XX. sjezd KSSS a destalinizace

Stalinův pomník v komunistickém Československu bylo v letech 1955 - 1962 sousoší v Praze na Letné. Bylo postaveno na počest sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina v období poválečného kultu osobnosti a na paměť osvobození Československa Rudou armádou a československo-sovětského přátelství. Bylo největším skupinovým sousoším v Evropě. Bylo odstraněno v důsledku sovětské destalinizace.

Stalinova smrt položí otázku, která v následujících letech získává stále dramatičtější charakter: je komunismus nyní, když zasáhl významnou část lidstva, když obejímá různé světadíly a různé kultury, když muži období zakladatelského bolševismu již zmizeli, schopen reformovat se a přizpůsobit světu, který se hluboce proměnil ve všech svých aspektech? Komunistický režim SSSR se zdá být pevný, i když hovoří o nutnosti nalézt rovnováhu mezi kontinuitou a inovací. Čína a asijské režimy se zdají být silnější, ačkoli jsou provázeny sociálními tlaky, které mění uspořádání vládnoucích skupin vzešlých z revoluce. Komunismus východní Evropy je ale poznamenán hlubší krizí, ze které se dostane zásluhou tvrdé politické represe a zásluhou uvědomění si, že je nutno dohlédnout na hospodářské reformy.

Od Stalinovy smrti k XX. sjezdu

50. léta jsou pro komunismus nejistým a rozporuplným obdobím. Nezdařený pokus o opravdové otevření se demokracii, byť jen zčásti, se setkává s technologickými úspěchy, například s cestou do vesmíru.

   První roky studené války jsou také v SSSR obdobím obnoveného teroru, který postihuje národnostní menšiny a vrstvy strany. Zvláště kruté je jednání s Židy, kteří byli obviňováni ze spiknutí proti stranickým špičkám a jen Stalinova smrt zabrání jejich následnému pronásledování ve velkém měřítku.

   Diktátorův odchod na věčnost nastane znenadání 5. března 1953.

   Georgij Malenkov a Lavrentij Berija se budou ucházet o následovnictví. Berija je hlavou tajné policie a nyní ministrem vnitra a Státní bezpečnosti a zdá se být nakloněn reformám, které by do země přinesly jistoty a pořádek. 26. června je Berija zatčen a krátce poté i zastřelen, během schůze představenstva KSSS, která zaznamená vzrůst moci generálního tajemníka strany Nikity Chruščova. Stalinova pohřbu se zúčastní miliony lidí a nářek nad "malým otcem" Kremlu je jednohlasně sdílen v celém komunistickém světě, který přehnaně až vtipně opěvoval velikost revolucionáře, státníka, vědce a muže.

OKOLO STALINOVY RAKVE; Molotov, Vorošilov, Berija, Malenkov, dva vojáci hlídky, Bulganin, Chruščov, Kaganovič a Mikovjan

   Nové vedení se zdá být jednotné v názoru nenechat moc v rukou jednoho muže, i když skupině oddané Chruščovovi se občas podaří mít navrch a vytvořit nové vedení, které na první místo postaví hospodářské reformy. Nový směr sovětské politiky se plně projeví u příležitosti XX. sjezdu KSSS, který se uskuteční o osm měsíců dříve oproti původnímu plánu, a to v únoru 1956.

   Chruščov spatřuje v mírovém soužití s kapitalistickým světem a v hospodářské a společenské výzvě, která ho překoná, hlavní cíle komunistického hnutí.

   Při jednání za zavřenými dveřmi, které se koná v noci na 25. února, se stane příhoda, která hluboce promění celé mezinárodní komunistické hnutí. Ve své "tajné zprávě" Chruščov odsuzuje Stalinovy zločiny, obviňuje diktátora z "kultu osobnosti" a z opakovaných a závažných zločinů, které byly na jeho rozkaz spáchány.

   Poprvé je oficiálně uznáno, že mnozí ze starých bolševiků, vůdců a bojovníků, kteří byli zastřeleni či posláni do gulagu jako nepřátelé socialismu a zrádci vlasti, nenesli žádnou vinu. Snad jen tu, že se ocitli v soukolí osobního absolutismu, který svěřil tajné policii bezbřehou moc a který stranu zbavil kolektivního vedení a možnosti kontroly.

   XX. sjezd znamená začátek ostré destalinizace, která přihlíží návratu stovek tisíc vězňů z pracovních táborů a která znamená rozhodný zvrat v budování socialismu. Důvěřuje rozvoji zemědělství, myšlence zlepšování platových podmínek, zvýšení individuální spotřeby. V zahraniční politice je vyhraňování se vůči Západu nahrazeno politikou tání, ve které se bude rozporuplným způsobem pokračovat ještě deset let.

   Šok způsobený tajným prohlášením je obrovský a během krátké doby se jeho obsah stane věcí veřejnou. Komunistické strany se dělí na členy, kteří nevěřícně kroutí hlavou nad nesmyslností prohlášení, zatímco jiní zakoušení pocit svobody. Mnozí opouštějí stranu, ale větší je počet těch, kteří si zvyknou a snaží se za každou cenu ubránit paměť minulosti a vymyslet novou strategii pro přítomnost.

Čínsko-sovětský konflikt

Vztahy mezi SSSR a lidovou Čínou se posílily během 50. let vzájemnou hospodářskou a technickou pomocí a začleněním čínského režimu do socialistického bloku řízeného SSSR, přestože Mao požadoval vždy autonomii a rovnocennost vůči KSSS. V roce 1957 se Mao vydává na cestu do Moskvy a obdrží od Chruščova pomoc pro industrializaci Číny. Je fascinován výrobními procesy a kosmickým programem, které v tomto období přinášejí první úspěchy. Destalinizace, která započala XX. sjezdem, a stále radikálnější hospodářská opatření čínského vedení komplikují vztahy mezi oběma státy a stranami. Chruščov kritizoval chyby Velkého skoku a zarmoutil ho odklon od sovětského vzoru, Mao obviňoval SSSR z revizionismu a domníval se, že brzy se první socialistický stát vydá cestou kapitalismu. Jelikož se SSSR cítí dotčen těmito ideologickými polemikami, rozhodne se v roce 1960 stáhnout z Číny svou techniku. Zdůrazňuje izolovanost velké asijské země a způsobuje jí problémy při rozvoji průmyslu a produkce. Čína se snaží představit na mezinárodním komunistickém hnutí zejména asijským a africkým zemím jako záruka soudržného boje za socialismus a proti imperialismu. Obviňuje SSSR, že tento boj opustil svou politikou soužití v míru. Ve stejné době tato mezinárodní izolace usnadnila Číně zakořenění socialistických cílů a rozhodnutí naléhat, aby se rychle přešlo do fáze budování socialismu.

Čína a Velký skok

Nejsilnějšího popření Stalinových zločinů se dopustila Čína. Již od roku 1955 je vnitřní struktura produkce země pod státní kontrolou, plánování přináší vzrůst průmyslové výroby, utlačuje rolníky. V roce 1957, zdánlivě v souladu s děním v Sovětském svazu, Mao připraví kampaň Sta květů, aby povzbudil stranu a definoval hlavní problémy země. Jsou to především intelektuálové, kdo z této kampaně těží, stěny pekingské univerzity zaplní nápisy obviňující komunistickou vládu. Koncem roku je masivní represivní akce zaměřena k potrestání těch, kteří měli ke straně důvěru, ale dovolili si ji kritizovat. Více než 300 000 lidí skončí ve vězení a v pracovních táborech nebo na "nucených" pracích na venkově. Do projektu zavlažování je zavlečeno 100 000 000 rolníků, ale cesta, na kterou se Mao vydal, míří k opravdové revoluci, jejímž cílem je radikálně proměnit ráz čínského agrárního prostředí. V roce 1958 jsou vytvořeny Lidové komuny, které by měly vybudovat novou sociální jednotnost národa, tzn. život a práci nechat řídit kolektivem v jakémsi společném prostoru a zbavit se tak posledních projevů individualismu. Do tohoto obřího projektu je vtaženo 120 000 000 rolnických rodin z 20 000 komun. Tato politika se nazývá politikou Velkého skoku, protože by měla během několika málo let vykonat v oblasti hospodářské a společenské dosud nevídané množství práce. Výsledky přinesou velké zklamání hlavně v oblasti výroby. Podobné výsledky, které přinesla sovětská nucená kolektivizace, přinesl i Velký skok. Produktivita rolníků se hroutí, jakmile je narušena jejich byť jen částečná a omezená soběstačnost. Politika Velkého skoku nicméně pokračuje, jsou vytvářena kolektivní tělesa (společná výchova dětí, jídelny, kuchyně), která mění organizaci tradiční rodiny, zatímco 200 000 000 rolníků se zapojuje do lidových milicí, které jsou nástrojem militarizace země, spolu s kontrolou komun nad vlastními příslušníky. Kolektivní škody jsou značné. Mezi lety 1959 a 1960 kombinace špatné úrody a nového společenského uspořádání způsobí strašlivý hladomor, v jehož důsledku zemře 20 000 000 osob.

"Nepřátelé lidu", tedy každý, koho tak označí čínské komunistické zfanatizované tlupy, jsou tupeni, týráni, často popraveni. Na snímku poprava bohatého venkovana za "vykořisťování rolníků".

Lidové komuny

Venkovské lidové komuny jsou stěžejním bodem hospodářské rolnické strategie uvnitř politiky Velkého skoku. Byly vymyšleny jako hospodářská výzva Západu, což navrhl Mao s Chruščovem během setkání v Moskvě v roce 1957, která dovolí dosáhnout a překonat úroveň Velké Británie do patnácti let. Systém komun je vyzkoušen v provincii Henan a posléze je rozšířen do celé země. Koncem roku 1958 je 99 % rolnických rodin součástí některé z lidových komun. Aby bylo možno připravit tento strategický záměr, zesílí se pronásledování bohatých rolníků a jsou zrušeny všechny stranické kádry, které mají nějakou vazbu na rolnickou komunitu. Zároveň je kladen větší důraz na socialistickou východu. Asi 60 000 000 rolníků je zapojeno do budování zavlažovacího systému, který je nezbytný pro novou organizaci práce na venkově. Komuna se stává základní společenskou jednotkou čínské ekonomické struktury, struktury, která zahrnuje veškeré oblasti - zemědělskou, průmyslovou, vojenskou a výchovnou. Předpokládá se, že každá komuna shromažďuje asi 2 000 rodin, ale není vyloučeno že by nemohla pojmout třeba 10 nebo také 20 000 rodin. V průměru je to tedy asi 5-8 000, ale některé komuny zahrnují až 75 000 rodin. Soukromé vlastnění malých pozemků a rodinných zahrad je omezováno, keře, stromy, domy, zvířata a zemědělské náčiní jsou prohlášeny za majetek komuny. Výrobky zůstávají v kolektivním vlastnictví komuny, která má monopol obchodu a prodeje. Ty jsou již jednotlivcům zakázány. Vzrůstající rovnostářské snahy způsobují, že příděly jídla jsou rozdělovány podle individuálních potřeb, nikoli podle vykonané práce a dosažených výsledků. Aby mohly být ženy osvobozeny od domácích povinností a zároveň začleněny do pracovního procesu, byly vytvořeny společné jídelny a jiné kolektivní služby. V mnohých komunách muži a ženy žijí odděleně, zatímco jejich děti jsou vychovávány v kolektivech a ne uvnitř svých rodin. Rodina je chápána jako problém zabraňující budování socialistické společnosti, která rychle dostane hierarchický a militantní charakter. Komuny se stávají primárními strukturami vládnoucí organizace a prvními schůdky v hierarchii strany. Pracovní den trval v komuně 12 hodin, v době sklizně až 16 či 18. Vedle zavlažovacího systému bylo milionům lidí uloženo budovat hutní pece, ačkoli 40 % z nich bude nepoužitelných z důvodu konstrukčních chyb. Hodnocení výroby zmanipulované v roce 1958 se přiblíží skutečnosti v nadcházejícím roce, kdy se v některých oblastech obyvatelstvo bouří a přivodí tak konec militarizované organizace rolnické práce a přispěje k znovuzavedení tradičního rodinného hospodaření a umožní částečně svobodný trh. Tragický pád Velkého skoku vpřed a také pokus o venkovské Komuny jde začátkem rychlého konce.

Rok 1956 ve východní Evropě

XX. sjezd strany a Chruščovovy projevy zvýrazní naději na změnu situace, která se rodí bezprostředně po Stalinově smrti. "Národní" komunisté, kteří byli ze strany vyloučeni či vězněni, se vracejí do vedení stran, nikoli však bez potíží a odporu, v rámci zmírnění závislosti na Moskvě a v rámci touhy znovu nastartovat budování socialismu v jednotlivých zemích. Sotva tři měsíce po Stalinově smrti politický úřad SED (komunistické strany) přislíbil svobodu tisku a jisté výhody rolníkům v naději, že přivábí zpět ty, kteří uprchli na západ; také se jal kritizovat krutost sovětských kontrolních orgánů. Paralelní zvýšení pracovních norem v továrnách rozpoutalo vlnu dělnických protestů, které 16. června 1953 zaplnily berlínské ulice.

Východní Berlín, 17. června 1953. Den předtím dělníci vyhlásili na protest proti snížení mezd stávku a manifestovali. Sovětské tanky zaujali pozice (zde na Leipzigerstrasse). 16 účastníků manifestace bylo zabito, raněných byly stovky, 12 000 osob bylo odsouzeno k mnohaletým trestům vězení. Berlínské povstání představuje první vážnou trhlinu v "lidové demokracii".

   V Polsku a Maďarsku se kolem Wladyslawa Gomulky a Imre Nagyho seskupí příznivci radikální destalinizace. Uvolněné klima dovoluje občanům otevřeně prezentovat své názory. V červnu 1956 město Poznaň padne do rukou bouřících se dělníků, zatímco velká varšavská stávka se promění ve vzpouru, která si vezme na mušku symboly komunistické moci. Wladyslaw Gomulka je zvolen generálním sekretářem strany a 12. října se setkává pln odvahy se sovětskou delegací vedenou Chruščovem, která má uvést věci do pořádku.

Poznaň (Polsko), 28. června 1956. Dělníci z železniční továrny vstoupili do stávky. Obyvatelstvo manifestovalo po jejich boku s heslem "Chléb a svobodu". Při represi zahynulo několik desítek osob: před továrnou Fiatu pochodují manifestující s polskou vlajkou zbrocenou krví.

   Přestože vyslovil důvěru SSSR i socialismu, Gomulka pohrozí vojenskou operací, jestliže by došlo k sovětské intervenci. Chruščov musí přijmout stažení sovětských oddílů z Polska, jakmile slíbí ukončení vměšování se do polských politických záležitostí. O několik dní později je Gomulka více než 500 000 hlasy zvolen do čela strany a zároveň do čela státu. Vzájemného souznění socialismu a nacionalismu se nepodaří dosáhnout, zatímco v Maďarsku, kde je komunistická strana slabší a snahy opustit režim lidové demokracie silnější, ano. Iniciativa studentů a intelektuálů získat více svobody a

Imre Nagy

V meziválečném období je militantním komunistou, je zatčen, uvězněn a poslán do vyhnanství. V SSSR tráví několik let předtím, než se v roce 1945 vrací do Maďarska jako ministr zemědělství. Staví se proti kolektivizaci venkova, je vyloučen z vedení strany v roce 1949, ale po Stalinově smrti ho Sověti postaví do čela vlády. Posléze je stalinským křídlem stejné strany vyhoštěn a v předvečer revoluce v Budapešti je postaven do čela koaliční vlády. Z možnosti, zda se připojit k radikálům, kteří chtějí opustit komunismus, či k těm, kteří by ho rádi znovu postavili na nohy, si Nagy vybere důvěru v sovětské sliby a sleduje jednání o stažení okupačních oddílů. Cítí se podveden, a proto vyhlašuje odstoupení Maďarska od Varšavské smlouvy a doufá tak v pomoc Západu, která se pochopitelně nedostaví, navzdory intenzivní protisovětské propagandě v Maďarsku a celé Evropě. Před druhým nájezdem tanků Nagy uprchne na jugoslávské velvyslanectví, je ale zatčen a v dubnu 1957 podroben procesu. Následujícího roku je odsouzen k smrti a popraven.

boj reformátorů strany se odrazí v požadavku vlády vedené Nagym a větší suverenitě ve vztazích k SSSR.

   23. října se v ulicích shromáždí velký dav, aby opěvoval hrdiny a symboly revoluce z roku 1948. Večer se v Budapešti rozšíří ozbrojená revolta, dojde k napadení sídla strany a policie, jsou atakovány pomníky věnované Stalinovi, mnoho vojáků se přidá k demonstrantům. Protesty se ještě přiostří po Nagyho zvolení hlavou vlády a po příjezdu ruských tanků do Budapešti.

   3. listopadu, zatímco probíhají jednání sovětského vyslanectví v Budapešti, jsou maďarští delegáti zatčeni a sovětské tanky přijíždí do města. Imre Nagy je též zatčen a odsouzen k smrti, o rok a půl později je však osvobozen.

   Krvavé potlačení maďarské revolty ukazuje, jak proces destalinizace počínající XX. sjezdem nalezl své omezení v přísné kontrole lidových demokracií ze strany Moskvy. Národní cesty k socialismu, o kterých se v této době hovoří, jsou uznávány za platné pouze v případě, že nepřehodnocují danou mezinárodní nadvládu a nesnaží se analyzovat rysy socialistického režimu, jako např. monopol moci komunistické strany a věrnost SSSR.

Budapešť, říjen 1956. První protitotalitní revoluce: povstání sjednotilo obyvatelstvo v boji proti politické policii a komunistické straně. Povstalcům se podařilo zastavit první sovětskou intervenci.

Budapešť, listopad 1956. Sovětské tanky znovu obsadili město. Obyvatelstvo kladlo ozbrojený odpor. Komunistická strana Maďarska, jediná strana v zemi, získala zpět své výsadní postavení za cenu asi 3 000 mrtvých, 25 000 osob bylo uvězněno. Desetitisíce Maďarů volily exil.

Komunismus na Západě

Několik měsíců po Chruščovově tajné zprávě polské události a sovětská ozbrojená intervence v Maďarsku způsobí v mnohých západních stranách nová vzbouření.

   V Itálii lídr CGIL, odboru, kde komunisté tvoří většinu, vyjádří solidaritu s polskými a maďarskými dělníky. Toto vznešené a odvážné gesto stojí Giusseppa di Vittoria silnou kritiku. V PCI jsou mnozí intelektuálové a členové, kteří se ptají, jaké budou důsledky procesu destalinizace. Togliatti v rozhovoru pro časopis "Nuovi Argomenti" nabídl zestručnění Chruščovova vysvětlení.

Kulturní kvas po roce 1956

Proces destalinizace, který začal traumatickými objevy tajné zprávy přednesené Chruščovem na XX. sjezdu KSSSSR, se projevuje částečnou otevřeností a svobodou v kulturní a umělecké oblasti. Klíčovou roli v tomto procesu sehrává avantgardní časopis "Novyj Mir" (Nový svět) vedený Alexandrem Tvardovským, jenž z něj vytvoří hlavní prostředek procesu, který se označuje jako kulturní "tání" počátku 60. let. V roce 1960 "Novyj Mir" otiskne Ljudy, gody, žizň (Lidé, roky, život) - životopis Ilji Erenburga, intelektuála, představitele sovětské kultury a privilegovaného svědka dlouhé stalinské epochy. Koncem roku 1962 tento časopis vybere několik kapitol z knihy Jeden den Ivana Děnisoviče, prvního Solženicynova románu, který byl vydán v důsledku Chruščovova zájmu. Ve stejném roce složí Dmitrij Šostakovič svou Třináctou symfonii, která zazní nad eposem Babij Jar básníka Jevgenie Jevtušenka, jehož verše jsou po druhém představení vymazány a povoleny pouze po revizi textů a partitury. Je to také doba časopisu "Junost", který vytvoří mýtus Hemingwaye u ruské mládeže a vydává protestující romány Vasilije Aksenova, roky, kdy je otištěna na stránkách deníku "Izvestija" reportáž Alexeje Adzubeja (Chruščovova zetě), kdy se mladí setkávají pod sochou Majakovského, kdy je vydáván časopis "Sintaxis" vedený Alexandrem Ginsburgem, se kterým spolupracují Bella Achmadulina, Josif Brodskij, Bulat Okudžava, Vladimir Bukovskij, všichni budoucí disidenti, oběti režimu a autoři samizdatu, podzemní literatury opisované a rozšiřované jednotlivci. Jsou to ale také roky filmů, jakými jsou např. Ivanovo dětství, první dílo Andreje Tarkovského (1962), nebo Čukrajovy Balada vojákova (1959) a Čisté nebe (1961), které jsou dokladem šťastného a relativně svobodného života sovětské kinematografie. Toto období se vyčerpá v poslední fázi Chruščovovy vlády a definitivně skončí v roce 1964, jakmile je zbaven moci.

   VIII. sjezd strany oslavovaný v prosinci 1956 vyloučí ze strany každého, kdo požaduje tolerovat případné kritiky oficiálních pozic. Přesto se však italská komunistická strana jeví na pozadí západních stran jako nejotevřenější a nejtolerantnější ze všech.

   Věrnost a disciplína vůči SSSR pokračují jako poslední a rozhodující kritéria pro výběr a rozpoznání nových kádrů a vedoucích stran. Prostor pro diskuzi je mnohem užší než ten, který existoval ve 20. letech, a představa veřejnosti o komunismu se stále více překrývá s představou o ovládaných společnostech, jako např. SSSR, Čína, lidové demokracie východní Evropy. Již to nejsou revoluční ideály, ale přítomnost šířící se socialistické moci, která bojovníkům staví před oči iluzi o vykročení vstříc socialismu. Zdá se však, že komunismus již nemá šanci zvítězit.

   Na Západě, což je jev v Evropě velmi neobvyklý, komunismus zažívá schizofrenní podmínky, které přetrvávají po celé roky budování a hospodářského zázraku. Na jedné straně stojí ideologie a organizace, které jsou silně podřízeny diktátu SSSR, na straně druhé je vztah s davy a boj za zlepšení životních podmínek pracujících, které nutí používat a rozšiřovat demokratické prostředky.

   Komplexní obraz komunismu v prvních poválečných desetiletích se podobá charakteristice hnutí, které tam, kde je vůdcem státu, nosí násilnický a arogantní výraz, avšak tam, kde představuje pracujícího dělníka, bojuje proti vykořisťování a brání demokracii.

   Je to ambivalentní postoj, který má hluboké kořeny v okamžiku uchopení moci bolševiky a pádu evropské revoluce. Komunismus je také označován za laické náboženství 20. století, přičemž víra a disciplína vyřeší některé problémy a vystihnou smysl materialistické racionality i pocitů, hodnot a postojů.

   Naděje na zpracování různých komunistických modelů tvoří alibi pluralistické iluzi, která nenachází účinnou odezvu ve skutečnosti.

Italská cesta k socialismu

Při příležitosti VIII. sjezdu PCI je formulována strategie, která dostane název "italská cesta k socialismu". Jedná se o proměny, které proběhly v komunistickém hnutí po XX. sjezdu KSSSSR i v italské společnosti a v institucích republiky. PCI dosáhla svého národního rozměru v průběhu odboje a poté svou převahou v odborových svazech, družstvech a organizacích. Krize v roce 1956 přinese zdůraznění národní osobitosti a důležitosti větší autonomie, uvnitř polycentrických myšlenek, které Togliatti navrhne Moskvě, aby se vyhnula rozchodu s Čínou, či lépe řečeno, aby se zamaskovala přetrvávající moskevská nadvláda. Italská cesta k socialismu se představuje jako strategie strukturálních reforem. Tyto reformy mají být prostředkem ke zlepšení života mas a mají přispět ke třídnímu sebeuvědomění. Měly odsunout, nikoli vyřešit, rozpory a nerovnováhu kapitalismu. Byly politicky zcela nerealizovatelné a odsouzené k žití v mezích obecných ideologických požadavků. Tyto reformy usilovaly o postupný přechod od kapitalismu k socialismu, který mohl být v souladu s demokraticko-konstitučním uspořádáním a perspektivou socialistické transformace společnosti. Návrh "italské cesty k socialismu" nicméně poslouží vedení, aby požadovala od Moskvy větší autonomii pro Itálii a je přesvědčeným a upřímným přikloněním se k italské demokracii.

Chruščovovo Rusko

Chruščov, nenáviděný obdivovateli stalinismu a revolučními puristy, je ztělesněním reformačních hranic komunistického režimu, zčásti vázaných na strukturu systému, zčásti prostý výsledek dogmatické ideologie.

   Po XX. sjezdu proces destalinizace zažívá jistou přestávku. V červnu 1957 se Chruščov ocitne v menšině prezidia strany, ale podaří se mu, s pomocí vojenských špiček, vyvolat střet uvnitř ústředního výboru, z něhož jsou vyloučeni v minulosti Stalinovi nejoddanější členové, Malenkov, Molotov, Bulganin, Vorošilov a Kaganovič, poněvadž jsou označeni za protistranické. Chruščovova moc je tak pevná, že se rozhodne poměřit se (a případně překonat) s hospodářskými a administrativními reformami Spojených států. Programy lidové výstavby, rozšíření repertoáru veřejných služeb, podpora těch úseků průmyslu, které mají vliv na výrobu spotřebního zboží, obdělávání panenských půd v Kazachstánu a na Sibiři, reforma kolchozního systému a hlavně demonstrativní cesta do vesmíru dokáže, že sovětská technologie je schopna porazit americkou.

   4. října 1957 je vyslána na oběžnou dráhu první družice Sputnik a o měsíc později druhá, která na své palubě veze fenku Lajku. 12. dubna 1961 podnikne první lidskou cestu do vesmíru pilot Jurij Gagarin na palubě kosmické lodi Vostok, ve vesmíru stráví asi dvě hodiny.

   První z rozhodnutí, která Chruščov učinil, byl proces destalinizace a mírové soužití se Západem.

Jeden den Ivana Děnisoviče

Titul krátkého románu Alexandra Solženicyna, který se poprvé objevil v časopisu "Novyj Mir" v roce 1962. Několik měsíců po obnovených obžalobách stalinismu vznesených v průběhu XXII. sjezdu KSSSSR se jeho vydání stane nejsledovanější politickou a literární událostí. Poprvé v historii sovětské literatury je dovoleno, aby se vyprávění o životě v pracovních táborech Gulagu stalo jejím autorizovaným produktem. Autor je odsouzen v roce 1945 pro útoky na Stalina, které se našly v jeho korespondenci, a v roce 1956 je osvobozen. Tento krátký román ukazuje novou funkci literatury, která je v následujících letech potvrzena. I když ve stejné době nadále postihuje mnohé intelektuály cenzura a útlak kulturního disentu, vydání Jednoho dne Ivana Děnisoviče otvírá cestu ke svědectví a důležitým diskuzím o dosud oficiálně opomíjeném tématu Gulag. Tento krátký román zůstává uznávaným symbolem krátkého a úrodného období plného naděje na stabilní reformy a změny, období, které nazýváme "táním", které se definitivně zhroutí o pár let později spolu s Chruščovovým pádem.

   Narazil na odpor uvnitř KSSS, ale také uvnitř mezinárodního komunistického hnutí.

   Maova Čína kráčí v marxisticko-leninských šlépějích. Vyprovokuje rozkol uvnitř socialistického tábora, který již nikdy nezmizí. K obžalobám, odsouzením a vyhošťování se přidají územní nároky, které o 10 let později vyvolají první ozbrojený konflikt mezi socialistickými zeměmi. Ztráta nadvlády nad socialistickými zeměmi a komunistickými stranami (k Číně se připojí jen Albánie) nedonutí Chruščova se nad vzniklou situací zamyslet. Na XXII. sjezdu strany jsou znovu vznesena nová obvinění proti Stalinovi, znovu se otevře debata o minulosti.

Peking, 1973. Přítomnost Leninova a Stalinova portrétu (Stalina Mao nazval "velkým přítelem čínského lidu") ukazuje, že přes sovětsko-čínský konflikt zakladatelé SSSR představují pro čínský komunistický režim jednoznačné autority.

   Rok 1961 je rokem tání, destalinizace, ale také výstavby Berlínské zdi, která má zabránit útěkům východních Němců na západ. Koexistence SSSR a Spojených států není soužitím vyzrálým. Náznaky budoucích možných kladných vztahů s americkým prezidentem Johnem Kennedym jsou narušeny nepokoji na Kubě (nejdříve pokusem o invazi v Zátoce sviním posléze závažnější jadernou krizí).

   Chruščovova porážka v této věci byla spolu s úpadkem hospodářství hlavní příčinou jeho odvolání z funkce generálního sekretáře KSSSSR v roce 1964. Období velkých změn skončilo.

Sociální péče, škola, zdraví

Vytvoření socialistického tábora ve své první fázi probíhá upřednostněním represe vůči obyvatelům členských zemí. Následně se období uklidnění na mezinárodní úrovni kříží s obdobím destalinizace v SSSR. Základem nekodifikované dohody a kompromisu mezi mocí a lidem (snaha získat souhlas občanů, byť pasivním způsobem) je na jedné straně přesvědčení, že není možné získat podporu, ani spontánní, ani vynucenou, pro projekt budování socialismu, na druhé straně fakt, že moc SSSR je příliš pevná na to, aby se o ní mohlo pochybovat, jak ostatně ukázalo nezdařené maďarské povstání. Výměnou za toleranci lidu se moc snaží občanům nabídnout jistotu a záruku pracovních příležitostí, které jsou v kapitalistické společnosti (a to i v těch nejrozvinutějších a ochraňujících sociálně slabší) neznámými pojmy. Nezaměstnanost je nejen teoretickým, ale i praktickým protikladem realizovaného socialismu. Důsledky vybočující z rovnováhy této politiky, zejména nízké platy a nedostatečná produktivita, budou mít nepříznivý dopad v hospodářské sféře, ale v oblasti sociální jsou silným prvkem pasivní soudržnosti s režimy lidových demokracií. Totéž se děje s lidovou výstavbou, která doprovází proces urbanizace a rozrůstání měst. Relevantní část útrat společnosti je vynaložena na zlepšení vzdělávací oblasti a šíření kultury. Školství zaznamená nárůst profesionálních technických kapacit, ale také procesu vzdělávání a sociální kontroly, které různými způsoby zasahují všechny stupně vzdělání. Zvýšení kulturní gramotnosti a výchova nejen dětí, ale i dospělých, jsou doprovázeny podporou divadla, kinematografie, opery, baletu, které jsou rozvíjeny tak, aby přispěly ke splynutí s masou. Také v oblasti péče o veřejné zdraví režimy lidových demokracií projeví schopnost vyhovět základním potřebám obyvatel. Kvalita zdravotnických služeb je vysoká, zejména v institucích určených pro nomenklaturu, ale vzhledem k úrovni hospodářského a společenského vývoje jsou podmínky veřejného zdravotnictví vyšší, než je průměr.

Komunismus a dekolonizace

Propaganda Ernesta "Che" Guevary.

Kubánská revoluce dokáže nadchnout tisíce mladých a přimět je, aby rozšířili členskou základnu strany. Epicentrum vzájemné konfrontace tříd se, jak se zdá, přestěhovalo do zemí třetího světa, kde pokračuje proces dekolonizace a uvolňuje energii zaměřenou směrem k revoluci a socialismu. Na země, které dosáhnou nezávislosti během začátku 60. let, má komunismus hluboký vliv, a tak se tato nezávislost nikdy nestane koherentní vůdčí ideologií. Je to právě rozdělení světa na dva bloky, co činí komunismus žádoucím pro ty, kteří odmítají nepřímou vládu Západu a vydají se, skrze spojenectví se SSSR a Čínou, na cestu k nacionalismu se silnými autoritářskými rysy.

Protikolonizační boje, od Vietnamu ke Kongu Patrice Lumumby

Čerstvě vytvořenými komunistickými režimy otřásají čínská krize anarchisticko diktátorského charakteru a československá klamně reformistická krize. Ale stále výraznější odlišnosti rozdělující dvě velké vlasti socialismu, SSSR a Čínu, potvrzují rozporuplnou tvář komunismu.

   Vztah komunistického světa ke hnutím bojujícím proti kolonizaci a za osvobození kolonií je v zásadě solidární, i když nepostrádá určitých výhrad. Nedůvěra vůči bojům, které nejsou řízené komunistickými stranami, se zesílila paralelně se vzrůstajícím sektářstvím komunistického hnutí. Stranická ideologie je podporována, jelikož je považována za jedinou záruku revolučního procesu. Cíle studené války, kterými jsou vystoupení z izolace a boj se západním blokem o nadvládu, hrají ve prospěch menší neústupnosti.

   Pozornost věnovaná protikoloniálním hnutím a dohody s nezávislými státy odpovídají zájmům mezinárodní politiky SSSR. Z hlediska ideologického plánu pokračuje podpora začleňování taktiky komunistických stran do nacionalistických front.

   V mnoha oblastech stojí komunistické strany v čele protikoloniálních bojů nebo sehrávají nejdůležitější úlohu v boji za nezávislost. V Indii a Indonésii je jejich přínos pro dosažení nezávislosti významný, jejich organizační schopnosti a zastoupení v politických institucích jsou stále na vzestupu.

   V Malajsii guerilloví válečníci vedení komunisty po deset let vzdorují britským oddílům, které v roce 1957 raději udělí zemi nezávislost, než aby snášely přítomnost komunistů ve státě.

   Komunisté ovládají sever Vietnamu od roku 1945, zatímco na jihu vedou válku proti Francouzům, která trvá déle než sedm let. Vítězství v Dien Bien Phu na jaře 1954 nepřeruší boj za nezávislost a za připojení severu. Francouzi jsou brzy vystřídáni Američany, kteří od roku 1960 zvýrazňují svou pomoc režimu na jihu země.

   Od roku 1964 začíná letecké bombardování severu Američany, kteří posílají stále více ve snaze ukončit válku, která má silné kořeny na venkově a počítá s vojenskou pomocí severu, kde se Ho Či Minovi podaří udržet si pozici stejně vzdálenou od Číny jako od SSSR. Od obou zemí se mu tak dostává diplomatické opory a vojenské podpory.

Na jaře 1968 zahájil Severní Vietnam rozsáhlou ofenzivu proti Jihu. Vojsko Viet Minhu obsadilo město Hue. Když síly Jižního Vietnamu dobyly město zpět, objevily obrovské jámy plné mrtvol.

   Jestliže působení komunistů v Asii je již od raně poválečného období významné, v Africe se národněosvobozenecká hnutí organizují vně komunistické tradice na nacionalistickém a radikálním základě, který využívá podpory socialistického tábora protikoloniálnímu hnutí ve znamení boje proti imperialismu. Některé nově vzniklé nezávislé země se po konfliktu orientují směrem k socialismu, jako se tomu děje např. v Tanzánii, snaží se však o zachování neutrálních pozic v mezinárodním spektru.

Komunismus po indicku

Komunistická strana Indie je nerozlučně propojena s osobou M. N. Roye, jednoho z představitelů sjezdů internacionály v dobách Leninovy vlády. Byl považován za politika v zásadě spolehlivého a podřízeného Kominterně až do nedávné doby, kdy byly zpřístupněny části ruských archivů. Skrytý za svou oficiální vedoucí funkci se ve skutečnosti účastnil alternativních diskuzí většinové linie, podle níž byla Indie vždy připravena k socialistické revoluci, protože její obyvatelstvo bylo tvořeno převážně dělnickou třídou, silnou a početnou, kterou pomohl vytvořit britský imperialismus. V důsledku toho musel pohnout rezolutní opozicí proti indickému nacionalismu. Vedle Royovy skupiny se na politické scéně objevila tzv. "berlínská skupina", již tvořili Virendranath Chattopadhyay, Maulana Barakatullah a Bhupendranath Datta a která vsázela na protiimperialistickou strategii vycházející ze skutečnosti, že Indie je v zásadě zemědělskou zemí, a hodlající využít všech dostupných nacionalistických sil ve společném boji proti britskému kolonialismu. Roy, který již není členem Kominterny a není vázán na německou "buchariniovskou" opozici Thalheimera a Brandlera, je přesvědčen o nezbytnosti nepřizpůsobovat strategie jednotlivých politických stran výlučně zájmům Moskvy, ale počítat také s jejich lokálními typickými aspekty. Na začátku 30. let indická komunistická strana, dosud nedostatečně si uvědomující důležitost koloniální otázky nahlížené očima eurocentrismu a nikoli skrze rozhodné imperiální vědomí, kterým byla ovlivněna, přechází pod ochranu Komunistické strany Velké Británie. Potíže indické vlády s přijetím změn podepsaných během Třetí internacionály se ještě zvětší začátkem 2. světové války. Válka totiž není chápána jako imperialistická, jako tomu bylo zpočátku, ale po nacistickém útoku na SSSR jako demokratická a lidová. Spolehnutí se na pomoc Spojenců ve válce omezilo kritiku vlády Velké Británie a tudíž také její koloniální politiky vůči Indii. Komunistická strana Indie podporuje válečné snažení Jeho Veličenstva, zatímco vládnoucí nacionalisté chřadnou ve vězení pro přetrvávající opozici proti kolonialismu, a proto je nasnadě doufat v možnost, že by strana získala větší podporu mas a že by se mohla jako jedna z organizací účastnit na založení nezávislého státu. Nehrúovy sympatie vůči socialistickému myšlení a jeho úloha uvnitř hnutí "nezainteresovaných", tak jako jeho dobré vztahy se SSSR, téměř znemožní vytvořit podmínky pro boj o moc. V některých oblastech a částech společnosti komunismus zakořenil. Nepodařilo se mu však narušit nadvládu nacionalismu. Pouze ve státe Kerala, jednom z nejchudších z celé země, se v roce 1957 komunistům podaří zvítězit ve volbách a vytvoří první demokraticky zvolenou komunistickou vládu na světě. Od té doby, i když s opakujícími se krizemi, které doprovázely sociální a hospodářské tlaky, vládla státu Kerala levicová koalice se zastoupením komunistů.

   Také předseda konžské Rady, Patrice Lumumba, jehož jméno nese slavná moskevská univerzita pro cizince, se přiblíží SSSR spíše proto, aby získal pomoc, než z ideologického přesvědčení.

   Lumumba v roce 1958 založil Národní hnutí Konga (MNC) a označuje národní nezávislost za prioritní cíl své politiky. Podpoří boj, který následujícího roku donutí belgickou koloniální vládu změnit své postoje.

   Ve volbách v roce 1960 MNC získá relativní většinu a Patrice Lumumba se stává premiérem. Coby ochránce a tlumočník neřadové politiky a zastánce dekolonizace se silným sociálním obsahem Lumumba vstupuje do konfliktu s dalšími politickými proudy země, jejichž zájmy se setkávají se zájmy západních mocností, hlavně s belgickými a americkými. Následně se však stává obětí spiknutí, poté co je jeho vláda znovu potvrzena volbami. Je zatčen a po strašlivém mučení zabit. Stane se tak 18. ledna 1961.

   V posledním dopise své ženě píše: "Jediná věc, kterou jsme si pro naši zemi přáli, bylo právo na slušný život, na božství bez pokrytectví, na nezávislost bez omezení." Ačkoli se nikdy nepřiblížil komunismu, jeho program národního a sociálního osvobození se stal symbolem boje proti imperialismu v celém komunistickém bloku.

Kubánská revoluce

Latinskoamerické komunistické strany mají za sebou dlouhou historii bojů proti diktaturám a hospodářské zaostalosti a proti společenským zájmům elit. Taktéž bojovaly ve prospěch zlepšení životních podmínek pracujících v továrnách a na venkově.

   Po 2. světové válce, zatímco v Argentině se chopí moci Perón a brazilská verze populismu dopustí, aby se navrátila k moci vláda předešlých 30 let, je mnoho komunistických stran postaveno mimo zákon (v Brazílii v roce 1947, v Chile, v Kolumbii, Peru a Kostarice v roce 1948, ve Venezuele v roce 1950) nacionalistickými vládami, které často vynesl na výsluní státní převrat. Návrat k legalizaci demokracie, který zachvátil celou Latinskou Ameriku koncem 50. let, dovolí komunistickým stranám sehrát významnou roli, i když minoritní a zbavenou další perspektivy. Tři země zažily demokratický zvrat: Paraguay, kde Alfredo Stroessner započal svou dlouhou osobní diktaturu v roce 1954, Nikaragua, kde rodina Somozů vládne násilněji a autoritářštěji, Kuba, kde Fulgencio Batista, prezident republiky od roku 1940, připraví státní převrat s podporou Spojených států.

   Právě na Kubě se objevují předznamenání revoluce, která se během několika let stane vítěznou. Vyrůstá zde opozice mladých nacionalistických revolucionářů, kteří brojí proti útlaku, hospodářským krachům a přítomnosti a zřizování hazardních podniků a také proti prostituci (pro USA je Kuba ostrovem rozkoše).

   V červenci 1953 skupina rebelů vedených Fidelem Castrem napadá kasárny Moncada, ale útok skončí nezdarem a Castro je odsouzen k 15 letům vězení. O dva roky později je omilostněn a poslán do vyhnanství v Mexiku. Fidel se znovu podílí na spiknutí, které začíná v prosinci 1956, když se na ostrově vylodí 81 revolucionářů. Ti zbylí dorazí do Sierra Maestra, kde započnou obtížnou záškodnickou válku, která si získá přízeň venkovských mas a nadšení městských studentů i mládeže, i přes snahu komunistické strany tuto akci sabotovat.

Fidel Castro ve společnosti Edéna Pastory.

   V roce 1958 válka již dosahuje takových rozměrů, že se nad ní režim musí vážně zamyslet. Z východu válečné kolony řízené Ernestem "Che" Guevarou a Camilem Cienfuegem vykračují k ovládnutí ostrova. V prosinci je Santa Clara osvobozena.

   Batista prchá do Dominikánské republiky a v lednu 1959 se Fidel Castro stává předsedou vlády, ve které vedle sebe sedí bojující a demokraté.

   Agrární reforma z roku 1960 vyhrotila vztahy Kuby a Spojených států, které zastaví svůj vývoz ropy na ostrov a odepřou nové vládě veškerou technickou i hospodářskou pomoc. Vládnoucí radikální nacionalismus se stále více orientuje směrem k socialismu.

   V lednu 1961 jsou přerušeny diplomatické vztahy s Washingtonem a Castro formálně vyhlašuje socialistický směr nového režimu. O málo měsíců později pokus o invazi uskutečněný americkou CIA, které bylo nápomocno na tisíc exulantů, skončí katastrofou. Kuba, kde se již komunisté začlenili do mocenských státních institucí, se stává součástí sovětského bloku. Jaderná krize v roce 1962 je dramatickou prověrkou, která přivádí svět na pokraj nukleárního konfliktu.

   V srpnu 1962 americká špionážní letadla upozorňují, že Sověti instalují na území Kuby nukleární řízené střely, a to bezprostředně po Chruščovově a Castrově slibu, že ubrání ostrov před dalšími případnými útoky a pokusy o vylodění. Po týdnech rostoucích tlaků a vzájemných obvinění americký prezident Kennedy nařídil námořní blokádu karibského ostrova, zatímco sovětská strana demontuje raketové rampy. USA se na oplátku zavázaly nenapadnout Kubu a na základě tajné dohody demontovat staré rakety uskladněné v Turecku.

   Svět nikdy nestál tak blízko možnosti atomového střetu. Americká volba námořního bloku se mnohým zdála být obrovským riskem, který se nezvrátil v tragédii jen zásluhou Chruščovovy prozíravosti. Administrativa Spojených států po neúspěchu v Zátoce sviní nutně potřebovala zastavit posilování kubánského režimu a ukázat SSSR, že mírová koexistence neznamená přijímání proměn mezinárodní rovnováhy.

Posel revoluce

Ernesto "Che" Guevara

Mezi mnoha dušemi, které se uvnitř kubánské revoluce nacházely, Ernesto "Che" Guevara představuje bezpochyby tu, která vidí ve vítězství barbudos na Kubě první počin velké sociální a politické revoluce, jež obrátí naruby celou Latinskou Ameriku a spojí se s protiimperialistickým hnutím v Asii a Africe. V tomto smyslu je Che Guevara legitimním nejpůsobivějším symbolem všeobecné touhy po revoltě, která v 60. letech osloví miliony mladých na celém světě, doufání ve světovou revoluci, která se, počínaje zeměmi Třetího světa, rozšíří a osloví také rozvinutý Západ. Tímto svým "poselstvím" revoluce se Che Guevara distancuje od důležitých sil protiimperialistického seskupení a od komunistického světa, proti kterému se čas od času postaví otevřeně. Heslo "vytvořit dva, tři, mnoho Vietnamů" se velmi špatně smiřuje s brežněvskou a maovskou strategií usilující o nadvládu uvnitř komunistického bloku, která se více zajímá o podrobení spojenců než o samostatné šíření nezávislých revolučních zkušeností. Také ve vztahu ke komunistické moci na Kubě Che Guevara riskuje nepochopení. Pokus vytvořit z ostrova, po zkušenosti s "jadernou krizí", styčný bod protiimperialistických hnutí bojujících za osvobození bude mít krátkého trvání. Založení OLAS (Organizacion Latino-Americana de Solidaridad) posílí přesvědčení o možném rozvoji samostatné činnosti, která není ovládána velkými socialistickými mocnostmi (SSSR a Čínou), přesto se setká s podezíravostí, rozkoly, protiklady, které podrývají její účinnost. Ve stejné době se zrodí nápad založit organizaci tří světadílů, která by byla schopna sjednotit osvobozující hnutí Asie, Afriky a Latinské Ameriky: světové kampaně byly vedeny válečnými hnutími, které dokázaly mobilizovat masy proti vnějšímu nepříteli (Spojeným státům a Číně) a vnitřním spojencům (lokální buržoazie). První konference OSPAAAL (Organizace solidarity lidu Afriky, Asie a Latinské Ameriky) se koná v lednu 1966 v Havaně. Naděje však během několika málo let uhasíná. Jelikož si je Che Guevara vědom hranic a v podstatě i nevyhnutelného ztroskotání, rozhodne se vrátit přímo na bojiště a přispět tak k vytvoření jednoho z bitevních ohnisek, na nichž, jak se domnívá, závisí vítězství revoluce a porážka imperialismu. Po konžském pokusu o revoluci, již od počátku plném chyb, které nastaly z důvodu nepochopení odlišného prostředí, Che označí Bolívii za zemi, kde by měla revoluce, z hlediska složení společnosti, největší šanci na úspěch. Osamocen, vyčerpán, zrazen a zraněn je Guevara zajat a následně 8. října 1967 zabit.

Rozdělení komunistického světa

Ideologické neshody mezi SSSR a Čínou se se v 60. letech prohlubují vlivem vzájemného obviňování připomínající sovětsko-jugoslávské vztahy konce 40. a začátku 50. let.

   Za Čínu se postavila pouze Albánie, která si tak získá mezinárodní uznání a může poté nastoupit cestu archaického socialismu pod vedením diktátora Envera Hodžy.

   Větší strany hájí zájmy SSSR, i když mnohé se přimlouvají za usmíření a obnovení kontaktu mezi dvěma baštami světového socialismu.

   Evropa se připojuje k Moskvě, ačkoli rozdělení slouží jako protest, který má potvrdit vlastní soběstačnost. Italská komunistická strana jde tím směrem také, i když nabádá SSSR, any neživil problém s Čínou, čímž se pokouší hlavně vzdálit od Chruščova, jak píše Togliatti v Jaltských vzpomínkách v předvečer své smrti, která ho zastihne na Krymu v létě 1964.

   Prudký odklon špiček strany i sovětského státu od Chruščova uskutečněný v říjnu téhož roku je výsledkem spiknutí, které nachází podporu: mezi vojáky, kteří oplakávají kubánskou ostudu, mezi stranickými a státními vysokými funkcionáři, kteří se strachují o svou kariéru a privilegia, mezi důležitými muži ústředního výboru, kteří nestrpí nepředvídatelnost ukrajinského vůdce.

   Vítězství konzervativních sil a odmítnutí pokračovat v reformách za účelem udržení rovnováhy systému neprospívá obnovení dialogu uvnitř socialistického tábora.

   Mezi novými vůdci SSSR se vyjímají Leonid Brežněv, sekretář strany, Alexej Kosygin, předseda Rady, a Michail Suslov, který nese odpovědnost za ideologický obsah věcí. Leonid Brežněv se stane mužem příštích dnů, bude se zabývat řešením otázky těžkého průmyslu, vyhraňovat se vůči myšlenkám Alexeje Kosygina a Suslov bude zárukou silně oligarchického systému, ve kterém Brežněv bude představovat vrchol nomenklatury již sjednocené v obraně koncentrace moci a privilegií.

   Jestliže se zdálo, že Chruščov dává přednost vytvoření nového vztahu ke kapitalistickému světu, ač by byl konfliktní, Brežněv zamýšlí srovnat vztahy zejména uvnitř socialistického tábora, jelikož rusko-čínský konflikt je na spadnutí.

   Zemím východní Evropy je přiznána větší míra nezávislosti, zatímco potřebám asijských a latinskoamerických komunistických stran se přizpůsobí revoluční požadavky. Hospodářská a vojenská pomoc Severní Koreji a hlavně severnímu Vietnamu, který je od roku 1964 letecky bombardován na rozkaz amerického prezidenta Lyndona B.

Nomenklatura

Jedná se o termín používaný pro označení středně vysokých členů komunistických stran v Sovětském svazu a v zemích lidové demokracie. Nomenklatura byla charakterizována, zejména v Brežněvově době, mocí a privilegii stále širší a členitější elity. Různé byrokracie se sžívaly a setkávaly v různých zemích, kde byl komunismus u moci. Nejdůležitější byla všude byrokracie komunistické strany, k níž se připojují byrokracie hospodářsko-průmyslového aparátu, vojenské hierarchie, vlády a ústředního státního aparátu a jednotlivých republik. Ve společnosti nezaložené na bohatství, byla funkce uvnitř takovéto hierarchické pyramidy známkou společenského vzestupu a prestiže. Ale kromě moci mohla nomenklatura požívat občanům nepřístupných privilegií. Privilegií, která měla velkou důležitost ve společnosti organizované v duchu socialismu. Jednalo se o specializované obchody, ve kterých bylo možno sehnat zboží, které v běžných obchodech chybělo, nebylo nutné zde stát frontu, jak bylo pro sovětské občany, Poláky i Bulhary obvyklé. Často zde byly na prodej západní výrobky považované za luxusní a nedostupné. Jednalo se ale také o možnost poslat rodinu na dovolenou do lukrativnějších turistických oblastí, posílat své děti do lepších škol či zapsat je na univerzitu přes tradiční uzavřený počet, nebo mít přístup k informacím, představením, četbě či cestám, které byly běžnému lidu zakázány. Tato privilegia byla často podstatou upevněné moci, která nacházela ve vzájemné solidaritě svých členů důvod k posílení a dlouhého trvání příslušnosti k ní.

Johnsona, opomíná fakt, že tyto dvě země udržují privilegované vztahy s Čínou. Čína se od roku 1966 uzavírá do izolace díky tzv. kulturní revoluci.

   Na podzim 1965 byla největší strana socialistického tábora, indonéská strana, poničena masakrem, který zasáhl skoro 500 000 lidí a následoval po státním převratu řízeném generálem Suhartou.

   Ve vztazích s latinskoamerickými komunistickými stranami se SSSR přiklání k myšlence ozbrojeného konfliktu, ke kterému se pod vlivem kubánského vítězství rozhodne v případě potřeby přistoupit. Bylo to gesto, které mělo přispět ke sblížení Kuby a Moskvy, ale bylo to také důkazem napjaté atmosféry, která panovala uvnitř celého komunistického hnutí.

Indonésie

Indonéská komunistická strana je začátkem 70. let největší ze stran, které jsou u moci. Počet jejích členů dosahuje 20 000 000. V září 1965 se skupina levicově orientovaných důstojníků rozhodne vykonat státní převrat, aby ochránila prezidenta Sukarna před vojenským pučem organizovaným nepřátelskými generály. Převratu ale chybí organizace a koordinace, je tedy snadno rozpoznán a potlačen. Generál Suharto má nyní možnost uznat za právoplatné vyloučení Sukarna, který je obviněn z ústupků komunistům. Vojenské jednotky oddané novému vůdci zahájí hon na komunisty a na kohokoli, kdo se připojí k levici. Vypomáhají jim skupiny pravověrných muslimů. V průběhu šesti měsíců se počet obětí četných masakrů pohybuje někde mezi 250 000 a 2 000 000 (informace různých pramenů se liší), i když se zdá, že počet obětí bude oscilovat mezi půl milionem a milionem osob. Americká vláda pomocí zaměstnanců vyslanectví a mužů ze CIA udala indonéským vojákům jména asi čtyř nebo pěti tisíc členů indonéské komunistické strany, zejména členů centrálních vedoucích skupin. Budou první, které vojsko zabije. Obava, že by se pátá nejlidnatější země na světě mohla stát komunistickým režimem, právě když sílí americké úsilí ve Vietnamu, tvoří mezinárodní kontext, který umožnil jeden z nejhorších masakrů celého poválečného období.

Čínská kulturní revoluce

Konec politiky Velkého skoku otevírá nové období politických střetů uvnitř vedení Komunistické strany Číny. Předmětem sporů je model socialistického rozvoje. Umírněné křídlo strany považuje za prioritní rozvíjet hospodářství, ale radikální část členů usiluje o radikalizaci mas a o jejich revoluční uvědomění. První skupina, která pranýřuje autoritářství a chyby Velkého skoku, má své kořeny v byrokratickém a hospodářském státním aparátu. Druhá skupina, která spatřuje v boji příležitost k propagaci hnutí "socialistické výchovy", má na své straně osobnost Mao Ce-tunga, mnohé vysoké funkcionáře strany a nové vojenské špičky, z nichž nejvýraznější osobností je Lin Biao.

S "velkou proletářskou kulturní revolucí", zahájenou v Číně v roce 1966, se všechno vrací do Maových rukou, ale rozpoutá tím skrytou občanskou válku, v jejímž průběhu rudí gardisté ničí, ponižují, lynčují a vraždí. Na snímku historik Čchien Pcho-Tsan, vystavený mstě agitátorů.

   Vzorem hodným následování se stane typ výchovy a propagandy, který platí pro vojsko. Maova Rudá knížka, která poprvé vyšla v roce 1964, se v kasárnách rychle rozšíří a stane se symbolem této vojenské výchovy.

   Právě kvůli odlišným názorům na kulturní a vzdělávací otázky se vztahy uvnitř strany přiostřují. Radikální skupiny tlačí na stranu, aby se přizpůsobila budoucím úkolům, omladila se a posílila své kontakty s lidovou masou. Boj proti buržoazním snahám řídí Lin Biao a Jiang Quing (Maova žena a vůdce radikálních šanghajských intelektuálů) a jejich pozornost směřuje k Peng Zhenovi, sekretáři strany v Pekingu, a Liu Šao-čchimu, prezidentu republiky a druhému nejvýznamnějšímu muži ve straně. V květnu 1966 se objeví na pekingské univerzitě první dazibao, plakáty velkých rozměrů, které kritizují stranické špičky, a první skupiny Rudých gard, studentů, kteří pod heslem "bouřit se je správné" mobilizují mládež všech společenských vrstev. Ve straně zvítězí radikálové, ospravedlní studentské protesty a oficiálně tak započnou "kulturní revoluci".

   Hnutí rychle roste a v listopadu 1962 se 2 000 000 členů Rudých gard setkají v Pekingu, aby velebili Maa a mávali knížečkou plnou jeho výroků. Strana ztrácí vládu nad přetrvávajícími sociálními nepokoji provázenými hospodářským chaosem a otřesy veřejných institucí.

   Paradoxem kulturní revoluce je, že stranické špičky zvenčí žádají masu mladých, aby ji napadli a omladili. Brzy jsou ale neschopny dovést k cíli svých snah hnutí, které se vymyká jejich kontrole a které plánuje svrhnout každou moc.

   Násilí, brutalita a veřejné ponížení doprovázejí rozšiřování Rudých gard, které se střetnou s vojáky bránícími veřejné instituce. Ke konci roku 1968 se zdá, že se situace vrací pod kontrolu moci.

   V průběhu dvou let bylo 6 000 000 studentů nuceně vysláno na venkov na převýchovu. Nejradikálnější větve strany jsou izolovány, zatímco značná část dědictví kulturní revoluce se stane oficiální ideologií. Vojáci získávají největší vliv ze všech složek vedení státu, obnova kádrů pokračuje, i když ne vždy ve prospěch těch nejmladších. Nová ústava promění stranu v ohebný prostředek podřízený efektivnější kontrole ústředního řízení.

   Maův kult zůstává opěrným bodem tohoto nového uspořádání moci, které se uskuteční ve jménu ukončení anarchie, ale také v duchu revolučních slibů dělnické třídě, chudým rolníkům a vojákům.

Rudé gardy

Agitačně-propagandistická akce Rudých gardistů na náměstí Nebeského klidu.

Vznikly na univerzitách v prvních měsících roku 1966, po vlně kritiky stranických špiček, které nedovolily veřejnou diskuzi o některých kulturních "případech" s politickým podtextem. Rudé gardy již od začátku svého fungování získají podporu radikálů (Jiang Quinga a šanghajské skupiny) a podaří se jim tak přežít své postavení mimo zákon, o kterém rozhodl Liu Šao-čchi. Jakmile jsou Rudé gardy oficiálně uznány za revoluční skupiny, vybírají zpočátku své členy mezi mladými pracujícími, ale rozrůstající se hnutí brzy získává do svých řad členy ze všech společenských vrstev.

   V posledních pěti měsících roku 1966 se sejde v Pekingu více než 13 000 000 členů Rudých gard, aby demonstrovali "proti hlavnímu štábu". Již jsou přítomni také v továrnách a představují celou generaci narozenou v letech vítězství lidové Číny. Brzy se Rudé gardy rozdělí na ty, které počítají s obnovou systému (převažují mladí dělníci patřící k radikálnímu křídlu strany, vojska a odborů), a na ty, kteří by podrobili obžalobě celý establishment; přehánějí význam hesel vyňatých z Rudé knížky (z velké části se jedná o děti intelektuálů a bývalé buržoazie připravené o výhody socialistické revoluce), symbolu jejich věrnosti revoluci a Maovi a jejich nezávislosti ve jménu revoluce. V roce 1967 vlna násilí, ozbrojené střety, výhružné průvody i veřejné ponižování zasáhnou všechny státní instituce a často i stranické. V Šanghaji povstání vytvoří komunu, vzor, kterému se nepodaří zakořenit a je brzy nahrazen v každé oblasti Revolučními výbory, ve kterých vedle vzbouřenců byli přítomni i členové strany a armády. V létě roku 1968 se situace částečně vrací k normálu, i když Rudé gardy si drží kontrolu nad univerzitami. V tomto okamžiku padlo rozhodnutí o odzbrojení Rudých gard vojskem a byl započat nucený proces převýchovy studentů na venkově.

Pražské jaro a "Brežněvova doktrína"

Zatímco v celé Evropě vypukl osmašedesátý rok a západní studenti opěvují Che Guevaru a Ho Či Mina a obviňují komunistické strany z mocenských kompromisů, v jedné z východoevropských komunistických zemí začíná pozoruhodný experiment. Zbytky soběstačnosti přiznané SSSR vládám "lidových demokracií" a dynamika mezinárodního komunistického hnutí způsobí, že se v Československu vztyčí vládnoucí skupina, která se bude snažit přeorientovat zemi jiným směrem. Ačkoli výchozím bodem je pokus o vytvoření radikální hospodářské reformy, která by zabránila přísnému centralismu, postoupila podnikům větší svobodu a byla příznivě nakloněna vývozu spotřebního zboží a lehkého průmyslu, brzy je tímto experimentem zasažena a převrácena celá československá společnost.

   V lednu se Alexandr Dubček stává předsedou komunistické strany. Přijímá požadavky větší svobody, které byly předneseny na sjezdu spisovatelů o několik měsíců dříve. Zákaz cenzury je první krok, který povzbuzuje veřejné mínění, stejně jako vystoupení umírněných osobností a ekonomů nakloněných reformě do vlády. Novým prezidentem republiky se stává Ludvík Svoboda, který nahradí stalinistu Novotného. Svoboda se v 50. letech přiklání k nezávislosti na Moskvě. Během krátké doby obnova zasáhne nejen státní aparát, ale také mládež a intelektuály, kteří usilují o rozšiřování procesu demokratizace především pomocí rozhlasu a televize. Hovoří se o "socialismu s lidskou tváří" jako o cíli postupných, ale rozhodujících reforem.

Česká dívka protestuje spolu s dalšími mladými demonstranty proti příjezdu sovětských tanků 26. srpna 1968.

   Program v dubnu prezentovaný Dubčekem předpokládá rozšíření politických práv, větší hospodářskou svobodu a vytvoření demokratického mnohonázorového prostoru, což bylo ještě před rokem považováno za herezi. Diktatura strany a oficiální ideologie se zdají být navždy smeteny ze stolu a s nadšením a nadějí se hovoří o "Pražském jaru". Zvětšuje se strach a nevraživost SSSR a ostatních zemí bloku, zejména Ulbrichtova DDR a Gomulkova Polska. Panuje obava z řetězové reakce, kterou nebude možno zastavit jako v roce 1956.

   Dubček se snaží ujistit Rusy, že "nový kurs" Čechoslováků hodlá udržet v mezích socialismu, ale nebezpečí revizionismu je nepřijatelné pro Brežněva, který usiloval o posílení socialistického tábora, aby se vyvaroval čínského schizmatu, a pro Suslova, nezlomného strážce ideologické ortodoxnosti. Pražské jaro jakoby odporovalo základním cílům sovětského snažení: soukromé vlastnictví továren a hospodářské reformy místo centralizovaného plánování, federalismus, který zrovnoprávňuje Čechy a Slováky, místo centralismu, který trestá národní potřeby různých etnických skupin.

   Předseda KSSS oznamuje "Brežněvovu doktrínu", na jejímž základě je přiznána lidovým demokraciím omezená svrchovanost, a podpoří SSSR, které může do vnitřních věcí zemí socialistického bloku vstoupit kdykoli, když se zdá být ohroženo jejich směřování k socialismu.

   V noci na 21. srpna vojska Varšavské dohody podniknou invazi do Československa a Praha prožije pocity tísně z příjezdu sovětských tanků jako před dvanácti lety Budapešť. Nová vláda je donucena, chce-li se vyvarovat krveprolití, přijmout normalizaci nastolenou Moskvou a uznat "dočasné" právo sovětského vojska pobývat na československém území. Následně jsou její členové uvězněni a politicky i společensky pronásledováni režimem Gustáva Husáka, prostalinsky zaměřeného účastníka Pražského jara, který se chopí těžkého břemene a vrátí stranu pod moskevskou kontrolu.

Osudový 21. srpen 1968 v Československu.

Komunismus v osmašedesátém

Studentská a mládežnická vzpoura, která nachází v roce 1968 okamžik maximální současnosti, radikalizace a zeměpisného rozšíření, má různé kořeny. Mezi nimi je všude explicitně přítomna kritika socialismu sovětské tradice, která předcházela zrodu malých hnutí a politických skupin nazývajících se "nová levice". Chování komunistických stran ve vztahu k nové levici a následně k hnutí osmašedesátého roku je v podstatě kritické. Je považováno za vyjádření maloburžoazních postojů a příznak morální a politické krize vyprodukované kapitalismem. Není to jen negativní soud o chování v boji, které nevylučuje násilí, jako na barikádách francouzského května, ale shromažďování a spontánnost hnutí jsou považovány za ústupek anarchistického typu vzhledem k revolučnímu vědomí komunismu. Pokud se týká malých politických skupin, které vznikly často rozpadem a vyhnáním z komunistických stran, jejich ideologické volání po tradicích "trockistického" či "maoistického" typu je činí okamžitě podezřelými z předsudečného chování vůči jednotlivcům dělnického hnutí. Masový souhlas získaný od studentského hnutí zjemňuje tón komunistické polemiky, ačkoli vždy rozlišuje mezi základnou potenciálně použitelnou pro socialismus a vládnoucími skupinami nenávratně odsouzenými ke svému maloměšťáctví. Osmašedesátý rok je představován jako kritické hnutí SSSR a komunismu, ale zároveň připravuje půdu pro masové vzepětí marxismu a pro návrat na jeviště ne již ortodoxního komunismu připoutaného k Moskvě, ale komunismu mnoha tváří (leninismus, trockismus, luxemburghismus, stalinismus, guevarismus, maoismus, gramscismus), ač tyto tváře komunismu jsou často zesměšňovány a představovány ve své grotesknosti.