Válečné zločiny

Během 2. světové války bylo spácháno obrovské množství válečných zločinů, hlavně nacistickým Německem a císařským Japonskem. Jednalo se zejména o nedodržování válečného práva a Ženevských konvencí a kruté nakládání s civilním obyvatelstvem.

Němečtí vojáci se nechávají vyfotografovat s oběšenými sovětskými partyzány.

   Příklady válečných zločinů Německa a Japonska během 2. světové války:

Zahájení války bez jejího oficiálního vyhlášení

Jak Německo, tak i Japonsko útočily na ostatní státy, aniž by jim oficiálně vyhlásily válku.

Vojáka osvobozeného z japonského zajetí ošetřují v nemocnici.

Nedodržování válečného práva a Ženevských konvencí u válečných zajatců

Wehrmacht zajal na 5 000 000 sovětských vojáků, z nichž v německém zajetí zemřelo 3 000 000 na následky podvýživy, zmrznutí, vyčerpání či přímou vraždou. Japonci zajali celkem 240 000 spojeneckých vojáků, s kterými nakládali velice krutě (pokud by 2. světová válka trvala ještě jeden rok, japonské zajetí by nepřežil jediný spojenecký válečný zajatec) - mučili je, nutili k otrocké práci, nedostávali dostatečně najíst či na nich prováděli pokusy.

Bombardování nebo ostřelování civilních cílů (např. nemocnic) či přímo civilistů

V květnu a červnu 1940 německé bombardéry ve Francii bombardovaly kolony prchajících civilistů, během Bitvy o Británii Luftwaffe vybombardovala město Coventry.

Seržant Leonard Siffleet, příslušník australské pobřežní stráže, zajatý na Nové Guineji, vyfotografovaný v okamžiku, kdy se ho roku 1943 důstojník japonské tajné policie chystá setnout samurajským mečem.

Surové zacházení s civilisty okupovaných zemí

Nacisté hromadně zatýkali civilisty a odvlékali je do Německa na nucené práce; vypalovali vesnice a městečka a jejich obyvatele povraždili; vraždění civilistů jako odveta za útoky partyzánů (10. června 1944 zabito 642 obyvatel francouzského Oradour-sur-Glane, muži většinou zastřeleni, 247 žen a 205 dětí upáleno v místním kostele); bezdůvodné věznění civilních osob v koncentračních táborech, znásilňování žen a další. Japonci se chovali podobně, mnohdy ještě krutěji - např. japonští vojáci přivázali těhotné ženy ke stromu či kůlu, za plného vědomí jim vyřízli otvor do břicha a z něj bajonetem vypíchli dětský plod.

Pokusy na živých lidech

Nacistický režim obzvlášť nechvalně proslul krutými pokusy na živých lidech vč. dětí. Pokusy probíhaly za plného vědomí dotyčné osoby bez jakékoli anestezie či následného ošetření. Mnoho lidí zemřelo na následky (často v nesnesitelných bolestech) způsobených zranění či přišlo o rozum.

   Nacistické pokusy na lidech byly jednak pokusy vycházející z nacistické rasové teorie (zkoumání rozdílů mezi rasami, dědičnost, genetika, testy s dvojčaty, sterilizace "podřadných" apod.). Dále pak šlo o pokusy, které měly mít výsledky využitelné ve vojenské oblasti, např. v letectví, námořnictvu apod.; šlo např. o zkoumání vlivu rychlých změn tlaku na lidský organismus, pokusy s podchlazováním a opětným

           Herta Oberheuserová         zahříváním lidského těla, pokusy s hojením ran (sypání různých látek do otevřených

ran), pokusy s různými očkovacími látkami, pokusy s šířením různých infekčních chorob, různé amputace apod.

   Pokusy probíhaly zejména v táborech v Osvětimi, Dachau, Sachsenhausen, Buchenwaldu a ženském koncentračním táboře Ravensbrücku.

   Určitý obrázek je možné si udělat z výpovědi MUDr. Františka Bláhy, který byl od roku 1941 vězněn v koncentračním táboře Dachau:

   Já, František Bláha, který jsem byl řádným způsobem vzat do přísahy, prohlašuji toto: studoval jsem medicínu v Praze, ve Vídni, ve Strassburku a v Paříži a byl jsem promován na doktora medicíny v roce 1920. Od roku 1920 až do roku 1926 jsem byl asistentem na klinice. V roce 1926 jsem se stal ředitelem nemocnice v Jihlavě v Československu. Toto místo jsem zastával až do roku 1939, když Němci vstoupili na československé území a kdy jsem byl vzat do vazby jako rukojmí. Byl jsem na základě obvinění, že jsem spolupracoval s československou vládou, poslán v dubnu 1941 do koncentračního tábora Dachau a zůstal jsem tam až do dubna 1945. Až do července 1941 byl jsem v trestné četě (strafkomando). Poté jsem byl poslán do nemocnice a stal jsem se objektem různých pokusů s chorobou břišního tyfu; tyto pokusy konal doktor Mürmelstadt.

Děti s tvářemi starců; oběti pokusů dr. Mengeleho.

   Poté jsem měl být podroben různým pokusným operacím, ale podařilo se mně uniknout tím, že jsem se přiznal k tomu, že jsem lékařem. Kdyby se Němci o tom dověděli dříve, byl bych to krutě odpykal, protože s duševními pracovníky se v trestných četách nakládalo vždy surově. V říjnu 1941 jsem byl poslán na práci se sázením léčebných bylin a později jsem pracoval v laboratoři lékařských bylin. V červnu 1942 jsem byl poslán do nemocnice jako chirurg. Brzy poté mně bylo nařízeno provést operaci žaludku u 20 úplně zdravých vězňů. Ježto jsem to odepřel udělat, byl jsem umístěn v oddělení pro pitvy mrtvol, kde jsem také zůstal až do dubna 1945. Tam jsem provedl více než 7 000 pitev.

   Celkem bylo pod mým vedením provedeno 12 000 pitev. Od poloviny 1941 až do konce 1942 bylo provedeno asi 500 operací u zdravých vězňů. Operace se prováděly pro školení studentů lékařství z SS a lékařů SS a byly to operace žaludku, krku, sleziny a žlučového měchýře. Operace dělali studenti a lékaři, kteří byli v praxi teprve dvě léta, ač šlo o operace velmi nebezpečné a obtížné. Obyčejně může takové operace dělat jen chirurg, který měl alespoň čtyřletou chirurgickou praxi.

   Četní nemocní umírali na operačním stole a později na nejrůznější komplikace. Pitval jsem těla všech zemřelých. Mezi lékaři, kteří řídili tyto operace, byli tito doktoři: Lang, Mürmelstadt, Wolter, Ramsauer a Kahr; SS-standartenführer doktor Lolling byl často operacím přítomen.

   Za svého pobytu v Dachau byl jsem svědkem velmi četných lékařských pokusů na lidech. Tito lidé nikdy k tomu nedávali dobrovolně souhlas, ale byli k tomu přinuceni. Více než 1 200 vězňů bylo podrobeno zkouškám s malarií, které prováděl doktor Klaus-Schilling od roku 1941 do roku 1945. Doktor Schilling dostal osobně rozkaz od Himmlera, aby prováděl tyto pokusy. Oběti byly uměle infikovány komáry nebo jim byly dávány injekce malariových virusů, braných z moskytů.

   Bylo používáno různých metod léčení, a to chyninem, pyriferem, neosalvarsanem, antirinem a také zvláštním lékem, který se nazýval 2516-Behring. Pitval jsem těla lidí, kteří zahynuli na tyto pokusy. 30 až 40 lidí zahynulo hned poté, kdy onemocněli na malarii. 300 - 400 lidí zemřelo na smrtelné choroby, které byly vyvolány tělesným stavem po malariových záchvatech. Někteří lidé umírali také na silné dávky neosalvarsanu a pyramidonu.

   V letech 1942 - 1943 prováděl pokusy na lidech doktor S. Rascher, který zjišťoval účinek přivoděný změnou tlaku vzduchu. Asi 25 lidí se umístilo současně do zvlášť postavené komory, ve které bylo lze tlak zvyšovat nebo snižovat dle potřeby. Šlo v zásadě o to, zjistit účinek výšky a rychlého pádu s padákem na stav lidí.

   Viděl jsem oknem lidi, kteří leželi v bezvědomí na podlaze tohoto stavení. Většina vězňů hynula těmito pokusy v důsledku vnitřního krvácení do mozku nebo plic; četní lidé chrlili krev, když byli vytaženi z komory. Musel jsem tahat těla z komory a posílat vnitřní orgány zahynuvších lidí do Mnichova. 400 - 500 vězňů bylo podrobeno těmto pokusům. Ti, kteří nezahynuli, byli přeloženi do oddělení pro invalidy a později zahubeni.

Vězeň v koncentračním táboře Dachau, který zemřel během pokusu se změnami tlaku.

   Rascher konal také pokusy, které záležely v účinku studené vody na lidi. To se dělalo proto, aby byl zjištěn způsob, jak oživovat letce, kteří utrpěli havárii a spadli do moře. Člověk, který byl podroben tomuto pokusu, byl položen do ledové vody a zůstal tam tak dlouho, dokud nepozbyl vědomí. Pak se mu brala krev z krku a byl prohlížen pokaždé, když teplota jeho těla klesla o jeden stupeň. To se zjišťovalo pomocí rektárního teploměru. Periodicky byla zkoumána také moč. U některých lidí trvaly pokusy 24 až 36 hodin. Nejnižší teplota těla dosahovala 19 °C. Většina lidí umírala při 25-28 °C.

   Pak se lidé vyjmuli z ledové vody a učinily se pokusy oživit je umělým zahříváním pomocí umělých slunečných paprsků a horké vody, elektrotherapií nebo lidským teplem. V tomto posledním případě se používalo prostitutek. Tělo muže, který pozbyl vědomí, se položilo mezi těla dvou žen. . . . Já sám jsem byl u těchto pokusů se studenou vodou, když nebyl přítomen Rascher. Viděl jsem poznámky a diagramy o těchto zkouškách v Rascherově laboratoři. K těmto pokusům bylo použito asi 300 vězňů. Většina z nich zahynula. Ti, kdož zůstali na živu, většinou zešíleli. Poslali je do oddělení pro invalidy, kde byli později usmrceni stejně, jako oběti zkoušek s vyšším tlakem vzduchu. Vím pouze o dvou lidech, o jednom Jugoslávci a o jednom Polákovi, kteří to vše přežili, ale oba se stali duševně chorými.

   Byly konány také zkoušky s játry. Ty konal doktor Brachtl rovněž se zdravými lidmi a také s těmi, kteří trpěli chorobou žaludku a žlučového měchýře. Za tímto účelem se do jater vpíchla jehla a vytrhl se maličký kousek jater, při čemž se nepoužívalo vůbec žádných narkotických prostředků. Byla to velmi bolestivá zkouška, která vedla často k vážným komplikacím, neboť docházelo k poškození žaludku a cév, ztrácelo se velké množství krve a lidé hynuli na vykrvácení. Na tyto zkoušky zahynulo mnoho lidí. Byli mezi nimi vězňové polští, čeští a němečtí. V celku zahynulo na to asi 175 lidí.

   Byly také konány zkoušky s onemocněním flegmonou; tyto zkoušky konali doktoři Schütz, Babor, Kieselwetter a profesor Lauer. Za tím účelem se používalo asi 40 zdravých lidí najednou, 20 z nich byly dány injekce do svalů a dalším 20 injekce do žil z hnisu, který se vzal od nemocného flegmonou. Po tři dny se neposkytovala nemocným žádná lékařská pomoc, což vedlo k vážným zánětlivým procesům a nezřídka docházelo k otravě krve. Pak byla každá skupina roztříděna na skupiny po 10 lidech; polovina byla léčena chemicky pomocí rozličných tekutin a pilulek každých 10 minut po 24 hodiny; ostatní byli léčeni sulfoamidy a byly na nich prováděny operace. V některých případech byly amputovány všechny končetiny.

   Pitva mnou prováděná ukázala, že chemické léčení bylo neobyčejně škodlivé a že vedlo často k perforaci žaludeční stěny. K těmto pokusům byli bráni obyčejně holandští, polští a čeští kněží. Tyto pokusy byly neobyčejně bolestivé. Většina z 800 lidí zemřela, kdežto ostatní byli zmrzačeni a později usmrceni.

V ženském koncentračním táboře Ravensbrück němečtí "lékaři" odebírali vězeňkyním za plného vědomí části těl - svalů, morku ad.

   Na podzim 1944 bylo 60 - 80 lidí podrobenou zkouškám se slanou vodou. Byli zavřeni do místnosti a po dobu 5 dnů se jim nedávalo nic kromě slané vody. V této době byla zkoumána jejich krev a moč. Nikdo z vězňů na to nezahynul, asi proto, že tajně dostávali jídlo od jiných vězňů. K těmto pokusům se používalo Maďarů a Cikánů. . . .

   Uvedené skutečnosti jsou pravdivé a sepsal jsem je dobrovolně. Přečetl jsem toto prohlášení a podepsal jsem je a potvrzuji v Norimberku, Německo, dne 9. ledna 1946.

   (Podpis: Dr. František Bláha, vzatý do přísahy poručíkem Danielem Margolisem).

"Aktion T4" - vraždění duševně a tělesně nemocných a postižených

"Aktion T4" byl oficiální název programu vraždění "méněcenných osob", nacisty také cynicky nazývaných "život nehodný života". Jednalo se o psychiatrické pacienty, mentálně a fyzicky postižené, děti s Downovým syndromem, staré senilní a dementní osoby a další. Nacisté tak činili ve snaze vypěstovat zdravý, silný německý národ bez "sebemenších psychických a tělesných závad".

   Mnoho těchto lidí bylo nejprve proti své vůli sterilizováno a po zahájení 2. světové války začali být vražděni. Dělo se tak v malých plynových komorách maskovaných jako sprchy, kde za vražedný prostředek sloužil kysličník uhelnatý, nebo vpíchnutím fenolové injekce do srdce. Později je nacisté likvidovali i ve vyhlazovacích táborech.

Plynová komora maskovaná jako sprchy, v níž se vraždily oběti Aktion T4 kysličníkem uhelnatým.

   Oběti tohoto zločinu pocházely hlavně z řad Němců, v menší míře z příslušníků ostatních národů (také necelá tisícovka Čechů).

Další zločiny nacionálního socialismu

Mučení lidí

Nacistické represivní (zejména Tajná státní policie - Geheime staate polizei, zkr. Gestapo) a vojenské složky používaly nejrůznějšího druhu mučení na lidech.

   Příklady metod mučení z knihy Josefa Rudolfa "Byl jsem číslem 7809":

. . . Mezi jejich (míněno Gestapo) četné drobné, ale hrozné mučící nástroje patřily jehly, které byly vyšetřovanému zasunovány pod nehty a byl do nich pouštěn elektrický proud. Bolest byla hrozná. Bylo ji lze přirovnat k bolesti, jakou má pacient, kterému vrtá zubní lékař vrtačkou na obnaženém nervu. Kromě toho brněnští gestapáci vháněli vyšetřovancům do útrob pod tlakem studenou vodu. . . .

   . . . O utrpení, jimž zde vězňové procházeli, by se dal napsat celý román. Vězňové byli mučeni nejrafinovanějšími způsoby. Byli biti vždy jen do hlavy klacky nebo zvláštními gumovými hadicemi, často tak dlouho, až klesli do mdlob. V takovém případě byli poléváni studenou vodou. Když přišli k sobě, bití se opakovalo někdy tak dlouho, až vyslýchaný vypustil duši. Vězňové se vraceli od výslechů často k nepoznání. Měli rozbité hlavy, nosy, natržené uši, vyvrácené prsty na rukou i nohou, byli pobodáni nebo pořezáni. V žádném takovém případě nesměl být vězeň ošetřen. . . .

   . . . Gestapácký repertoár byl ve věci výslechů nepřeberný. Nejhorší byly tak zvané vodní výslechy. Vyslýchaný, který se nechtěl přiznat, byl odvlečen do sklepa, svlečen a hozen do ledové vody, kde byl tlačen pod vodu tak dlouho, až ztrácel vědomí a až měl břicho vzduté od vody, kterou musel spolykat. Když ani potom nechtěl mluvit, používali nacističtí pochopové zvláštního zařízení, kterým vháněli vyslýchanému pod tlakem vodu do uší, do nosu a do žaludku, když ještě předtím zkoušeli, jaký účinek bude mít na vyslýchaného střídavý proud vřelé a ledové vody. V této místnosti páchali esesmani strašlivé orgie. Vězňové po každém takovém výslechu museli čistit vany, které byly pokáleny a zakrváceny. Jednou dokonce nalezli na tomto místě svazek ženských vlasů, který byl stržen neohrožené 17leté partyzánce z hlavy i s kůží.

Výslech na brněnském Gestapu. Vězni rozbili hlavu, o rozsáhlosti zranění svědčí množství krve stékající po jeho tváři. Vpravo smějící se příslušník Gestapa (jeho kolega pořídil tento snímek).

   Někteří vězňové byli spoutáni na rukou i na nohou po celé týdny a leželi v celách mezi ostatními kamarády, na které tento stav působil strašlivě, ale ubožákům pomoci nemohli. Takto spoutaní a přivázaní k posteli byli odvazováni pouze tehdy, když přišla polévka. Na záchod byli tito ubožáci pouštěni jen podle nálady šárů (dozorců).

   Viděl jsem v jedné cele takovým způsobem spoutanou a k posteli přivázanou ženu. Jmenovala se Bohatcová a byla tuším z Maloměřic. V téže cele byla vězněna její matka, která musela přihlížet mučení své dcery. Gestapáci obě ženy obviňovali ze spojení s partyzány. . . .

   Další příklad je z knihy "SS v akci - dokumenty o zločinech SS", jedná se o výpověď norského občana Cappelena před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku:

Začali mi kroutit a lámat paže a nohy. Pravou paži mi vymkli. Ucítil jsem strašlivou bolest  a opět jsem omdlel. A tu se stalo totéž, co předtím. Polili mě vodou a já přišel opět k vědomí. . . .

   . . . A potom obepnuli mou levou nohu nějakým vlastnoručně zhotoveným přístrojem se šroubem - měl podobu dřevěného přístroje domácí výroby - a začali utahovat šroub, takže se uvolňovalo všechno maso z kosti. Ucítil jsem hroznou bolest a zase jsem omdlel. Nabyl jsem však znovu vědomí. Stále ještě mám tady na noze velké jizvy po přístrojích se šroubem. To se stalo před čtyřmi lety.

   Když ani toto nemělo úspěch, dali mi něco kolem krku - mám tady ještě jizvy (svědek ukazuje jizvy) - a rvali mi i tady maso. Tu jsem se však zhroutil. Náhle jsem ucítil, že jsem na pravé straně jakoby ochrnul. Jak se ukázalo později, došlo k výronu krve do mozku. Všechno jsem viděl dvojitě. . . .

Němečtí vojáci bičují ruského vesničana, ostatní jsou nuceni tomu přihlížet.

Použití částí těl zavražděných lidí

V koncentračním táboře Buchenwald si dozorci pořizovali "sbírku" lidských kůží s tetováním ze zabitých vězňů. Z těchto kůží zhotovovali i upomínkové předměty jako např. stínítka na lampy či kabelky, dále vyráběli těžítka z lidských hlav a další.

Vyčiněná kůže s tetováním ze zabitého vězně v koncentračním táboře Buchenwald.

V nacistickém koncentračním táboře Buchenwald si esesáci mj. vyráběli těžítka z vypreparovaných hlav zavražděných vězňů. Jedno takové těžítko je v současnosti k vidění ve Vojenském historickém ústavu v Praze (vpravo).

   Ve vyhlazovacích táborech se shromažďovaly a odesílaly k dalšímu použití ostříhané vlasy zplynovaných Židů.

   Je znám minimálně jeden případ, kdy si jeden SS-lékař nechal zhotovit rozsáhlou sbírku lidských koster ze zabitých vězňů. Nacisté rovněž prováděli pokusy s výrobou mýdla z lidského tuku, jak vypovídá svědek Zikmund Mazur v knize "Noc a mlha":

"Vedle anatomického ústavu byla na konci dvora postavena v létě 1943 jednopatrová kamenná budova o třech místnostech. Říkalo se jí laboratoř a zhotovovaly se tam lidské kostry a spalovalo se tam maso a nepotřebné lidské kosti. Ale už v zimě 1943 - 1944 nařídil prof. Spanner, že musíme sbírat lidský tuk, nevyhazovat jej. V únoru 1944 mi dal prof. Spanner předpis na výrobu mýdla z lidského tuku. Podle předpisu se mělo vzít 5 kg lidského tuku na 10 litrů vody a 500 nebo 1 000 gramů žíravé sody, vařit to vše 2 - 3 hodiny a pak to dát vychladnout. Mýdlo pak vyplavalo navrch, kdežto zbytky a voda zůstaly na dně věder. Do směsi se také ještě přidávala hrst odpařované soli a soda. Pak se přidala čerstvá voda a směs se vařila znovu 2 - 3 hodiny. Po vychlazení se mýdlo vylévalo do forem. Mýdlo mělo nepříjemný zápach. Aby se tento nepříjemný zápach odstranil, přidával se benzaldehyd.

   S prací na výrobě mýdla z lidského tuku se započalo v lednu 1944. Přednostou továrny na mýdlo byl vrchní preparátor von Bargen. Veškeré zařízení bylo převzato z anatomického ústavu.

   Ze dvou várek, jejichž zpracování jsem se přímo zúčastnil, vyšlo více než 25 kg hotového mýdla. Pro tyto várky bylo sejmuto 70 - 80 kg lidského tuku, a to asi ze čtyřiceti mrtvol. Hotové mýdlo šlo k prof. Spannerovi, který je měl v úschově.

   Jak je mi známo, zajímala se o výrobu mýdla z lidských mrtvol sama hitlerovská vláda. Do anatomického ústavu přijížděl ministr osvěty Rust, říšský vedoucí zdravotnictví dr. Conti, gdanský župní vedoucí Albert Foster a řada profesorů z jiných lékařských ústavů.

   Sám jsem používal tohoto mýdla k mytí a praní. Vzal jsem si jej asi 4 kg.

   Stejně jako lidský tuk, nařídil prof. Spanner stahovat také lidskou kůži. Napřed byla zbavena tuku a potom zpracována určitými chemickými látkami. Vyděláváním lidské kůže se zabýval vrchní preparátor von Bargen a sám profesor Spanner. Zpracovaná kůže byla uskladněna do beden a byla určena ke zvláštním účelům, nevím však k jakým."

   Ve stejné knize jsou další dvě svědectví dvou válečných zajatců - John Henry Witton a Wiliam Anderson Heely:

"V budově ústavu jsem konal nejrůznější práce. Denně tam bylo dodáváno 7 - 8 mrtvol. Všechny byly nahé a bez hlav. Někdy je přivážela auta Červeného kříže v dřevěných bednách. . . . Mrtvoly se dávaly do nějaké tekutiny ve velkých nádržích, kde ležely asi čtyři měsíce. Potom jsme je kladli na stůl v hlavním sále, kde byly pitvány. . . . Z mrtvol, které se zachovaly, jsme z rukou, břicha a nohou snímali veškerou tkáň. Protože byly mrtvoly nasyceny předem jakousi tekutinou, šla tkáň snadno od kosti. Potom jsme tkáň skládali do nádrže velikosti menšího kuchyňského stolu, kde se vařila. Tato nádrž měla velmi složité zařízení. Byla instalována, pokud se pamatuji, o Vánocích roku 1943. Po svaření se získaná tekutina vylévala do bílých nádob." . . .

   . . . "Ve sklepě ústavu bylo stále 100 - 120 mrtvol. Po pitvě byla z kosti snímána veškerá tkáň, které se mělo použít ke zkouškám. . . .

   Konstrukce stroje na výrobu mýdla byla skončena v březnu nebo dubnu 1944. Stavba budovy, kde měl být stroj umístěn, byla zakončena v červnu 1942. Stroj byl sestaven u gdanské firmy AIBD, která nebyla zapojena do válečné výroby. Pokud se pamatuji, měl tento stroj elektricky zahřívanou nádrž, ve které se kosti mrtvol rozpouštěly přidáváním jakýchsi kyselin.

   Pochod rozpouštění trval asi 24 hodin. Tukové části mrtvol, zejména ženských, se skládaly do velkých smaltovaných kádí, kde byly zahřívány plamenem dvou benzínových hořáků. Také při tomto výrobním pochodu se používalo nějakých přísad. Domnívám se, že to byl sodný louh. Když bylo vaření skončeno, dala se získaná směs vychladnout a potom se vylévala do zvláštních forem.

   Nemohu přesně určit množství hmoty, která se takto získala, ale viděl jsem, že se ji v Gdansku používalo k čištění stolů, na kterých se konala pitva. Lidé, kteří této hmoty používali, mne ujišťovali, že je to nejlepší mýdlo k tomuto účelu." . . .

Donucení některých Židů podílet se na vyhlazování vlastního národa

Ve vyhlazovacích táborech donutili Němci skupiny Židů, organizovaných do tzv. sonderkomand (zvláštní komanda) podílet se na vyvražďování ostatních Židů - příslušníků vlastního národa.

   Dotyční Židé museli vytahovat těla mrtvých Židů z plynových komor, vytrhávat jim z úst zlaté zuby, odtahovat mrtvoly do krematoria a tam je spálit a celkově likvidovat těla zavražděných. Dále museli čistit plynové komory od výkalů, krve a moči.

   Kdo odmítl v tomto komandu pracovat, ten byl pro výstrahu před ostatními zavražděn (minimálně v jednom případě hodil esesák takového Žida do kremační pece a tam jej zaživa upálil). Členové sonderkomand byli v nepravidelných intervalech vražděni a nahrazováni novými Židy.

Pochody smrti

Jakmile se ke koncentračním táborům přiblížila fronta, došlo k jejich evakuaci do ostatních táborů v týlu (kromě toho esesmani pálili dokumenty, vraždili vězně, kteří by mohli podat svědectví a celkově likvidovali důkazy spáchaných zločinů). Zubožené vězně vyhnali pod dozorem stráží na mnohadenní pochody, při kterých často nedostali najíst ani napít. Kdo nemohl pokračovat v chůzi, byl zastřelen ranou do týlu. Trasy pochodů tak lemovalo velké množství mrtvol. Mnoho vězňů tyto "pochody smrti" nepřežilo.

"Jeden z největších hromadných hrobů vězňů na našem území, umučených hladem, bitím nebo zavražděných ranou do týlu při evakuaci z německých koncentračních táborů, byl po osvobození objeven u Žíhle na Podbořansku. Ze šachty bylo vykopáno 259 osob všech evropských národností. Obrázek zachycuje část exhumovaných vězňů. U mnohých se již nedala totožnost vůbec zjistit. Vězni pochodovali několik dní a nocí bez jídla a vody, takže pochod vydrželi opravdu jen ti, kdo nebyli ještě zcela zdecimováni pobytem v německých "přeškolovacích" táborech. Jakou energii museli ubozí vězni vyvinout vysvítá ze skutečnosti, že na příklad transport vězňů z Osvěčimi do Mauthausenu trval sedm dní a sedm nocí, v kteréžto době vězni nedostali potravu ani nápoj. Také na tomto transportu zahynulo mnoho vězňů vysílením nebo bylo zavražděno." (Dobový text v knize Byl jsem číslem 7809, Josef Rudolf, Brno 1945.)

Nasazování dětí a mladistvých do bojů v závěrečné fázi války

Málo zmiňovaný zločin, při kterém docházelo k nasazení dětí a mladistvých do bojových akcí v době, kdy válka byla pro Německo již zcela jasně prohraná.

   Nedostatečně vycvičené a vyzbrojené děti a mladistvé posílali nacisté nesmyslně na frontu, kde pouze rozšířily řady padlých, aniž by dosáhly nějakého bojového úspěchu.

Závěr

Co napsat na závěr? Podle mě není třeba psát nic. Fakta a obrazové dokumenty mluví samy za sebe.

Použitá literatura a prameny:

Byl jsem číslem 7809, Josef Rudolf, Brno 1945

Holokaust - zločiny proti lidstvu, Quido Knopp, Praha 2008

Osvětim - nacisté a "konečné řešení", Laurence Rees, Praha 2008

SS v akci - dokumenty o zločinech SS, Praha 1959

Belzec, Sobibor, Treblinka. Vyhlazovací tábory Akce Reinhardt, Jicchak Arad, Praha 2006

Heydrich - konečné řešení židovské otázky, Edouard Husson, 2009

Noc a mlha, Ota Kraus a Erich Kulka, Praha 1966

Páni nad smrtí - SS skupiny zvláštního nasazení a počátek holocaustu, Richard Rhodes, Praha 2004

Továrna na smrt, Ota Kraus a Erich Kulka, Praha 1956

Rasistický stát: Německo 1933 - 1945, Michael Burleigh a Wolfgang Wippermann, Praha 2010

Stroje na smrt - plynové vozy a nacistická technologie konečného řešení, Vojtěch Kyncl, Praha 2014

V pekle plynových komor, Shlomo Venezia, Praha 2008

Útěk z Treblinky, Chil Rajchman, 2010

Nejnovější ilustrované dějiny - 2. světová válka, Donald Sommerville, Praha 2009

2. světová válka, John Keegan, Praha-Plzeň 2003

www.fronta.cz - z tohoto webu pochází část kapitoly o pokusech na lidech - ZDE