13. KAPITOLA: NÁSLEDNÉ OBDOBÍ

 

Žito začíná zrát

ale - a vstávají mu vlasy - 

nemnozí přežili

a dožili se nové úrody.

Až do svítání nemůže usnout...

Pak se přiblíží jeho matka

a zarmouceně řekne:

"Synku, je na čase vstát,

nad polem vyšlo slunce.

Nemůžeme pokojně ležet v hrobě,

my mrtví nemůžeme spočinout.

Kdo se postará o drahocenné klasy

na polích, můj milý synu?"

Mykola Rudenko, Kříž, 1976

 

   Zjara je ukrajinský venkov divokou změtí třešňových květů, tulipánových okvětních lístků, rašící trávy a černého bláta. Pouhou hodinu jízdy od Kyjeva se vesnice zdají příliš provinciální, než aby mohly mít za sebou zážitek významných historických událostí. Cesty jsou poďobané loužemi, některé z chatrných chalup mají dosud doškové střechy. Každý dům má zeleninovou zahradu, u mnohých jsou úly, kurníky a zahradní kůlny plné nářadí.

   A přece to bylo na jaře, a právě na tomhle provinciálním venkově, kdy a kde ve ´33 roce vyvrcholil hladomor. I dnes je tam ona historie přítomna, když se po ní člověk rozhlédne - v širých polích, jež kdysi patřila kolchozům, na zarostlých hřbitovech a v pomnících postavených po rozpuštění Sovětského svazu. Zrovna na okraji vesnice Kodaky, v místě, kde domy přecházejí v rozhlehlou pláň, vztyčili místní kus černého kamene. Ten má uprostřed vytesaný otvor ve tvaru kříže a věnování: "Na památku obětí holodomoru." V Hrebinkách je vyvýšenina na kraji obce - hromadný hrob, kde byly ve ´33 pochovány oběti hladomoru, pak zapomenuty a potom znovu objeveny - nyní obklopena cihlovou zdí a od roku 1990 označena prostým křížem.

   V obci Barachty se památník hladomoru nedá přehlédnout, ježto ho tvoří socha truchlící matky v nadživotní velikosti klečící vedle kříže a je umístěn na nápadném místě na křižovatce uprostřed vsi. Seznam obětí vytesaný do černé žuly za sochou mnohé odhaluje a mnohé skrývá. Příjmení se opakují, z čehož je vidět, že hladomor vyhubil celé rodiny, ale často chybějí křesní jména, poněvadž se špatně vedly záznamy:

 

   Bondar, Overko

   Bondar, Josip

   Bondar, Marija

   Bondar, dvě děti

 

   Scházející jména ukazují na hlubší problém. I za příznivějších okolností by bylo těžké pořídit přesné zápisy o velkém počtu mužů a žen, kteří zemřeli na silnicích, nádražích nebo kyjevských ulicích. Okresní a obvodní matrikáři by jen stěží dokázali zaznamenat každého, kdo se stěhoval nebo prchal, ale i každé dítě, které nějakým zázrakem přežilo ve vzdáleném sirotčinci. Režim však tyto obtíže dále zkomplikoval. V roce 1933 se sice statistika úmrtnosti vedla tak pečlivě, jak to bylo možné, ale úřady později, jak objasní následující kapitola, úmrtní záznamy měnily, aby utajily počet osob zemřelých vyhladověním, a v roce 1937 zrušily celé sčítání lidu kvůli tomu, co by z něj vyplývalo.

   Ze všech těchto důvodů se v minulosti odhady počtu zemřelých zásadně rozcházely a sahaly od pár desítek tisíc přes dva miliony či sedm milionů až po deset milionů. V nedávných letech se ale tým ukrajinských demografů znovu podíval na čísla, která se tehdy vyplňovala do výkazů na okresní a oblastní úrovni a odesílala do Charkova a Moskvy, a předložil lepší odpovědi s argumentem, že "v úmrtních listech došlo k jistému falšování příčin smrti, ale počet skonů zkreslován nebyl". Autoři výzkumu se snažili zjistit spolehlivé počty "nadbytečných úmrtí", což znamenalo množství lidí zemřelých nad očekávaný průměr. Zkoumali také "ztracené porody" neboli počet narození, k nimž kvůli hladomoru nedošlo, ve srovnání s tím, jaký by se jinak dal předpokládat. Díky jejich práci se nyní dospívá ke shodě kolem dvou čísel: 3,9 milionu nadbytečných úmrtí neboli přímých ztrát a 0,6 milionu ztracených porodů, tedy nepřímých ztrát. Tím se celkové číslo chybějících Ukrajinců dostává na 4,5 milionu. Tyto údaje zahrnují všechny oběti, ať zemřely kdekoli - na okraji cesty, ve vězení, v sirotčinci -, a jsou založeny na počtu lidí na Ukrajině před hladomorem a po něm.

   Republika měla v té době asi 31 milionů obyvatel. Přímé ztráty činily zhruba 13 % z tohoto množství. K naprosté většině smrtelných případů došlo na venkově: z 3,9 milionu nadbytečných úmrtí se 3,5 milionu vztahovalo na venkovany a 400 000 na obyvatele měst. Přes 90 % úmrtí nastalo v roce 1933 a z nich většina v jeho první polovině, přičemž nejvyšší počty postižených připadaly na květen, červen a červenec.

   V těchto údajích se však ukrývají i další příběhy. Jedním z nich je to, že statistika ukazuje v letech 1932-34 prudký a nápadný pokles délky života u široké škály skupin obyvatelstva. Před rokem 1932 měli muži ve městech při narození očekávanou délku dožití 40-46 let a městské ženy 47-52 let. U venkovanů činil tento údaj 42-44 roky a u venkovanek 45-48 roků. Na rozdíl od toho měli ukrajinští muži narození v roce 1932, ať ve městě nebo na venkově, průměrnou předpokládanou délku života přibližně 30 let. Ženy v tom roce narozené mohly očekávat, že v průměru zůstanou živy do 40 let. U osob narozených v roce 1933 byla tato čísla ještě pochmurnější. Děti ženského pohlaví narozené tehdy na Ukrajině se průměrně mohly dožít 8 let, děti mužského pohlaví mohly očekávat průměrný věk 5-6 let. Takto extrémně nízká statistická čísla jsou zcela jednoduše odrazem velmi vysoké úmrtnosti dětí v onom roce.

   Nové statistické metody také leccos odhalují, když jsou uplatněny na Rusko. Svědčí o tom, že hladomor se celkově Ruska dotkl mnohem méně než Ukrajiny, neboť na ruském venkově bylo vcelku vzato 3 % "nadbytečných úmrtí" ve srovnání se 14,9 % na venkově ukrajinském. Stejnými projevy hladomoru jako na Ukrajině bylo v Rusku zasaženo jen velmi málo regionů - německá část Povolží, Saratovská oblast, Krasnodarský kraj a severní Kavkaz měly v první polovině roku 1933 hodně vysokou mortalitu, což odpovídalo politickým rozhodnutím učiněným v oné zimě. Avšak i v těchto případech byly celkové počty "nadbytečných úmrtí" nižší, než jaké byly zaznamenány v nejhůře postižených oblastech Ukrajiny.

   Všeobecná statistika nemůže odhalit vše. Ukrývají se v ní například příběhy konkrétních skupin na Ukrajině, o nichž se nevedly oddělené záznamy. Ze zpráv o jednotlivých případech například vyplývá, že zatímco komunita etnických Němců těžce strádala na Ukrajině zrovna jako v Povolží, někteří její příslušníci přece jen z německých zdrojů dostávali potravinovou i jinou pomoc. Andor Hencke, německý konzul v Kyjevě v letech 1933-36, věnoval během prvních měsíců pobytu na Ukrajině většinu času snahám dodávat německé menšině potraviny, a to i přesto, že "stranické orgány a státní instituce v zásadě nejsou kampani příznivě nakloněny". Radil ukrajinským Němcům, ať se chovají diskrétně a zdrží se návštěv na konzulátu, aby nevzbuzovali pozornost, avšak komunikoval s nimi poštou. Stejně tak, jak jsme už viděli, existují jednotlivé případy ukazující, že ve větších počtech přežívali venkovští Židé, poněvadž ve své většině nebyli rolníci, a tudíž nebyli vystaveni ani rozkulačování, ani kolektivizaci. Židé, Němci a Poláci měli i další výhodu. Nepohlíželo se na ně jako na příslušníky ukrajinského národního hnutí, a proto se nestali konkrétním cílem vlny represí ve ´32 a ´33 roce, pronásledování na tyto skupiny ovšem dopadlo později.

   Statistické údaje dávají rovněž nahlédnout do nečekaných rozdílů mezi hladovějícími ukrajinskými regiony. V minulosti - když se vrátíme do 19. století a snad i dále - postihovala sucha a hladomory vždy nejtíživěji jižní a východní stepní kraje země, jelikož byly nejvíce závislé na obilí. Tak tomu nepochybně bylo také v letech 1921 a 1923 i za menšího hladomoru v roce 1928. Totéž platí i o poválečném hladu v roce 1946-47. Ale v období 1932-33 se nejvyšší úmrtnost vyskytla v Kyjevské a Charkovské oblasti, kde zemědělci tradičně pěstovali širší paletu plodin včetně řepy, brambor a dalších rostlinářských produktů a kde v historii docházelo k hladomorům zřídka. Na Kyjevsku byla ve ´32 a ´33 roce úmrtnost 23 % nad úrovní, jaké by byla dosáhla, kdyby nebylo holodomoru, a na Charkovsku činil rozdíl 24 %. Kolem Vinnyce a v Moldavské "autonomní" oblasti to bylo 13 %, v dněpropetrovském a oděském regionu dosáhl rozdíl 13, respektive 14 %. V Doněcké oblasti, na rozdíl od předchozích, byla úmrtnost v roce hladomoru vyšší jen o 9 %.

   K vysvětlení těchto variací mezi regiony nabídli demografové celou řadu teorií a přinejmenším ve třech výjimečných případech se došlo k přijatelnému závěru. Teoreticky vzato měli mít rolníci žijící v lesnatých krajinách větší přístup k houbám, drobné zvěři a dalším zdrojům potravy. Tento faktor životního prostředí snad vysvětluje, proč Černigovská oblast na severu Ukrajiny utrpěla méně než mnohé další části republiky. Nedokáže však vysvětlit vysokou úmrtnost v Charkovské a Kyjevské oblasti, které se nalézaly ve smíšené lesostepní krajině a měly i své zalesněné a bažinaté okrsky.

   Také blízkost státních hranic mohla mít vliv na úmrtnost, která byla vskutku nižší na Vinnycku a v Moldavsku, v oblastech ležících na pomezí Polska a Rumunska, ale také v nejzápadnějších okresech kyjevského regionu. Místní úřady na těchto územích se obávaly pašování, nespokojenosti a vzbouřeneckých nálad pronikajících ze zahraničí a zřejmě váhaly nad uplatňováním politických postupů se stejným stupněm krutosti. Rolníci žijící v těchto krajích snad měli také možnost opatřovat si potravu prostřednictvím směnného obchodu a přeshraničních kontaktů, od příbuzných, kteří bydleli hned na druhé straně.

   Podobně se jako zvláštní případ jeví také Doněcká oblast. Jelikož, jak jsme si už řekli, byl tento region kvůli svému zprůmyslnění jako jeden z nemnoha na Ukrajině režimem zařazen do "přednostní" kategorie, přidělovalo se tamním dělníkům více potravin. Tak se zřejmě dostávalo větší množství jídla - relativně vzato - i na okolní venkov, snad prostřednictvím rodinných vazeb na velká města. Blízkost průmyslu také znamenala, že pro venkovany z okolí bylo snazší prchat z hladovějících vesnic a zařazovat se mezi proletariát v dolech a továrnách.

   Nejpozoruhodnější však je rozdíl, který zůstává mezi Kyjevskem a Charkovskem, jež utrpěly velmi vysoké přímé ztráty, a okolím Dněpropetrovska a Oděsy, kde byla jejich úroveň poměrně nízká. Vypadá to, že nejlépe se nesouměrnost dá vysvětlit politicky: jak v letech 1918-20, tak v období 1930-31 zažily Kyjevská a Charkovská oblast nejsilnější politický odpor, nejprve proti bolševikům a pak proti kolektivizaci. V těchto krajinách se odehrál největší počet "teroristických incidentů", a stejně tak zásahů tajné policie. Andrea Graziosi argumentuje, že "zásadní zeměpisné, ideologické a dokonce osobní a ´rodinné´ návaznosti mezi na rolnících založenými sociálními a národnostními revoltami v letech 1918-20 a vzpourami proti rozkulačovacím rekvizicím a kolektivizaci v údobí 1930-31 byly nejsilnější na územích, kde pak hladomor dosáhl svých nejstrašnějších vrcholů".

   I když tato korelace není exaktní - na jihovýchodní Ukrajině byli mezi jiným velmi aktivní Machnovi lidé -, je pravda, že ony dvě oblasti, přiléhající ke dvěma kulturně nejvýznačnějším městům země, měly mnoho vazeb na národnostní hnutí. To by mohlo vysvětlovat, proč tu represe byly nejkrutější, potravinová pomoc nejméně dostupná a úmrtnost nejvyšší.

   Jinak řečeno, regiony "běžně" nejvíce postihované suchem a hladem byly v letech 1932-33 zasaženy srovnatelně méně, poněvadž hladomor v těchto rocích nebyl "běžným" hladomorem. Byl to hladomor politický, rozpoutaný za jasným účelem oslabení rolnického odporu a tím i národní identity. A v tom uspěl.

   Ukrajinské hladovění dosáhlo vrcholu na jaře 1933. Úmrtnost stoupla v lednu a pak se po celé jaro nadále zvyšovala. Jenomže tragédie, místo aby v létě naráz skončila, jen zvolna ochabovala. "Nadbytečná úmrtí" pokračovala po zbytek roku 1933, a pak i v roce 1934.

   V květnu režim konečně schválil podstatnou potravinovou pomoc pro Ukrajinu - samozřejmě ze zemědělských produktů původně odebraných samotným rolníkům -, ovšem ta byla zacílena především na pohraniční regiony (kde vládla největší obava z vnějšího ovlivnění) a na oblasti, kde nebylo dost zdravých lidí pro sklizeň úrody.

   Sklizeň, když k ní nakonec došlo, také udělala své. Na venkov byli spěšně vysláni studenti, dělníci a další lidé, aby nahradili ztracenou pracovní sílu, a jak po vsích, tak ve městech začalo být k mání více jídla. V souladu s výnosem vydaným v lednu Radou lidových komisařů vymahači zrna teoreticky zastavili rekvizice. Od jara měli požadovat daň - jisté procento ze sklizně -, ne fixní množství obilí vycházející z plánu vyprodukovaného v Moskvě. V praxi se toto pravidlo uplatňovalo nestejně. Na některých místech byli zemědělci zdaňováni, ale jinde pokračovalo zabavování.

   V květnu ústřední výbor a ukrajinská vláda také vydaly společnou směrnici o "zastavení hromadného odchodu rolníků, omezení množství zatčení a snížení počtu věznic". Tento tajný dekret, který obdrželi všichni straničtí funkcionáři stejně jako OGPU, soudy a prokuratury, byl odrazem rozhodnutí "obecně ustoupit od používání hromadného vystěhovávání a ostrých forem represe na venkově" a zavést tam méně tvrdý režim. K této změně byly pragmatické důvody, protože v době vydání výnosu bylo po celém Sovětském svazu ve vazbě 800 000 lidí, věznice a tábory praskaly ve švech a stát situaci sotva zvládal. Navíc režim uznával, že bude potřebovat pracovní síly pro sklizeň. Dekret však také signalizoval konec surového zacházení s vesničany, a tím i politiky zabavování potravin.

   Stejně jako v předchozích letech nastala koncem léta 1933 výkupní kampaň. Podobně jako dříve při ní i tentokrát docházelo k nesplnění plánu, ale ve ´33 se o tom mluvilo daleko zdrženlivěji než v minulosti. V říjnu napsal první tajemník Komunistické strany Ukrajiny Stanislav Kosior Stalinovi a pochválil podzimní sklizeň, která, jak se vyjádřil, znamenala "zlepšení" oproti těm předcházejícím. Připustil však, že jsou i nadále "problémy". Dosud nedochází k předpokládaným výnosům. Požádal také o snížení plánu výkupu zrna pro Ukrajinu.

   Sovětské politbyro 18. října tuto žádost schválilo. Příspěvek požadovaný po Ukrajině pro rok 1934 byl snížen o 415 000 tun. Pár týdnů nato se Kosior a Pavlo Postyšev, bývalý stranický šéf v Charkově a Stalinův důvěrník na Ukrajině, se sovětským vůdcem setkali - tentokrát v přepychovém prostředí jeho speciálního železničního vagonu -, a ten potvrdil další redukci množství vyžadovaného od republiky o dalších 500 000 tun. Sice se od ní nadále očekávala obrovská dodávka zrna, ale byla to významná změna.

   S ohledem na tyto úlevy obměnili svůj tón také ukrajinští komunisté. Přestali kritizovat tvrdý rekviziční postup. Místo toho se v řadě projevů a článků postavili za sovětskou válku proti "nacionalismu", moru, jemuž vedení nyní kladlo za vinu veškeré "přehmaty" ve venkovské politice. Kosior listopadovému plénu sdělil, že "v některých republikách SSSR, a zejména na Ukrajině, vedl zoufalý odpor kulaků proti naší vítězné socialistické ofenzivě k růstu nacionalismu".

   Vůdci však ona narážka na "přehmaty" nepřipadala dostatečně silná. Stalin proslov osobně zredigoval, aby zvýšil jeho údernost: "V některých republikách SSSR, zejména na Ukrajině, je teď hlavní hrozbou ukrajinský nacionalismus, který navazuje spojenectví s imperialistickými intervencionisty." Sám tento důraz potvrdil v lednu 1934 na XVII. sjezdu strany, připomínaném jako sjezd vítězů. V dlouhém projevu odměněném mohutným potleskem spojil konec nejhoršího hladomoru v sovětské historii se zuřivým výpadem proti nacionalistům:

 

   ...Je třeba poznamenat, že přežívání kapitalismu v myslích lidí je mnohem úpornější ve sféře národní otázky než ve kterékoli jiné. Je úpornější, protože se může dobře zamaskovat národním krojem...

   Úchylka směrem k nacionalismu je odrazem pokusů "vlastní", "národní" buržoazie podkopat sovětské zřízení a obnovit kapitalismus... Je to odstoupení od leninského internacionalismu... [bouřlivý potlesk]

 

   Na témž sjezdu na sebe Postyšev, jakožto vysoce postavený ukrajinský komunista, vzal plnou odpovědnost za "hrubé chyby a omyly" v ukrajinském zemědělství - ovšem aniž se zmínil o hladomoru -, přičemž vinu za ně výslovně přičítal nacionalismu, kontrarevolucionářům a neviditelným zahraničním silám:

 

   KS(b)U [Komunistická strana Ukrajiny] nevzala na vědomí všechny příznačné rysy třídního boje na Ukrajině a zvláštnosti vnitřní situace v KS(b)U.

   Jaké rysy to jsou?...

   Prvním rysem je, že na Ukrajině třídní nepřítel maskuje svou činnost proti socialistické výstavbě nacionalistickým praporem a šovinistickými hesly.

   Druhým rysem je, že ukrajinský kulak prošel dlouhým školením v zápasu proti sovětské moci, poněvadž na Ukrajině byla občanská válka zvlášť krutá a vleklá a zemi po zvlášť dlouhou dobu ovládali političtí bandité.

   Třetím rysem je, že se na Ukrajině více než kde jinde usadily odštěpenecké skupiny různých kontrarevolučních organizací a stran, které jsou na Ukrajinu přitahovány vzhledem k její blízkosti k západním hranicím.

   Čtvrtým rysem je, že Ukrajina se ukazuje být lákadlem pro různá intervencionistická centra a je předmětem jejich zvlášť bedlivého sledování.

   A konečně pátým rysem je, že úchylkáři v KS(b)U se ve všech stranických otázkách spojovali a nadále spojují s nacionalistickými živly ve svých řadách, s úchylkáři v národnostní otázce...

   KS(b)U bohužel v plné míře nedospěla ke všem těmto zjištěním. V tom spočívá vysvětlení jejích omylů a selhání jak v zemědělství, tak v provádění leninské národnostní politiky na Ukrajině...

 

   Následovaly další úlevy. Na jaře 1934 nedošlo k žádným rekvizicím rostlinné produkce. Rolníci měli povoleno nechávat si jídlo, které si vypěstovali na zbylých záhumencích. Ukrajinské vedení se nyní odvážilo otevřeně informovat Stalina, že některá pole nebudou oseta - neměl je kdo osít - a že je nedostatek osiva včetně kukuřičných, lněných a konopných semen, ale také semen základních obilovin. Stalin tentokrát svolil, aby byly osivo i potraviny Ukrajině "zapůjčeny".

   Kolektivizace pokračovala a vlastně se ještě zrychlila, neboť soukromníci, kteří přežili hladomor, toho jara hromadně vstupovali do kolchozů. Tentokrát nepadlo ani slovo o rebelii, 151 700 vystrašených rodin se zřeklo svých domovů a majetku a nastoupilo do práce pro stát. Na podzim se přidalo dalších 51 800 usedlostí. Požadavky na odevzdávání zrna se potichu zmírnily a počet zatčení na venkově poklesl. Život se nevrátil k "normálu", to se nemělo stát už nikdy. Ukrajina ale pomalu přestala umírat hlady.

 

   Zemědělský odborník z Dněpropetrovské oblasti Max Harmaš byl koncem jara 1933 oblastními vedoucími orgány pověřen, aby pomohl při osevních pracech v kolchozu asi 25 kilometrů od svého domova. První večer pobytu na venkově ho člen vesnického sovětu poslal do domu, kde prý bude moci nocovat. Tam se setkal s "velice hubeným mužem v hadrech", který mu neodpověděl na pozdrav. Nalezl také "groteskní polonahé odulé tělo" dalšího člověka, ležícího na slamníku. Po podlaze byly rozházené cáry látky a v domě vládl nesnesitelný zápach. Harmaš vycouval, když předtím přenechal obyvatelům část svého chleba, a utíkal zpět do budovy vesnického sovětu. Tam mu hlídač řekl, že všude po okolí není k dostání prakticky žádné jídlo. Jen pár členů kolchozu pořád ještě má vůbec nějaké zásoby. Asi polovina vesničanů už je mrtvá. Ostatní se udržují naživu pojídáním koček, psů a ptáků.

   Zděšen a šokován tím, co spatřil, Harmaš, jak nejdříve mohl, z umírající vesnice uprchl. Poté měl dlouho "zlé sny" a očekával tvrdý trest za to, že opustil své povinnosti. O tom, co se stalo, se bál komukoli říci. Trest ale nepřišel. Po letech odhadoval, že úředníci, kteří ho do vsi vyslali, nejspíš dobře věděli, že tam není co sít, ani nikdo, kdo by to dělal, a prostě plnili úkol. Nikdo se neopovážil jasně povědět, že vesničané umírají hlady.

   Zhruba ve stejné době byla na venkov jako členka pracovní brigády vyslána charkovská studentka Lidija. Spolu s ostatními dostala ubytování v prázdné budově školy - obdrželi výstrahu, aby v noci nevycházeli ven a neotevírali dveře. Přes den chodili na pole a jednotili cukrovku. Nikoho nepotkali. Po pouhých pár dnech byl však jejich úkol náhle zrušen. "Do Charkova jsme se vrátili za svítání, ale domů nás nepustili. Odvedli nás do úřední budovy, přestože jsme měli hlad a byli špinaví. Když dorazili pracovníci úřadu, řekla mi jedna dívka, že mám jít na zvláštní oddělení. Tam se mě vedoucí zeptal, co jsem viděla. Odpověděla jsem, že nic. Nato mi řekl: ´Jdi a nikomu o ničem nepovídej.´ Byla jsem tak vylekaná, že jsem se ostatních nikdy nezeptala, jestli je na to oddělení povolali také."

   Lidija a Max se stali svědky další podoby krize, která nastala po hladomoru, když sovětský stát v roce 1933 znenadání čelil drastickému nedostatku pracovních sil na ukrajinském venkově, což se projevovalo v některých okresech zvlášť silně. V okrese Markivka v Doněcké oblasti usoudila v prosinci schůze předsedů vesnických sovětů, že jejich vyhlídky jsou chmurné. Za hladomoru zemřelo asi 20 000 lidí, více než polovina obyvatelstva. Toho roku bylo poraženo přes 60 % tamních koní a 70 % volů. Pryč byli i jejich majitelé, jak poznamenal jeden z účastníků: "Když teď vyjedete na venkov, uvidíte vesnice, které jsou úplně prázdné. V domech žijí vlci." Zásoby zrna byly tak nízké, že bylo nemožné poskytnout kolchozníkům výměnou za práci denní dávku obilí. Osetá plocha se snížila z více než 80 000 hektarů v roce 1931 na 67 000 v roce 1933.

   Trochu pomáhaly brigády studentů, dělníků a stranických činovníků, vysílané na venkov z měst. Tenhle postup v sobě ale teď skrýval jisté riziko, že čety městských obyvatel se mohou nezprostředkovaně dozvědět, k čemu ve vsích došlo. Někteří jako Max utekli. Na některé bylo, tak jako na Lidiji, třeba dohlížet. Mohli by po návratu vyprávět o výjevech smrti a devastace a kdo ví, jaké důsledky by to mělo.

   Navíc studenti a dělníci nemohli zajistit trvalé řešení. K tomu režim potřeboval stálé obyvatele, nové lidi, jež by venkov zabydleli a pokračovali v zemědělském hospodaření. A tak koncem roku 1933 spustily úřady program dosídlování. Jeho praktickým výsledkem se v mnoha částech Ukrajiny stalo nahrazení Ukrajinců Rusy, alespoň na dobu trvání kampaně, která však nakonec nebyla úspěšná.

   Se stěhováním a přesídlováním lidí už Sovětský svaz ve ´33 roce měl jisté zkušenosti. Statisíce kulaků byly vystěhovány do liduprázdných severních a východních regionů země, ale také do chudších a pustějších okrsků samotné Ukrajiny. Za 2. světové války vedla řada jednoznačně etnických deportací k vyhnání celých národností, ke kterým patřilo několik kavkazských kmenových společenství - Čečeni a Inguši, Karačajevci, Kalmyci, Balkaři a Meschetinci -, ale také krymští Tataři a povolžští Němci. Nikita Chruščov ve svém "tajném projevu" ke stranickému sjezdu v roce 1956 tyto hromadné odsuny obyvatelstva odsoudil a zažertoval, že "Ukrajinci tomuto osudu ušli jen proto, že jich bylo příliš mnoho a nebylo je kam deportovat. Jinak by je [Stalin] dal vyhnat také." Oficiální přepis zaznamenal, že tato poznámka vyvolala "smích a oživení v sále".

   Úředně vzato začal přesun Rusů na Ukrajinu jako reakce na zjevnou potřebu. Ti, kdo stáli na špičce systému, o akutním nedostatku pracovních sil věděli. V telegramu zaslaném v srpnu 1933 popsal lidový komisař zemědělství Jakov Jakovlev kolchoz v Melitopolu na jihovýchodní Ukrajině, kde "zůstává nejvýše třetina hospodářství... a z nich méně než pětina má koně". Jednotlivé usedlosti měly za úkol samy obdělávat dvacet hektarů úrodné půdy. Západní Rusko bylo naopak tak obsazené, že jedna rodina měla k obhospodařování jen jediný hektar. Stalin reagoval v písemném vzkazu Molotovovi: "Je třeba urychlit možné ´přesídlování rolnictva´."

   První fáze projektu začala tím, že z Ruska a Běloruska přišlo 117 000 rolníků, což představovalo 21 000 rodin. Na Ukrajinu začali přijíždět na podzim roku 1933. V lednu a únoru následujícího roku jich do vylidněných vsí na východní a jižní Ukrajině přišlo dalších 20 000, pocházejících tentokrát nejen z Ruska, ale také z jiných regionů Ukrajiny. Tato čísla mohou být podhodnocená, protože jsou do nich zahrnuti jen ti, kdo dostali na cestu státní příspěvek. Jiní - jejich počet je neznámý - prostě shromáždili veškerý majetek, který si s sebou mohli vzít, a podnikli přechod z Ruska i jiných regionů sami od sebe, protože se doslechli, že na Ukrajině je více prostoru a volné půdy. Obecně vzato byla tato první vlna stěhování převážně dobrovolná - přesídlenci si mysleli, že jim bude poskytnuto bydlení zdarma, dobré potravinové příděly a též doprava -, ovšem někteří také byli vykázáni z domova jako kulaci nebo nepřátelé, a tak neměli příliš na vybranou.

   Mnozí se dočkali zklamání. Očekávali, že naleznou obydlí a úrodnou půdu. Stát jim zaplatil dopravu i s dobytkem a náčiním, po cestě jim poskytoval teplou stravu a příděly a dokonce na nějakou dobu přislíbil osvobození od daní. Skutečnost se však ukázala jako velmi odlišná, jak vzpomíná jedna osídlenkyně ze Žitomirska (Žytomir), v té době dítě:

 

   Byli jsme také vyhnání ze svého domu, ale poslali nás do Horodyšče v Dněpropetrovské oblasti. Ta vesnice vymřela a nás tam přesídlili... V Horodyšči jsme dostali malou světnici v chalupě, naházeli jsme si tam trochu sena a spali na zemi. V kolchozu dávali jeden kilogram chleba na deset dnů. Naslibovali nám mnoho, ale nic z toho jsme neviděli.

 

   A příchozí čekala další překvapení. Mnohým Rusům po příjezdu připadla ukrajinská step nehostinná. Neuměli ze slámy a suché trávy rozdělávat ohně, jak to dělali Ukrajinci. Ne vždy je vítali jejich noví sousedé, kteří samozřejmě hovořili jazykem, jemuž oni nerozuměli. Vesnice byly prázdné, byly tam teď dosti vzácné i kočky a psi, jak zaznamenali koncem roku 1933 ukrajinští plánovači, a to vedlo k zamoření domů i polí myšmi. Jeden osídlenec, když psal příbuzným domů do Ruska, shledával atmosféru prazvláštní a podivnou, ovšem asi by se takhle nevyjádřil, kdyby věděl, že tu řádil hladomor: "Umřelo tu hodně lidí," psal, "ve ´32 tu byly epidemie. Zůstalo jich tak málo, že sami půdu obdělávat nestačí." Jiný zaznamenal: "Všechny usedlosti jsou poničené a zchátralé a na pracovištích je chaos. Místní říkají, že dřív to tak nebylo, že ves bývala uspořádaná. Lidé tu žili dobře... bramborům se podivuhodně daří."

   Jiní se začali obávat, že je čeká stejný osud jako jejich předchůdce, zvláště když po několikaměsíčnímu pobytu postupně vymizelo to, co měli slíbeno. V roce 1935 bylo novým osídlencům sděleno, že budou muset, stejně jako místní, platit masnou a mléčnou daň, což jim jistě také připadalo jako zlověstné znamení. Záznamy z okresu Markivka ukazují, že mnozí ruští osídlenci na jaře 1935 odešli a že ti, kdo zůstali, byli nespokojení. Psali domů, stěžovali si na místní podmínky a zaznamenávali, že noví sousedé jsou celkově letargičtí a polomrtví. Nemají boty. Jedí kukuřičné plevy.

   I když jsou záznamy pravděpodobně neúplné, mnozí z osídlenců poslaných na Ukrajinu v této první vlně přesídlování se skutečně do roka vrátili domů. Zřejmě v důsledku toho nastaly nové vlny deportací. V této druhé skupině ovšem nebyli dobrovolníci. Podle deportačních rozkazů pro 39 000 "osadníků" v únoru 1935 to byli lidé, kteří se "neosvědčili při upevňování hranice a kolchozní soustavy", a také "nacionalistické a protisovětské živly". Mnozí pocházeli z regionů západní Ukrajiny, které hraničily s cizinou, a patřil k nim velký počet etnických Němců a Poláků. "Pátá kolona", o které tolik hovořila OGPU, byla tedy z pohraniční navždy odklizena.

   Tentokrát stát vynaložil daleko větší úsilí, aby nové osídlence udržel na místě. Příslušníci tajné policie verbovali místní, aby pomáhali příchozí sledovat a bránit jim v útěku. Kdo byl přistižen při pokusu o odchod, byl potrestán. Toto relativně "úspěšné" dosídlení se zopakovalo v roce 1936, ovšem mnozí, kdo tehdy byli deportováni ze západu Ukrajiny, putovali do vzdálených oblastí za jejími východními hranicemi. Nějakých 15 000 německých a polských rodin - podle některých líčení 70 000 osob - bylo odesláno do Kazachstánu, kde venkov též zdevastoval hladomor.

   I v oné době byly tyto dosídlovací kampaně chápány jako forma porušťování. Sergio Gradenigo, všímavý italský konzul v Charkově, podal do Říma zprávu o rozhovoru s nejmenovaným známým, který přisvědčil, že probíhá "rusifikace Donbasu". Spojoval tuto politiku s uzavíráním ukrajinskojazyčných divadel, omezením ukrajinské operní hudby pouze na tři velká města, Kyjev, Charkov a Oděsu, a ukončením ukrajinizace. Prostí lidé také věděli, že neobydlené vesnice jsou zalidňovány Rusy. "Říkalo se, že úřady chtějí vymýtit Ukrajince hladem a osídlit půdu ruským obyvatelstvem, aby tu bylo Rusko," vzpomíná jeden očitý svědek. O tomtéž mluvil i anonymní dopis od občana z Poltavy: "V historii nevídané vyhlazování ukrajinského národa... je jedním z ústředních cílů protizákonného programu bolševického centralismu." Toto psaní bylo pokládáno za tak významné, že se stalo námětem zprávy odeslané samotnému Stalinovi.

   Tyto náhlé a nouzové přesuny uskutečněné mezi ´33 a ´36 rokem byly jistě dramatické, ale z hlediska počtů i důsledků nebyly zdaleka tak významné jako pomalu probíhající příchod Rusů na vylidněnou Ukrajinu a do vyprázdněných republikových institucí v následujících letech a desetiletích. Někteří přicházeli, aby podpořili ukrajinskou komunistickou stranu, která se nikdy nevzpamatovala z hromadného zatýkání v roce 1933. Za hladomoru a po něm stát vyhodil z funkcí, pozavíral a dokonce popravil desetitisíce ukrajinských stranických činitelů. Ti, kdo nastoupili na jejich místa, často pocházeli přímo z Moskvy. Jen během roku 1933 vyslala sovětská komunistická strana z Ruska na Ukrajinu tisíce politických kádrů na všech úrovních hierarchie. V lednu 1934 byli už jen čtyři z celkového počtu dvanácti členů ukrajinského stranického politbyra Ukrajinci. Jinak řečeno, zbývajících osm nemluvilo ukrajinsky, což byl pořád rodný jazyk většiny Ukrajinců.

   A tím čistka neskončila. Tři roky nato se vedení ukrajinské komunistické strany stalo zvláštním cílem velkého teroru, Stalinova celostátního útoku na starší členy sovětské komunistické strany. Sám Chruščov ve svých proslulých memoárech vzpomíná, že v období 1937-38 byla ukrajinská strana "dočista vybraná". On to rozhodně musel vědět, neboť ono zatýkání režíroval. Tento muž, který se narodil v ruské vesnici nedaleko ukrajinské hranice, vyrůstal v dělnickém Donbasu. Podobně jako Kaganovič se identifikoval s proletářskou ruskojazyčnou Ukrajinou, nikoli s ukrajinsky mluvícím rolnictvem. Na Stalinovo přání se v roce 1937 vrátil do Kyjeva, doprovázen spoustou příslušníků tajné policie. Po určitém zápasu - ukrajinská komunistická strana nejprve kladla odpor - se pod jeho dohledem odehrálo zatýkání celého vedení včetně Kosiora, Čubara a Postyševa. Během pár měsíců byli všichni tito funkcionáři mrtví - většina členů republikových řídících orgánů byla popravena na jaře 1938. Mizeli i prostí členové - od ledna 1934 do května 1938 se za mřížemi octla třetina ukrajinských straníků, 167 000 osob. Podle Chruščovových slov "to vypadalo, jako by nezbyl ani jeden vedoucí tajemník oblastního výboru nebo předseda výkonného výboru, ani jeden člen Rady lidových komisařů, a dokonce ani jeden poslanec. Museli jsme začít budovat od nuly."

   Koncem desetiletí byla čistka dokončena a v době, kdy v roce 1939 vypukla válka, neměl nikdo v komunistickém vedení Ukrajiny žádnou vazbu ani sympatii k národnostnímu hnutí nebo i k národnímu komunismu. Než válka v ´45 skončila, decimovaly republiku a její instituce také nacistická okupace a holocaust. V poválečném období strana nadále slovně prosazovala "ukrajinské" symboly a dokonce jazyk, ale na vyšších úrovních byla zcela převážně ruskojazyčná. Rodilí Ukrajinci, kteří v ní zůstali, se často rekrutovali z těch aktivistů, již předtím vykonávali domovní prohlídky, které vedly k hladomoru - anebo v následujících letech z jejich dětí a vnuků. Jinou Ukrajinu nikdo ve straně nepamatoval.

   Kam strana vedla, tam ji lid následoval. V letech 1959-70 se na Ukrajinu přestěhovalo přes milion Rusů, které do republiky přitahovaly příležitosti, jež pro energické nové obyvatele vytvářela generace prořídlá válkou, hladomorem a čistkami. Jak se sovětské hospodářství industrializovalo, přiváděla si síť rusky mluvících šéfů průmyslu spolupracovníky ze severu. Stejně si počínaly vysoké školy, nemocnice a jiné instituce. Zároveň se skoro všechny ostatní menšiny žijící dosud na Ukrajině - zbylí Židé, Němci, Bělorusové, Bulhaři a Řekové - asimilovaly do ruskojazyčné většiny. Rolníci stěhující se ze zdevastovaného venkova do měst často přecházeli od ukrajinštiny k ruštině, aby se tam uplatnili. Ruský jazyk stejně jako v 19. století nabízel možnosti a postup. Ukrajinština se stala jen "zaostalou" řečí provincie.

   V 70. a 80. letech 20. století se myšlenka ukrajinského národního hnutí zdála nejen mrtvá, ale i pohřbená. V několika velkých městech udržovali plamínek při životě intelektuálové. Ale většina Rusů a mnozí Ukrajinci už zase na Ukrajinu pohlíželi jako na pouhý přívěšek Ruska. Četní příchozí zvenčí nedokázali rozpoznat rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou, pokud si název Ukrajiny vůbec vybavili.

 

   Na jaře 1933 se Michail Šolochov, tehdy už oslavovaný spisovatel, posadil v kozácké stanici Vjošenská na severním předhůří Kavkazu k psacímu stroji a sepsal dopis Stalinovi. Nebylo to první takové poselství. Šolochov jako vlastenecky a prosovětsky smýšlející občan informoval vůdce o postupu kolektivizace ve stanici Vjošenská už po mnoho měsíců. Snad proto, že se s nejvyšším hodnostářem země v Moskvě potkal, neměl strach z důsledků. Jeho první psaníčka byla krátká, většinou psaná rukou, a zaměřovala se na drobné věci, které se mu před očima odehrávaly nesprávně. V roce 1931 psal se znepokojením o dobytku a koních, které po celém venkově viděl umírat kvůli nedostatku píce. V roce 1932 mu dělalo těžkou hlavu, že kolchozníci kradou semena přímo ze secích strojů. Také sovětskému vůdci sdělil, že rozkaz zkolektivizovat hospodářské zvířectvo se vymstil, v některých místních vesnicích "vykupovači" dobytka rolníky bijí a zvířata jim z usedlostí vláčejí násilím. Vesničané se brání a v jedné vsi rekvizitory zavraždili.

   Zjara 1933 se však Šolochov náhle ozval naléhavějším tónem: stanice Vjošenská je v krizi. Stalin by měl vědět, že lidé umírají hlady:

 

   V tomhle okrese, ale také v jiných, padají kolchozní, stejně jako soukromí rolníci hladem, dospělí i děti jsou nadmutí a jedí věci, který by žádný člověk jíst neměl, počínaje mršinami a konče dubovou kůrou a všemožnými bahenními kořeny.

 

   Následovaly další podrobnosti. Výstižným literárním jazykem Šolochov popisoval, jak zemědělci odmítají pracovat, protože "všechen náš chléb odplouvá do ciziny". Vykreslil portrét místního stranického tajemníka Ovčinnikova, který prohlásil, že "zrno musí být vybráno za každou cenu! Všechno zničíme, ale obilí dostaneme!" Vylíčil Ovčinnikovovu taktiku, včetně vymáhání osiva a konfiskací krav, brambor a naložených potravin, což vše byly postupy, jež dekrety z ´32 roku vyžadovaly jak na severním Kavkazu, tak na Ukrajině.

   Šolochov rovněž vykreslil, co nastalo, když komunistická strana provedla čistku v řadách svých níže postavených příslušníků. Ti, kdo přišli o stranické průkazy, byli pozatýkáni, jejich rodiny ztratily přístup k potravinovým přídělům a začaly také hladovět. Spisovatel Stalina úpěnlivě žádal, aby do stanice Vjošenské poslal "opravdové" komunisty, kteří budou mít odvahu krizi zastavit. Za použití stalinistického slovníku na sovětského vůdce apeloval, aby pomohl "demaskovat" ty, kdo surově mlátili a týrali rolníky, ukradli jim zrno a rozvrátili zemědělskou ekonomiku kraje.

   Stalin zareagoval bez servítků. Ve dvou telegramech, a také v rukou psané odpovědi Šolochovovi sdělil, že ho rmoutí, když se dovídá o těchto chybách v práci strany. Nabídl, že zašle materiální pomoc do Vjošenské i do sousedního verchnědonského okrsku, ale nestavěl se k věci s bezvýhradnými sympatiemi. Vyslovil názor, že spisovatelům pohled je neúplný. "Vidíte jen jednu stranu záležitosti," napsal Šolochovovi. "Pěstitelé obilí ve vašem kraji (a nejen ve vašem) provádějí sabotáž a nechávají Rudou armádu bez zrní." Ti lidé možná vypadají jako prostí sedláci, vysvětloval Stalin, jenomže ve skutečnosti vedou tichou, sice nekrvavou, ale nicméně účinnou "válku proti sovětské moci". Spisovatel má snad dojem, že jsou neškodní. Pokud tomu tak je, je to závažný omyl.

   Stalinova odpověď Šolochovovi na jaře 1933, kdy vrcholil hladomor, byla přehlídkou slovních obratů o spiknutí, jichž vůdce užíval v osobní korespondenci stejně jako v projevech a stranických rozpravách. Ti, kdo umírají hlady, nejsou nevinní. Naopak, jsou to zrádci, jsou to sabotéři, jsou to osnovatelé komplotu určeného k podrývání proletářské revoluce. Vedou "válku proti sovětské moci".

   Zatímco v ´21 roce hovořilo sovětské vedení o hladovějících rolnících jako o obětech, ve ´33 Stalin změnil slovník. Ti, kdo strádají hladem, nejsou oběti, nýbrž pachatelé. Nejsou to trpitelé, nýbrž si za svůj hrozný osud mohou sami. Způsobili hladomor, a tudíž si zaslouží zemřít. Z tohoto hodnocení vyplýval logický závěr, že stát má pravdu, když jim odmítá pomoci zůstat naživu.

   Toto byl argument, který pak Stalin prosazoval až do konce života. Ani Šolochovovi, ani nikomu jinému nevyvracel, že rolníci v roce 1933 umírali na hladomor vyvolaný státní politikou, a rozhodně se také nikdy neomluvil. Šolochovovy dopisy zjevně četl a bral je dost vážně, jelikož odpověděl. Nikdy však nepřipustil, že by některá významná složka jeho postupu - kolektivizace, vyvlastňování zrna, domovní prohlídky a násilné vymáhání, které na Ukrajině hladomor zintenzivnily - byla chybná. Místo toho veškerou odpovědnost za nedostatek potravin a hromadné umírání rozhodně svaloval na ty, kdo umírali.

   Tak to v každém případě sdělil straně. Během sjezdu vítězů na začátku roku 1934, kde odsoudil nacionalismus, také předpověděl další násilí. "Porazili jsme kulaky," prohlásil, "avšak likvidace není dosud dovršena." Agenti starého režimu - "bývalí lidé", jak je označil - ještě mohou způsobit značné škody. Konkrétněji řečeno, strana má od těchto "nemocných tříd" očekávat další odpor: "Právě proto, že umírají a jejich dny jsou sečteny, budou od jedné formy útoku přecházet k jiné, ostřejší, budou oslovovat zaostalé složky obyvatelstva a mobilizovat je proti sovětskému zřízení."

   To bylo ve shodě s marxistickým myšlením: zostřování rozporů, vytváření většího pnutí, to jsou předzvěsti revolučních změn. Jinak řečeno, smrt milionů není znamením, že Stalinova politika utrpěla nezdar. Naopak, je to příznak úspěchu. Bylo dosaženo vítězství, nepřítel byl poražen. Po celou dobu trvání Sovětského svazu nebyl tento názor nikdy zpochybněn.

 

14. KAPITOLA: UTAJOVÁNÍ

 

   Žádné skutečné hladovění nebo umírání hlady není, ale je rozsáhlá úmrtnost na nemoci pocházející z podvýživy.

Walter Duranty, New York Times, 31. března 1933

 

   Jsem skoro negramotný a píšu jednoduše, ale to, co píšu, je pravda, a říká se, že pravda přemůže zlo.

Petro Drobylko, Sumská oblast, 1933

 

   Ve ´33 roce bylo městům známo, že vesnice umírají. Vůdcové a ústřední činitelé komunistické strany a vlády věděli, že vesnice hynou. Důkazy měl každý před očima: rolníky na nádražích, hlášení docházející z venkova, výjevy na hřbitovech a v márnicích. Není pochyb, že o tom bylo zpraveno i sovětské vedení. V březnu 1933 napsal Kosior Stalinovi dopis, ve kterém výslovně mluvil o hladu - ukrajinské oblasti žadonily u ústředního výboru o pomoc - a předvídal, že bude ještě hůř, protože poznamenal, že "rolníky ani hladovění nepřivedlo k rozumu" a jsou pořád při jarním osevu příliš pomalí. V dubnu napsal znovu a upozornil na velký počet lidí, kteří nyní vstupují do kolchozů: "Hladomor sehrál velkou úlohu, protože zasáhl především soukromé sedláky."

   V oficiálním sovětském světě však ukrajinský hladomor, stejně jako ten širší, celosovětský, neexistoval. Neexistoval v novinách, neexistoval ve veřejných projevech. Nezmiňovali se o něm ani celostátní, ani místní vedoucí pracovníci - a nedělali to ani nikdy potom. Zatímco reakcí na hlad v roce 1921 bylo výrazné a široce vyslyšené volání po mezinárodní pomoci, reakcí na hlad v roce 1933 bylo totální popírání - v Sovětském svazu i v zahraničí - jakýchkoli závažných poruch v zásobování potravinami. Cílem bylo nechat hladomor zmizet, jako by k němu nikdy nedošlo. V době před televizí a internetem, před pokrokem v podobě otevřených hranic a cestování, se toho dalo dosáhnout lehčeji, než by bylo možné v 21. století. Ale i v roce 1933 vyžadovalo utajování od řady lidí po mnoho let mimořádné úsilí.

   Organizované popírání hladomoru začalo brzy, ještě než propukla nejstrašnější fáze hladovění. Jeho uskutečňovatelé měli od počátku spoustu rozličných cílů. Uvnitř SSSR bylo zakrývání zčásti určeno k ohlupování sovětské veřejnosti, nebo alespoň těch, kdo neměli o hladomoru žádné bezprostřední vědomosti, i když v tomhle pravděpodobně neuspělo. Šíření pověstí nešlo zabránit a opakovali je jeden druhému i příslušníci rodin bolševické elity, jak Stalin dobře věděl. Ale protestní dopisy, které dosti často zasílali lidé všeho druhu - rolníci, funkcionáři, úředníci - v letech před hladomorem, brzy přestaly chodit. Uvnitř Sovětského svazu existují útržkovitá svědectví a důkazy o jistých snahách držet pod kontrolou poštu, která docházela do Rudé armády. Bratr Mariji Bondarenkové, rudoarmějec, který sloužil na Kavkazu, sestře řekl, že ve ´33 roce ani jeden ukrajinský voják nedostával psaní z domova. Příslušníci jeho jednotky nakonec zadrženou korespondenci našli. Teprve pak se dověděli pravdu o tom, co se s jejich rodinami odehrává. Jiní vojáci v roce 1932 nebo 1933 žádné dopisy z domova vůbec neobdrželi a někteří si připomínají, že to vypadalo, jako by jejich rodiny prostě zmizely.

   Ještě větší úsilí se vynakládalo na kontrolu ústních projevů na veřejnosti. Jeden rudoarmějec původem z Ukrajiny nastoupil na vojnu v roce 1934, když předtím přežil hladomor. Během jednoho "politického školení", na jaká museli všichni vojáci chodit, položil instruktorovi otázku týkající se hladu. Ten ho ostře okřikl: "Žádný hladomor nebyl a být nemůže, a tebe na deset let zavřou, jestli budeš dál takhle mluvit." Studenti a dělníci vyslaní ve ´33 roce na venkov, aby pomohli se sklizní, dostávali často přímý rozkaz, aby  o tom, co viděli, nemluvili. Ze strachu mnozí poslechli. Řekli nám, abychom si "zašili hubu," vzpomínal jeden z nich. Kodexu mlčení každý rozuměl:

 

   V práci nikdo nemluvil o hladomoru a o mrtvolách na ulicích, jako bychom všichni byli spiklenci zavázaní k mlčenlivosti. Jenom s nejbližšími přáteli, kterým jsme nejvíc důvěřovali, jsme o hrozných zprávách ze vsí hovořili... Pověsti se potvrdily, když lidé z měst dostali nařízeno jet na venkov na pomoc při žních a když na vlastní oči viděli strašit v ulicích našich měst živé kostry.

 

   Tabu na rozhovory o hladomoru dopadlo i na pracovníky ve zdravotnictví. Lékaři i sestry si vzpomínají, jak dostávali pokyny, aby si na úmrtní listy "něco vymysleli" nebo aby všechny případy smrti hladem připisovali důsledkům "infekčních nemocí" či "srdečních zástav".

   Strach zasahoval i korespondenci mezi funkcionáři. V březnu napsal tajemník místního výkonného výboru v Dněpropetrovsku dopis Ústřednímu výboru Komunistické strany Ukrajiny a postěžoval si, že četným případům hladovění, otékání a smrti hladem se nevěnuje žádná úřední pozornost, poněvadž činitelé na nižší úrovni je nehlásí: "Už jen na ně reagovat se pokládalo za protistranické a trestuhodné." V jednom případě tajemník vesnické stranické organizace, který byl sám hlady odulý, nepodal o ničem zprávu, tak se bál postihu.

   Když pominula akutní fáze, rozšířila se úřední bdělost na ty, kdo vedli záznamy. V dubnu 1934 rozeslalo oděské oblastní vedení všem místním stranickým výborům přípis, v němž je varovalo před "zločinně skandálním způsobem", kterým se zapisují narození a úmrtí: "V řadě vesnických sovětů je tato práce vlastně v rukou třídních nepřátel - kulaků, Petljurových nohsledů, zvláštních přesídlenců atd." Údajně aby posílili dohled, stáhli oděští šéfové "bez výjimky" ze všech vesnických sovětů knihy s úmrtními záznamy za rok 1933 a z některých i za rok 1932. Podobné příkazy existují pro Charkovskou oblast, kde si funkcionáři vyžádali všechny úmrtní zápisy od listopadu 1932 do konce roku 1933 se zdůvodněním, že jsou v rukou "třídně nepřátelských živlů" jako kulaci, petljurovci a zvláštní přesídlenci. Ve skutečnosti byly oba typy pokynů uzpůsobeny podle stejného vzorce, zřejmě v důsledku rozkazu z nejvyšších ukrajinských míst, a oba měly za účel zlikvidovat důkazy o hladomoru. Údaje o úmrtnosti, shromážděné na oblastní a celorepublikové úrovni, se sice ve statistických archivech uchovaly, ale ve vsích byly mnohé zápisy fyzicky zlikvidovány. Očití svědkové z Žitomirské a Černigovské oblasti vypověděli o zmizení úmrtních záznamů v matrikách jejich vesnic v letech 1933-34. Ve Vinnyci se Stepan Podoljan rozpomněl, že jeho otec byl vyzván, aby matriční knihy vesnice spálil, sepsal je znovu a vynechal v nich zmínky o hladu.

   V nejvyšších kruzích fungovalo utajování jako forma stranické disciplíny. Byl to prostředek, jak držet funkcionáře pod kontrolou a dokonce zkoušet jejich loajalitu. Aby prokázali svou oddanost, museli straníci přijímat a podporovat stranické falšování. Jeden ze šéfů strany v Charkově, Roman Terechov, se na podzim 1932 opovážil na veřejnosti a ve Stalinově přítomnosti užít slova "hladomor", jak později sám připomínal. Reakce sovětského vůdce byla tvrdá: "Roztrušujete tyhle povídačky o hladomoru a myslíte si, že nás zastrašíte, ale to se vám nepovede. Radši," řekl mu Stalin, "jděte do svazu spisovatelů a pište pohádky pro blbce." Dva týdny nato přišel Terechov o místo.

   Ozvěnu této příhody najdeme v projevech na stranických konferencích pronesených v následujícím roce. V řadě z nich se ukrajinští komunisté zmiňovali o "problémech" nebo "obtížích", ale velmi zřídka o "hladomoru". Samozřejmě věděli, že k němu dochází, ale v zájmu vlastního přežití museli dodržovat kremelská tabu. V soukromí se tohoto výrazu užívalo nadále, jak jsme viděli v Kosiorových dopisech Stalinovi. Ačkoli neexistuje žádný písemný záznam nějakého rozkazu neužívat na veřejnosti termínu "hladomor", je pozoruhodné, jak málokdy zazněl. Místo něj se sovětští funkcionáři uchylovali k eufemismům. Když se například na hladomor oficiálně dotázal japonský konzul v Oděse, dozvěděl se i on, že "jsou potíže v zásobování potravinami, ale ne hladomor".

   Obtížnější bylo zbavit se stop po obětech. I poté, kdy byla těla pochována do neoznačených hromadných hrobů, a dokonce i po změnách zápisů v matrikách pořád zůstával problém sovětské statistiky. V roce 1937 se sovětský úřad pro sčítání lidu pustil do úkolu spočítat a vyhodnotit sovětskou populaci, kteréžto rozsáhlé zadání určila naléhavým potřeba koordinovat ústřední plánování. Jenomže když složitý proces začal - a znamenal požadovat po milionech lidí, aby vyplnili formuláře -, sovětského vedení se zmocnily obavy z možných výsledků. "Ani jediné číslo ze sčítání nelze zveřejnit," dověděli se v prosinci 1936 pracovníci místních statistických úřadoven. Nemělo dojít ani k "předběžnému zpracování surového materiálu".

   I tak byl výsledek sčítání v roce 1937 šokující. Noviny dopředu v článcích zveřejnily předpoklady růstu a zásadního zvýšení počtu obyvatelstva jakožto "důkazů mohutného zvyšování životní úrovně našich pracujících" po "deseti letech našeho hrdinného zápasu za socialismus". Statistici, kteří se chtěli vyhnout obvinění, že vysílají negativní signály, tedy předkládali pravidelné zprávy o růstu. Jedno předběžné hlášení ovšem opatrně naznačilo, že na Ukrajině, na severním Kavkazu a v Povolží - "v regionech, kde byl odpor kulaků proti kolektivizaci zvlášť rozhodný a zavilý" - by se mohlo ukázat, že úroveň populace je nižší, než se předpokládalo, avšak tomuto problému byl věnován jen nevelký prostor. Celkově byly předpovědi optimistické. V roce 1934 úředníci odpovědní za sčítání lidu odhadovali, že obyvatelstva SSSR je 168 milionů. V roce 1937 předpokládali 170 nebo dokonce 172 milionů.

   Reálná čísla, když se k nim nakonec dospělo, byla docela jiná. Úhrnný součet populace SSSR činil 162 milionů - což znamenalo, že (těm, kdo očekávali 170 milionů) "schází" nějakých 8 milionů lidí. Toto nepřesné číslo zahrnovalo oběti hladomoru a jejich nenarozené děti. Výsledek byl také odrazem nefalšovaného chaosu v letech hladomoru. Venkované umírající na krajnicích cest, masová migrace, deportace, nemožnost vedení přesných statistických záznamů ve vsích, kde hladem strádali všichni včetně funkcionářů a úředníků - to vše ztěžovalo sčítacím komisařům práci. Popravdě řečeno si nikdo nebyl absolutně jist, kolik lidí, ať spočtených či nespočtených, skutečně zemřelo a kolik zůstalo naživu. Sčítači se uchýlili spíše k opatrnosti.

   Stalin, místo aby výsledek přijal, ho zrušil. Svolávaly se schůze a vytvářely odborné skupiny. Zvláštní usnesení ústředního výboru prohlásilo sčítání za špatně zorganizované, neprofesionální a "hrubě narušující nejvlastnější základy statistické vědy". Časopis Bolševik hlásal, že akci "rozvrátili opovrženíhodní nepřátelé lidu - trockisticko-bucharinští špioni a vlastizrádci, kteří se v oné době vplížili do vedení Ústřední správy lidové ekonomické evidence... Nepřátelé lidu si kladli za cíl zkreslit skutečné údaje o počtu obyvatelstva."

   Publikace údajů o sčítání lidu v roce 1937 byla okamžitě zastavena a výsledky se nikdy neobjevily. Těžce na věc doplatili samotní statistikové - šéf úřadu pro sčítání lidu Ivan Kraval, v té době obyvatel domu na nábřeží, nejexkluzivnějšího ubytovacího zařízení pro stranické funkcionáře v Moskvě, byl zatčen a v září zastřelen. Smrtících rozsudků se dočkali i jeho nejbližší spolupracovníci. Represálie se kaskádovitě šířily dolů, do Kazachstánu, na Ukrajinu, a stejně tak do oblastí Ruska, kde byly stovky sčítacích úředníků na nižší úrovni vyhozeny z míst, ale někdy je čekalo i zatčení a také poprava. Seznam obětí represí zahrnoval nejen ty, kdo za sčítání lidu přímo odpovídali, ale také statistiky, kteří se snad mohli dostat k původním číslům. Mychajlo Avdijenko, kyjevský redaktor Sovětské statistiky, byl v srpnu zatčen a v září popraven. Stejný osud potkal Oleksandra Askatina, šéfa ekonomického oddělení ukrajinské Akademie věd.

   Do listopadu nahradil tyto muže zcela nový funkcionářský kádr, z jehož příslušníků nyní jeden každý chápal, že je nesmírně nebezpečné předkládat přesná čísla. Bylo náležitě vyhlášeno nové sčítání. Tentokrát Stalin na výsledek nečekal. Deklaroval vítězství, ještě než akce proběhla:

 

   Pod sluncem velké socialistické revoluce dochází s ohromující rychlostí k dosud nikdy nevídanému růstu populace. Mocný socialistický průmysl vyvolal v život nové profese. Desetitisíce lidí, kteří byli včera nekvalifikovanými nádeníky, se dnes staly vyškolenými mistry v nejrozmanitějších směrech výroby. Ze včerejších stachanovců jsou dnes technici a inženýři. Miliony malorolníků, již se nuzácky plahočili životem, se proměnily ve vzkvétající kolchozníky, tvůrce socialistických sklizní... Všesvazové sčítání obyvatelstva musí ukázat všechny velkolepé změny, které v životě lidu nastaly, růst kulturní i materiální úrovně mas, zvyšování kvalifikace továrních dělníků i kancelářských pracovníků.

 

   Stalin dostal, co si poručil: Na XVIII. stranickém sjezdu v březnu 1939, ještě než byly dohotoveny konečné součty, s velkou vítězoslávou ohlásil, že obyvatelstvo vskutku dosáhlo počtu 170 milionů.

   Statistici časem vymysleli způsoby, jak zajistit, aby čísla odpovídala rétorice. Přičesávali údaje, aby zamaskovali vysoké počty vězňů na severu a východě SSSR - roky 1937-39 byly dobou zásadního rozrůstání gulagu -, a samozřejmě utajili řádění hladomoru. Sčítací archy pro více než 350 000 osob žijících jinde připsali Ukrajině. Dalších 375 000 mrtvých duší přidělili Kazachstánu. Kromě změny celkových úhrnů úředníci vygumovali některé malé národnostní a etnické skupiny a upravili vzájemné poměry čísel v etnicky rozdělených regionech tak, aby to vyhovovalo sovětskému politickému přístupu. Celkově vzato populaci navýšili nejméně o 1 %. Po následující desítky let se sčítání lidu v roce 1939 dávalo za vzor statistického průzkumu.

   Po publikaci výsledků sčítání v roce 1939 zmizel velký hladomor nejen z novin, ale také ze sovětské demografie, politiky a úřadování. Sovětský stát nikdy nevedl záznamy o obětech, jejich životech nebo úmrtích. Pokud existoval, nikdy nepřijal myšlenku, že vůbec kdy zemřely.

   Násilí, represe a zfalšované sčítání úspěšně zdusily diskusi o hladomoru uvnitř SSSR. Zastírání těchto událostí v zahraničí však vyžadovalo odlišnou taktiku. Mimo Sovětský svaz se informace neovládaly tak lehko. Překračovaly hranice stejně jako lidé. V květnu 1933 vydaly ukrajinské noviny ve Lvově (tehdy polském) článek odsuzující hladomor jakožto útok na ukrajinské národní hnutí:

 

   Východní břeh Zbruče [pohraniční řeky] nyní vypadá jako skutečný vojenský tábor, přes který občan těžko přejde i v noci, zrovna jako za války. O tom nás informují uprchlíci, jimž se nedávno podařilo Zbruč přebrodit... dorazili jako živé kostry, poněvadž tamější hladomor je hrozný. Dochází i k zabíjení psů a dnešní otroci kolchozů jsou krmeni psím masem, jelikož na úrodné Ukrajině není k mání ani chléb, ani brambory.

 

   Další zprávy přicházely od úředníků a konzulů, kteří překračovali hranice legálně, a v dopisech zaslaných z přístavů, provezených cestujícími nebo uniklých cenzorům. Etničtí Němci psali jednotlivcům ve Spojených státech a Německu, někdy příbuzným a někdy neznámým vůdcům jejich náboženských komunit: "Milí otcové a bratři ve vzdáleném Německu, žádost ode mne, nositele německého jména... Obracím se na vás o radu a pomoc a abych vám pověděl, co je v mém smutkem postiženém srdci." Dopisy dokázaly dorazit také do Kanady.

   Tato poselství měla svůj dopad, a stejně tak ho mělo pár úspěšných emigrací. Již v době, kdy se hladomor rozšiřoval, začali proti němu Ukrajinci v zahraničí protestovat, mírumilovně i jinak. Politici ukrajinského národnostního původu na hlad poukazovali na zasedáních polského parlamentu a popisovali ho v ukrajinskojazyčném tisku. V únoru 1933 zavraždil člen ukrajinské nacionalistické organizace v Polsku, Mykola Lemyk, tajemníka sovětského konzula ve Lvově. Původně doufal, že se mu podaří zabít samotného konzula, a při procesu před polským soudem o vraždě hovořil jako o odvetě za hladomor. Koncem téhož měsíce se ukrajinská komunita v Polsku pokusila na protest proti hladu zorganizovat masovou demonstraci, ale polská vláda, obávající se dalšího násilí, jí v tom zabránila.

   Zhruba ve stejné době na opačném konci světa v kanadském Winnipegu uspořádala pouliční protesty Ukrajinská národní rada, organizace založená v květnu 1933, která rovněž zaslala prezidentu Rooseveltovi dopis obsahující výpověď očitého svědka hladomoru. Na shromáždění konaném v ukrajinském kostele ve Winnipegu přečetli vůdcové diaspory nahlas listy z Ukrajiny žádající veřejnost, aby zemi pomohla "vymanit se" z SSSR. Ukrajinci v Bruselu, Praze, Bukurešti, Ženevě, Paříži, Londýně, Sofii a dalších městech vytvářeli akční výbory, jež se bez velkého zdaru snažily uvádět hladomor do veřejného povědomí a poskytovat strádajícím pomoc.

   Zprávy pronikaly ven i prostřednictvím katolické církve. V Polsku v roce 1933 konali ukrajinští řeckokatoličtí duchovní sbírky ve prospěch obětí hladomoru, uspořádali den truchlení a vyvěsili na fasádách ukrajinských kostelů a místních sídel ukrajinského kulturního institutu Prosvita černé vlajky. Církevní hierarchii burcovali kromě duchovních s kontakty uvnitř SSSR také polští a italští diplomaté. Vatikán obdržel první písemný popis hladu v dubnu 1933 v anonymním psaní propašovaném ze země přes ruský přístav Novorossijsk. V srpnu se do Říma dostal druhý anonymní list ze severního Kavkazu. Papež Pius XI. nařídil oba dopisy zveřejnit ve vatikánských novinách L´Osservatore Romano. V témž měsíci vydal znepokojenou výzvu arcibiskup vídeňský, kardinál Innitzer. Odsoudil podmínky hladomoru v Rusku a v "ukrajinských oblastech Sovětského svazu":

   

   [Jsou] doprovázeny takovými krutými jevy hromadného hladovění jako vraždění dětí a kanibalismus... Je už zjištěno, že katastrofa i v době nové sklizně dále trvá. Za čtyři měsíce dosáhne nového vrcholu. Opět budou zmařeny miliony životů... Pouze situaci přihlížet by vedlo ke zvyšování odpovědnosti celého civilizovaného světa za hromadné umírání v Rusku. Znamenalo by to nést vinu za to, že v době, kdy se celé části světa téměř dusí nadbytkem pšenice a potravin, v Rusku lidé trpí hlady.

 

   Později se k Innitzerovi dostala neobvyklá forma důkazu - soubor dvou tuctů fotografií pořízených rakouským inženýrem Alexandrem Wienerbergerem, který pracoval v jedné charkovské továrně a propašoval obrázky přes hranice. Dosud je uchovává vídeňský diecézní archiv a jsou to jediné ověřené snímky obětí hladomoru udělané v roce 1933 na Ukrajině. Jsou na nich hladovějící lidé na krajnicích cest, prázdné domy a hromadné hroby. O rozměru tragédie neponechávají žádné pochyby. Jenomže v roce 1933 nebyly pro církev problémem důkazy, nýbrž politika. Ve Vatikánu se strhla debata - jedna frakce chtěla vyslat do SSSR misi na pomoc hladovějícím, druhá se domáhala diplomatické opatrnosti. Zvítězili zastánci obezřelosti. I když církevní stát nadále dostával zprávy o hladomoru, Svatý stolec na veřejnosti převážně mlčel. Byl to mezi jiným Hitlerův nástup k moci v lednu 1933, který vytvořil politický bludný kruh: hierarchie se obávala, že rázné vystoupení na téma hladomoru v Sovětském svazu by se mohlo vykládat tak, že papež straní nacistickému Německu.

   Podobné argumenty, formované shodnými politickými omezeními, nabyly převahy i jinde. Četná evropská ministerstva zahraničních věcí měla o hladu dokonalé informace v reálném čase, v době, kdy se odehrával. Ukrajina vlastně měla ve ´33 roce to štěstí, že tam žilo několik mimořádně všímavých cizinců. Italský konzul Gradenigo, který od ´30 do ´34 roku pobýval v Charkově, chápal jak rozsah hladomoru, tak i jeho dopad na ukrajinské národní hnutí. Nepochyboval, že "hladovění je především důsledkem hladomoru zorganizovaného jako lekce pro rolníky":

 

   ...Nynější pohroma povede ke kolonizaci Ukrajiny Rusy. Promění povahu Ukrajiny. V blízké budoucnosti nebude důvod hovořit o Ukrajině nebo Ukrajincích prostě proto, že už nebude existovat "ukrajinský problém", až se Ukrajina stane neodlišitelnou součástí Ruska...

 

   Neméně důrazně označil původ hladomoru ve ´33 roce německý konzul v Oděse:

 

   Komunističtí vládci venkovany nenechávají na strázně vzpomínat příliš dlouho, a dosahují toho tak, že po jednom trápení ihned přichází další, a tudíž, ať člověk chce nebo ne, se na staré strachy zapomíná. Když v minulosti postihlo někoho ve vesnici neštěstí, pamatovaly si to celé generace.

 

   V umělý původ hladomoru v té době věřil i Gustav Hilger, německý diplomat v Moskvě, který se později stal významným Hitlerovým poradcem pro politiku vůči Sovětům (a pak dělal totéž pro CIA):

 

   Měli jsme tehdy dojem, že mocenské orgány úmyslně neposkytly pomoc sužovanému obyvatelstvu krom toho, které bylo organizováno v kolchozech, aby tak vzpurným zemědělcům ukázaly, že jedinou alternativou kolektivizace je hladová smrt.

 

   Avšak v Itálii a v Německu - jeden z obou státu již byl fašistický a druhý k tomu směřoval - se hladomor v oficiální politice nijak neprojevil. Benito Mussolini si některé zprávy z Ukrajiny osobně četl a dělal si v nich poznámky, ale na veřejnosti neřekl nikdy nic, snad proto, že nebylo v povaze jeho režimu dávat najevo soucit, anebo možná proto, že Italové, kteří v září 1933 uzavřeli s SSSR smlouvu o neútočení, se více zajímali o obchod. Ovšem i Němci, až na úmyslně diskrétní snahu pomáhat svým etnickým soukmenovcům a pozdější využití hladomoru v nacistické propagandě, neučinili v té době žádný pokus protestovat nebo nabídnout pomocnou ruku.

   Ne všem zprávám se věřilo. Polští diplomaté byli hladomorem do hloubi duše šokováni - natolik, že jejich hlášení byla odmítána. Stanislav Kosnicki, který stál v čele konzulátu v Kyjevě, si v lednu 1934 vysloužil pokárání za to, že zařazuje příliš mnoho "informací o hladomoru, strádání, perzekuci obyvatelstva, boji proti ukrajinskosti atd.". Polští diplomaté, stejně jako jejich kolegové, nicméně nepochybovali, že hladomor a represe jsou součástí plánu: "Masové zatýkání a pronásledování nelze vysvětlit ani ospravedlnit nebezpečím ze strany ukrajinského národního hnutí... skutečná příčina akce spočívá v naplánovaném, prozíravém a dlouhodobém politickém postupu moskevských vůdců, kteří se víc a víc stávají imperialisty, upevňujícími politický systém a hranice státu".

   Britským diplomatům na druhé straně nedělalo žádné potíže věřit i nejhorším líčením, která vyslechli. Měli celou síť zpravodajů, k nimž patřil i kanadský zemědělský odborník Andrew Cairns, který ve ´32 procestoval Ukrajinu a severní Kavkaz jako zástupce Imperiální rady pro marketing. Ten hlásil, že viděl "v cárech oděné hladové venkovany, z nichž někteří žebrali o chleba. Povětšinou čekali, často marně, na jízdenky, mnozí se šplhali na schůdky nebo se připojovali k houfu na střeše každého vagonu, všichni špinaví, ubozí, nikde ani stopa po úsměvu". Dospěl také k závěru, že vládní plán vývozu obilí je "k smíchu" a nepůjde ho splnit.

   Britská vláda však nejenže nenabídla pomoc, nýbrž aktivně odrazovala od několika nezávislých pokusů dodat v roce 1933 hladovějícím potraviny se zdůvodněním, že se proti takovým snahám stavějí sovětské vrcholné orgány, a proto je naivní se o ně pokoušet. Laurence Collier, který v té době stál v čele severního odboru ministerstva zahraničních věcí, měl také námitky proti přítomnosti Ukrajinců z diaspory v několika z oněch dobročinných organizací: "Cokoli, co mělo něco společného s ukrajinským nacionalismem, bylo pro sovětské úřady jako rudý hadr pro býka." Collier chápal, co se odehrává - o Cairnsově zprávě napsal: "Málokdy jsem četl přesvědčivější dokument" - ale raději se nečertil.

   Diplomatické mlčení vyhovovalo sovětským špičkám, které měly dobré důvody bránit šíření zpráv o hladomoru. Světová revoluce jako cíl bolševiků byla sice odsunuta do pozadí, ale úplně se jí nikdy nezřekli. V roce 1933 se radikální politická změna v Evropě už zase zdála uvěřitelná. Kontinent se zmítal v ekonomické krizi a německým kancléřem se právě stal Hitler. Pro marxisticko-leninistické myšlení zhoršující se mezinárodní situace znamenala, že se nepochybně blíží závěrečné křeče kapitalismu. V tomto kontextu sovětským vůdcům velmi záleželo na tom, jak je SSSR vnímán v zahraničí, poněvadž doufali, že kritické zvraty jim pomohou propagovat Sovětský svaz jako vyšší civilizaci.

   S veřejným míněním v cizině si sovětské vedení dělalo starost i z domácích důvodů. Už od roku 1917 využívalo jako balast k propagandě cizince - od komunisty Johna Reeda až po francouzského spisovatele Anatola France. Práce zahraničních autorů, kteří opěvovali výsledky dosažené revolucí, se v zemi vydávaly a dostávalo se jim publicity, a totéž platilo o výrocích nadšených návštěvníků - komunistů, spisovatelů, intelektuálů -, jež Sověti vodili do škol, zemědělských hospodářství a továren. Po vypuknutí hladomoru sovětské vedení tyto své příznivce vybízelo, aby jakékoli zmínky o nedostatku potravin odmítali - a někteří z nich to také dělali.

   Jejich pohnutky byly smíšené. Někteří, jako britští socialisté Beatrice a Sidney Webbovi, byli "opravdoví věřící", kteří si přáli nějakou formu socialistické revoluce ve svých zemích a snažili se využít příkladu SSSR pro vlastní účely. Webbovi o hladomoru věděli, ale bagatelizovali ho a vychvalovali kolektivizaci. "Zkušenosti s posledními třemi sklizněmi zřejmě podporují tvrzení sovětské vlády, že počáteční obtíže této obrovité proměny byly překonány," napsali v roce 1936. "Skutečně prakticky nejsou důvody pochybovat, že úhrnná výroba potravin se rychlým tempem zvyšuje."

   Jiné návštěvníky nejspíš motivovala ješitnost, a stejně tak nesmírná pompéznost a projevy přízně, kterými dokázal SSSR zahrnout celebrity. Spisovatel George Bernard Shaw, doprovázený poslankyní britského parlamentu Nancy Astorovou, oslavil v roce 1931 své pětasedmdesátiny na banketu v Moskvě - vegetariánském, aby se vyhovělo jeho chutím. Byl poctěn uvítací párty a navíc mu zahrály dechové hudby, a tak byl v rozjařené náladě, když promlouval k posluchačstvu složenému ze sovětských hodnostářů a významných cizinců. Poděkoval hostitelům a prohlásil se za protivníka šiřitelů protisovětských povídaček. Když se přátelé dověděli, že jedu do Ruska, sdělil obecenstvu, dávali mi potravinové konzervy, které bych si měl na cestu vzít. "Mysleli si, že Rusko hladoví. Ale já jsem v Polsku, než jsem dojel na sovětské hranice, všechno to jídlo vyhodil z okna."

   Jeho posluchači "zalapali po dechu", vzpomíná novinář, který byl přítomen: "Člověk vyciťoval svíravou reakci jejich břich. Konzerva anglického hovězího by v domově kteréhokoli z dělníků a intelektuálů, přítomných na tomto shromáždění, znamenala nezapomenutelný svátek." Přídech zcyničtělé utahanosti, s nímž přinejmenším někteří z příslušníků sovětské inteligence takové nabubřelé návštěvníky z ciziny přijímali, lze odvodit ze hry Andreje Platonova Čtrnáct rudých chýšek. Účinkuje v ní přicestovavší zahraniční intelektuál, který se ptá: "Kde můžu vidět socialismus? Okamžitě mi ho ukažte. Kapitalismus mě rozčiluje."

   V létě hladomorného roku byl nejvýznamnější verzí Platonovova antihrdiny v reálném životě Edouard Herriot, francouzský radikální politik a bývalý ministerský předseda, který byl koncem srpna 1933 úmyslně pozván na Ukrajinu, aby vyvrátil narůstající pověsti o hladomoru. Jeho vlastní motivace byla nejspíš politická. Jako jiní "realističtí" státníci v četných západních hlavních městech chtěl povzbudit obchodní vztahy své země a SSSR, a se způsobem zdejšího vládnutí si příliš těžkou hlavu nedělal. Během dvoutýdenního zájezdu navštívil vzorovou dětskou kolonii, viděl prodejny, jejichž regály byly předem spěšně naplněny, svezl se na lodi po Dněpru a setkal se s rozjařenými rolníky a dělníky, zvlášť pro tuto příležitost vycvičenými. Než přicestoval, byl jeho hotel v chvatu nově zařízen a personál vyfasoval nové uniformy.

   Ústředním bodem Francouzovy cesty byla návštěva kolchozu. Vzpomínal potom na "obdivuhodně zavlažované a pěstěné" zeleninové zahrady kolchozníků. "Procestoval jsem Ukrajinu," prohlásil. "Ujišťuji vás, že jsem viděl sad v plném květu." Podle následně podaných hlášení OGPU se Herriot na hladomor skutečně zeptal, ale dostalo se mu ujištění, že všechny dřívější potíže už pominuly. Pravda okamžitě návštěvy využila pro domácí propagandu a hrdě oznámila, že Francouz "kategoricky popřel lži buržoazního tisku ve spojitosti s hladem v SSSR" - kdyby se snad některým sovětským občanům podařilo jakousi náhodou cosi o nich zaslechnout.

   Diplomaté a jednorázoví návštěvníci nebyli pro sovětská úřední místa nijak náročným úkolem. Nadutí ouřadové z ministerstev zahraničních věcí byli příliš diskrétní, než aby nahlas vyslovovali své názory. Lidé jako Herriot a Shaw neovládali místní jazyk a nerozhodovali o tom, jaká místa navštíví, takže bylo poměrně snadné dávat pozor na to, co uvidí a s kým se setkají. Na rozdíl od toho vyžadovala manipulace s představiteli zahraničního tisku v Moskvě sofistikovanější přístup. Jejich pohyb a to, s kým mluví, nebylo možno držet kompletně pod kontrolou - a nedalo se jim poroučet, co mají psát.

   Do roku 1933 už režim nashromáždil špatné zkušenosti s nezávislé myslícími členy tiskového sboru. Patřila k nim i Rhea Clymanová, nevšední Kanaďanka, která strávila čtyři roky v Moskvě a pak se rozhodla v doprovodu dvou Američanek z Atlanty cestovat po Sovětském svazu autem, přičemž se na každém rohu přela s úředníky. Nakonec jí další cestu v létě 1932 v Tbilisi zatrhli a násilně ji deportovali, zatímco její dvě průvodkyně se dostaly až do Taškentu, než je potkal týž osud. Výsledkem byl obrovský titulek Toronto Evening Telegramu:

 

Dopisovatelka Telegramu vyhnána z Ruska

Rhea Clymanová odhaluje podmínky ve vězeňských táborech

Přivolává na sebe hněv sovětského diktátora

 

   Když teď věděla, že se do Sovětského svazu nemůže nikdy vrátit, vydala sérii chytlavě napsaných, ale pravdivých článků, líčících posílání kulackých rodin na Dálný sever, narůstající nedostatek potravin na Ukrajině a rané tábory gulagu v Karelii, poblíž finských hranic. Popsala také důsledky kolektivizace na Ukrajině:

 

   Vesnice byly podivně opuštěné a vylidněné. Zprvu jsem to nechápala. Domy byly prázdné, dveře dokořán otevřené, střechy se propadaly. Měla jsem pocit, že se pohybujeme ve stopách nějaké hladové hordy, která táhne před námi a všechny tyhle domy pustoší... Když jsme takových vesnic projely deset a patnáct, začala jsem rozumět. Byly to domovy oněch tisíců vyvlastněných rolníků - kulaků -, které jsem viděla pracovat v dolech a kácet dříví na severu. Uháněly jsme dál a dál a zdvíhaly velký mrak prachu před sebou i za sebou, ale před námi se pořád míhaly ty prázdné domy, civějící nevidoucíma očima.

 

   I když byly články Clymanové sovětským vládním orgánům nepříjemné, neměla ani ona, ani její noviny dostatečnou prestiž, aby se kvůli nim rozpoutala bouře na vyšší úrovni. Její vypovězení pomohlo sovětskému státu udržet pořádek. Vyslalo signál, že etablovanější a vlivnější novináři sídlící v Moskvě si musejí dávat pozor, jestliže si chtějí zachovat svá místa.

   A museli se mít na pozoru, pokud vůbec chtěli vykonávat svou profesionální práci. Moskevští dopisovatelé v té době potřebovali svolení státu nejen k trvalému pobytu, ale také k odesílání článků. Bez podpisu a oficiálního razítka tiskového odboru ústřední telegrafní úřad žádné depeše do ciziny neodesílal. Aby novináři takové povolení získali, handrkovali se pravidelně s cenzory z lidového komisariátu zahraničních věcí o to, jakých slov smějí užít, a udržovali dobré vztahy s Konstantinem Umanským, sovětským úředníkem odpovědným za představitele zahraničního tisku. Tehdejší moskevský korespondent Christian Science Monitoru William Chamberlin napsal, že zahraniční žurnalista, který nechce zmírnit svůj komentář, "pracuje pod Damoklovým mečem - hrozbou vypovězení ze země nebo nepovolení návratu do ní, což ovšem znamená totéž".

   Pro ty, kdo hráli onu hru zvlášť dobře, byly k mání dodatečné odměny, čehož proslulou ukázkou je případ Waltera Durantyho. Duranty byl v Moskvě v letech 1922-36 dopisovatelem New York Times, což ho na určitou dobu učinilo relativně slavným a bohatým. Tento rodilý Brit neměl žádné vazby na ideologickou levici a zaujímal spíše pozici zatvrzelého a skeptického "realisty", snažícího se naslouchat oběma stranám příběhu, o kterém píše. "Lze namítnout, že vivisekce žijících živočichů je věc smutná a hrozná, a je pravda, že úděl kulaků a dalších osob, jež se protivili sovětskému experimentu, není šťastný," napsal v ´35 roce. "V obou případech je ale výsledné utrpení způsobeno ve jménu vznešeného cíle."

   Toto stanovisko dělalo z Durantyho osobu nesmírně užitečnou pro režim, který se ze všech sil snažil, aby si novinář žil v Moskvě dobře. Měl velký byt, držel si auto a milenku, měl ze všech korespondentů všude nejsnazší přístup a dvakrát mohl pořídit vytoužené interwiev se Stalinem. Hlavní motivací pro lichotivé reportáže o SSSR mu však zřejmě byla pozornost, kterou si tím vysloužil. Články Clymanové vyvolaly odezvu jen u nemnohých, zato Durantyho zprávy z Moskvy ho učinily jedním z nejvlivnějších novinářů oné doby. Mnozí z mužů, kteří se později stali členy "mozkového trustu" Franklina Roosevelta, hledali nové ekonomické myšlenky, projevovali hluboký zájem o sovětský experiment a někteří v roce 1927 navštívili Moskvu, kde se jim dostalo šestihodinového pohovoru se Stalinem. Durantyho líčení harmonicky ladila s jejich všeobecným pohledem na svět a přitahovala širokou pozornost. V roce 1932 mu řada článků o úspěších kolektivizace a pětiletky vynesla Pulitzerovu cenu a brzy nato ho tehdejší guvernér státu New York Roosevelt pozval do guvernérského sídla v Albany, kde ho už jako prezidentský kandidát za demokraty zahrnul otázkami. "Tentokrát jsem všechny dotazy kladl já. Bylo to úchvatné," řekl Roosevelt jinému reportérovi.

   Avšak podle toho, jak se rozmáhal hladomor, se také dále zpřísňovala kontrola. V roce 1933 začali dohlížitelé z lidového komisariátu zahraničních věcí, poučení případem Clymanové a jejích společnic, po dopisovatelích požadovat, aby si před výjezdem zažádali o svolení a předložili cestovní plán. Všechny žádosti o návštěvu Ukrajiny nebo severního Kavkazu zamítali. Pouze jeden francouzský korespondent dostal v létě 1933 souhlas s reportováním Herriotovy návštěvy, ovšem teprve když přistoupil na to, že bude neustále zůstávat s doprovodem bývalého ministerského předsedy, držet se naplánované trasy a nepsat o ničem jiném než o akcích pečlivě nachystaných sovětským státem. Cenzoři také začali v depeších vyhledávat skryté zprávy o hladomoru. Povolovali určitá slovní spojení: "akutní nedostatek potravin", "striktní potravinová omezení", "potravinový deficit", "choroby v důsledku podvýživy", avšak nic jiného. Koncem roku 1932 sovětští úředníci dokonce navštívili Durantyho přímo v bytě, čímž ho znervóznili.

   V takové atmosféře se korespondentům příliš nechtělo psát o hladomoru, i když o něm všichni věděli. "Oficiálně hladomor nebyl," napsal Chamberlin, "avšak pro kohokoli, kdo žil ve ´32 v Rusku a měl oči a uši otevřené, není o historičnosti hladomoru sebemenších pochyb." Koncem roku 1932 hovořil sám Duranty o hladu s Williamem Strangem, diplomatem na britském velvyslanectví. Ten pak suše ohlásil, že dopisovatel New York Times si "už nějakou dobu uvědomuje pravdu", i když "širokou americkou veřejnost do toho tajemství nezasvěcuje". Duranty také Strangovi řekl, že pokládá "za zcela možné, že na nedostatek potravin mohlo přímo či nepřímo zemřít až deset milionů lidí", ovšem toto číslo se v žádné z jeho reportáží nikdy neobjevilo. Jeho neochota psát o hladomoru byla možná zvlášť akutní, protože taková zpráva by vrhla stín pochybnosti na jeho předchozí pozitivní reportáže, které mu vynesly ocenění. Nebyl však jediný. Eugene Lyons, moskevský dopisovatel United Press a někdejší nadšený marxista, po letech napsal, že všichni cizinci ve městě si byli dobře vědomi, co se na Ukrajině, ale také v Kazachstánu a v Povolží odehrává:

 

   Pravda je taková, že jsme o potvrzení neusilovali z toho prostého důvodu, že jsme na toto téma nechovali žádné pochybnosti. Jsou to skutečnosti příliš velké, než aby si vyžadovaly podepření očitými svědky... Ke zjištění pouhé existence ruského hladomoru nebylo vyšetřování zapotřebí o nic více než ke zjištění americké deprese. Uvnitř Ruska se o této záležitosti spory nevedly. V uvolněných rozhovorech v hotelech a našich domovech se hladomor přijímal jako věc nezpochybnitelná. Ve společenství cizinců se odhady mrtvých pohybovaly od milionu nahoru a mezi Rusy od tří milionů nahoru.

 

   Každý to věděl - ovšem nikdo se o tom nezmiňoval. A proto ta mimořádná reakce jak sovětského establishmentu, tak moskevské obce představitelů tisku na žurnalistickou vylomeninu Garetha Jonese.

   Jones byl mladý Velšan, v době své cesty do SSSR v roce 1933 teprve sedmadvacetiletý. Snad inspirován svou matkou - ta jako mladá dělala guvernantku v domácnosti Johna Hughese, velšského podnikatele, který založil nynější město Doněck - studoval na univerzitě v Cambridgi kromě francouzštiny a němčiny také ruštinu. Pak získal zaměstnání jako soukromý tajemník Davida Lloyda George, někdejšího britského premiéra. Zároveň začal jako autor na volné noze psát o evropské a sovětské politice a podnikat krátké cesty do SSSR a zase zpět, což ho uvádělo do postavení odlišného od situace moskevských korespondentů, kteří potřebovali schválení režimu, aby si uchovali povolení k pobytu. Na jednom z těchto zájezdů počátkem roku 1932, ještě než byl zaveden zákaz cestování, se vypravil na venkov (přičemž ho doprovázel Jack Heinz II., dítko kečupového impéria), kde v sovětských vesnicích spal na "zahmyzených podlahách" a stal se svědkem počátků hladomoru. Pár měsíců nato jel se suitou Adolfa Hitlera do Frankfurtu nad Mohanem - jako první zahraniční dopisovatel, který získal přístup k nově nastoupivšímu německému kancléři.

   Na jaře 1933 se Jones vrátil do Moskvy, tentokrát s vízem, jež mu bylo uděleno především proto, že pracoval u Lloyda George (neslo razítko "besplatno" neboli "zdarma" jako znamení oficiální sovětské přízně). Sovětský velvyslanec v Londýně Ivan Majskij se nesmírně snažil udělat na bývalého ministerského předsedu dojem a za Jonese se přimluvil. Ten, když do sovětského hlavního města dorazil, ho nejprve celé prošel a setkal se s dalšími zahraničními dopisovateli i sovětskými úředníky. Lyons na něho vzpomíná jako na "vážného a pečlivého chlapíka... toho druhu, co nosí zápisník a bez ostychu si zapisuje vaše slova, zatímco mluvíte". Jones se setkal s Umanským, ukázal mu pozvání na návštěvu k německému generálnímu konzulovi v Charkově, načrtl plán prohlídky německého traktorového závodu a požádal o možnost vycestovat na Ukrajinu. Umanskij souhlasil. Se schvalujícím úředním razítkem se Jones vydal na jih.

   Do vlaku nasedl v Moskvě 10. března. Místo aby ale dojel až do Charkova, vystoupil asi 60 km na sever od něho. S batohem plným "mnoha bochníků bílého chleba, s máslem, sýrem, masem a čokoládou nakoupenou za zahraniční měnu v prodejnách Torgsinu" se vydal podél železniční trati k ukrajinské metropoli. Tři dny bez oficiálního dohližitele nebo doprovodu putoval pěšky přes více než dvacet vesnic a kolchozů, viděl venkovskou Ukrajinu na vrcholu hladomoru a své myšlenky a dojmy si zaznamenával do zápisníků, které měla později uchovávat jeho sestra:

 

   Překročil jsem hranici z Velkoruska na Ukrajinu. Všude jsem hovořil s rolníky, kteří procházeli kolem. Všichni říkali totéž.

   "Není chléb. Přes dva měsíce jsme neměli chléb. Hodně lidí umírá." V první vesnici už nezbývaly žádné brambory a zásoba burjaku [řepy] docházela. Všichni říkali: "Dobytek hyne, něčem kormiť [není ho čím krmit]. Živili jsme svět a teď hladovíme. Jak můžeme sít, když nám zbylo jen pár koní? Jak dokážeme pracovat na polích, když jsme zesláblí nedostatkem jídla?"

   Potom jsem dohnal vousatého rolníka, který měl stejnou cestu. Nohy měl přioděné pytlovinou. Dali jsme se do řeči. Mluvil ukrajinskou ruštinou. Dal jsem mu kus chleba a sýra. "To jste nemohl nikde koupit ani za dvacet rublů. Žádné jídlo prostě není."

   Šli jsme dál a rozmlouvali. "Před válkou bylo všechno zlaté. Měli jsme koně a krávy a prasata a slepice. Teď jsme zruinovaní... Náš osud je zpečetěn."

 

   Jones spal na podlaze rolnických chalup, dělil se s lidmi o své jídlo a naslouchal jejich vyprávění. "Pokusili se mi sebrat ikony, ale já jsem řekl, že jsem sedlák, ne pes," pověděl mu někdo. "Když jsme věřili v Boha, byli jsme šťastní a žili dobře. Když se pokusili Boha zničit, začali jsme hladovět." Jiný muž mu sdělil, že už rok nejedl maso.

   Jones spatřil ženu, která doma tkala látku na ošacení, a ves, kde lidé jedli koninu. Nakonec narazil na "milicionáře", který ho vyzval, aby mu předložil doklady, načež neuniformovaní policisté, bezpochyby příslušníci OGPU, trvali na tom, že ho ten muž příštím vlakem doprovodí do Charkova a tam až ke dveřím německého konzulátu. Jones, "potěšen pak svou svobodou, se s ním zdvořile rozloučil - bylo to vystřízlivění, ale vítané".

   V Charkově si dále dělal poznámky. Pozoroval, jak tisíce lidí stojí ve frontách na chléb: "Stavějí se do nich kolem třetí až čtvrté hodiny odpoledne, aby dostali chléb nazítří v sedm hodin ráno. Je mráz, hodně stupňů pod nulou." Strávil večer v divadle - "obecenstvo - spousta rtěnky, ale chléb žádný" - a mluvil s lidmi o politických represích a hromadném zatýkání, které se Ukrajinou valily zároveň s hladomorem:

 

   "V továrnách jsou teď krutě přísní. Když jeden den chybíte, vyhodí vás, přijdete o lístky na chleba a nedostanete občanku."

   "Život je zlý sen. Nemůžu jet tramvají, drásá mi to nervy."

   "Je to strašnější než kdy předtím. Když teď v továrně řeknete jen slovo, přijdete o místo. Není žádná svoboda..."

   "Všude perzekuce. Všude teror. Jeden člověk, kterého jsme znali, řekl: ´Můj bratr umřel, ale pořád tam leží a my nevíme, kdy ho pochováme, protože na pohřbívání jsou fronty.´"

   "Není žádná naděje do budoucnosti."

 

   Zřejmě se pokusil navštívit protějšek Umanského v Charkově, ale s tím se mu pohovořit nepodařilo. Jones se ze Sovětského svazu potichu vytratil. Pár dnů nato, 30. března, se objevil v Berlíně na tiskové konferenci, kterou pravděpodobně zařídil Paul Scheffer, novinář z Berliner Tageblatt, jenž byl z SSSR vypovězen v roce 1929. Jones prohlásil, že po celém Sovětském svazu se rozmáhá velký hladomor, a zveřejnil své svědectví:

 

   Všude zazníval nářek: "Není chléb. Hyneme." Tento nářek vycházel z každého kouta Ruska, z Povolží, Sibiře, Bílé Rusi, severního Kavkazu, střední Asie...

   Ve vlaku jeden komunista v rozhovoru se mnou popřel, že by byl hladomor. Hodil jsem do plivátka kůrku chleba, který jsem z vlastních zásob pojídal. Spolucestující rolník ji vylovil a hltavě pozřel. Odhodil jsem do plivátka pomerančovou kůru. Venkovan ji opět popadl a spolykal. Komunista zmlkl. Přenocoval jsem ve vesnici, kde bývalo 200 volů a kde jich je teď šest. Vesničané jedli píci pro dobytek a zbývalo jim jí jen na měsíc. Pověděli mi, že mnozí už zemřeli hladem. Dva vojáci přišli zadržet zloděje. Varovali mě, abych necestoval v noci, ježto je příliš mnoho "hladovějících zoufalců".

   "Čekáme na smrt," znělo uvítání. "Víte, my pořád máme píci pro dobytek. Jděte dál na jih, tam nemají nic. Řada domů je prázdných, lidé v nich už zemřeli," hořekovali.

 

   O Jonesově tiskové konferenci referovali dva význační američtí žurnalisté působící v Berlíně v New York Evening Post ("Ruska se zmocnil hladomor, miliony umírají, říká nevzrušeně Brit") a v Chicago Daily News ("Ruský hladomor nyní stejně rozsáhlý jako hladomor v roce 1921, sděluje tajemník Lloyda George"). Následovaly další články ve velké řadě britských publikací. Líčily, že Jones podnikl "dlouhý pěší výlet po Ukrajině", citovaly jeho výpověď a připojovaly podrobnosti o hromadném hladovění. Stejně jako sám Jones poznamenávaly, že porušil pravidla, jež jiné novináře držela zpátky. "Vandroval jsem černozemním regionem," psal, "protože to kdysi byla nejbohatší zemědělská půda v Rusku  a protože bylo korespondentům zakázáno se tam vypravit, aby na vlastní oči neviděli, co se děje." Jones pak vydal v London Evening Standardu, Daily Expressu a Cardiff Western Mailu asi tucet dalších článků.

   Mocenské orgány, které předtím Jonese zahrnovaly přízní, zuřily. Sovětský lidový komisař zahraničních věcí Litvinov se hněvivě obořil na velvyslance Majského a užil přitom sžíravého literárního odkazu na slavnou Gogolovu hru o falešném státním úředníkovi:

 

   Je ohromující, že Gareth Johnson [sic] sehrál roli Chlestakova a podařilo se mu vás všechny obsadit do úloh okresního hejtmana a dalších postav z Revizora. Je to vlastně jen obyčejný občan, říká si tajemník Lloyda George a údajně na přímluvu jmenovaného požádá o vízum, a vy na zastupitelském úřadě, aniž si vůbec něco ověříte, trváte na tom, že se [pracovníci OGPU] mají přetrhnout, jen aby jeho požadavek splnili. Poskytli jsme tomu individuu podporu všeho druhu, pomohli mu s prací, já jsem dokonce přivolil setkat se s ním, a z něho se vyklubal šejdíř.

 

   Ihned po Jonesově tiskové konferenci vyhlásil Litvinov ještě přísnější zákaz výjezdů novinářů mimo Moskvu. Majskij si později postěžoval u Lloyda George, a ten se podle hlášení sovětského velvyslance od Jonese distancoval, prohlásil, že oné cestě neposkytl záštitu a nevyslal Velšana jako svého představitele. Co si někdejší premiér doopravdy myslel, to nevíme, ale nikdy se už s Jonesem nesetkal.

   Ještě rozezlenější byla dopisovatelská obec v Moskvě. Její příslušníci samozřejmě do jednoho věděli, že to, o čem podal Jones zprávu, je pravda, a někteří už začínali hledat cesty, jak odvyprávět týž příběh. Malcolm Muggeridge, který na místě korespondenta Manchester Guardian v té době zastupoval Chamberlina, jenž právě nebyl v zemi přítomen, zrovna v diplomatické poště propašoval ven tři články. Guardian je otiskl anonymně, přičemž redaktoři, nesouhlasící s jeho kritikou SSSR, z textů mnohé vystřihli. Články žádnou pozornost nevzbudily: byly převálcovány informacemi o Hitlerovi a Německu. Ostatní korespondenti, závislí na dobré vůli Umanského a Litvinova, však sevřeli šiky proti Jonesovi. Co se odehrávalo, popsal puntičkářsky Lyons:

 

   Znectít Jonese byl snad nejnepříjemnější úkol, jaký potkal kohokoli z nás za léta žonglování s fakty tak, aby to vyhovovalo diktátorským režimům - ale znectili jsme ho, jednomyslně a s takřka totožnými formulacemi. Chudák Gareth Jones musel být nejpřekvapenější lidskou bytostí na světě, když skutečnosti, které od nás s takovou námahou posbíral, zavalila chumelenice našich negací... Hodně se smlouvalo v duchu gentlemanského ber-dej a v záři zlaceného úsměvu Umanského, než jsme vypracovali schválené dementi. Dost věcí jsme přiznali, abychom ukonejšili své svědomí, ovšem kulatými frázemi, které Jonese odsuzovaly jako lháře. Když byla ta špinavost za námi, objednal někdo vodku a zákusky.

 

   Ať už se taková schůzka ve skutečnosti někdy konala nebo ne, metaforicky vskutku shrnuje, co se stalo dál. 31. března, jen den poté, co Jones v Berlíně vypověděl pravdu, se ozval osobně Duranty. "Rusové mají hlad, ale neumírají na něj," hlásal titulek v New York Times. Článek se zběsile snažil Jonese zesměšnit:

 

   V americkém tisku se objevují děsivé zprávy z britských zdrojů o hladomoru v Sovětském svazu, při němž "už tisíce zahynuly a milionům hladová smrt hrozí". Autorem je Gareth Jones, který je bývalým tajemníkem Davida Lloyda George. Nedávno strávil tři týdny v Sovětském svazu a dospěl k závěru, že tato země je "na pokraji strašlivého zhroucení", jak řekl autorovi tohoto článku. Pan Jones je muž břitce a aktivně myslící a dal si práci se studiem ruského jazyka, jímž hovoří značně plynně, avšak autora napadlo, že páně Jonesův úsudek je poněkud ukvapený, a zeptal se, na čem se jeho závěr zakládá. Ukázalo se, že ten pán vykonal čtyřicetimílovou pouť přes vesnice v okolí Charkova a nalezl tam podmínky, které uvádí. Nadhodil jsem, že to je poněkud neadekvátní průřez velkou zemí, ale jeho přesvědčením o nadcházející osudové ráně nemohlo nic otřást.

 

   Duranty pokračoval užitím rčení, které později nabylo smutné proslulosti: "Řekneme-li to drsně, člověk neudělá omeletu bez rozbíjení vajec." Poté vysvětlil, že podnikl "vyčerpávající šetření", z něhož vyvodil, že "podmínky jsou špatné, ale žádný hladomor není".

   Pobouřený Jones napsal šéfredaktorovi New York Times dopis, ve kterém trpělivě vypočítal své zdroje - obrovskou řadu rozhovorů včetně interview s více než dvaceti konzuly a diplomaty - a napadl moskevské korespondenty:

 

   Cenzura je proměnila v mistry eufemismů a zdrženlivých výroků. Proto dávají hladomoru zdvořilý název "poruchy v zásobování potravinami" a hladovou smrt změkčují v "rozšířenou úmrtnost na choroby vyplývající z podvýživy".

 

   A tím záležitost usnula. Duranty zářil silněji než Jones, poněvadž byl slavnější, častěji čtený a důvěryhodnější. Také se mu nikdo nepostavil. Lyons, Chamberlin a další později vyslovili politování, že proti němu nebojovali rozhodněji. V oné době však na Jonesovu obranu nevytáhl nikdo, ani Muggeridge, jeden z nemnohých moskevských korespondentů, kteří se odvážili vyslovit podobné názory. Pokud jde o Jonese samotného, unesli ho a zavraždili čínští bandité, když v roce 1935 pracoval jako zpravodaj v Mongolsku.

   "Rusové mají hlad, ale neumírají na něj," se stalo všeobecně přijatou pravdou. Ta výhodně odpovídala tvrdým politickým a diplomatickým nezbytnostem okamžiku. Zatímco rok ´33 byl vystřídán ´34, a pak ´35, Evropané měli stále větší obavy z Hitlera. Édouard Herriot byl jen jedním z většího počtu francouzských politiků, mezi něž patřili i někdejší premiéři Jean-Louis Barthou a Pierre Laval, kteří byli přesvědčeni, že vzestup nacismu si vyžaduje francouzsko-sovětské spojenectví. Na britském ministerstvu zahraničí si Laurence Collier myslel, že bude nutná také aliance britsko-sovětská. V odpovědi na poslanecký dotaz v parlamentu vysvětlil:

 

   Pravda je samozřejmě taková, že máme určité množství informací o podmínkách hladomoru... a že nejsme vázáni žádnou povinností je nezveřejňovat. My je však zveřejňovat nechceme, neboť by to vyvolalo odpor sovětské vlády a naše vztahy s ní by byly ovlivněny předsudky.

 

   Zticha zůstali i Poláci, kteří z četných zdrojů měli o hladomoru velmi podrobné zprávy. Podepsali v červenci 1932 s SSSR pakt o neútočení, ale politika klidu zbraní a studeného míru se sovětskými sousedy se jim v roce 1939 měla ošklivě vymstít.

   Nová Rooseveltova administrativa koncem roku 1933 aktivně vyhledávala důvody, proč jakékoli nepříznivé sdělení o Sovětském svazu ignorovat. Prezidentův tým dospěl k závěru, že vývoj v Německu a potřeba zadržovat Japonce znamenají, že je konečně na čase, aby Spojené státy navázaly s Moskvou plné diplomatické vztahy. Rooseveltův zájem o ústřední plánování a o velké ekonomické úspěchy, kterých SSSR podle jeho názoru dosahoval - prezident si bedlivě pročítal Durantyho zprávy -, u něho vyvolal představu, že by bylo možno navázat také výnosné obchodní vztahy. Nakonec došlo k dohodě. K podpisu smlouvy přicestoval do New Yorku Litvinov doprovázený Durantym. Ten byl na honosném banketu pořádaném v hotelu Waldorf Astoria na počest sovětského ministra zahraničí představen půldruhé tisícovce hostů. Vstal a uklonil se.

   Následoval hromový potlesk. Durantyho jméno, hlásil později New Yorker, vyvolalo "jediné skutečné dlouhotrvající bouření" tohoto večera. "Vskutku, působilo to až dojmem, že Amerika v záchvatu prozření poznává jak Rusko, tak Waltera Durantyho." Zdálo se, že utajování pravdy je tím dovršeno.