Vzácný snímek, který si pořídil příslušník Gestapa pro osobní potěšení. Zobrazuje výslech českého vězně na Gestapu; vlevo vyslýchaný vězeň, kterému z rozbité hlavy teče ve velkém krev, vpravo gestapák hledí s úsměvem na mučeného.

MUČENÍ ČECHŮ GESTAPEM

   Německá Tajná státní policie - Geheime Staatspolizei, zkráceně Gestapo - proslula mj. drastickými a krutými vyšetřovacími metodami. Některé z těchto metod používané vůči českým vězňům zachytil Josef Rudolf ve své knize "Byl jsem číslem 7809":

   "... Mezi jejich [Gestapo] četné drobné, ale hrozné mučící nástroje patřily jehly, které byly vyšetřovanému zasunovány pod nehty a byl do nich pouštěn elektrický proud. Bolest byla hrozná. Bylo ji lze přirovnat k bolesti, jakou má pacient, kterému vrtá zubní lékař vrtačkou na obnaženém nervu. Kromě toho brněnští gestapáci vháněli vyšetřovancům do útrob pod tlakem studenou vodu..."

   "... O utrpení, jimž zde vězňové procházeli, by se dal napsat celý román. Vězňové byli mučeni nejrafinovanějšími způsoby. Byli biti vždy jen do hlavy klacky nebo zvláštními gumovými hadicemi, často tak dlouho, až klesli do mdlob. V takovém případě byli poléváni studenou vodou. Když přišli k sobě, bití se opakovalo někdy tak dlouho, až vyslýchaný vypustil duši. Vězňové se vraceli od výslechů často k nepoznání. Měli rozbité hlavy, nosy, natržené uši, vyvrácené prsty na rukou i nohou, byli pobodáni nebo pořezáni. V žádném takovém případě nesměl být vězeň ošetřen..."

   "... Gestapácký repertoár byl ve věci výslechů nepřeberný. Nejhorší byly tak zvané ´vodní výslechy´. Vyslýchaný, který se nechtěl přiznat, byl odvlečen do sklepa, svlečen a vhozen do ledové vody, kde byl tlačen pod vodu tak dlouho, až ztrácel vědomí a až měl břicho vzduté od vody, kterou musel spolykat. Když ani potom nechtěl mluvit, používali nacističtí pochopové zvláštního zařízení, kterým vháněli vyslýchanému pod tlakem vodu do uší, do nosu a do žaludku, když ještě předtím zkoušeli, jaký účinek bude mít na vyslýchaného střídavý proud vřelé a ledové vody. V této místnosti páchali esesmani strašlivé orgie. Vězňové po každém takovém výslechu museli čistit vany, které byly pokáleny a zakrváceny. Jednou dokonce nalezli na tomto místě svazek ženských vlasů, který byl stržen neohrožené 17leté partyzánce z hlavy i s kůží.

   Někteří vězňové byli spoutáni na rukou i na nohou po celé týdny a leželi v celách mezi ostatními kamarády, na které tento stav působil strašlivě, ale ubožákům pomoci nemohli. Takto spoutaní a přivázaní k posteli byli odvazováni pouze tehdy, když přišla polévka. Na záchod byli tito ubožáci pouštěni jen podle nálady šárů [dozorců].

   Viděl jsem v jedné cele takovým způsobem spoutanou a k posteli přivázanou ženu. Jmenovala se Bohatcová a byla tuším z Maloměřic. V téže cele byla vězněna i její matka, která musela přihlížet mučení své dcery. Gestapáci obě ženy obviňovali ze spojení s partyzány..."

ČESKÉ OBĚTI NACISTICKÉHO PROGRAMU "EUTANÁZIE"

   První myšlenky na vraždění postižených osob v Německu se začaly objevovat zhruba v polovině 30. let. Postupně se vyprofilovaly až do programu, který nesl neoficiální název T4 a týkal se dospělých pacientů. V rámci této akce byly vybrány speciální ústavy a v nich zřízeny plynové komory, kam byli pacienti sváženi. Postupně se akce rozšiřovala i na osoby mimo území Německa.

   V případě českých zemí je potřeba zásadně rozlišovat mezi těmi přičleněnými pohraničními oblastmi, které později spadaly pod tzv. říšskou župu Sudety, a protektorátem. Ten program, kvůli ideologickým východiskům, byl cílem primárně pouze na německé obyvatelstvo. V praxi se samozřejmě v podmínkách českých zemí jednalo o smíšené oblasti, čili to rozdělení nebylo možno velmi striktně provést. Platí nicméně, že primárně byly do této akce zahrnuty ústavy, které se nacházely na území říšské župy Sudety. Ryze čeští pacienti měli být z této akce vyjmuti a vlastně u převážně části těch pacientů české národnosti, kteří se nacházeli v sudetských ústavech, což byl zejména případ severní Moravy a Slezska, kde byly největší státní ústavy v Opavě a ve Šternberku na Moravě, tak tam se předpokládala výměna pacientů na základě jejich národnostní příslušnosti. K tomu ale nedošlo, takže nakonec se oběťmi akce T4 stali i čeští nebo polští pacienti, kteří byli třeba v Opavě hospitalizováni.

   Zjistit počty pacientů, kteří byli oběťmi nacistické "eutanázie", není vůbec jednoduché, mimo jiné proto, že mnohé materiály byly zničeny. Předpokládá se, že během Akce T4, tedy od roku 1939 do roku 1941, kdy byla akce zastavena, bylo zavražděno přes tisíc lidí z českých zemí.

VÁLEČNÉ A MATERIÁLNÍ ŠKODY ZPŮSOBENÉ NACISTY ČESKOSLOVENSKU

Vyčíslení válečných škod ČSR podle oficiální československé zprávy předložené jako dokument pro Norimberský tribunál. Škody jsou vyjádřeny v měně podle hodnoty před 1. listopadem 1945:

   Za protektorátu bylo naše hospodářství zcela rozvráceno a podřízeno válečným potřebám Německa. Nejen to. Násilná germanizace byla východiskem k trvalému poněmčování naší země a k přípravě plánu "konečného řešení české otázky". Obdobu bychom v dějinách snad našli jen v režimech kolonizátorů proti utlačovaným domorodcům, i když u nás to mělo svá specifika. "HERRENVOLK" nastolil nacistický vojensko-policejní okupační režim (tj. Reichsprotektora s jeho orgány, wehrmachtu, gestapa, Sicherheitsdienstu, NSDAP atd.), kamuflovaný kolaborující tzv. protektorátní vládou i protektorátními orgány (s výrazně omezenými, hlavně podřízenými pravomocemi. Nepublikované heslo nacistů zní: "Tschechisches ksindl musí se naučit poslouchat, maul halten und weiterdienen! A pak uvidíme! Pak..." Němci byli "privilegovaným panstvem" v našich zemích v ekonomice i politice, i potravinové příděly a příjmy měli nesrovnatelně vyšší.

Příslušníci Waffen-SS s ukořistěným československým kulometem Lehký kulomet vz. 26.

   Typickými metodami okupační nadvlády v ekonomice bylo dosazování Němců do všech klíčových míst v ekonomice i státní správě, zabírání půdy rolníkům, např. evakuace 150 000 Čechů a Moravanů z 248 vysídlených obcí, dále hromadné zavírání drobných živností i přímá konfiskace majetku na základě soudních rozhodnutí a arizací židovského majetku. Arizace se stala nejrozsáhlejším majetkovým přesunem, poněvadž se vztahovala plně na všechny společnosti, kde ve správní radě byl nějaký Žid, nebo kde židovský kapitál přesáhl 25 %. Hodnota 234 velkých a 190 malých podniků vč. tzv. vystěhovaleckého fondu byla odhadnuta na 16 mld. K. Hmotné škody v průmyslu vyplývaly z totální militarizace, rušením závodů i celých odvětví, z bombardování na konci války i přímých vojenských akcí. Úplně byly vyčerpány surovinové zásoby, výrobní zařízení se opotřebovalo a zastaralo, snížila se kvalifikace zaměstnanců a rozpadla se pracovní morálka.

   Velkou kořistí byla vyvlastněná výzbroj a výstroj čs. armády, vyvlastněná kasárna, zbrojní podniky a vojenské objekty všeho druhu.

   Největší průmyslovou kořist získala A. G. Reichswerk Hermann Göring (doly, hutě, zbrojní podniky). Zmocnila se 80 společností se 150 000 zaměstnanci. Pozadu příliš nezůstal SUBAG, Mannesmann, I. G. Farbenindustriue (tato společnost mj. dodávala Cyklon B do Osvětimi, který se používal k vraždění Židů v plynových komorách - pozn. autora), AEG a další. Na své si přišla i Dresdnerbank, Deutsche Rentenbark - Kreditanstalt i mnoho dalších.

   Škody vyčíslené v dokumentu spojenecké komise "Německé zločiny proti ČSR", určeném pro Norimberský proces, byly v průmyslu odhadnuty na 38,4 mld. Kč. České banky byly s výjimkou Živnobanky buď likvidovány nebo se staly filiálkami německých bank.

   Zemědělství trpělo poklesem hektarových výnosů a stavu užitkovosti dobytka i nedostatkem technického vybavení. Drancovány byly lesy, komplexy orné půdy byly zaorány pro vojenské účely. Škody v zemědělství činily 44,5 mld. Kč.

   Doprava byla rozvrácena, dopravní prostředky zničeny nebo znehodnoceny a rozptýleny po celé Evropě. To postihlo polovinu lokomotiv, 68 % osobních a 74 % nákladních vagonů. Přišli jsme také o 60 % nákladních aut a 50 % autobusů a osobních aut. Narušeny a poničeny byly tratě, silniční síť a mnoho mostů. Ztráty v dopravě představují 21,5 mld. Kč.

   Leteckým bombardováním a pozemními boji byly rozsáhle poškozeny obytné a veřejné budovy. Škody byly odhadnuty na 18 mld. Kč.

Československý tank LT vz. 35 ukořistěný německou armádou.

   Šestiletá okupace se také vyřádila především v oblasti financí a měny. Začalo to stanovením podhodnoceného kursu koruny k marce (RM) 1:10, místo asi 1:6. Směnitelnost RK za Kč se brzy stala nástrojem inflace protektorátní měny. Jakmile se RM dostala z oběhu do pokladny banky, musela být vyměněna za Kč. Říšská banka je připsala Národní bance (NB), která je vedla na zvláštním Interimskontu. V r. 1944 činila tato výměna 11 mld. Kč. Po zrušení celní hranice došlo k rabování všeho, co v Čechách a na Moravě mělo ještě nějakou cenu. Další metodou bylo vydávání "dotačních šeků" vojenskými i civilními protektorátními úřady, které také šly na zmíněné konto. Tak si český národ ve skutečnosti sám platil náklady na okupaci, nacistickou armádu, úřady i gestapo. Obrat za tyto "služby" činil za léta 1939 - 1945 přes 306 mld. Kč. K datu 30. 4. 1945 nám zbyla za insolventním Reichem pohledávka 15 291 100 000 Kč! Náš průmysl dostával platby z NB v Kč, ale u ŘB byla hodnota vázána na žirovém účtu. Pohledávka na konci války tak činila:

   57 840 300 000. Vývoz našich firem placený i za protektorátu v devizách sloužil ŘB ke krytí dovozu nezbytných surovin ze zahraničí. Získala tak 15 mld. Kč, které jen zvyšovaly objem oběživa v protektorátu. Za okupace vzrostlo množství oběživa více než 7,5krát (z 14,2 mld. Kč ke konci roku 1938 na 107,6 mld. Kč). Daně se za tu dobu zvýšily o 52 %.

   Vrcholem nestydatosti a cynismu bylo vymyšlení a nadiktování tzv. "imatrikulačního poplatku" za ochranu před vnějším ohrožením, který v roce 1940 činil 3 mld. Kč a vzrostl až na 15 mld. Kč za rok, celkem pak na 42,3 mld. Kč.

   Nacisté uloupili "československý zlatý poklad" (čs. měnové zlato) a úplně vyčerpali devizové rezervy. Již dne 18. 3. 1939 muselo ředitelství NB souhlasit s převedením zlaté rezervy v Londýně v rozsahu 23 097 kg na tamní účet Říšské banky. V červnu 1940 bylo do Berlína převedeno 6 376 kg. Pak další tuna. Ještě 24. 4. 1945 si dal K. H. Frank vyplatit z trezoru NB 88 000 USD, 12 000 liber šterlinků, 243 000 holandských zlatých, prostě vše, co tam z deviz zbylo.

   Ministr financí Vavro Šrobár odhadl v Prozatímním národním shromáždění 5. března 1946 škody z okupace na 347,5 mld. předmnichovských Kč.

VYPÁLENÍ LIDIC, LEŽÁKŮ A ČESKÉHO MALÍNA

Lidice

   Dne 10. června 1942 z rozkazu K. H. Franka nacisté vyhladili středočeskou obec Lidice jako odvetu na českém lidu za vojenskou operaci, provedenou naším paradesantním výsadkem, při které byl zneškodněn kat českého národa - zastupující říšský protektor Reinhardt Heydrich. Záminkou se stalo vykonstruované obvinění, že se v Lidicích ukrývaly zbraně a osoby s podílem na vojenské operaci. Celkem 173 lidických mužů bylo zastřeleno na zahradě Horákova statku, další byli zastřeleni po návratu z práce, ženy poslány do koncentračního tábora Ravensbrück a děti, kromě několika vybraných k poněmčení, byly poslány do vyhlazovacího tábora Chelmno, kde byly následně zavražděny v mobilních plynových komorách.

   Z celkového počtu 503 obyvatel obce bylo zabito, nebo zahynulo v koncentračních táborech 340 lidí: 190 mužů, 60 žen a 88 dětí. Tím však nacisté neskončili, jejich plánem bylo vymazání celé obce - domy byly vypáleny, zničeny trhavinami a srovnány se zemi, rozkopán byl i lidický hřbitov a odkloněno koryto potoka, který protékal obcí.

S úsměvem jde vše lépe - i likvidace jedné malé české obce...

Zastřelení lidičtí muži na Horákově statku.

Ležáky

   Dva týdny po prvním brutálním masakru v Lidicích přišly na řadu Ležáky, nacházející se v okrese Chrudim. Malá osada byla vyhlazena v souvislosti s činností paraskupiny SILVER A a její vysílačky Libuše. Přestože kvůli hrozícímu nebezpečí byla vysílačka již 17. června odvezena z ležáckého mlýna pryč, sérií brutálních výslechů (hlavně mlynáře Jindřicha Švandy) dosáhlo gestapo svého: doznání, že o činnosti vysílačky všichni obyvatelé Ležáků věděli.

   Časně odpoledne 24. června 1942 obklíčili osadu příslušníci Schutzpolizei z pardubické roty 20. záložního policejního pluku "Böhmen", asi 50 českých četníků tvořilo vnější kordon. Všichni obyvatelé Ležáků byli soustředěni v nedalekém lomu, naloženi do autokarů a odvezeni do Pardubic na místní zámeček. Na tamějším popravišti bylo zastřeleno všech 33 obyvatel starších patnácti let, z 13 ležáckých dětí byly 2 sestry vybrány k poněmčení a zbytek zavražděn pravděpodobně ve vyhlazovacím táboře Chelmno.

PŘÍBĚH LEŽÁKŮ - ZDE

Zavražděné děti z Ležáků (v závorce za jménem je uveden věk v době zavraždění):

První řada zleva doprava: Bohumila Švandová (+ 2 roky), Břetislav Tomek (+ 13 let), Emilie Švandová (+ 3 roky).

Druhá řada zleva doprava: Jaromír Mrkvička (+ 1 rok), Jiří Sýkora (+ 9 let), Marie Hrdá (+ 12 let).

Třetí řada zleva doprava: Marta Čechová (+ 15 let), Milada Sýkorová (+ 3 roky), Oldřich Dušek (+ 9 let).

Čtvrtá řada zleva doprava: Pavel Sýkora (+ 1 rok), Stanislav Klapka (+ 13 let).

Český Malín

   Dne 13. července 1943 byli německými silami obklíčeny vesnice Český Malín a Ukrajinský Malín v Rovenské oblasti na Ukrajině. Obyvatelé byli z velké části zaživa upáleni v domech, stodolách a v kostele a zčásti postříleni. Obě vsi byly z velké části vypáleny. Celkem bylo zavražděno 400 lidí v Českém Malíně (374 české národnosti - 108 mužů, 161 žen a 105 dětí do čtrnácti let věku a 26 Poláků) a 132 obyvatel Ukrajinského Malína. Vypáleno bylo v Českém Malíně 68 domů z celkem 102.

   Český Malín byl založen českými přistěhovalci v roce 1871, před 13. červencem v něm žilo 444 obyvatel české národnosti a 26 obyvatel jiné národnosti (zejména Poláci).

   Na paměť této tragické události byla po válce 13. července 1947 přejmenována obec Frankštát na Šumpersku na Nový Malín. Do té doby byl Frankštát (Frankstadt) obýván sudetskými Němci, mezi novými obyvateli byli někteří přeživší volyňští Češi z Českého Malína.

Vypálené usedlosti a místa hromadných hrobů v Českém Malíně. Dole zbytky pravoslavného kostela.

   Oblast Českého Malína byla osvobozena Rudou armádou v únoru 1944, zápis z tehdejšího vyšetřování masakru:

ZÁPIS

o vyvraždění obyvatelstva, spálení a vyloupení obce Český Malín hitlerovskými zločinci

Sepsáno dne 3. dubna 1944 v obci Český Malín, okres Ostrožec, oblast Rovno.

Z rozkazu velitele 1. čs. samostatné, řádem Suvorova a Bohdana Chmelnického vyznamenané brigády v SSSR generála Ludvíka Svobody byla utvořena k vyšetření zločinu komise, do které byli jmenováni:

škpt. JUDr. Procházka Jaroslav, osvětový důstojník brigády jako předseda,

npor. Marcelly Pavel,

ppor. Štíma Michal,

ppor. MUDr. Hoenig Jan,

ppor. Hermann Hanuš, jako členové.

Za obyvatelstvo obce Český Malín byli přibráni do komise na návrh starosty tito místní občané:

Činka Jan Jiří, t. č. starosta obce Český Malín,

Kinšt Václav Václavovič,

Pospíšilová Anna Jaroslavovna,

Zajícová Marie Josefovna,

Činková Ludmila Václavovna,

Martinovský Josef Aloisovič, od 28. III. 1944 vojín čs. armády,

Žrout Antonín Ivanovič.

   Na základě svědeckých výpovědí místních obyvatel, dokumentů, fotografií a místního ohledání zjistili podepsaní toto:

   Dne 13. července 1943 asi v 7 hodin ráno připochodoval německý oddíl o síle kolem 1 500 mužů od městečka Olyky k obci Malín. Němci nejdříve obklíčili Ukrajinský Malín a odtud i obec Český Malín.

   V Českém Malíně zašli do každého domu a pod záminkou přezkoumání dokumentů vyhnali všechno obyvatelstvo na ulice, od nejmladšího do nejstaršího, nemocné i zdravé. Kdo nemohl jíti, musel býti odvezen. Seskupili je a po skupinách pod bodáky odvedli na pole do Ukrajinského Malína. Tam oddělili děti, ženy a starce od mužů a mladíků.

   Zatím již v Ukrajinském Malíně začala střelba. Němci stříleli po utíkajících obyvatelích Ukrajinského Malína.

   Po seřazení a spočítání obyvatel Českého Malína odvedli je Němci do zahrad mezi domy v Ukrajinském Malíně. Zatím už Němci začali pálit Ukrajinský Malín, také střelba se zesilovala. Němci tvrdili, že prý byli napadeni tlupou "banderovců".

   Ze skupiny mužů oddělili Němci 16 mladých chlapců, kteří potom podle jejich rozkazu hnali z obce pod bodáky uloupený dobytek. Dále oddělili 22 nebo 25 mužů, kteří později jako kočí odvezli pod bodáky naloupený majetek.

   Potom Němci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov v Ukrajinském Malíně, které polili hořlavinou a podpálili. Ty, kdož se snažili utéci nebo vyskočit z oken, pobili ranami z automatů a jiných zbraní.

   Většinu žen s dětmi a starce odvedli Němci po skupinách nazpět do Českého Malína. Cynicky objasňovali ustrašeným ženám, že je za pět minut propustí. Zatím je však nahnali do stodol, stodoly podpálili. Ty, kdož se snažili utéci, postříleli. Dále pokračovali ve svém řádění v Českém Malíně, podpalovali ostatní domy a budovy.

   Z násilím sehnaného obyvatelstva Českého Malína se zachránili a zůstali naživu jedině ti, kteří 13. července 1943 náhodou nebyli v obci přítomni nebo byli na poli, ti, kteří hnali na rozkaz Němců uloupený dobytek nebo vezli naloupený majetek. Kromě toho se podařilo uniknout z hořící školy občanu Uhlířovi Václavu Vladimíroviči, z hořících stodol Zajícové Marii Josefovně a Činkové Ludmile Václavovně. Byli také upáleni 4 Češi z jiných obcí, kteří osudného dne náhodou dleli v Českém Malíně.

   Očití svědci líčí jednotlivé hrůzné scény bestiálního chování Němců. Němci zabíjeli před nimi klečící ženy s dětmi, úpěnlivě prosící o slitování. Před hořící stodolou napíchli na bodáky klečící před nimi děti, prosící o zachování života a hodili je do ohně. Zavřeli stařenku do chlívka, chlívek podpálili a do chlívka stříleli. V nemocnicích zabíjeli na lůžkách nemocné, kteří nemohli chodit. Do sklepů, kde se schovávali lidé, házeli ruční granáty.

   Němci nejenom že obec Český Malín spálili, nýbrž také vyloupili. Sehnali a dali odehnat všechen dobytek. Z prázdných domů před jejich zapálením odnesli vše, co se jim líbilo.

   Český Malín hořel týden. Oběti hitlerovského zločinu, pokud byly vůbec nalezeny jejich pozůstatky v podobě kostí, popela, zohavených a spálených těl, byly pečlivě sesbírány a pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně.

   Obec Český Malín byla založena roku 1871 a patřila k nejkulturnějším a nejbohatším českým obcím ve Volyni. Z kdysi kvetoucí obce učinili němečtí zločinci za několik hodin liduprázdné sutiny a spáleniště se smutně trčícími komíny.

   Český Malín měl před 13. červencem 1943 444 obyvatel české národnosti, 26 obyvatel polské a jiné národnosti. V obci žilo 14 zajatců-Rusů. Dne 13. července dleli v Malíně 4 Češi, kteří přišli z jiných obcí. Němci povraždili a upálili celkem 374 Čechy, z toho 104 muže, 161 žen. 65 dětí mužského pohlaví do 14 let, 40 holčiček do 14 let, dále 26 Poláků. Mezi upálenými jsou také 4 Češi z jiných obcí. V Ukrajinském Malíně vyvraždili celkem 132 obyvatel.

   V Českém Malíně bylo před 13. červencem 1943 celkem 102 domů. Z toho bylo spáleno 68 domů, takže zbylo 34 domů. Bylo 82 stodol, spáleno 61 stodol, zůstalo 21 stodol. Bylo 102 chlévů, spáleno 54, zůstalo 6 špýcharů. Byly dva sály. Jeden Němci spálili, jeden zůstal. Bylo 90 jiných malých budov, z toho spáleno 58, zůstalo jich 32. Mnoho budov spálili Němci v Ukrajinském Malíně, také kostel a školu.

   V Českém Malíně bylo před 13. červencem 1943 512 kusů krav, z toho Němci uloupili 442, zbylo 70 krav. Bylo 160 koní. Němci uloupili 130 koní, zbylo 30 koní. Bylo 920 vepřů, Němci uloupili 870 vepřů, zbylo 50 vepřů. Bylo 200 ovcí, Němci uloupili 170, zbylo 30 ovcí. Počet naloupené drůbeže a jiného ukradeného majetku nebyl zjištěn.

   Viníci zločinu nebyli dosud zjištěni a vypátráni. Mezi zločinci byl, jak uvádějí svědci, kreisladwirtleutnant Vogl Friedrich, dále německý četník Málek a německý voják Martin Levandovský.

   Hitlerovští zločinci dne 13. července 1943 v Českém Malíně znovu prokázali, že jejich cílem je vyhubení a fysické vyhlazení slovanských národů, také národa českého. Po Lidicích a Ležácích v naší dosud ještě okupované vlasti spáchali další hrůzný zločin v obci Český Malín na dočasně obsazené Ukrajině. Díky vítěznému postupu Rudé armády byl tento nový zločin hitlerovců odhalen.

   Krev nevinně zabitých a zvířecky upálených českých lidí volá po pomstě. Rudá armáda a s ní společně také čs. vojenské jednotky v SSSR jsou už v Karpatech nebo se k nim přibližují. Není již daleko den konečného zúčtování se všemi hitlerovskými zločiny.

   Smrt německým vetřelcům!

   Po hlasitém přečtení všichni podepsáni stvrdili, schválili a podepsali:

   (jednotlivé podpisy členů komise)

POPRAVA 9 OBYVATEL KOCHÁNEK

   V obci Kochánky (u Benátek nad Jizerou) obyvatelé od září 1943 podporovali několik uprchlých sovětských válečných zajatců. Několik z nich brzy z obce odešlo s úmyslem přejít na Slovensko, jiní tam zůstali až do února 1944.

   Němci zahájili od 24. února 1944 v oblasti pátrání po uprchlých zajatcích a zřejmě na udání bylo 19. - 23. března 1944 zatčeno celkem 19 lidí z Kochánek, z nichž 9 bylo odsouzeno k trestu smrti. Odsouzení byli popraveni v pankrácké sekyrárně 19. dubna 1944 v čase 16.25 - 16.35.

Vlevo popravení obyvatelé Kochánek; 1. řada zleva doprava: Marie Daliborová, Marie Bečková, Božena Cibulková; 2. řada zleva doprava: Antonie Zbrojová, Helena Čechová, Jaroslav Dalibor; 3. řada zleva doprava: Miroslav Bečka, Josef Cibulka, Antonín Zbroj. Vpravo oznámení o jejich popravě.