rozhodnutí učiněná Moskvou ve jménu vlastních státních a mezinárodních zájmů (obchodní úmluva s Anglií, přátelská smlouva s Tureckem) by se mohla jevit jako konfliktní vůči potřebám protikoloniální fronty. Londýn předpokládal zmírnění komunistické propagandy ve vlastních koloniích. Kemal podepsal dohodu o příměří poté, co nechal zavraždit vedoucí skupinu Komunistické strany Turecka.

   Hlavním strategickým tahem Kominterny v koloniích a nezávislých zemích je nutné spojenectví mezi národními buržoaziemi. Sjezd revolučních organizací Dálného Východu, který se koná v lednu 1922, otevře cestu k souladu mezi Komunistickou stranou Číny a Kuomintangem, revoluční nacionalistickou stranou, řízenou Sun Jat-senem. Toto spojenectví je během čtvrtého sjezdu Kominterny, který se koná téhož roku, potvrzeno.

Porážka čínského komunismu

Přestože druhý sjezd Kuomintangu, který se konal v lednu 1926, potvrzuje spojenectví s komunisty, strana je již podřízena moci národní revoluční armády, která přebírá rozkazy od velitele Vojenské akademie Čankajška. Čankajšek chce prohlásit vlastní vládu Šanghaje za vládu národní a započít vojenskou kampaň, která by pomohla celou Čínu podrobit jeho moci. Komunisté v záloze poskytují příležitost k omezení rolí a nakonec i zastavení vlivu sovětských poradců. Tato výprava je poznamenána rychlými a opakujícími se úspěchy a je provázena rolnickými revoltami proti vlastníkům půdy a společenské smetánce, které zostřují konflikty uvnitř Kuomintangu. Agrární revolty přivedou Maa na myšlenku postavit do středu revolučních strategií (na rozdíl od marxistické ortodoxnosti) právě svět venkova. Když Čankajškovo vojsko dorazí do Šanghaje, dělníci již několik dní stávkují, stávají se nezávislou mocí a brání místnímu "warlordovi" (diktátorovi), aby připravil odboj proti národním oddílům. Spojenectví mezi šanghajskou Komunou a Čankajškovými oddíly trvá krátce: ty brzy rozpoutají hon na komunisty za potlesku západních mocností i společenské spodiny a odbory postaví mimo zákon. Jsou zabity tisíce komunistů, podobně jako se tomu stalo v roce 1928 v mnoha oblastech země, kde se komunistická strana rozhodla podněcovat povstání. Pokus o založení vlády v Šanghaji, v samém srdci moci Kuomintangu, skončí krveprolitím. Kominterna, která podporovala Stalinovu pozici, odmítla přijmout kritiku za tuto krvavou porážku, aby za každou cenu udržela spojenectví s Kuomintangem a vyhnula se nezávislé revoluční politice. Oddanost komunistických stran Moskvě je prvním rozkazem, kterého je nutno uposlechnout, ab bylo možno být součástí mezinárodního revolučního hnutí. Přestože sama Komunistická strana Číny, vedená Maem, za několik let dokáže světu, že právě nezávislost je zárukou úspěchu.

   Některé hlasy, z nichž nejdůležitějším je M. N. Royův, tvrdí, že politika ve spolupráci s buržoazním nacionalismem by postupovala příliš rychle, a doporučují nazírat různé události (Indii, Čínu, Turecko, Indonésii) z různých perspektiv. Bývaly totiž považovány za stejný problém zvaný "otázka kolonií".

   Poprvé během čtvrtého sjezdu je pozornost soustřeďována na možnost revolučního procesu na africkém kontinentu, přestože "černá otázka" se týká zvláštním způsobem Spojených států.

   Zdá se, že strategie Kominterny přináší největší úspěchy v Číně. Internacionála uznává za centrální problémy "rolnickou otázku", sjednocení a nezávislost národa vzhledem k zavedení sovětů, pro které neexistují objektivně příznivé podmínky. Právě proto jsou členové strany pozváni do Kuomintangu, ústřední síly národní revoluce.

   Podobný pokus provedený v Indonésii je zmařen náboženským a konfesijním charakterem místní nacionalistické strany (Sarekat Islam), která nepřipouští zápis bojujících s dvojím průkazem strany. Komunistům se podaří rozdělit jejich řady a a založit rolnickou stranu, která podléhá jejich diktátu (Sarekat Rakjat). Navzdory moskevské podpoře Kemalova režimu je tento vůči tureckým komunistům stále krutější. Stávají se obětními beránky státních zájmů SSSR a nejisté strategie Kominterny. Pohasla naděje učinit z průmyslového Japonska opěrný bod šíření revoluce v Asii. Japonská komunistická strana se v roce 1924 pod nátlakem vlády rozštěpí na dělnická hnutí. Čína zůstane ústředním bodem komunistické expanze v Asii. Zdá se, že úzká spolupráce s Kuomintangem pokračuje i po smrti Sun Jat-sena v březnu 1925; jeho odkaz odhalí ve spojenectví s komunistickým hnutím cestu k národní emancipaci.

   Vojenský velitel Kuomintangu, Čankajšek, nepřítel spojenectví s komunisty a zastánce úplného nacionalismu, má největší vliv uvnitř hnutí, z něhož nevybíravě vyčleňuje pokrokové síly. Potlačení revolty v Šanghaji a povstaleckých hnutí v roce 1927 znamená konec spojenectví a porážku komunistické strategie.

Čína: Dlouhý pochod komunistů

V polovině roku 1934 je "rudá základna" v provincii Ťiang-si vystavena hospodářské blokádě a je obklíčena nacionalistickými Čankajškovými vojáky. Komunističtí vůdci rozhodnou o vyklizení oblasti. Jednání se Sovětským svazem jsou přerušena a muži vedení Zhu Deem, Čou Enlaiem a Mao Ce-tungem se mohou spoléhat jen na sebe.

   Je nařízeno rozbít obklíčení na jihozápadě: Čou En-lai rozkazuje oddílům řízeným Lin Biaoem a Peng Dehuaiem (28 000 mužů, vyzbrojených pouze 9 000 puškami, 30 minomety a 300 kulomety). Za jejich zády následují dvě kolony tvořené personálem "rudé základny", jen několik tisíc z nich je však schopno boje. Ti, kteří jsou na zadním voji a na křídlech, jsou

Mao Ce-tung

Mao Ce-tung je jedním ze třinácti účastníků založení Komunistické strany Číny, které se odehrálo v roce 1921. Je představitelem chu-nanské skupiny, kde studuje a je činný v odborových aktivitách, agituje a protestuje proti "warlordům" a proti Japonsku. Posléze se stěhuje do Kantonu a do Šanghaje, kde se doslova obětuje spolupráci s Kuomintangem ve snaze připravit demokratickou revoluci. V roce 1927, zatímco je šanghajská komuna tvrdě potlačena, Mao znovu přijíždí do Chu-nanu, aby zde organizoval rolníky, a téhož roku je dovedl k povstání, které skončí fiaskem. Mao se často staví do opozice k postojům vedení strany, které sleduje kroky Stalinovy spojenecké politiky či konflikt s Kuomintangskými nacionalisty, a organizuje chudé rolníky. V roce 1929 sdružuje militantní komunisty prchající od nacionalistických oddílů, které se usadily na hranicích provincie Ťiang-si a Fujianu. Zde, v okolí města Ruijinu, organizuje jednu z nejstabilnějších a opevněných "rudých základen", Sovět Ťiang-si, který potrvá až do roku 1935, konkrétně do předvečera Dlouhého pochodu. Po vítězství nad Japonci a nad Kuomintangem stojí Mao v čele Čínské lidové republiky, které zpočátku vládne po vzoru Sovětů, ale jeho politika je charakterizována jistými originálními a odlišujícími prvky, které se od 50. let stávají stále výraznějšími. V posledních letech svého života (umírá v roce 1976) Mao přispěje k vytvoření kultu své osobnosti ještě viditelnějšímu a zrovna tak nesmírnému, jako byl ten Stalinův.

vybaveni ještě skromněji. Celkem se jedná o 80 000 mužů, každý má svůj přiděl rýže a soli na dva týdny. Mezi nimi je také 35 žen, dokonce i druhá, těhotná, Maova choť a čtvrtá manželka Zhu Dea. Další byly zanechány v oblasti Ťiang-si spolu s 28 000 muži, z nichž 20 000 je raněných. Ti měli za úkol čelit nacionalistickému vojsku, jak nejdéle to bude možné.

   Útěk z Ťiang-si začíná v noci 16. října 1934. Pochod skončí o rok později, 20. října 1935, v provincii Šang-si, po 9 000 km. Komunističtí vojáci utečou od nacionalistických oddílů a obsadí a stejně rychle vyklidí městečka Chu-nan a Guangxi, kde si odpočinou.

   V lednu 1935 se ve městě Zunyi koná konference stranických lídrů s představitelem Kominterny Otto Braunem. Defenzivní politika období Ťiang-si je kritizována a za vyhovující je považována politika Mao Ce-tunga.

   Přes hory a řeky, následováni Tibeťany, dorazí bojovníci v červnu do severního Sečuanu, avšak jejich počet je o polovinu nižší. Jsou přijati dalšími 50 000 komunistických vojáků vedených Zhangem Guotaem. Mao a Zhang po dohodě rozdělí vojsko napolovic a Mao se rozhodne pokračovat dále na sever a východ směrem na Šang-si a Ningxia, zatímco Zhang se snaží postavit rudou základnu mezi Sečuanem a Xikangem.

   V říjnu, když překročili západní břeh Žluté řeky a pohoří Liupan, se Maovi muži spojí s komunistickými válečníky ze severního Šang-si. Z 80 000 mužů, kteří se vydali na cestu, jich dorazilo asi 9 000. Ti se připojili ke zbytku Zhangovy a Zhue Deovy kolony, která byla poražena nacionalisty v západní Číně.

   Jde ale o porážku, která umožní vzepětí nové moci a nové politiky.

Komunismus a fašistické diktatury

Období první pětiletky nepřinese Sovětskému svazu jen uznání, je také obdobím radikalizace komunistických stran a nárůstu přízně mládeže. Mezinárodní situace 30. let poznamenaná krizí kapitalismu a posílením fašismu vede často člověka k příklonu ke komunismu jako životní volbě. Riziko uvěznění, exilu, života v tajnosti a materiálním nedostatku se setkává s pocitem disciplinované, hierarchické a v minulosti pevně zakotvené moci.

   Ten, kdo vstoupí do komunistické strany, často tak učiní z důvodů emotivních, nikoli však z důvodů politických. Ve světě, který se radikalizuje společensky i ideologicky, také individuální rozhodnutí bývají radikálního charakteru. Mnozí přirovnávají komunismus k náboženství.

   Na přelomu 20. a 30. let Komunistická internacionála posiluje svůj integrační charakter. Kapitalistická krize a válka proti nepřátelům socialismu, která probíhá v SSSR, se smíchaly v nebezpečnou sloučeninu. Očekává se revoluční východisko a rychle pofašističtění sociální demokracie. Hovoří se o tzv. sociálním fašismu.

   V roce 1931 je diktatura proletariátu hlavním slibem Komunistické strany Německa. Dva měsíce po začátku Hitlerovy vlády, v dubnu 1933, chce Kominterna využít této události k urychlení proletářské revoluce. Odpovědnost německých komunistů za umožnění nacistického vítězství je značná, stejně jako odpovědnost Socialistické strany, demokratické i liberální formace.

Nacistická antibolševická propaganda.

   Taktika internacionály izolovala nejsilnější organizaci, ale odštěpila také italskou stranu, která je nucena přijmout předpokládaná východiska revoluce, mezi něž patří masové návraty bojovníků do Itálie.

   V roce 1929 je vyhnán Tasca (italský představitel internacionály), zakladatel strany Amedeo Bordiga, ti, kdo nesou odpovědnost za ilegální tisk, za odborové hnutí a za organizaci (Leonetti, Ravazzoli a Tresso). Gramsci je ve vězení

Antonio Gramsci

Mladý sardinský emigrant v Turíně, kde právě studuje literaturu na univerzitě, Antonio Gramsci se v roce 1913 stává členem socialistické strany a za několik let přijme funkci tajemníka města. Je okouzlen ruskou revolucí, uvědomuje si však její nedostatky a obtíže. Snaží se obrátit boje turínského proletariátu proti revoluční politice v souladu s evropským poválečným ovzduším. V roce 1919 zakládá časopis "Nový řád", který poprvé spatří světlo světa 1. května, a obhajuje existenci továrních rad jako opory italské politické strategie jak uchopit moc a zároveň jako výchovného a formujícího momentu třídního uvědomění italského proletariátu. V lednu 1921 patří mezi strůjce livornského rozdělení a účastní se založení Komunistické strany Itálie (PCI) a téměř okamžitě se stane jedním z jejích nejschopnějších a nejuznávanějších představitelů. Je veleben samotným Leninem kvůli vyslovení důvěry sovětským radám. Vítězství fašismu znesnadní strategii malé komunistické strany, které se sotva zdaří získat na svou stranu další protifašistické síly. Od roku 1924 zastává funkci poslance a zároveň je členem výkonného orgánu Komunistické internacionály. Gramsci znovu otevře boj, ve kterém se uvnitř komunistické strany pokusí porazit sektářské a nekompromisní snahy tajemníka Bordigy. Kritizoval způsob, jakým KSSS a Kominterna vedou boj proti tzv. opozici (především proti trockistické), proto je Gramsci donucen řídit stranu z vězení, do něhož je vsazen v listopadu 1926 navzdory parlamentní imunitě. V roce 1928 je odsouzen ke dvaceti letům vězení. Vězeňským pobytem je inspirován k otevřenější a odvážnější linii, než byla ta propagovaná Kominternou. Bude analýzou reality a italské společenské a kulturní historie a stane se základem pro napsání Sešitů z vězení. Během období triumfujícího stalinismu byl uvnitř strany poněkud v menšině, žil osamocen ve svých vězeňských podmínkách, proti kterým se nikdo nenamáhal zakročit. Gramsci je podmíněně propuštěn na svobodu v říjnu 1934, poté co se vzpamatoval v nemocnici z těžké podvýživy, v předvečer etiopské války, ve chvílích, kdy fašismus stále více sílí. Gramsci umírá v roce 1937 v jedné římské nemocnici.

osamocen pro ostrý odpor vedený proti straně. Počátek 30. let se odehraje ve znamení stále se šířících stávek a dělnických bojů, které vznikají z nespokojenosti s obtížnými ekonomickými a sociálními podmínkami.

   V roce 1934 se rakouští dělníci pokusí o povstání, aby zastavili Dollfussovu diktaturu, zatímco horníci se bouří proti vládě, která zrušila reformy a autonomii republiky získanou ve Španělsku o tři roky dříve.

   Evropa je z velké části pod vládou přísně fašistických nebo silně autoritářských režimů: Itálie, Německo, Maďarsko, Bulharsko, Polsko, Rumunsko. Pozdě a poté, co hrubě chybovala, se také Komunistická internacionála rozhodne změnit taktiku.

Lidové fronty

Nutnost zaujmout jednotný postoj proti fašismu vychází od obdivovatelů komunismu a sociální demokracie. Mnozí si byli vědomi katastrof, které přineslo rozdělení a rozpory na frontě. Komunistická internacionála vytuší vážnost situace a pošle rozkaz z "Lidové fronty" do Moskvy při příležitosti VII. sjezdu.

   Boj proti fašismu je nyní pro komunistické hnutí problémem číslo jedna.

   Dvě země, ve kterých si taktika "lidové fronty" získá největší úspěch, jsou Francie a Španělsko.

   Ve Francii byl vytvořen volební projekt, jehož součástí jsou komunisté, socialisté a radikálové a k nim se připojují desítky základních a odborových organizací, které přispívají ke stále více jednotné akci. 3. května 1936 je do parlamentu zvoleno 378 poslanců Lidové fronty oproti 220 poslancům pravice.

   Do čela vlády je zvolen socialista Léon Blum, jehož strana získala relativní většinu, zatímco komunisté jej podpořili zvenčí, aby zachovali větší svobodu celé události a aby příliš nevyděsili umírněné voliče. Nadšení z volebního vítězství a naděje, kterou přinesly rychlé změny v sociální a ekonomické oblasti, vyprovokují sociální nepokoje: stávková pohotovost rozšířená po celé zemi se brzy promění v generální okupaci továren. Toto vše ukazuje, jak rozšířená je účast na lidových frontách a jak spontánní je přilnutí k programu radikálních a rozhodujících změn.

   Odborové dohody ukončí tuto vlnu bojů a zajistí pracujícím nové výhody (placenou dovolenou, zkrácení pracovní doby, odborová práva...).

   Rozhodnutí radikálů vrátit se ke konzervativnímu spojenectví ukončí experiment "lidové fronty" a zažene socialisty a komunisty do opozice. Zabavování majetku je zakázáno, ale nálada v zemi se změnila: Lidová fronta přinesla Francii modernizaci, která se dlouho nedostavovala.

   Také ve Španělsku levicová aliance v únoru 1936 vítězí.

   Komunisté jsou zatím malou stranou. Španělsko je zemí rozdvojenou nejen politicky, ale také sociálně a ideologicky, a demokracie je příliš mladá a slabá na to, aby mohla být rovnocenným soupeřem předchozím autoritářským režimům. 17. července 1936 skupina generálů, mezi nimiž jsou například Franco, Mola či Sanjurjo, zahájí "pronunciamento", revoltu vojska se sídlem v Maroku a v některých západních částech země, která se snaží svrhnout legitimní španělskou vládu.

   Začíná tak občanská válka, která na tři roky potřísní španělské území krví a která skončí vítězstvím pučistů a autoritářského fašistického režimu generála Franca, jemuž se dostalo nezanedbatelné pomoci Hitlerova a Mussoliniho vojska a letectva. Zbytečné bylo úsilí vojska, které zůstalo věrné republice, i aktivní účast a strádání civilistů, dokonce i pomoc, kterou poskytli dobrovolníci ze všech částí světa.

Mezinárodní brigády

Brigády čítají asi 40 000 mužů, kteří jsou stoupenci různých ideologií, komunisté jsou ale díky pomoci Kominterny nejpočetnější a nejlépe organizovaní. Početní jsou také anarchisté a bezpartijní revolucionáři, mezi něž patří mnoho spisovatelů a umělců a z nichž někteří naleznou v boji smrt. Na rozkaz pluku Garibaldi, v němž seskupí většinu italských dobrovolníků, Carlo Rosselli vymyslí heslo "dnes ve Španělsku, zítra v Itálii". Ve španělské válce spatřoval předzvěst evropského boje proti fašismu. Občanská válka vyhrocuje tlaky a konflikty uvnitř republikánského tábora, když sovětská vojenská pomoc nabízená výměnou za španělské zlato zvýrazňuje politickou váhu malé komunistické strany na úkor ostatních revolučních skupin. V Barceloně v květnu 1937 jsou anarchisté a stoupenci POUM (Partido obrero de unificacion marxista) zničeni socialistickými a komunistickými oddíly. Muži Kominterny a agenti GPU přítomní v mezinárodních brigádách obviňují zastánce nezávislých a revolučních postojů z příklonu k fašismu. Jsou organizovány procesy sovětského typu, které přinesou mnoho mrtvých. Mezi nimi bude například bývalý ředitel internacionály Andrés Nin a anarchista Camillo Berneri, který upozornil na odpovědnost ruského konzula za barcelonské masakry. Na konci roku 1938, pod nátlakem evropských vlád, jsou mezinárodní dobrovolníci staženi z fronty. Jejich účast ale dala celému konfliktu mezinárodní rozměr otevřeného střetu mezi fašismem a antifašismem, který 2. světová válka ukázala jako neodvratný.

Studená válka

VINNICKÝ MASAKR; nacistický protisovětský plakát zobrazující rudého komisaře se schematickými židovskými rysy (motiv je patrně převzatý z caristického antisemitského časopisu Pluvium) připomíná masakr z období velké stalinské čistky 1937-38. Při pátrání po podobných masových hrobech, jaké byly odhaleny v Katyni, objevili Němci také desítky hrobů v okolí ukrajinského města Vinnycja s těly více než 9 000 obětí stalinského teroru.

V horizontu deseti let komunismus zakusí hlubokou proměnu. V srpnu 1939 dojde k podpisu dohody o vzájemné toleranci mezi SSSR a Německem. Vytvoření obrovského socialistického prostoru v bezprostředně poválečném období ve středovýchodní Evropě znamená důležitou okolnost pro samotné komunistické hnutí, pro jehož strategii je toto období dosti krušné. Rozšíření komunismu zaznamená ještě zjevnější úspěch v Asii, kde v Číně zvítězí revoluce vedená Mao Ce-tungem a v Severní Koreji a severním Vietnamu dojde k nastolení socialistických režimů.

Komunismus, který přinesla válka

V Evropě to byla válka, nikoli revoluce, co způsobilo územní rozšíření komunismu.

   Vyjma událostí v Jugoslávii byly všechny nové režimy podmíněny přítomností Rudé armády, nevznikly však jako důsledek povstání sovětského typu. V případě Asie to byla válka, která vytvořila podmínky, jež umožnily vítězství čínských komunistů.

   Výsledkem byla revoluce méně ortodoxní než ta ruská. Jednalo se o revoluci rolníků v zemi tvořené převážně rolníky, kde komunistická strana hodlá postavit svůj socialismus ne proti rolníkům, nýbrž založit ho na jejich aktivní podpoře.

   V prvních měsících války, po nacistické invazi do Polska, se komunisté nacházejí v obtížné a rozporuplné situaci. Spočívá v ospravedlňování postojů SSSR vůči zemím, které se nezapojily do konfliktu. Také se účastní odboje a aktivně bojují proti Němcům v zemích, které občas následují tragický osud Polska.

   Právě obtížné podmínky, do kterých byly Moskvou zavlečeny, donutí v mnoha případech komunistické strany zesílit svůj vliv ve vlasti a podporovat národní mobilizaci. Není málo těch, kteří se v tomto období vzdávají členství ve straně. Mezi ně patří intelektuálové aktivně se podílející na politickém dění jako např. Arthur Koestler, Paul Nizan, Leo Valiani a hlavně Willy Munzenberg, muž, který vytvořil a vedl propagandistický aparát Kominterny, který mezinárodní komunismus v průběhu 30. let proslavil.

Katyň (Rusko), duben 1943. Němci objevili v hromadných hrobech mrtvoly 4 500 důstojníků. Komise Červeného kříže došla k závěru, že je popravili Sověti na jaře 1940 (celkem se uvádí 25 000 nezvěstných). Katyň jako symbol hromadné vraždy je také symbolem lži a zapírání: polská komunistická vláda a komunisté na celém světě až do roku 1989 připisovali katyňský masakr Němcům.

   Jedna z nejparadoxnějších je právě situace Poláků, z nichž mnozí prchnou do východní části Polska, okupované SSSR na základě zmocnění tajnými klauzulemi dohody Molotov-Ribbentrop. Během operací je 15 000 Poláků zatčeno a skončí v sovětských vězeňských táborech.

   O několik měsíců později (duben-květen 1940) jsou zavražděni. Více než 4 000 mrtvol je německými oddíly objeveno v katyňském hrobě u Smolensku v roce 1943.

   V některých případech komunisté aktivně kolaborují s okupanty, v jiných končí v SSSR ve střední Asii a na Sibiři spolu s 1 500 000 polských občanů, kteří jsou odsouzeni naplnit sovětské pracovní tábory.

   Nejtragičtější byl osud mnoha německých komunistů, kteří patřili ke gestapu a byli vyhnáni do SSSR před začátkem operace Barbarossa. Po nacistické invazi do SSSR, započaté v červnu 1941, je během pár měsíců zajato 600 000 sovětských vojáků a dobyty stovky kilometrů území, což znamená rozhodující zvrat nejen ve vedení války, ale i ve vztazích mezi jednotlivými mocnostmi a  v celém osudu komunistického světa. Sovětský svaz se znenadání stane blízkým spojencem Velké Británie a Spojených států amerických v boji proti nacismu a má pomoci osvobodit Evropu od hrůzovlády založené na násilí a teroru.

Padlý rudoarmějec, operace Barbarossa. Během trvání této operace padlo celkem 3 000 000 vojáků Rudé armády, stejný počet se dostal do německého zajetí, ve kterém většina nalezla smrt (z celkových 5 000 000 zajatých rudoarmějců jich zemře přes 3 000 000, zbytek je v zuboženém stavu po "osvobození" deportován sovětskými orgány do sovětských koncentračních táborů, kde stopa po nich definitivně mizí a dodnes je jejich osud nejasný).

Oběšení sovětští partyzáni; všimněte si, jak se tváří němečtí vojáci v popředí (jeden z nich se drží za mrtvé tělo partyzána).

   Mezi rokem 1941 a 1942 je evakuováno více než 10 000 000 osob, zatímco Němci deportují 4 000 000 lidí. Aby bylo možno německému postupu čelit, je Stalin nucen upustit od budování socialismu a obrátí svou pozornost k záchraně vlasti, vyzývaje k následování příkladu Alexandra Něvského, který v roce 1242 přemohl teutonské rytíře, a ke vzoru

Margarete Buber Neumannová

V roce 1921 se zapsala mezi komunistickou mládež a od roku 1926 je členkou KPD (Komunistické strany Německa). V roce 1932 spolu s manželem Heinzem Neumannem, předákem strany, odjíždí do SSSR. On se stane obětí čistek Velkého teroru a je zatčen v roce 1937. O několik měsíců později také Margarete končí na Sibiři, kde stráví dva roky pobytem v různých sovětských táborech a vězeních. V roce 1940 je mezi německými komunisty, kteří jsou v Brest-Litevsku, na hranicích mezi Polskem zabraným Německem a částí okupovanou SSSR, vydáni úředníky NKVD mužům SS, kteří ji zavřou do lágru v Ravensbrücku. Po válce se rozhodne odsoudit sovětský koncentrační systém, utrpení poznané také vězni nacistických lágrů. Její výpovědi, ač v soukromí byly mnohými komunisty považovány za pravdivé, budou oficiálně označeny za protikomunistické propagandistické výmysly.

generála Kutuzova, který porazil Napoleona. V listopadu 1942 je ze Stalingradu, který si Němci vybrali za výchozí bod ovládnutí oblasti Kavkazu a Volhy, započata mohutná vojenská protiofenziva, která zamíchá kartami všech hráčů evropské války.

   Kmotrem sovětského vítězství ve Stalingradu se stává ruské partyzánské hnutí, které zaměstná 22 německých divizí a připraví stovky sabotážních akcí na železnicích a silnicích.

Civilní uprchlíci ze Stalingradu.

Ostatky mrtvých německých vojáků u Stalingradu.

Odboj ozbrojeného lidu

Pro ozbrojený odboj proti Němcům v okupovaných zemích je výsledek bitvy o Stalingrad silným impulsem. Stalingrad se stane symbolem a jeho mýtus okouzlí tisíce mladých ze všech částí Evropy. V mnoha zemích je přítomnost komunistů v odboji většinová, organizovanější a disciplinovaná, schopná se rozšiřovat a udržovat stabilní pouta mezi různými válečnými uskupeními.

   Brigáda Garibaldi v Itálii, Franc-Tireurs ve Francii, Elas v Řecku a Vojsko osvobození v Jugoslávii jsou plody komunistických organizací, které se staví do čela odboje jižní Evropy.

   V průběhu této tragické i heroické zkušenosti se nová generace aktivně podílí na politickém dění a v komunismu nalézá pragmatické i idealistické řešení potřeby radikálně přetavit odboj. Jde o tisíce mladých s různými zkušenostmi. Někteří vyrostli v nejistých demokratických režimech 30. let, jiní v režimech fašistických a autoritářských. Ale všichni společně zažili strach a bolest prvních let války. Mají chuť, naději a odvahu, které je posilují v odboji pro následující roky.

   Z této generace se rekrutují budoucí vládnoucí skupiny, jež pomalu převezmou místa těch, kteří se vrátí z exilu často stráveném v SSSR. Budou stát u zrodu nových komunistických stran ve 40. až 60. letech. Zcela odlišná je situace západoevropských zemí. Odbojová hnutí vedená komunisty usilují o národní nezávislost různých států, například těch balkánských, osvobozených Rudou armádou nebo angloamerickými vojsky.

   Všude se odboj vyznačuje silným smyslem pro vlastenecký boj za nezávislost, se snahou třídně orientovat a radikálně přeměnit společnost a politiku, které dovolily nastolení nacistické totality a katastrofu jménem 2. světová válka. K těmto charakteristikám se často připojuje nálada občanské války, která se chce vypořádat s těmi, kdo nesou odpovědnost za fašistické a autoritářské režimy a kolaboranty. Komunistický svět reprezentovaný Stalinem není již světem rozporuplným,

Poprava partyzánů ve Francii nebo Jugoslávii.

složitým a konfliktním, jakým byl v prvních letech Třetí internacionály, je kompaktním, koherentním, ukázněným a silným tvorem, který budí dojem mocnosti předurčené k rozepětí svých křídel.

   Mýtus o sovětské moci je jedním z důvodů přilnutí ke komunismu a jedním z prvků sebeuvědomnění nových členů. Je ale také novou komunistickou generací vnímám jako klíč ke svobodě a k demokracii. Všechno jsou to hluboké a upřímné entity. Kdokoli vstoupí do války, tato jeho volba bude doprovázena krizí a nejistotami.

Socialistický tábor

Dohody mezi "třemi velikány" (Churchillem, Rooseveltem a Stalinem) vyvrcholily Jaltskou konferencí v roce 1945, kde bylo navrženo rozdělení "sfér vlivu", což nutně neznamenalo konec spojenectví.

   Konec války se ale rychle rozplývá do zvětšujících se rozporů, které v letech 1946-47 započnou "studenou válku", konflikt převážně ideologický a propagandistický, doprovázený politickou neústupností a vynakládáním prostředků na nákup zbraní a zpětně hrozbou války.

   Dvě vítězné mocnosti, SSSR a USA, posílí svůj vliv ve spřátelených zemích, které jim laskavě přenechají možnost mezinárodní nadvlády a možnost stát se světovou velmocí.

   Aby tak mohly učinit, potřebují co nejcelistvější a disciplinovanou společnost. Pro státy východní Evropy osvobozené Rudou armádou, v jejichž koaličních vládách mají komunisté důležitou pozici, problém nespočívá jen v politické a vojenské reorganizaci, ale také v hluboké proměně hospodářské a sociální.

   Stalin, který vytvořil "záruky jistoty", geopolitické uskupení, které by zamezilo možnému opakování útoku ze strany Německa (jako v případě 1. a 2. světové války), a tedy centrální bod sovětské mezinárodní politiky, přechází rychle od úvahy o spřátelených "neutrálních" státech k nápadu integrovat státy podřízené a přizpůsobující se sovětskému vzoru.

   Během několika málo měsíců ve středovýchodní Evropě (Maďarsku, Československu, Polsku, Bulharsku a Rumunsku) koaliční vlády vystřídají vlády jedné strany. Komunistická diktatura zakáže demokratické zákony a stát znovu buduje instituce a hospodářství (agrární reforma, kolektivizace venkova, centralizované plánování) po vzoru sovětské meziválečné zkušenosti.

ZRADA A SABOTÁŽ; Tajemník komunistické strany Rudolf Slánský v Praze. Je zatčen v roce 1951 a popraven, ospravedlněn o 12 let později.

   V Jugoslávii a Albánii, osvobozených bez vnějších zásahů, komunisté rovnou přecházejí k moci. Proces budování socialismu se odehraje autoritářským způsobem, ale za větší nezávislosti na SSSR. V září 1947 vnik Kominformy (Úřadu pro informace, do něhož se zapojí komunistické strany z osmí zemí a jenž ovládají komunistické strany Francie a Itálie) potvrzuje vytvoření sovětského bloku a stále užší kontrolu, kterou si Moskva hodlá udržet nad mezinárodním komunistickým hnutím. O rok později, v červnu 1948, je Jugoslávie v důsledku konfliktu mezi Stalinem a Titem ze sovětského bloku vyškrtnuta. Tímto započne nové období omezování svobod "lidových demokracií".

   Uvnitř socialistického tábora mizí jakákoli naděje na autonomii vzhledem k Moskvě.

Varšavská smlouva

Byla podepsána 14. května 1955. Byla to smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci uzavřená mezi Sovětským svazem, Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, Polskem a Rumunskem. Vznikla jako formální odpověď na začlenění Německé spolkové republiky do NATO. Ve skutečnosti zajišťuje SSSR vládu nad socialistickým táborem a vytváří disciplinovanější a účinnější spojenectví proti NATO v politicko-diplomatickém a válečném konfliktu, tady ve studené válce. Varšavská smlouva byla také vytvořena za účelem sebeobrany proti vnějším agresorům a byla vedena ministry obrany členských zemí. Smlouva je závazná na 20 let a poté je automaticky obnovena a platí dalších 10 let. Koncem 50. let se urychluje proces začleňování vojsk členských zemí pod sovětské velení, které si může zásluhou smlouvy držet své oddíly na národním území lidových demokracií. Začátkem 60. let jsou vojska Varšavské smlouvy modernizována a zejména je kladen zřetel na obnovu obrněných jednotek. Jsou zavedeny tanky T-54 a T-55 s poloautomatickými kanony, řízené střely s krátkou dráhou doletu a stíhačky Mig-21. Nové přerozdělení pěchoty a rozdělení motorizovaných jednotek posílí ofenzivní výkon i vojenské schopnosti Smlouvy. Moskevská kontrola vojenského aparátu Varšavského paktu vyvrcholí invazí do Československa v roce 1968. Po krvavém potlačení Pražského jara je rozhodnuto, aby se vyšlo vstříc požadavkům členských zemí po zrovnoprávnění, o formálním uznání Výboru ministrů obrany a Vojenské rady a také o přidružení nesovětských důstojníků k velení Sovětského svazu.

Praha, srpen 1968. Sovětská invaze vyvolává vzpomínku na jiný vpád. Pražanům tato nová okupace připomíná vpád hitlerovských vojsk v březnu 1939. Zdraví sovětské vojáky hitlerovským pozdravem.

   Vůdci, kteří řídili odboj proti nacismu, jsou nahrazeni důvěryhodnějšími muži politického aparátu, kteří déle pobývali v SSSR a mají úzké vazby přímo na Stalina a na tajnou policii SSSR.

   Právě ta se nechala přesvědčit k vedení nové vlny represí, které po potrestání toho, kdo je označen za nepřítele socialismu, obrací svou pozornost proti samotným komunistům, z nichž jistá část je obviněna ze sabotáže či ze zrady. Zatímco hospodaření lidových demokracií je podřízeno hospodaření SSSR, období odpovídající posledním rokům Stalinovy vlády (1949-53) je poznamenáno novým řáděním teroru, vymyšlenými spiknutími, zfalšovanými procesy, veřejnými popravami a masovým využíváním koncentračních táborů.

Čínská revoluce

1. října 1949 vzniká Čínská lidová republika, stát, v jehož čele stojí silná komunistická strana čítající 4 000 000 členů, jejichž počet v 50. letech vzroste na 6 000 000. Po kapitulaci Japonska v Číně převažují nacionalistické síly (4 000 000 ozbrojených mužů proti 1 000 000 komunistů). Největší lidovou radikalizaci Maových oddílů, korupci Čankajškovy vlády a aroganci jeho vojáků obracejí strategické schopnosti komunistických velitelů v jejich prospěch. Celou zemi si podmaní

Tito

V roce 1920 se Josif Broz zvaný Tito stává členem Komunistické strany Jugoslávie a později členem ústředního výboru a tajemníkem chorvatské sekce. Po několika letech věznění odjíždí do SSSR, kde přežije čistky, které zasáhnou asi 1 000 jugoslávských komunistů. Stává se tajemníkem strany, kterou se snaží po návratu do vlasti přetvořit. V utajení organizuje boj proti italsko-německé invazi jménem jednoty jugoslávských národů. Partyzánské oddíly se po 8. září zmocní italských zbraní a postupně osvobozují některé zóny. Na konferenci v Teheránu je přiznán Titovým mužům status spojeneckého svazu. V té době Tito sestavuje prozatímní revoluční vládu. V květnu 1945 Tito donutí Němce ke kapitulaci a obsadí Terst. Potom se Tito plně věnuje budování nového jugoslávského státu, který je založen na bázi federativních republik a na rovných právech pro všechen lid a pro všechny národnosti. Tvůrce největší balkánské federace se brzy dostává do konfliktu se Stalinem, jelikož nepřijímá jeho koloniální návrhy. Vyhnání z Kominformu dovoluje Titovi využít západní pomoci, aniž by nedodržel slib nastolit socialistické hospodářství (i když jde o originální způsob spočívající v důrazu na individuálním vlastnění půdy) a budovat autoritářský stát pod komunistickou diktaturou. Patřil mezi vůdce neangažovaných zemí, stál v čele dekolonizačního procesu a snažil se dodržet své přání nastolit alternativní komunismus, odlišující se od moskevského, a to i po opětovném usmíření se SSSR v roce 1955.

svými účinnými a vítěznými kampaněmi. Agrární reforma přerozdělí zhruba 60 % populace 40 % obdělávané půdy. Je to nejdůležitější reforma doprovázená zastavením inflace, začátek hospodářského rozmachu a budování státu, ve kterém bude zákon a pořádek v budoucnu přísně dodržován. Masové kampaně zaměřené na témata, jakými jsou např. hrozba a souhlas, tlak na dobrovolný vstup do strany, pronásledování toho, kdo nepodlehne, se obrací proti cizincům, protirevolucionářům, nešvarům, které ohrožují stranu (korupce, byrokracie), a těm, kteří podporují buržoazii. Čínský komunismus jen částečně napodobuje vzor komunismu, který se ujal v Sovětském svazu. Struktura hospodářství prakticky vyplývá ze skutečnosti, že vládne jediná strana, ale pozornost věnovaná venkovskému světu, důraz na různé podoby dobrovolnictví a práci v kolektivu je jedním z evidentních prostředků totality, které používá pedagogika nátlaku. Trvání na různých formách politické výchovy (masové rituály, povinnost sebekritiky, opakované kontroly) využívá snahy ospravedlnit moc a hierarchickou strukturu společnosti zaměňujíc konfuciánský kult s marxisticko-leninskou tradicí. Obsazení Tibetu v říjnu 1950 a přetrvávající hrozba obsazení Tchaj-wanu, velkého ostrova, na který se odstěhoval Čankajšek se svou nacionalistickou vládou, znázorňují, jak se mezinárodní rovnováha na Dálném Východě vítězstvím čínské revoluce hluboce proměnila. Začlenění lidové Číny do sovětského bloku je zčásti předmětné (technická a hospodářská pomoc, vojenský ochranný deštník pro případ přímého i nepřímého útoku ze Západu) a zčásti je nutným společným jmenovatelem komunistické ideologie. Spojenecká smlouva je podepsána v únoru 1950 a zaručuje Číně ochranu před americkými a japonskými útoky a přiznává SSSR roli vládce komunistického světa. O několik měsíců později je rozpoutána korejská válka a dochází k přímé konfrontaci čínských a amerických vojáků, i když ke střetu obou států nedojde. Konflikt, který byl započat severokorejským komunistickým režimem 25. června 1950, přinese kruté boje, jež vyvrcholí obsazením Pchjong-jangu, hlavního města Severní Koreje. 700 čínských dobrovolníků je zajato Američany před 38. rovnoběžkou, která bude prohlášena za hranici mezi oběma Koreami příměřím podepsaným v roce 1953.

   Čína se zdá být ještě více odloučena od Západu a zcela začleněna do sovětského bloku. Ale vytvoření komunistického režimu ve státě, který čítá téměř 600 000 000 obyvatel, nemůže zanechat rovnováhu mezi dvěma světovými mocnostmi nezměněnou.

"Obojakost"

Termín používaný k popisu politiky západních komunistických stran a zejména té italské. Tato politika je rozdělena mezi oddanost SSSR a povinnou věrnost vyjadřovanou demokraticko-republikánskému státu. Obojakost byla mnohokrát požadována samotným komunistickým vedením. Měli si její zásluhou ve světle konkrétních poválečných historických podmínek uvědomit, jak rozporuplná je jejich politika. Z pohledu kritiků obojakost znamenala především účelový příklon k demokracii a k republice oproti upřímnějšímu sovětskému modelu. Pokud se týká PCI, ačkoli demokracie jistě nebyla jednou z absolutních hodnot, na kterých si strana vystavěla svou identitu, přilnutí a věrnost republikánskému politickému systému a jeho institucím byly hluboké a upřímné. Pravděpodobně proto, že byly zakotveny v protifašistické ideologii, která vytvářela terén inspirovaný ústavou, sdílený s dalšími silami bojujícími proti diktatuře. "Obrana" demokracie tak může žít vedle "kritiky" demokracie jménem sovětské hypotézy, která se většině obyvatel zdála být nadřazena té demokratické a parlamentní v termínech svobody a rovnosti. V 70. letech se tato koncepce dostává do krize. V 80. letech komunisté požadují především demokracii parlamentních institucí.

Studená válka

V západní Evropě, kde se komunistické strany nacházejí v opozici, je studená válka pociťována spíše na poli politickém a ideologickém, než na poli hospodářském. Komunistické strany, které byly vyloučeny z koaličních vlád (v Belgii, ve Francii a v Itálii), musí čelit široké protiofenzivě. Hospodářská rozhodnutí byla ovlivňována Marshallovým plánem (americká pomoc Evropě, která přispěje k jejímu znovuzrození, posílí hospodářskou nadvládu Spojených států) a přinášejí s sebou větší využívání dělníků v továrně, odpor vlastníků půdy vůči každé podobě agrární reformy. Odborové boje a protestní dělnická hnutí jsou policií ostře potlačeny.

   Ve Francii a v Itálii, kde se nacházejí dvě nejsilnější západoevropské komunistické strany, dojde k ostrým společenským a politickým střetům. Během předvolebních kampaní protikomunistická propaganda vykreslí možný úspěch levice jako zradu Západu, křesťanství a svobody. Omezení osobních a politických práv pro komunisty a nebo pro toho, kdo s nimi jen sympatizuje, je uzákoněno ve Spojených státech a v Západním Německu.

   Komunistické strany přirozeně podpoří jakoukoli akci SSSR v Evropě. Organizují kampaně "míru", jak radí Moskva, za nepřítele míru je považován každý, kdo kritizuje USA i SSSR.

   Disciplína uvnitř komunistických organizací je velmi přísná. Kdo neuzná kriminalitu Tita a jugoslávských komunistů, brání svobodu uměleckého projevu a odmítá se účastnit mnohých směšných urážek Stalina, je na nejlepší cestě být ze strany vyloučen.

   Komunismus se stane pro bojující nejen politickým a ideologickým východiskem, ale i životním stylem a modelem chování. Komunistická kultura zahrnuje obranu etických hodnot spravedlnosti a stejnosti. Snaží se naznačit, co si vybrat v oblasti oblékání, četby, sexu, jak se chovat při demonstracích a o svátcích.

McCarthysmus

Antikomunismus, který charakterizuje vnitřní politiku Spojených států v prvním období studené války, nachází svůj symbol v letech 1950-1954 v osobě senátora Joea McCarthyho (na fotografii vlevo). V únoru 1950 se proslavil svými obviněními namířenými proti vládě, která nezamezila průniku komunistických špionů do státní administrativy. McCarthymu se nikdy nepodaří dokázat a ani blíže specifikovat body obžaloby, ty se přesto stanou důvodem propagandistické kampaně velkého rozsahu, vedené bezohledně a za pomoci sdělovacích prostředků. McCarthy zveličoval a vytvářel rozšířený pocit strachu z komunismu. Maovo čínské vítězství a výbuch první sovětské atomové bomby (obě události se odehrály v roce 1949) způsobily jeho nárůst po dvou letech studené války. Podle McCarthyho jsou za průnik komunistů do Spojených států zodpovědní muži Rooseveltovy administrativy, demokraté příliš vnímaví k občanským právům, všichni ti, kdo mysleli v době války vážně spojenectví se SSSR. "Odmaskovávací" kampaně vedené McCarthym byly zaměřeny na nejrůznější prostředí (svět kultury, univerzity, školství, odborové a politické prostředí, církev) a nakonec se obracejí k establishmentu a dokonce k vojenským špičkám. McCarthyho protikomunistická paranoia, doprovázená surovou a netolerantní politikou, dorazila ke svému konci. Odvážná intervence několika žurnalistů a odhodlanost prezidenta Eisenhowera učinily přítrž McCarthyho kariéře. Termín "mccarthysmus", poprvé použitý satirickým výtvarníkem, od té doby zůstává připomínkou krušného období studené války: protikomunistické hysterie, která přiměje Spojené státy poprvé za celou dobu jejich existence omezit svůj svobodný prostor.