Popravení muži v Třešti.

NACISTÉ NA SKLONKU 2. SVĚTOVÉ VÁLKY SPÁCHALI V TEHDEJŠÍM PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA MJ. TYTO ZLOČINY:

Poprava 16 odbojářů u Bratrušova 31. 3. 1945

Na vojenské střelnici u Bratrušova bylo 31. března 1945 příslušníky šumperského gestapa zastřeleno 16 českých odbojářů z okolních vesnic. Museli si lehnout do připraveného hromadného hrobu a byli střeleni do týla.

   Členové odbojové skupiny Bradlo prováděli různé sabotáže na Šumpersku. V březnu 1945 se jim podařilo odvézt granáty a pancéřové pěsti uskladněné v opravovaných vojenských automobilech v autodílně v Šumperku. Majitel autodílny, místní nacista Ernst Burischek oznámil ztrátu gestapu a to nastražilo past - do autodílny umístilo falešně označené bedny a 14. března 1945 byl Miloslav Vítek zadržen přímo při pokusu o jejich odvoz. V následujících dnech bylo zatčeno jeho 17 spolupracovníků, pouze 2 byli před popravou propuštěni. K popravě dal příkaz státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank (schválil návrh místní služebny gestapa):

Na rozkaz státního ministra K. H. Franka všechny účastníky Schwarzerovy teroristické skupiny zastřelit. Zastřelení nemá být provedeno veřejně.

O popravě nechť však je veřejnost uvědomněna plakáty.

Gestapo Opava

pod. Grauel

   Místo hromadného hrobu bylo pečlivě zamaskováno a odhaleno bylo až po válce při výslechu velitele šumperského gestapa Wilhelma Prellberga (nar. 15. srpna 1906 v Koblenz, popraven oběšením 13. listopadu 1946 v Olomouci). Ostatky obětí byly exhumovány ve dnech 16.-18. ledna 1946. Ze záznamu soudní komise:

Společný hrob šestnácti obětí gestapa se nalézá na vojenské střelnici u Bratrušova, a to bezprostředně za dřevěnou garáží, postavenou za posledním stavem na zachycování zbloudilých střel. Hrob jest maskován drny, křovím a malými stromky. Po otevření hrobu se zjišťuje, že jako hrob sloužila jáma asi pět metrů dlouhá, dva metry široká a jeden a půl metru hluboká. Mrtvoly jsou položeny ve dvou řadách, a to všechny obličejem dolů. Jsou poskládány tak, že hlava jedné mrtvoly leží vždy u nohou druhé mrtvoly. Pro pokročilou dobu nebyly 16. ledna 1946 všechny mrtvoly exhumovány.

Seznam obětí: Oldřich Dušek (20 let), Miroslav Jurka (26 let), Bohumír Kovář (31 let), František Kovář (37 let), František Langer (25 let), Rudolf Otevřel (25 let), Jan Polák (20 let), Jaromír Spurný (21 let), Oldřich Spurný (34 let), Arnošt Stryk (23 let), Adolf Schwarzer (29 let), Josef Utěšený ml. (18 let), Josef Utěšený st. (42 let), Jan Vítek (26 let), Miroslav Vítek (20 let), Antonín Vlček (23 let).

(Zdroje: Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě, J. Bartoš, Šumperk 1986; Na úsvitě svobody. Bratrušovská tragédie 31. března 1945, M. Zapletal, Šumperk 2015)

Exhumace obětí v lednu 1946.

Vypálení Juříčkova mlýna v Leskovci 3. 4. 1945

Mlýn Jana Juříčka v obci Leskovec využívali jako opěrný bod partyzáni z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Pod mlýnem byl vybudován tajný bunkr, který sloužil jako lazaret a skladiště zbraní a dalšího materiálu. Byla tu také umístěna vysílačka. Z výslechů a informací získaných konfidenty se o místě dozvědělo gestapo. V noci na 3. dubna 1945 byl mlýn obklíčen příslušníky vsetínského, zlínského a brněnského gestapa za podpory příslušníků oddílu ke zvláštnímu určení 31 (ZbV-Kommando 31, štáb v Rožnově pod Radhoštěm) a 21. policejního pluku SS (SS-Polizei Regiment 21).

   Rodina Juříčkova byla vyvlečena z mlýna, a po neúspěšném výslechu byli svázaní zastřeleni a vhozeni do ohně. Zavražděni byli Jan Juříček (* 10. 2. 1895), jeho žena Františka (* 16. 7. 1902) a jejich děti Jan (* 5. 11. 1926), Františka (* 13. 3. 1929) a Marie (* 10. 5. 1931). Mlýn byl zapálen a zničen granáty a výstřely z pancéřových pěstí.

   Do okna bunkru Němci vystřelili pancéřovou pěstí, vhodili svazek granátů a proběhla přestřelka s partyzány. Tři partyzáni zahynuli a dvěma se pod příkrovem dýmu z hořícího mlýna podařilo uniknout - schovali se v betonové rouře odvádějící vodu od mlýnského kola. Ošetřovatel raněných partyzánů, milosrdný bratr Bláha z vizovického špitálu, se gestapu vzdal a po výslechu byl poslán do koncentračního tábora v Mirošově u Plzně. Na straně gestapa a SS byl jeden mrtvý a jeden raněný.

Vypálený Juříčkův mlýn.

Vražda 235 českých vězňů v koncentračním táboře Mauthausen 10. 4. 1945

Na jaře 1945 sestavovalo brněnské gestapo seznamy vězňů určených k likvidaci. Dne 7. dubna 1945 byl z Brna vypraven transport "KL 3" do Mauthausenu - šlo o podporovatele a spolupracovníky parašutistů ze skupin Clay, Carbon a Silver B a partyzánských skupin Jermak, Dr. Miroslav Tyrš a 3. čs. úderné roty. Další vězni byli do transportu doplněni v Jihlavě.

   Celkem 235 (podle jiných údajů 215) českých vězňů z transportu "KL 3" do Mauthausenu dorazilo 9. dubna a následující den 10. dubna 1945 byli zplynováni v místní táborové plynové komoře. Mrtvoly byly spáleny a popel rozprášen za táborem.

   Jediný, kdo z transportu přežil, byl Franz Arnold z Vídně, který se přihlásil na výzvu, zda jsou v transportu Němci. Podle poválečné vyšetřovací zprávy čs. ministerstva vnitra z 30. 5. 1947:

V noci ze 6. na 7. 4. 1945 bylo ve velkém sále Kounicových kolejí shromážděno na 200 vězňů. Ráno přibyly 3 ženy. Druhého dne ráno byli přivezeni autem na nákladové nádraží v Brně a spolu asi s 30 ženami z věznice na Cejlu navagonováni do dvou dobytčích vozů. Celý transport se skládal ze čtyř vagónů. Ve třetím, osobním vagónu byli doprovázející SS, tj. Jan Baar jako velitel, vrch. strž. Joksch a 12 zaměstnanců banátské policie, ve čtvrtém ženy SS-manů s dětmi a zavazadly.

   Transport jel jako samostatný vlak přes Jihlavu, kde přijal dalších 8 vězňů, z toho jednu ženu a byl připojen k vojenskému transportu do Českých Budějovic, kam dojel mezi 16.-17. hodinou. V noci z 8. na 9. pokračoval v jízdě do KT Mauthausen. Tam dorazili 9. 4. 1945 dopoledne. Na nádraží byli vězni sestaveni do pětistupů a došli po hodinové cestě, přerušené leteckým poplachem, do KT.

   Jak udal svědek Franz Arnold z Vídně V, Bucherplatz 4, nechtěl velitel tábora transport převzít, poněvadž KT měl být evakuován a přijal ho teprve na naléhání Baara, který ve své výpovědi z 13. 11. 1946 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti udal, že mu bylo pobočníkem řečeno, že mohou být přijímány jen transporty určené  pro "Sonderbehandlung" (poprava bez soudu). Schutzhaftlagerführer Franz Ziereis, SS-Standartenführer, rozhodl teprve po telefonickém hovoru se zástupcem velitele brněnského gestapa SS-Sturmbannführerem Krausem, že transport bude převzat. Zatím stáli vězni celý den před politickým oddělením bez jídla a vody, vystavení urážkám a surovému zacházení esesmanů. Pozdě večer byli odvedeni do koupelny, kde přenocovali a 10. 4. vyvedeni na dvorek, přiléhající ke krematoriu. Ženy byly odvedeny, muži se museli vysvléci donaha. Na dotaz, zda jsou v transportu i Němci, vystoupil jediný Arnold. Ostatní byli poklusem zahnáni do bunkru.

   Josef Čuhel z Brna, Pellicova 3, který byl tenkrát písařem v Aufnahmkommandu při politickém oddělení KT Mauthausen, ve své výpovědi 7. 1. 1947 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti v Brně o jejich osudu vypověděl: "Ten, který se hlásil jako Němec, byl odveden a ostatní muži přešli pod záminkou koupele do plynové komory. Po zplynování mužů byly později zplynovány i ženy. Když vynášeli mrtvoly z plynové komory do nového krematoria, měl jsem možnost je zhlédnout a poznal jsem v nich mrtvoly z transportu z Brna." Podle této výpovědi bylo vězňů 215, z toho 35 žen.

(Zdroj: Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země, Historie okupovaného pohraničí č. 9, F. Nedbálek, Ústí nad Labem 2005)

Mauthausenská plynová komora dnes.

Vypálení osady Ploština 19. 4. 1945

Za podporu partyzánů byla vypálena Ploština, osada na Vizovicku. Smíšená německo-slovenská protipartyzánská jednotka, která spadala pod velení Otty Skorzenyho, zároveň zastřelila a upálila 24 mužů a žen z Ploštiny.

Jedno ze stavení na Ploštině po vypálení obce.

Zákřovský masakr 20. 4. 1045

Tragédii občanů Zákřova mají na svědomí kozáci - konkrétně 574. kozácký prapor (Kosakenbataillon 574). Vlasovově ROA bylo sice formálně přislíbeno podřízení kozáckých jednotek, fakticky k tomu ale nedošlo a tento prapor ROA nijak nepodléhal.

   V okolí Tršic a Zákřova působil na jaře 1945 partyzánský oddíl Juraj spolupracující s 1. čs. partyzánskou brigádou Jana Žižky. Dané území jako týlová oblast skupiny armád Střed podléhalo velitelství týlových komunikací Korück 551 (Kommandeur der rückwartigen Verbindungen - Korück 551), kterému bylo podřízeno sedm německých praporů, dva maďarské prapory a 574. kozácký prapor.

   Od 12. dubna 1945 byl štáb 574. kozáckého praporu ve Velkém Újezdě, řídící úřadovna gestapa v Brně informovala velitele bezpečnostní policie v Praze 15. dubna 1945:

Podle sdělení pobočky Přerov dorazil do přerovského služebního obvodu 12. 4. 1945 kozácký prapor 574 (krycí jméno Feuermittel) se třemi rotami. Sídlo štábu a 1. roty Velký Újezd, okres Hranice na Moravě, 2. rota v Dolním Újezdě s částí ve Staměřicích, okres Hranice na Moravě, 3. rota ve Výklekách, okres Hranice na Moravě. Průměrná síla jedné roty 150 mužů. Velitel kapitán Panin (Rus). Německý spojovací důstojník kapitán Dittrich. Německý personál asi 5 %, prapor až do nasazení podléhá polnímu velitelství 551 v Přerově.

Úkol: potírání band, očištění Oderských vrchů od band, zajištění přísunové silnice Olomouc - Hranice na Moravě. Spojení a spolupráce s pobočkou gestapa a oddílem ke zvláštnímu použití zajištěno.

Se šéfem přerovského gestapa SS-Obersturmführerem Karlem Streitem se velitel praporu kpt. Panin dohodl na spolupráci, ke štábu praporu byli vysláni dva přerovští gestapáci - kriminální asistent Ernst Geppert a kriminální asistent Josef Hykade. Geppert se narodil 18. 12. 1912 v Berlíně, měl velké zkušenosti z protipartyzánského boje na území SSSR, po válce byl odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Olomouci k trestu smrti a 31. 3. 1947 popraven. Hykade se narodil 13. 12. 1911 v Olomouci, po válce byl v roce 1952 odsouzen k trestu smrti a 28. 3. 1953 popraven.

   K "vyčištění území od band" se gestapo s kozáky rozhodlo použít opět osvědčenou metodu provokace - poručík Čornyj z kozáckého praporu vystupoval jako "sovětský parašutista" a gestapáci Geppert a Hykade jako partyzáni. Trojice obcházela okolní vesnice a v Zákřově se jim od jedné rodiny dostalo podpory, o spolupráci obyvatel s partyzány mělo gestapo informace i od místního konfidenta. Ve štábu praporu ve Velkém Újezdě byla 18. 4. 1945 naplánována velká trestná akce.

   Ve večerních hodinách 18. 4. 1945 byl Zákřov obklíčen téměř 400 muži, pancéřovou pěstí byl zapálen jeden dům a došlo k přestřelce s obecní noční hlídkou. Kozáci začali v obci rabovat a zadrželi 23 mužů, kteří se v obci a v okolí nacházeli. Všichni byli dopraveni do Velkého Újezdu, kde byli brutálně vyslýcháni a mučeni. Čtyři zadržení starší 50 let byli následně propuštěni. Zbylých 19 mužů ve věku od 16 do 45 let dne 20. dubna 1945 odvezli k lesní boudě u samoty Kyjanice, kde gestapák Geppert střelil všechny do týla. I když mnozí ještě jevili známky života, byla všechna těla hozena do boudy, polita benzínem a zapálena. Druhý den bylo spáleniště rozhrabáno a zasypáno hlínou. Exhumace těl proběhla 12. 5. 1945, těla museli vykopat Němci z Kozlova. Lékařské ohledání ukázalo, že oběti měly zpřerážené kosti, nebyla nalezena ani jedna neporušená stehenní kost. Značná část obětí byla ještě upálena zaživa. Pohřbeni byli 14. 5. 1945 na tršickém hřbitově.

Seznam obětí: Josef Calábek (45 let), Josef Marek (43 let), Drahomír Marek (17 let), František Švarc (43 let), Vladimír Švarc (16 let), Jan Ohera (40 let), Jan Plánička (35 let), Miroslav Závodník (23 let), Jaroslav Závodník (21 let), Antonín Glier (18 let), Oldřich Ohera (37 let), Vlastimil Bém (19 let), Otto Wolf (18 let), Jan Pazdera (32 let), Klement Přikryl (32 let), Josef Jahn (18 let), František Švec (26 let), Josef Musil (30 let), Jaroslav Žák (21 let).

(Zdroje: Památná místa protifašistického boje Severomoravského kraje, J. Jožák, Praha 1978; Památná místa boje československého lidu proti fašismu, Praha 1955; Ve znamení smrtihlava, O. Sládek, Praha 1991; Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944-45, V. Čený, FF MU, Brno 1006)

Vypálený Zákřov.

Vypálení obce Prlov 23. 4. 1945

Za podporu partyzánů komando německých a slovenských příslušníků protipartyzánských jednotek spadajících pod velení Otty Skorzenyho, vypálilo vesnici Prlov na Vsetínsku, zastřelilo a upálilo 15 jejích obyvatel, mužů i žen.

SS-Obersturmführer dr. Walter Pawlovsky, velitel protipartyzánské jednotky "Josef", která provedla masakr v Prlově.

Zastřelení vesničanů z Vícova 29. 4. 1945

V odvetu za přepadení německé vojenské kolony oddílem partyzánské skupiny Jermak bylo z vesnice Vícov na Prostějovsku odvedeno 10 mužů, kteří byli následně německými vojáky mučeni a zastřeleni v polích.

Exhumace zavražděných mužů z Vícova:

Poprava 21 Čechů na střelnici u Olomouce 2. 5. 1945

Rozšíření fámy o německé kapitulaci mělo za následek vypuknutí spontánního protiněmeckého povstání v Přerově. Z ilegality vystoupil Revoluční národní výbor a na čas převzal kontrolu nad některými důležitými objekty (okresní úřad, nádraží, telegraf).

   Povstání bylo do večera téhož dne potlačeno, asi 30 lidí na české straně padlo a 21 zajatých bylo následující den zastřeleno na cvičišti u Olomouce. Německé ztráty nejsou známy. V důsledku několikahodinového povstání byl na pár dní ochromen přerovský železniční uzel, což mnoha německým jednotkám znemožnilo včas ustoupit na západ a konec války je zastihl ještě v okolí Přerova.

Vražda obyvatel Kožušan 2. 5. 1945

V hanácké obci Kožušany (jižně od Olomouce) se 1. 5. 1945 rozšířila zpráva o německé kapitulaci. Ustupující Němci odhazovali zbraně a do obce odpoledne dorazil i sovětský tank z průzkumného oddílu. Místní muži se s ukořistěnými zbraněmi pustili do přestřelky s projíždějícími Němci. Německá motospojka přivolala z Olomouce jednotku SS, která povstání potlačila.

   Němci v obci zatkli 14 mužů ve věku 16-38 let a spoutané je odvlekli k výslechům do Olomouce. U fortu XIII si pravděpodobně v noci z 2. na 3. 5. 1945 museli vykopat hrob a všichni zde byli zastřeleni ranou do hlavy. Spolu s nimi byli popraveni i 3 další muži, povstalci z Brodku u Přerova. Exhumace 13. 5. 1945 ukázala, že oběti byly před smrtí mučeny (bodné rány, přelámané kosti, u jednoho vypíchnuté oči).

Vypáleny Vařákovy Paseky 2. 5. 1945

Odlehlá valašská osada Vařákovy Paseky u Lačnova měla pověst útočiště partyzánů, kteří zde hledali jídlo, ošetření i přístřeší. Dne 1. 5. 1945 došlo v osadě k přestřelce mezi partyzány a německými vojáky, kteří tu měli umístěnu radiostanici a na kopci hledali vhodné místo pro navádění dělostřelecké palby. Byli překvapeni partyzány a při přestřelce padl jeden německý voják a jeden partyzán.

   V noci z 2. na 3. 5. 1945 byla osada obklíčena trestným jagdkomandem z Vizovic. Osm z deseti domů bylo vypáleno. Celkem 15 obyvatel bylo odvlečeno k výslechům do Valašské Polanky. Na přímluvu německé farské hospodyně Aurélie Ludwigové a faráře Jana Absolona bylo 11 lidí propuštěno, ale 4 byli jako rukojmí odvezeni do Hošťálkové, kde byli zavražděni ranou do týla (Karel Vařák, Jan Polčák, František Žák a Růžena Šopová). Osada po válce již nebyla obnovena.

Zavraždění obyvatelé Vařákových Pasek; Karel Vařák, Jan Polčák, František Žák a Růžena Šopová.

Vražda vězňů transportu smrti u Olbramovic 3. 5. 1945

Na nádraží v Olbramovicích (okres Benešov) dorazil 1. 5. 1945 železniční transport smrti s asi 3 500 vězni z Terezína nejrůznějších národností. Vlak byl odsunut na vedlejší dráhu Olbramovice - Sedlčany na 2,1 pod obec Křešice. Vězni sháněli jídlo kolem vlaku od místních obyvatel, strážní SS zahájili 3. 5. 1945 do rozprchlých vězňů palbu a 70 jich zavraždili. Vlak se 6. 5. 1945 vrátil na nádraží v Olbramovicích, kde velitel posádky SS z Votic SS-Hauptsturmführer Graun se svými muži zastřelil dalších 12 vězňů. Vraždění se účastnila i Graunova manželka. Na nádraží v Olbramovicích je umístěna pamětní deska 82 zvražděným vězňům.

Poslední mrtví ve Vizovicích 3. 5. 1945

Ve Vizovicích průběžně proběhlo několik represí, poslední oběti nacismu byli 3. 5. 1945 příslušníci 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky a několik vizovických obyvatel.

Vizovice 7. 5. 1945: pohřeb padlých příslušníků 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

Vypálení obce Javoříčko 5. 5. 1945

V odvetu za zvýšenou aktivitu partyzánské jednotky Jermak v okolí Javoříčka na Olomoucku (v předchozích týdnech a měsících došlo k několika incidentům, při nichž bylo zabito několik německých vojáků i civilistů) německá protipartyzánská jednotka vesnici vypálila a povraždila 38 mužů a chlapců, kteří se zrovna nacházeli ve vesnici.

Národní pouť v Javoříčku 23. 9. 1945, které se zúčastnilo asi 25 000 návštěvníků. Na fotografii jsou pozůstalí.

Vypálené Javoříčko.

Vypálení Leskovic 6. 5. 1945

Dne 5. 5. 1945 začali obyvatelé Leskovic odstraňovat německé nápisy, vyvěšovat československé vlajky a odzbrojovat německé vojáky. V odvetu k obci pozdě odpoledne dorazila trestní jednotka SS z Pelhřimova. V boji s SS trvajícím do noci padlo nebo bylo zavražděno 8 povstalců a bylo zapáleno několik domů.

   Druhý den 6. 5. 1945 příslušníci SS pod velením SS-Hauptsturmführera Waltera Haucka Leskovice obklíčili a obsadili. Zavraždili dalších 18 obyvatel včetně 7 žen (2 byly znásilněny a poté svázané drátem vhozeny do hořícího domu) a začali systematicky zapalovat domy v obci. Z 50 usedlostí vyhořelo 31 domů do základů, 7 zčásti a 6 bylo poškozeno.

   Walter Hauck (1918-2006) byl odpovědný i za masakr ve francouzské obci Ascq, od roku 1957 žil v SRN. Československo v roce 1969 a 1977 neúspěšně žádalo SRN o jeho stíhání. Česká republika znovu o jeho stíhání požádala až v roce 2005, nedlouho před jeho smrtí.

Seznam obětí: Josef Bíba, Josef Brtna, Matěj Dvořák, Albína Dvořáková, Jan Král, Josef Král st., Josef Král ml., Josef Hlaváček, Alois Hrdoušek, Josef Soukup, Anežka Soukupová, Alois Pavlů, Marie Pavlů, Jarmila Pavlů, Věra Pavlů, Matěj Pech, Karel Popelář, Josef Charouzek, Miloš Stupka, Martin Urbanec, Josefa Vašků, František Vaverka, Josef Vaverka, Josefa Vaverková, František Vlach, Josef Chaloupek

Velitel SS Walter Hauck se 6. 5. 1945 obyvatelům Leskovic krutě pomstil za povstání.

Masakr v Psárech 6. 5. 1945

Obyvatelé Psár v noci z 5. na 6. 5. 1945 vybudovali na silnicích zátarasy, aby zpomalili postup jednotek SS z benešovského cvičiště směrem na Prahu. Za to Psáry 6. 5. 1945 stihla trestná výprava SS. Z domů bylo vyvlečeno 13 mužů, kteří byli podrobeni krutému výslechu, aby prozradili, kdo dal příkaz ke stavbě zátarasů. Dva muži byli na místě zastřeleni, 11 dalších bylo odvedeno ke hřbitovu, kde byli postříleni. Nejmladšími obětmi byli patnáctiletý Miroslav Brabec a osmnáctiletý František Hruška. Nejstarším zavražděným byl třiapadesátiletý Jan Karas, kterému při výslechu vyřízli jazyk. Zavražděni byli i jeho dva synové Vlastimil a Ladislav.

Masakr v Třešti

Do Třeště dorazila 7. 5. 1945 z Jihlavy německá trestná výprava, která měla potlačit místní povstání - v předchozích dnech byli v Třešti odzbrojováni němečtí vojáci a uvězněni někteří nacisté a gestapáci. Po obsazení města Němci vyhlásili stanné právo, procházeli domy a několik desítek mužů podezřelých z účasti na povstání shromáždili u školy.

   Celkem 34 mužů bylo následně postupně zastřeleno, na jejich výběru se podílela místní spolupracovnice gestapa Herta Kašparová (po válce odsouzena k trestu smrti a veřejně popravena 13. 9. 1946). Dalších 24 mužů v Třešti a okolí padlo při střetech s Němci v posledních čtyřech dnech války.

Masakr ve Velkých Popovicích 7. 5. 1945

Kolem 16. hodiny 7. 5. 1945 obsadilo Velké Popovice asi 250 příslušníků SS. U pivovaru se střetli s českými povstalci, kteří se poté stáhli do lesa. Po přestřelce Němci zapálili pancéřovou pěstí dům F. Dlouhého a začali prohledávat obec. Ze sklepů vytahovali muže, které odváděli na prostranství u hostince a ke mlýnu. Střelou do týla byli poté zavražděni. Celkem 29 obětí (z toho 2 zůstali nezvěstní) včetně jedné ženy, která chtěla zabránit popravě svého manžela a podlehla těžkému zranění 26. 6. 1945.

Masakr ve Velkém Meziříčí 7. 5. 1945

Ve Velkém Meziříčí začali obyvatelé 6. 5. 1945 vyvěšovat československé vlajky a vznikl Revoluční okresní národní výbor (RONV), který převzal městské úřady a jednal s německou posádkou o jejím odzbrojení. V noci z 6. na 7. 5. 1945 však dorazily do města německé posily a povstání zlikvidovali, 80 obyvatel Němci vzali do zajetí.

   Dne 7. 5. 1945 bylo 42 zajatých mužů zavražděno na břehu Oslavy u Nesměře, dalších 14 bylo zastřeleno u řeky Balinky. Hlavní organizátor RONV Jindřich Nováček byl pověšen na náměstí. 3 další muže Němci zastřelili ještě před odjezdem 8. 5. 1945. Celkem za oběť německým represáliím padlo 60 mužů.

   Pro dovršení tragédie postihlo Velké Meziříčí 9. 5. 1945 ještě sovětské bombardování, kterému padlo za oběť 40 obyvatel.

Výsledek sovětského bombardování Velkého Meziříčí.

Masakr v Kolíně 7. 5. 1945

Na náměstí v Kolíně se 7. 5. 1945 odpoledne shromáždili občané oslavující rozhlasem ohlášenou brzkou kapitulaci Německa. Po 18. hodině vjely na náměstí z Pražské ulice automobily s příslušníky SS ze zvláštního oddílu "Florian", kteří vyskákali z automobilů a zahájili palbu do lidí na náměstí. Zahynulo 16 občanů Kolína a nezjištěný počet byl zraněn. Společný pohřeb se konal 11. 5. 1945.

Jeden ze zastřelených kolínských obyvatel Oldřich Krása (na obou fotografiích).

Masakr v Lahovicích 7. 5. 1945

V Lahovicích, ve kterých vyrostlo několik barikád, probíhaly 7. 5. 1945 urputné boje mezi českými povstalci (s podporou vlasovců a vládních vojáků) a vojáky SS z SS-Kampfgruppe Klein (součást SS-Kampfverband Wallenstein), kteří se snažili dostat na Lahovický most. Kolem poledne se vojákům SS podařilo Lahovice a most obsadit. V bojích padlo 22 povstalců a 16 vlasovců. Následovaly tvrdé represálie, příslušníci SS v obci zavraždili 21 místních obyvatel vč. tří žen ve věku 15, 18 a 85 let.

Masakr v Sedlci 7. 5. 1945

V Sedlci vypuklo 5. 5. 1945 povstání, byly obsazeny přístupy do města a náhlým přepadem se podařilo odzbrojit třicetičlennou posádku SS v Heřmaničkách. Němci si vyžádali posily z Neveklova a 7. 5. 1945 postupovali na Prčici a Sedlec. V Heřmaničkách vzali jako rukojmí 80 mužů, část rukojmí hnali před sebou při postupu na Prčici, která byla obsazena kolem poledne. Po poledni byl obsazen i Sedlec. Při postupu na Sedlec trestná výprava SS střílela na každého, kdo se objevil na ulicích. Zastřeleno bylo 9 lidí, včetně dvou žen. Odpoledne byli sedlečtí muži shromážděni na náměstí, 11 z nich bylo vybráno a odvedeno za město, kde byli postříleni. Těla byla zohavena.

Vypálení Konětop 8. 5. 1945

Dne 7. 5. 1945 se v obci Konětopy střetli povstalci spadající pod partyzánskou brigádu Národní mstitelé s ustupujícími Němci. Při střetnutí ztratili Němci 4 muže, při ústupu z obce zapálili dva domy, stodolu a zabránili příjezdu hasičů z vedlejší obce.

   Druhý den 8. 5. 1945 Konětopy obsadila německá trestná výprava. Většina obyvatel z obce utekla, u zdi kovárny byl zavražděn František Svoboda, 2 další muži z obce padli v boji. Němci vyrabovali domy v obci a zapálili je. Ze 119 domů vyhořelo 38 domů do základů i s hospodářskými budovami, 52 domů vyhořelo částečně a v 16 domech shořelo vnitřní vybavení.

Vypálené Konětopy.

Vypálení Lejčkova 9. 5. 1945

V okolí Lejčkova se 9. 5. 1945 shromáždily stovky lidí z okolních obcí, kteří u silnice Pacov - Lejčkov - Tábor čekali na příjezd jednotek Rudé armády. Po silnici ustupovaly kolony německých jednotek na západ do amerického zajetí. V chaosu ústupu došlo k incidentu, kdy se projíždějící jednotka SS domnívala, že je napadena partyzány a začala střílet po lidech kolem silnice. Postříleno bylo celkem 21 lidí.

   Při průjezdu Lejčkovem došlo ke střelbě v okolních lesích, na což projíždějící jednotka SS v obavách z partyzánů reagovala vypálením obce. Ze 17 domů bylo 8 vypáleno včetně hospodářských stavení. Obyvatelé stihli včas utéct s výjimkou jednoho místního občana, který byl nejdříve mučen a následně za obcí zastřelen.

Vypálený Lejčkov.

Masakr ve Vehlovicích 9. 5. 1945

V těchto místech prováděli 9. 5. 1945 partyzáni z oddílu Národní mstitelé pod velením por. Šindeláře a za pomoci mnoha místních občanů odzbrojování německých jednotek, které utíkaly od Mělníka na severozápad. V dopoledních hodinách přijela z opačného směru od České Lípy skupina německých pancéřových vozidel, která naopak chtěla překročit Labe směrem na jih. Přestože již ve 23 hodin předchozího dne vstoupila v platnost kapitulace, která německým ozbrojeným silám přikazovala zůstat na současných pozicích a všechnu výzbroj předat místním spojeneckým jednotkám, tato skupina odmítla složit zbraně a střelbou si vynutila průchod. Konflikt zaplatilo životem 10 civilistů, partyzáni vyvázli beze ztrát.

   Němci pak pokračovali do Pšovky, kde je zastavili parlamentáři z Mělníka a pohrozili, že pokud bude skupina ve střílení pokračovat, začnou popravovat tisíce zajatých Němců internovaných v mělnickém cukrovaru. Velitel německé jednotky tvrdil, že má rozkaz pokračovat do Slaného k Američanům (do Slaného už však předchozí noc dorazily tanky Rudé armády), a tak jim byl průjezd Mělníkem a přes most na jih umožněn, aby se zabránilo dalšímu krveprolití.

(Zdroje: Ve jménu života, Miroslav Görtler, Praha 1980; Květen 1945 na Mělnicku - str. 33, Tomáš Jakl a Dalibor Státník, Praha 2011; Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích - str. 119, Jiří Padevět, Praha 2015)