Komunistická internacionála

 

Lev Trockij

 

Komunismus se ztotožňuje s revolucí nejen proto, že v Rusku zvítězila díky politické avantgardě, která se považuje za jeho potomka a zároveň usiluje o radikální obnovu, ale také proto, že po válce se komunistické proudy reorganizovaly a nalezly v sociálních problémech vhodný terén pro své kořenění a růst. Komunistickou stranu tvoří zatím v porovnání se stranami socialistickými malé skupiny. Ale jde o skupiny mimořádně dynamické a aktivní, schopné (podobně jako se tomu dělo v Německu) zmobilizovat relevantní část dělnické třídy a společnosti. Vítězstvím v Rusku revoluce i komunismus nabyly mýtického významu, symbolické hodnoty, a staly se emoční výzvou, která svádí nejmladší a nejradikálnější síly sociálního protestu v organizovanou skupinu. Je to také ideologická výzva formulovaná ruskými komunisty, jedinými, kdo naplnili revoluci vítězstvím.

 

Revoluce v Německu

Revoluční mýtus přežívá, i když se sama revoluce stává neaktuálním tématem a z historického hlediska znovu tématem neproveditelným. Okolo mezinárodních komunistických hnutí se podařilo shromáždit mnohé z těch, kteří si přejí drastickou změnu politického života. Ti se totálně vyhraňují proti kapitalismu a bojují za radikální proměnu celé společnosti.

   Problémy, se kterými se revoluce v Evropě setká, vznikají z moderního a pokrokového charakteru její politické a společenské úlohy. Taktéž teoretické předpoklady revoluce se ztrácejí ve změti proměn, které jsou podřízeny vlastní vnitřní logice, volbám elity, která se chopila moci, a v neposlední řadě také mezinárodním vztahům.

   Zdá se, že konec 1. světové války přinesl Německu revoluci. Či spíše bychom řekli, že to byly právě revoluční šarvátky, které urychlily konec války.

   V říjnu roku 1918, zatímco probíhají jednání o uzavření míru mezi novou vládou knížete Maxe von Badena a spojenci, v Kielu se bouří námořní flotila. Vojáci a dělníci zakládají, inspirováni slavným vzorem ruských sovětů, Republiku Rad (Räte). Je vyhlášen vznik Bavorské republiky. Již v roce 1917 více než milion a půl dělníků vstupuje do stávky a mnozí další zdvihnou své pěsti v lednu 1918.

   Lidové vrstvy v srpnu 1914 nadšeně přijímají nacionalistický převrat v provedení sociálně demokratické strany a hlavně její rozhodnutí zvážit válečné úvěry. Nyní se však hlasitě domáhají ukončení konfliktu, zrušení monarchie a dynastie Hohenzollernů, a tedy zrodu republiky. Popularitě se nyní těší jen několik málo socialistických vůdců, kteří od počátku konfliktu považovali za nutnou "revoluční porážku". Karel Liebknecht je jediným poslancem, který 2. prosince roku 1914

 

Z RUDÉHO NÁMĚSTÍ; V květnu 1919 Lenin promlouvá k davu. Ve 30. letech jsou obrazy Kameněva a Trockého zlikvidovány.

 

hlasoval v parlamentu proti válečným úvěrům (sám je ovšem původně navrhoval z věrnosti straně). Rosa Luxemburgová je známa v mezinárodním socialistickém prostředí svými polemikami s Leninem, které se týkaly koncepce avantgardní strany, jež měla být motorem a průvodkyní revoluce. Společně založili skupinu Spartakovců, z níž se v prosinci 1918 zrodí Komunistická strana Německa.

   Republika zakrátko oslaví svůj triumf.

   9. listopadu leží Berlín v rukou dělníků a vojáků, kteří se bouří. Impérium se rozpadá a prvním kancléřem republiky se stává většinový socialista (označení používané sociálními demokraty) Friedrich Ebert.

   Vláda je tvořena šesti "komisaři" (také toto používané označení odkazuje k sovětské tradici), kteří se řadí k většinovým socialistům a k nezávislým socialistům. Ti druzí se stáhnou právě v době, kdy dochází k založení komunistické strany, poněvadž s většinovými socialisty nesdílejí omezený úmysl vytvořit ústavodárné shromáždění, které by zajistilo hlasovací práva ženám, osmihodinovou pracovní dobu, zastavení cenzury a vykročení země k postupné demokratizaci.

   Nezávislí socialisté a komunisté by si naopak přáli pokračování revoluce a přenechání moci radám. Myslelo se, že se občanská válka strhne mezi příznivci republiky a obdivovateli císařství. Dochází ale ke střetu různých chápání socialismu. Dělníci a lidové vrstvy stojí na jedné i druhé straně barikády, která rozděluje ulici Berlína. Vláda zbavuje úřadu berlínského prefekta, který stojí na straně nezávislých socialistů. Tento krok následně zahájí pouliční demonstrace.

   Je ustaven revoluční výbor, jsou obsazeny některé veřejné budovy a sídla tisku. Brzy je ale zřejmé, že komunisté a nezávislí se neshodují v názoru, jak má revolta pokračovat.

 

KPD - Kommunistische partei Deutschlands

   Německá komunistická strana představuje, již od svého vzniku, nejdůležitější organizaci mezinárodního komunistického hnutí hned po bolševické straně. Zrodila se na konci ledna roku 1918 z bývalých Spartakovců, kteří vyšli z Nezávislé socialistické strany a ze skupiny mezinárodních komunistů Německa. Jejich činnost omezuje jejich malý počet a protiparlamentství některých větví a také nevelké zastoupení v zemi, která se snaží zamezit radikalizaci povstaleckých tendencí. Po nezdařené revoltě v lednu 1919 a zabití hlavních vůdců a teoretiků (Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta) je KPD vedena Paulem Levim, který upouští od sektářství a ultralevicovosti i za cenu rozštěpení strany. Část strany se na třetím sjezdu, který se koná v únoru 1920, rozhodne sledovat povstaleckou strategii a založí KAPD (Kommunistische Arbeiterpartei Deutschlands, Německou komunistickou stranu dělnictva). Každá ze dvou komunistických stran má asi 40 000 registrovaných členů, ale od roku 1922 KAPD přestávají hrát významnou roli a rozpadne se do několika malých skupin. Účast komunistů v boji proti puči Wolfganga Kappa, který se odehrál v roce 1920, zaznamenává vzestup masové politiky KPD, která v červnových volbách 1920 získá 2 % hlasů od 600 000 hlasujících. V říjnu na sjezdu USPD (Nezávislá sociálně demokratická strana Německa) se většina vysloví pro přijetí jednadvaceti podmínek Kominterny. Paul Levi a další čelní představitelé jsou nakloněni sjednocení akce se socialisty a jsou donuceni se vzdálit v únoru 1921, poněvadž kritizovali rozkol v Livornu. Čelní představitelé levice, v souladu s Kominternou, připraví povstání nazývané "březnová akce", které skončí krvavým fiaskem. V následujících měsících více než 100 000 bojujících opouští stranu, jejíž špičky prožívají krizi, kterou se podaří zažehnat jen zásluhou intervence komunistické internacionály. V roce 1923 se strana dočká nové krize, která následuje po novém a posledním povstání. Od tohoto okamžiku se voličský a společenský vliv KPD šíří a větví, v roce 1924 jsou voličů tři miliony a v roce 1932 je jich šest. Politika izolace nastolená Kominternou brání každé činnosti podniknutelné spolu se sociální demokracií. V prezidentských volbách z roku 1925 toto rozdělení přispěje k vítězství maršála Paula Hindenburga nad Wilhelmem Marxem, pruským premiérem navrženým výmarskou demokratickou vládou. A stejné rozdělení usnadní vítězství a uchopení moci Hitlerovi v roce 1933.

 

   6. ledna se komunistická strana a rady rozhodnou proti Ebertově vládě vzbouřit a sesadit ji. Ruskou revoluci Rosa Luxemburgová považuje za nezralé a škodlivé rozhodnutí, přestože není nepodobna revoluční bitvě, kterou sama začíná.

   Ministr obrany Gustav Noske, jeden z většinových socialistů, se rozhodne potlačit povstání v souladu s vysokými vojenskými rozkazy. K represi použije Freikorps, občanské polovojenské oddíly tvořené nacionalisty a vysloužilci, kteří jsou předurčeni, aby obnovili v zemi pořádek.

   Tato tragická událost se nazývá "krvavý týden": Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht jsou zatčeni a v noci ze 14. na 15. ledna 1919 zavražděni.

   O několik dní později, 19. ledna, se konají volby do ústavodárného shromáždění, které mají přinést zemi novou rovnováhu. Většinoví socialisté získají více než 11 000 000 hlasů, což odpovídá asi 38 % všech voličů. Nezávislí nezískají více než 8 % hlasů a komunisté se rozhodli zdržet se hlasování.

 

VYČISTIT NÁMĚSTÍ; Karikatura ze začátku 20. let zobrazuje Lenina, jak očišťuje svět od kapitalistů a zastánců monarchie.

 

Třetí internacionála

Oproti nezdařenému pokusu sociální demokracie zastavit válku, což zprvu přislíbila, se malé nečetné skupinky uvnitř některých socialistických stran snaží o vzkříšení Druhé internacionály, která je již tou dobou mrtva.

   Socialisté odmítající válku a bojkotující vlasteneckou obranu vlád zasvěcených do konfliktu se zúčastní dvou významných konferencí: první se koná v Zimmerwaldu v září 1915, druhá v Kienthalu v dubnu 1916.

   Jeden ze spolků, vedený Leninem, je přesvědčen o nezbytnosti proměnit válku mezi státy ve válku třídní a zároveň o nutnosti vytvořit novou mezinárodní organizaci pracujících. Tento program je aktualizován den po říjnové revoluci, prologem k revoluci, která měla zachvátit celou Evropu. Vytvořit novou internacionálu by, dle názoru bolševických funkcionářů, umožnilo sdružit ztracené revoluční proudy a podpořit na celém světě vznik komunistických stran.

   V březnu roku 1919 na Leninovo pozvání přijíždějí do Moskvy představitelé četných socialistických stran a několika málo komunistických stran. Tam se vlivem nadšení pro revoluční podněty, které pronikly do všech evropských zemí, podařilo bolševikům založit Komunistickou internacionálu.

   O rok později, v létě 1920, Kominterna (tak se nazývá internacionála v ruské verzi) na druhém sjezdu načrtne svůj program, kde přijímá 21 bodů navržených Leninem, které mají odlišit strany, jež budou součástí nové organizace. Nejdůležitějším bodem je rozchod se sociální demokracií a vytvoření soběstačných komunistických stran, byť nepočetných.

   Nová internacionála vzniká v prostředí bolševických hypotéz, které využívají vítězné revoluce v Rusku.

   I když v létě roku 1920 evropských revolučních tlaků již ubývá, východiska povstání jsou aktuální, stejně jako přesvědčení, že radikalizace mas může být obnovena pouze tam, kde existuje dobře organizovaná a disciplinovaná avantgardní strana, do které by bylo možno vložit naděje uchopit moc. Komunistické strany téměř všude vznikají rozštěpením již existujících socialistických stran na strany menší. Často přitom ztrácejí pouto s davem, plod roky trvajících bojů. Dělnické hnutí rozdělují stále čistší ideologické postoje. Pouze ve Francii a v Československu jsou komunistické strany v přesile. V Itálii, podobně jako ve Velké Británii, Švýcarsku, Španělsku, Rakousku, Belgii, Holandsku a Dánsku je komunistická strana stranou menšinovou. Její rozkol bude podléhat kritice mimo jiné části německých komunistů, jejichž vliv se zvětšuje, ale nedaří se jim ovlivnit většinu nezávislých socialistů.

   V roce 1921, u příležitosti třetího sjezdu Kominterny, se Leninovi (s vytrvalostí jemu vlastní) podařilo stanovit nový převrat, odůvodněný přesvědčením, že radikální fáze revoluce již byla překonána a nyní bude následovat fáze konzervativní.

 

Propaganda KSČ (Komunistické strany Československa).

 

   Zbraní, která má přesvědčit nedávno vzniklé komunistické strany, není jejich bezprostřední cíl organizačního a disciplinovaného pořádku, ke kterým se připojuje vliv jediných revolucionářů u moci. Analogicky k událostem, které se odehrávají v Rusku, je toto umírnění doprovázeno byrokratickou zatvrzelostí a zjevným omezením debatního prostoru.

 

Revoluce v Evropě

Německo bylo považováno všemi komunistickými vůdci včetně bolševiků za zemi, která sehrála klíčovou roli ve vítězství revoluce. Nezdá se, že by krvavé potlačení pokusu o povstání v lednu 1919 zradilo důvěru v revoluční perspektivy této země.

   Rady, které se postupně rozšířily v celé oblasti, vyhlásily republiku v Bavorsku a chopily se moci v Hamburku. Kurt Eisner stojí v čele bavorské vlády, vedle sebe toleruje přítomnost majoritních socialistů a komunistů požadujících revoluci. Je zavražděn 21. února v předvečer voleb do nového bavorského parlamentu.

 

Dva rudé roky

Na konci světové války Itálii zasahuje vážná hospodářská krize, provázená nezaměstnaností, stávkami a demonstracemi na venkově. Krize liberálních sil je bilancována úspěchy Socialistické strany a Strany lidu, které vznikly v roce 1919, ale bojové spolky zvýrazní radikalitu a mobilizaci pravice a nacionalistů. Mezi roky 1919 a 1920 odborové agitace, demonstrace a stávky doprovázejí politicky formulované hospodářské požadavky. Jestliže mýtus ruské revoluce proniká do proletářského prostředí, nespokojenost navrátilců přispěje k nacionalistické mobilizaci. Parlamentní režim je vyjádřen liberální politikou a kritika falešné demokracie se setká s velkým ohlasem. V září 1919 v četných turínských továrnách vzniknou tovární rady, jádra autonomního vedení průmyslu ze strany dělníků. Socialistická skupina "Nový řád", vedená Gramscim, se stává mluvčím těchto bojových uskupení. Dělnické protesty, které se na severu rozšířily, vyvrcholí obsazením továren v Turíně, Miláně a dalších centrech. Rady řídí výrobu, zatímco ozbrojení dělníci předsedají závodům. Socialistická strana a odbory se obávají nekontrolovatelnosti a ztrátovosti revoluce. Rozhodující je dosazení prezidenta rady Giovanni Giolittiho, který odmítá vojenskou intervenci. Dělníkům se dostane zlepšení platových i pracovních podmínek, například zavedení osmihodinové pracovní doby, ale politické výsledky jsou méně lichotivé. Užaslá buržoazie se obrací k fašistům, kteří často podnikají násilné výpady proti politickým a odborovým socialistickým sídlům. Dva rudé roky skončí černě.

 

   Revolta vypukne v Mnichově a v Norimberku a jejím výsledkem je dubnový vznik "Republiky Rad". Ta je však předurčena ke krátkému životu. V květnu vojsko Výmarské republiky za pomocí Freikorps znovu obsadí Mnichov. Ke stovkám padlých v boji přibude mnoho obětí hromadných poprav a krutých represí.

   Také v bývalém Rakousku-Uhersku první dva sjezdy Kominterny potvrdí přesvědčení, že se jedná o všeobecnou revoluci, kterou posílilo vítězství "Republiky Rad". 22. března se komunisté chopí moci a jejich přístup k politické opozici se podobá teroru. Pokoušejí se předběhnout Bavorsko a z Vídně učinit další centrum revoluce. Povstání zde začíná 18. dubna, ale je okamžitě potlačeno.

   Naděje na možné sousedství rudých měst Budapešti, Vídně a Mnichova, která by sloužila jako záštita revoluce, v očekávání příchodu Rudé armády z východu, vyústí v hořké zklamání.

   Po porážce bavorské republiky následuje porážka rakousko-uherská. Muži Bély Kuna (Béla Kun stojí v čele komunistické vlády) vytáhnou v červenci do maďarské jazykové oblasti v Rumunsku (podobně se v červnu vydali na Slovensko). Rumuni se ovšem za několik dní objeví v Budapešti a donutí Bélu Kuna k demisi. Tak se otevírá cesta k "bílému teroru" admirála Miklose Horthyho, který si o několik měsíců později vytyčí za svůj úkol odstranit komunisty z Uher.

   V té době se v Německu v březnu koná pokus o státní převrat zorganizovaný vojenskými útvary, policií a starými vládnoucími vrstvami impéria. Konzervativní Wolfgang Krupp, který stojí v čele tohoto experimentu, po generální stávce a vzpouře oddílů prchá z Berlína, jelikož se vzbouřenci odmítají utkat s vojáky věrnými vládě.

   S odstupem jednoho roku dochází k nové revoltě, nazvané "březnová akce". Je organizována ve středním Německu dvěma komunistickými stranami (jejich rozkol nastává roku 1920), které zamýšlejí ovládnout nejradikálnější větve dělnické třídy. Jak generální stávka, tak povstání, které následuje, skončí fiaskem. Stovky vzbouřenců jsou zatčeny a důvěra prokazovaná komunistickým organizacím je narušena.

   Krátké trvání "Republiky Rad" demonstruje, spolu s německými událostmi, že ve střední Evropě je komunismus silnou, ale minoritní politickou skutečností. Navzdory rozkladu, který přinesla válka, vliv a postoje společenských sil, odboj institucí a konzervativních cechů zabraňují vyústění ve vítěznou rozpínavost revoluce. Její porážku tedy nezapříčinila chybějící revoluční strana, jak mínil Lenin, bolševici a všichni, kdo stáli u zrodu komunistických stran v letech 1919 a 1920.

 

Lev Trockij

   Ve svých dvaceti letech je pro své proticarské aktivity poslán do vyhnanství na Sibiř. Trockij (Lev Davidovič Bronštejn) se na sjezdu konaném v roce 1903 přidal k menševikům a kritizoval Leninovu autoritářskou koncepci strany a založil skupinu, která má sloučit dva proudy Ruské sociálně demokratické strany. Je jmenován do čela petrohradského sovětu během revoluce v roce 1905, následně je opět deportován na Sibiř, odkud se mu podaří utéct. Do Ruska se vrací po revoluci v únoru 1917, vstupuje do bolševické strany a stává se vůdčí osobností při přípravách říjnové revoluce a posléze i představitelem bolševické vlády. Je považován za brilantního řečníka a muže schopného uskutečnit revoluční poslání.

 

20. srpna 1940 Ramón Mercader, agent "oddělení zvláštních úkolů", speciálního útvaru NKVD, udeřil Lva Trockého cepínem do hlavy. Trockij druhého dne zemřel. Stalin tímto úkolem osobně pověřil Pavla Sudoplatova (vlevo, v roce 1942), který tehdy vedl oddělení.

 

Trockij vede jednání, která směřují k Brestlitevskému míru, a napodruhé přijímá Leninova "realistická" východiska. Trockij sestaví Rudou armádu a dovede ji k vítězství nad nesourodými a rozdělenými bílými oddíly. V tomto období Trockij uvažuje o ozbrojení celé společnosti a především pracovních sil. Stylizuje se do role posla urychlené industrializace a nezbytné železné pěsti, která má obrodit ruskou společnost. Pro svůj individualismus a silný smysl pro nadřazenost je mnohým bolševikům nepříjemný, přestože ho Lenin považuje za věrného spojence při podpoře některých stranických návrhů nesdílených většinou. Po Leninově smrti vstupuje ještě otevřeněji do konfliktu se Stalinem a prosazuje teorii permanentní revoluce proti myšlence vytvořit "socialismus v jedné zemi", se kterou souhlasí většina členů bolševické strany. Je poražen, zatlačen do pozadí a nakonec vyhnán, přesto však pokračuje ve svém teoretickém a politickém boji a je zaměstnán přípravou nové internacionály (malé a nepodstatné Čtvrté internacionály). Nakonec ho Stalin odsoudí k smrti a v roce 1940 je Lev Trockij zabit v Mexiku sovětskou policií.

 

Občanská válka v Rusku

V době od rozpuštění ústavodárného shromáždění, ke kterému došlo 5. ledna, do podepsání Brestlitevské dohody (3. března), na jejímž základě Rusko ztrácí třetinu svého území, čtvrtinu svého obyvatelstva a více než polovinu svého průmyslu, jsou položeny základy pro rozpoutání občanské války.

   První, kdo se postaví do zbraně proti bolševické moci, jsou donští kozáci: jejich ataman, generál Krasnov, obdrží od Němců, kteří obsadili Ukrajinu, zbraně pro první "bílé" vojsko.

 

OBĚTI BOLŠEVIKŮ; Během občanské války v Rusku spáchaly bolševické vojenské a represívní jednotky obrovské množství vražd, masakrů, poprav a dopustily se mnoha násilností.

 

   V květnu čeští a slovenští vojáci, kteří se vzdali během války a jsou na cestě do Vladivostoku, odmítají odevzdat své zbraně do rukou místních sovětů a získávají kontrolu nad mnoha městy (Tomskem, Omskem, Samarou, Jekatěrinburgem) ležícími v blízkosti transsibiřské magistrály. V Samaře se výbor tvořený poslanci zaniklého ústavodárného shromáždění, které v září 1918 sestavilo prozatímní vládu, spojí s Ufou plnou revolučních socialistů, menševiků, kadetů a generálů. Listopadový státní převrat generála Kolčaka, měsíc po bolševickém zabrání Samary, ukončí první etapu občanské války a zahájí otevřený střet "bílých" generálů (kteří se rekrutují hlavně z příznivců impéria) s Rudou armádou (rychle sestavenou Trockým z dělnických avantgard.

   "Rudý teror" začíná: pokus o státní převrat revolučních socialistů v červenci 1918 skončí zákazem všech stran i zákonné opozice. Čeka, speciální policie pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, se stane pravou rukou politické represe nového režimu, ztělesněním zabíjení a hromadného zatýkání. Ruská společnost se militarizuje, Rudá armáda se stává

 

Čeka

Zvláštní všeruská komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (Čeka je zkratka vytvořená z prvních písmen ruského názvu) je založena v prosinci 1917, déle než měsíc po bolševickém uchopení moci. Zpočátku byla tvořena osvědčenými bojovníky, kteří byli schopni jménem věrnosti ke straně páchat morálně zvrhlé násilnosti. Čeka, v jejímž čele stojí bolševik polského původu Felix Dzeržinskij (na fotografii vlevo), se brzy stane institucí privilegovaných a kariéristů, kteří se z velké části rekrutují z řad revolučních socialistů. Pravomoci této politické policie jsou enormní: může zatýkat, zabíjet, posílat do vězení na základě udání a bez rozhodnutí soudu. V dubnu 1918 ji tvoří 1 000 osob, v lednu 1919 jejich počet dosáhne 37 000 a v březnu 1921 220 000. V dubnu 1918 se Čeka střetne s anarchisty, z nichž desítky zabije a stovky pozatýká. V srpnu, po nevydařeném pokusu o státní převrat revolučních socialistů, během kterého je Lenin vážně zraněn, se Čeka stane prostředkem "rudého teroru": ke stovkám veřejných poprav se přidá založení pracovních táborů, které vláda začne systematicky budovat od dubna 1919. Začátkem roku 1922 po represáliích předchozího roku a během nové situace vyplynuvší ze zahájení Nepu (Nová ekonomická politika), je Čeka rozpuštěna a její politické funkce jsou převedeny do GPU (Státní politická správa), tělesa závislého na NKVD.

 

Mrtví českoslovenští legionáři zavražděni čekisty.

 

hlavním výrobcem (válečné záležitosti zaměstnají třetinu všech pracujících) i hlavním spotřebitelem země (polovina některých potravinářských produktů, oděvů a obutí je určena pro vojska). Vojenská disciplína se stává vzorem pro práci v továrně.

   Hospodaření začne používat prapodivná měřítka, vyznačuje se silnou centralizací a zestátňováním. "Válečný komunismus" znárodňuje velkou část podniků, zajistí si monopol obchodu, jeho plánování, násilím zabavuje obilí vypěstované venkovany. Černý trh, ilegalita a zločinnost se šíří. Politická i hospodářská diktatura splývá a za každou cenu se snaží udržet svou moc.

   V roce 1919 bolševici zvítězí v občanské válce zásluhou stále početnějšího a lépe připraveného vojska a také díky podpoře rolníků (byť pasivní a vynucované), kteří spatřují v bílých oddílech návrat k životním podmínkám carské epochy. Nezkoordinované ofenzivy generála Kolčaka od Uralu k Volze, Děnikina k Moskvě a generála Juděniče z pobaltských zemí se roztříští o zarputilý odboj rudoarmějců, kteří brzy přejdou do protiofenzivy. Zahraniční vojenské kontingenty (francouzské, anglické, americké a japonské) opouštějí zemi, bílé armády se rozpadnou nebo zredukují na několik tisíc jednotek, doplativší na politické chyby generálů, kteří si znepřátelili venkovské obyvatelstvo a národní menšiny i liberální a socialistické strany svou imperiální a aristokratickou politikou. Pokud se týká bolševiků, ti své vzrůstající vojenské schopnosti doprovázejí komplexní mobilizací lidu. Propaganda, školení, instruktáž, vytvoření nových symbolů dohromady slibují ochranu území vlasti a sledování socialistických cílů revoluce.

 

1921: Vítězství komunismu a porážka revoluce

Válečné střety ve skutečnosti pokračují ještě v roce 1920: na Krymu se ztracenými oddíly barona Wrangela, na Ukrajině s polskými oddíly. Polsko totiž hodlalo znovu obsadit území, která vlastnilo před rozdělením státu na konci 18. století. Polské jednotky, které v prvních květnových dnech obsazují Kyjev, jsou o měsíc později zastaveny díky národní mobilizaci a mobilizaci tříd, která bolševikům přinese podporu ukrajinských venkovanů. Ti se postaví proti feudálům, věčným utiskovatelům. Protiofenziva Rudé armády rychle postupuje a na Leninovo doporučení (je přesvědčen o tom, že bezprostředně hrozí povstání polské dělnické třídy a případně i povstání německé) překračuje hranice Polska a míří k Varšavě.

   Ve skutečnosti měl pravdu Trockij, když se obával nacionalistického sdružení kolem Pilsudského, hlavy polského státu, který hodlal posílit svůj autoritářský režim. Během několika málo týdnů je Rudá armáda nucena se stáhnout a opustit Polsko. Věnuje tedy pozornost Wrangelovým oddílům, které definitivně poráží v listopadu 1920. Občanská válka je tak skončena a sovětská moc se může soustředit na hospodářské a politické budování svého státu.

   Od konce roku 1920 do začátku roku 1921 se šíří venkovské revolty a dělnické stávky proti politice zabavování a militarizaci práce.

   Zostřené vztahy mezi vládou a společností vyvrcholí revoltou v Kronštadtu, kde námořní základna, jež sehrála klíčovou úlohu během revoluce, nyní požaduje znovunastolení demokracie sovětů, konec hospodářského centralismu a bolševické diktatury a v neposlední řadě svobodu pro všechny socialistické strany. Zatímco probíhá X. sjezd bolševické strany, kronštadští námořníci jsou krvavě potlačeni na rozkaz Lenina a Trockého, kteří tak zcela zbytečně ukazují světu pravdivost obvinění vyslovených vzbouřenci.

   X. sjezd, během něhož jsou zakázány proudy a skupiny vznikající uvnitř bolševické strany a je učiněna přítrž každé vnitřní diskusi, rozhodne položit základy nové ekonomické politice (NEP). Moc vychází vstříc venkovskému světu. Částečně stabilizuje trh a venkované smí po zaplacení předepsané státní daně prodávat své výpěstky. Obchod se zpola vrací do rukou soukromníků, podobně jako mnohé podniky vyrábějící spotřební zboží. K povznesení ekonomiky poznamenané katastrofami světového konfliktu a občanskou válkou nemůže dojít, pokud se státní moc postaví proti většině národa, tedy proti obyvatelstvu venkova. Umírněnou privatizaci některých hospodářských odvětví provází definitivní uzavření veškerého demokratického prostoru a silné omezení svobody členů bolševické strany (která se v březnu 1918 přejmenovala na komunistickou stranu).

   V roce 1921 se revoluce zdá být poražena všude: ve střední Evropě, kde se udržela u moci krátce, např. v Maďarsku či Bavorsku, anebo tam, kde se snažila uměle vyvolat povstání (Německo, Rakousko). Ve zbytku Evropy se v situaci otevřeného konfliktu (jakým je např. obsazení továren na severu Itálie v září 1920, či vlna stávek v Československu) neprojeví revoluční a povstalecké záměry. V Rusku se sověty téměř staly byrokratickým orgánem přenosu stranické moci.

   Porážku evropské revoluce Lenin považoval za nevyhnutelnou proto, aby mohla přežít revoluce ruská. Stane se ovšem paradoxně příležitostí pro vítězství komunismu.

   Základem nové moci v Rusku se stává komunistická strana. Jejím jménem bylo rozpuštěno ústavodárné shromáždění, nastolen teror a byl vytvořen válečný komunismus.

   Mocenský monopol, který si strana udržuje, je dogmatem, na němž je založena revoluční vize bolševiků; a tuto vizi předávají komunistům celého světa, kteří se hlásí ke Třetí internacionále.

   Teď, když se hovoří o revoluci, míní se tím možné převzetí moci komunistickými stranami.

   Ústava schválená v Rusku 10. července 1918 prohlašuje, že "komunistická strana řídí, rozkazuje a ovládá celý státní aparát".

 

Struktura a vývoj KSSS

Bolševická strana, která ve dnech revoluce čítala jen pár tisíc příznivců, zaznamenala větší příliv přesvědčených po listopadu 1917. Noví členové Komunistické strany Ruska (název přijatý v březnu 1918) jsou z velké části úředníci a zaměstnanci přitahovaní sblížením s mocí. Ti, kdo se zapíší na jaře roku 1919, navýší počet členů na 450 000. V tomto okamžiku je při příležitosti  VIII. sjezdu strany rozhodnuto o první čistce, při které je vyloučena po šesti měsících "ideologické kontroly" třetina členů označených za kariéristy, pasivní a nevšímavé, nehodné členství ve straně. Noví členové by měli pocházet výlučně z dělnické třídy či z rolnictva a další společenské vrstvy byly k tomuto účelu zcela nevhodné. Ve skutečnosti v roce 1921, když počet zapsaných dosáhne 750 000, je pouze 40 % komunistů dělnického původu a stará garda, která vstoupila do strany před revolucí, tvoří jen 2 %. Nárůst počtu členů je zaznamenán v průběhu občanské války, protože vstup do strany byl podmínkou pro vstup do administrativy státu a kariéru v odborech a v nových sovětských institucích. Pokračující mobilizace v letech 1918-1921 nutí přiznat rostoucí úlohu Sekretariátu strany, kterému přísluší jmenovat vedení a lokální odpovědné pracovníky i kontrolovat nové členy. V březnu 1922, po nové čistce, během níž je vyloučena asi čtvrtina členů strany, je Stalin jmenován generálním tajemníkem a soustředí svou pozornost na funkcionáře a vedení byrokratického aparátu, rychle zbaví vlivu příznivce opozičních stran. Období trvání NEP, které je provázeno Leninovou nemocí, následnou smrtí a bojem o následovnictví, je poznamenáno rozšířením členské základny, i když tato pokračující tendence je narušována občasnými čistkami. Vedle čistek dochází také k masovým kampaním: "leninistický svaz", který vzniká v roce 1924, záhy po smrti bolševického vůdce, přijme 200 000 nových členů najednou, "říjnový svaz" vzniká v roce 1927 při příležitosti oslav desátého výročí revoluce. V tomto okamžiku strana čítá 1 300 000 členů, z nichž pouze 8 000 se zapsalo již před revolucí. I přes neustálou snahu začlenit dělníky do strany zhruba 60 % zapsaných jsou státní zaměstnanci a funkcionáři nesmírné byrokracie, která se dál buduje. Strana je v této době tvořena mladými členy (téměř 90 % členů je mladších čtyřiceti let) s nízkým vzděláním (pouze 1 % má vysokou školu). Každý rok je asi 5 % členů pozváno kontrolní komisí a asi 1 % je vyloučeno. V roce 1929, na konci války, kterou Stalin vidí jako vítěznou, a zcela proti dalším starým bolševikům, se koná nové velké očištění strany od všech kompromitujících členů. Počet členů tedy osciluje mezi 1 500 000 v roce 1928 a 3 700 000 v roce 1932. Do továren přicházejí většinou noví dělníci zásluhou urychlené industrializace, jsou zbaveni veškeré ideologické přípravy a třídního uvědomění. V lednu 1933 je rozhodnuto o nové čistce, tentokrát zvláště pečlivě provedené a trvající déle než rok, na jejímž konci bude strana o 30 % členů chudší (polovina z nich je k odchodu přinucena, polovina odejde z vlastní vůle).

 

Socialismus v jedné zemi

 

Josef Stalin

 

Ve 20. a 30. letech se komunismus projevuje jako nerozpletitelná změť různých, někdy navzájem se popírajících jevů. Komunismus je revolucí pro asijské země, ve kterých boj za nezávislost, osvobození se od koloniální moci, dostává novou sílu díky pomoci, kterou se Sovětský svaz rozhodl věnovat utlačovaným národům. Komunismus je také a možná především mocí, která v Rusku vyhrála revoluci. Komunistická strana se stala vládnoucí třídou. Vděčí za to stále pevnějšímu postavení, díky němuž je nadřazenost ruských komunistů evropským, americkým i asijským revolučním organizacím absolutní a nesporná. Je to moc, která hluboce a rychle promění společenské spektrum Ruska a je vybavena dobře fungujícími a nevídanými nástroji útlaku.

 

Leninova smrt, boj o následnictví a porážka Trockého

Lenin se v roce 1922 stává obětí dvou záchvatů mrtvice, které ho zčásti ochromí a značně oslabí. Lenin se odmlčí po třetí mozkové příhodě, která ho potká v březnu 1923.

   Svou poslední bitvu vede právě proti Stalinovi a týká se federálního uspořádání Svazu sovětských socialistických republik (tento nový název státu byl přijat v prosinci 1922). Stalin si přál, aby jeho rodná Gruzie i další nezávislé státy zůstaly uvnitř Ruské federativní republiky. Leninovi se podaří prosadit, aby součást SSSR tvořily také ukrajinské republiky, Bělorusko a oblast za Kavkazem (Gruzie, Arménie a Ázerbajdžán). Zejména proto, aby bylo zapomenuto na násilný způsob, jakým byly tyto země (zejména Ukrajina a Kavkaz) začleněny do Sovětského svazu, byla jim přislíbena větší míra samostatnosti než bylo obvyklé.

   Leninova smrt 21. ledna 1924 otevírá boj o následnictví předsedy strany. Značná část bolševiků se obává, že by mohl zvítězit Trockij, v posledních letech nejvytrvalejší stoupenec Leninových postojů.

 

Leninův odkaz

VIII. sjezd KSSS (konal se v březnu 1924) je prvním sjezdem, který se uskuteční bez Leninovy přítomnosti. Koná se dva měsíce po smrti bolševického vůdce. I přes naléhání Leninovy manželky Naděždy Krupské se ústřední výbor rozhodl nezveřejnit Leninovu závěť, ale nechal ji přečíst jen hlavám delegací. Byla napsána ve třech po sobě následujících okamžicích (23. a 31. prosince 1922, 4. ledna 1923) a byla promyšleným soudem velkých bolševických vůdců. O Stalinovi Lenin napsal: "soustředil ve svých rukou neomezenou moc a nejsem si jist, zda ji tato autorita dokáže dostatečně opatrně používat", o Trockém napsal: "je to pravděpodobně nejschopnější osoba aktuálního ústředního výboru, ale je si sám sebou příliš jist a je nadšen čistě administrativní stránkou věci", Bucharin byl "nejzvláštnější teoretik strany a je po právu považován stranou za favorita, ale jeho teoretické názory nemohou být považovány za plně marxistické". Na adresu Stalina doplnil: "Je příliš surový, což se báječně hodí do našeho prostředí, ale tento defekt se ztrácí funkcí generálního tajemníka. Doporučuji tedy soudruhům, aby začali přemýšlet, kterak Stalina této funkce zbavit." Stalin posléze nabídl svou demisi, která byla jednohlasně odmítnuta. "Závěť" byla vydána ve Spojených státech a Trockij byl přinucen, aby ji označil za falešnou (ačkoli on sám ji dal k dispozici komunistickému žurnalistovi Maxi Eastmanovi). Text se stane známým díky Chruščovovi, který jej zmínil ve své Tajné zprávě na XX. sjezdu sovětské komunistické strany v roce 1956.

 

   Proti němu se postaví triumvirát Grigorij Zinověv, Lev Kameněv a Stalin, který získá také podporu Nikolaje Bucharina, Michaila Tomského, odborového předáka, a Alexeje Rykova, hlavy vlády. Řady strany se rozšíří o více než 200 000 nových členů tzv. "Leninovým náborem". V květnu 1924 XIII. sjezd KSSS schvaluje odstranění Trockého. Proti jeho traktátu pojednávajícímu o "permanentní revoluci" (světová revoluce zůstává nezbytnou nadějí pro vítězství socialismu) Stalin postaví svou obranu "socialismu v jedné zemi". Posílení komunistické moci a vystavění socialismu v Rusku jsou nezbytné k zajištění budoucího vzletu revoluce v příhodném okamžiku. Stalinova formulace nalezne značnou podporu u stranického aparátu, funkcionářů, u všech privilegovaných revolucí a u každého, kdo je ochoten bránit a posilovat prestiž a sílu národa.

   V roce 1925 se Stalin spojí s Bucharinem, aby se osvobodili od Kameněva a Zinovjeva, kteří se nyní snaží vytvořit "sjednocenou opozici" s Trockým, téměř vyloučeným z Komisariátu pro válku.

   V roce 1927, po oslavách desátého výročí revoluce, jsou Trockij a Zinověv vyškrtnuti ze strany. Uvnitř organizace zůstává pouze třetina zapsaných v roce 1920, dobrá polovina bolševiků z roku 1917 byla zatčena nebo opustila stranu. Znamená to tedy více než 1 300 000 jednotlivců, většinu (asi 60 %) tvoří byrokrati a státní zaměstnanci a v menším počtu se objevují dělníci a rolníci.

 

Josef Stalin

 

Policejní fotografie Stalina, 1902.

 

Vůdce kavkazské sociální demokracie od počátku 20. století, Stalin (Josif Vissarionovič Džugašvili). Zažije vyhnanství na Sibiři dříve, než vstoupí do bolševické strany. Byl několikrát zatčen, vždy se mu podařilo utéct. V roce 1912 vstupuje do ústředního výboru a následujícího roku se stává ředitelem "Pravdy". Poté co se vrátil do Ruska, byl vyhnán na Sibiř, kde zůstal až do února 1917, mezi únorem a říjnem se znovu chopí vydávání bolševických novin, ale nezíská hlavní roli v povstání. V bolševické vládě zastával po dobu pěti let hodnost komisaře pro národnostní záležitosti. V roce 1922 se stává generálním tajemníkem KSSS, což je organizační funkce, která dovoluje kontrolovat celý aparát strany. Během Leninovy nemoci vytváří triumvirát se Zinověvem a Kameněvem, aby spolu porazili Trockého a v následujících letech se osvobodili od všech svých rivalů, které označí za nepřátele strany. Sám využívá Leninova kultu a označuje se za jeho dědice a následníka. V roce 1921, když začíná kolektivizace a pětiletý plán, je Stalin jediným vůdcem období revoluce, který je ještě členem politbyra, zúženého vedení strany, ze které postupně vypudil všechny staré bolševiky. Ve 30. letech Stalinův kult sílí paralelně s jeho stále absolutističtější a nepředvídatelnější mocí. Zničení staré bolševické gardy je jeden z projevů Velkého teroru, který zasahuje celou ruskou společnost. V průběhu 2. světové války, po nejistotách, které následovaly po německém útoku v červnu 1941, Stalin sází na odhodlání sovětského lidu k boji, klade důraz na vlasteneckou válku a spolu s Churchillem a Rooseveltem rozhodně přispěje k vojenské porážce nacismu. Umírá na záchvat mozkové mrtvice v březnu 1953, když sám vtiskl despotický charakter své vládě a celému socialistickému táboru a znovu začal používat politiku represí, ospravedlňovanou paranoidním přesvědčením o spiknutí proti režimu a proti své osobě.

Moskva, 1936. Stalin, kolem něhož sedí (zleva doprava) Chruščov, který se vyznamenal při útlaku na Ukrajině, A. Ždanov, ideolog poválečné kampaně proti "kosmopolitismu, L. Kaganovič, komisař železnic, K. Vorošilov, komisař obrany, V. Molotov, hlavní Stalinův pobočník, který zemřel v roce 1986, M. Kalinin, maršál Tuchačevskij, zlikvidovaný v roce 1937. V druhé řadě G. Malenkov (druhý), N. Bulganin (pátý) a Jelena Stasovová (osmá), která v Kominterně zajišťovala vůdcovu politiku.

 

Porážka opozice a plán pětiletky

Dvouletí 1928-1929 je pro historii SSSR krušným obdobím. V této době je odsunuta do pozadí a posléze poražena poslední vnitrostranická Stalinova opozice (řízená Bucharinem). Kromě toho přichází fáze urychlené industrializace a kolektivizace venkova, která zaznamená "revoluci shora", odsouzenou změnit tvář sovětského Ruska v průběhu 30. let. A nakonec se koná převrat "ultralevice" uvnitř Komunistické internacionály.

   Konflikt mezi Stalinem a Bucharinem znamená v podstatě ukončení Nepu, který započala sběrná krize v zimě 1927-28. Sovětské autority na ni reagují zabavováním a konfiskacemi, které připomínají praktiky užívané během občanské války. Proces vedený proti skupině údajných průmyslových sabotérů v dubnu 1928 (tzv. Sachtyjský proces, konal se v oblasti Donbasu, první politický proces, který následoval po procesu s revolučními socialisty v roce 1922) zahájí boj venkova proti "aktuálnímu" nepříteli socialismu: sabotérům a zrádcům placeným cizími mocnostmi, a proti pravicovým tendencím uvnitř strany a bohatým rolníkům (kulakům).

   Právě aby zničil tyto malé "kapitalistické statkáře", se Stalin soustředí na kolektivizaci venkova, tedy na budování obrovských společných zemědělských podniků (kolchozů), zemědělsko-průmyslových komplexů. stanovišť pro techniku a traktory, které měly zvýšit výnosy a zlepšit zemědělský obchod. Zatímco ekonomové diskutují o plánu průmyslového rozvoje, Stalin přejímá mnohé z postojů, zastávaných v předchozích letech levicovou opozicí. Kromě jiného se jedná např. o nutnost nechat rolníky zvážit cenu industrializace. Bucharin, který je zastáncem revize Nepu, ale ne jeho zrušení, se ocitne v menšině a jeho "pravicová úchylka" je odsouzena Ústředním výborem v listopadu 1928. Ostatně, v létě se konal VI. sjezd Komunistické internacionály, který přijal hypotézu o postupném pofašističtění sociální demokracie a nalezl v blížící se krizi kapitalismu a demokracie půdu pro novou vítěznou revoluční vlnu. Tímto začíná tzv. taktika "třídy proti třídě": předpokládaná radikalizace mas a přítomnost SSSR jsou považovány za dostatečnou záruku, aby mohla krize vyústit v revoluci.

   V dubnu a v květnu 1929 šestnáctá porada strany a V. sjezd sovětů ratifikují poslední a nejctižádostivější verzi prvního plánu pětiletky, který předpokládá 135 % nárůst průmyslové výroby, uskutečnění velkých projektů, na které se již zapomnělo (např. výstavba velké vodní elektrárny na Dněpru či postavení železnice vedoucí z Turkmenistánu na Sibiř), vystavění asi 2 000 nových továren a kolektivizaci nejméně 20 % rolnického majetku.

 

Šrouby jsou utaženy

Po odvolání Bucharina z vedení "Pravdy", Tomského z čela odborů a Rykova z představenstva Sovnarkomu (Rady lidových komisařů) následuje vyhoštění Trockého ze Sovětského svazu a generální čistka strany, v jejímž důsledku bude vyloučeno asi 200 000 členů, což odpovídá zhruba 12 % všech registrovaných.

   Také státní funkcionáři se musí podrobit kontrole. Více než 10 % je zbaveno zaměstnání a 3 % úředníků jsou klasifikována jako nepřátelé moci a jsou tudíž připravena o svá občanská práva. Navzdory nezpochybnitelným výsledkům průmyslového růstu, jež jsou zaznamenávány, zatímco Západ zažívá krach na newyorské burze, kterým začíná období velké hospodářské krize, urychlená industrializace mění tvář SSSR, byť za cenu velkého plýtvání lidskými i materiálními zdroji.

   Vzrůstu kvantity odpovídá snížení produktivity práce a zhoršení kvality výrobků. Celkové zhoršení životních podmínek a vyšší příliv pracovních sil z venkova, než se původně předpokládalo, podněcují sociální anarchii a jsou příznivým prostředím pro politiku represálií a kontroly pod vedením moci.

   Po fázi boje proti buržoazní vrstvě, která se stala obětí stále se zvyšujícího počtu procesů a rozsudků smrti, vláda připravuje drastická měřítka, podle nichž má být vychována nová pracovní síla, která bude nekvalifikovaná, rolnického původu, ale jejíž přítomnost může ovlivnit urychlenou industrializaci. V roce 1932 je zaveden vnitrostátní cestovní pas, kam jsou zaznamenávána všechna zaměstnání každého pracovníka, a je zavedena povinná registrace u policie. Neustálá výměna dělníků (často se stávalo, že v jedné továrně na konci roku nebylo možno dohledat žádného z pracovníků, kteří nastoupili v některém z předešlých dvanácti měsíců) se stane jednou z příčin úpadku výroby, která se mezi roky 1928 a 1930 sníží o 28 %.

   Kdo se nedostaví do práce, je propuštěn a jsou mu odebrány potravinové lístky, ubytování a povolení k pobytu.

 

Kolektivizace venkova

 

Kolektivizace v SSSR; teorie (vlevo) a praxe.

 

   Kolektivizace měla být původně dobrovolná a omezená schopností státu nabízet stroje, obilí a odborníky kolektivním statkům. Z počátečních domněnek vyrůstají cíle pětiletky a zvyšuje se počet rodin, které budou, jak se předpokládá, kolektivizovány v průběhu roku 1930 (zprvu se hovoří o osmi milionech, pak o deseti, třinácti a nakonec o třiceti milionech). V červnu 1929 jsou mobilizovány všechny orgány strany, odbory, družstva, s pomocí a kontrolou agentů GPU, aby přiměly rolníky k hromadnému přechodu do kolchozu. Během několika málo měsíců se podaří přesvědčit asi 1 000 000 zemědělců a od ledna 1930 jsou posíleny náborové akce na Kavkaze a v oblasti střední Volhy. Kulaci, kteří jsou svévolně ocejchováni politickou policií, a chudí rolníci z výborů založených ve vesnicích komunisty jsou rozděleni na "protirevoluční", "opoziční" a "loajální". První dvě skupiny jsou zatčeny a odvezeny na Sibiř a do Kazachstánu a jejich majetek je zabaven. Třetí skupina je přinucena se odstěhovat do hraničních oblastí, kde je nutno zušlechťovat dosud neobdělávanou půdu. Bylo obtížné určit, kdo může být za kulaka považován a kdo nikoliv, a proto procházejí "odkulačením" stovky tisíc středních rolníků, kteří často jen vlastní nějaké zvíře nebo nářadí a kteří se odmítli podrobit kolektivizaci. Tento odpor se rozšířil hlavně na Ukrajině, na Donu a na severním Kavkaze. Miliony rolníků zorganizují tisíce "vzpour", jak dokumentují dobové policejní zápisy. 5. března Stalin obviňuje ve svém článku nazvaném Závrať z úspěchu kolektivizací pověřená vedení ze selhání a zdůrazňuje nutnost respektovat dobrovolné kolchoznictví. Tomu, kdo chce z kolchozu vystoupit, slibuje možnost tak učinit. Více než 5 000 000 rolníků tedy opouští kolektivní statky, ve kterých zůstává asi 20 % rolnických rodin. Jedná se však o krátkodobé a vratné rozhodnutí. V příštích měsících pokračuje vyvíjení nátlaku ke kolektivizaci, a to až do roku 1934. V roce 1932 je zavedeno používání vnitřních cestovních pasů. Nejhorším důsledkem kolektivizace je hladomor, který v zimě 1932-33 postihne ukrajinský venkov, severní Kavkaz a Kazachstán a zanechá za sebou 6 000 000 mrtvých.

 

Upevnění režimu a válka proti venkovanům

V první polovině 30. let je v Moskvě definitivně nastolen absolutistický a totalitaristický režim, který nalezne v osobě Stalina svého vůdce a svůj symbol.

   Strach a nedůvěra vůči Evropě, která, jak se zdá, ztratila svou demokratickou duši, se odráží uvnitř SSSR v podezřívavém ovzduší, které umožňuje svévolná pronásledování, jež rámují dravou náladu společnosti.

   Komunistický režim SSSR krok za krokem pokračuje v systematickém ničení staré bolševické gardy, která provedla revoluci. Ovzduší plné teroru je stále výraznější. Žije v něm celá populace a je budován Stalinův kult, předmět nenávisti i zrovna tak upřímné lásky.

   Podzimní žně v roce 1930 přinesly výsledky hodné doporučení, a to především díky kolchozům, jimž bylo 60-70 % produkce zabaveno.

   Nový útlak má venkovský lid přesvědčit, aby vstoupil do společných družstev, kterým připadne zkonfiskovaná půda bohatých statkářů, pastviny a lesy původně patřící vesnickým komunitám. Opakuje se násilí předešlého roku ze strany venkovanů i ze strany autorit.

   Pokračující nárůst výrobních cílů, jichž je třeba na venkově dosáhnout, přináší snížení přídělů určených pro dobytek, osiva a hlavně přídělů pro venkovské obyvatelstvo. Podmínkám nepředvídaného odporu, při němž úroda často bývá pálena, je zabíjen dobytek nebo se promešká setí, se sovětská moc rozhodne čelit vedením nevyhlášené války. Než tato válka pomine, nechá úplně zmizet venkovskou krajinu, která po celá staletí svébytně charakterizovala ruskou zemi. Nový zákon trestá deseti lety vyhnanství každou krádež, která uškodí kolchozu. Desetitisíce kolchozníků bude odsouzeno, poněvadž "kradli" klasy před sklizní.

   Zabavování v nejbohatších obilných oblastech je stále trýznivější, rolníkům nezůstává ani tolik, aby se mohli sami najíst. Tato "lekce" je zaměřena především k potrestání toho, kdo se kolektivizaci bránil, a k upozornění místních vedoucích složek, aby se vyvarovaly vyděračství.

   Na Ukrajině, na severu Kavkazu  a v Kazachstánu vládou řízený hladomor způsobí smrt 6 000 000 lidí. Rolníci a dělníci, kteří jsou nařčeni, že sabotovali industrializaci a kolektivizaci, jsou odvezeni do nově zřízených pracovních táborů, které od roku 1931 nesou souhrnný název Gulag.

   Trvá se na dodržování přísných postupů při jednání s rolníky, za spekulanta je považován každý, kdo nechce vstoupit do kolchozu. Toto vše během několika let dokončí dílo kolektivizace.

   Růst zemědělské produkce vykazovaný státem není ovšem proměňován ve větší množství surovin, které by byly veřejně k dispozici, a stále se opakující hospodářské potíže jsou doprovázeny zhoršením policejních, byrokratických a diktátorských nálad.

 

Západ a pětiletý plán

Kolektivizace venkova a zahájení první pětiletky se odehrávají v době, kdy Západ zažívá krach newyorské burzy, který odstartoval nejhorší hospodářskou krizi kapitalismu, a období vzrůstající nezaměstnanosti a úpadku výroby a obchodu. Také tyto okolnosti vysvětlují nadšení téměř všech západních pozorovatelů, kteří se v této době vydají do SSSR, pro hospodářský a společenský experiment probíhající v sovětských zemích. V mnohých případech alespoň z části ospravedlňují míru politické represe, cenzury a diktatury  jménem dosažených výsledků a cílů uskutečněných v odvětví průmyslu. Kouzlo linoucí se ze SSSR je již jiné než kouzlo země předchozího desetiletí, země revoluce, které se podařilo strhnout odboráře, umělce a snílky. Je to okouzlení společenským pokusem o rychlou a shora řízenou modernizaci, schopností země během pár let poskočit tam, kam se dostat trvalo Západu desítky let. Proto mezi největší nadšence patří inženýři a agronomové, kteří vnímají úspěchy pětiletky a kolektivizace na základě seznámení se s oficiálními daty. Nemohli rozpoznat a uvědomit si šíři násilností, které byly s oněmi procesy spojeny. Obdiv a sympatie, které si SSSR v těch letech získá, jsou vyjadřovány v článcích nejdůležitějších deníků, návštěvami politických předáků a ekonomů, spisovatelů a vědců. Tento zájem je plodem schopnosti režimu ukázat svůj hrdinský charakter a slepotu Západu, který za dynamickým rozvojem světa počátku 30. let spatřuje utrpení a problémy doprovázející "revoluci shora".

 

   Rolníci na tento útlak odpovídají pasivitou, která se projevuje snahou odvádět co nejhorší práci a, pokud je to možné, nepracovat vůbec. Rolníci se vlastně stanou státem placenými silami, které nechají svého živitele, aby se postaral o setbu a žně.

   Zdánlivě pokrokový charakter kolchozů, který, jak se zdá, v prvních měsících svého fungování nechyběl, je záhy vystřídán progresivní stagnací. Nadřízeným se nepodaří tomuto jevu čelit mimo jiné také proto, že disponují malým množstvím strojů a traktorů.

   Výsledky první pětiletky jsou známy začátkem roku 1933, v okamžiku, kdy je prohlášena za uzavřenou, k čemuž dojde o několik měsíců dříve, než se původně plánovalo.

   Rozvoj těžkého průmyslu a energetických zdrojů byl velkolepý, přesto nepředčil očekávání. Zcela nedostatečně se ale rozvíjel lehký průmysl a průmysl spotřební.

   Obrovské finanční prostředky, které stát vyčlenil, aby zvýšil životní úroveň obyvatelstva, bohužel tento cíl nenaplnily.

   I přes přílivovou vlnu nové pracovní síly pocházející z venkova produktivita (jejíž růst měl dle odhadů překročit 100 %) stagnuje. Zjevné obtíže, provázející zásobování a dopravu, směňování a vlastnictví, nedostatek skladovacích prostor a chybějící distribuční síť ještě více znesnadňují přeměnu kvantitativních výsledků pětiletky v hmatatelné a rozpoznatelné úspěchy.

   Permanentní mobilizace, které je v průběhu 30. let podrobována celá sovětská společnost, je plodem společenských tlaků vyplývajících z rozporuplného hospodářského růstu. Všechny projevy kolektivního života podléhají častějším a častějším intervencím policie a kontrole politického vedení. To poukazuje na symbiotický charakter vztahu mezi stranou a státem, či, lépe řečeno, na postupné vzájemné prolínání.

   Stát a společnost Sovětského svazu, jak se zdá, definitivně nastoupily, i když překotně a chaoticky, cestu k modernizaci. Prostředky, které společnost vynakládá na placení rolníků, ale také dělníků, se zdají být nevyhnutelnou daní zajišťující rychlejší rozvoj a zmenšující hospodářské rozdíly mezi Ruskem a kapitalistickými společnostmi.

   Celá země váhá, zda cítit nadšení z nové výzvy, jelikož je již možno rozeznat rozporuplné výsledky pětiletky, nebo podlehnout strachu, že budou pod nátlakem moci zpracovány tak, aby vyhověly plánu.

   Naděje, že se během několika málo let změní materiální podmínky rodiny, způsobí, že statisíce osob přinášejí oběti, žijí nepohodlně, a zároveň všemožně obcházejí zákazy a kontrolu autorit.

   Pohyb, jak ve smyslu společenském, tak ve smyslu zeměpisném, z venkova do měst, z jedné továrny do druhé, je projevem dynamismu a předzvěstí možné anarchie, které se vedení strany rozhodne využít, aby zdůraznilo vládu státní moci nad společností. Obrovská hospodářská výzva je doprovázena touhou normalizovat velkým zásahem moci společenský život.

 

Stachanovismus

V noci na 31. srpna 1935 třicetiletý horník Alexej Stachanov vytěží více než sto tun uhlí, což odpovídá čtrnáckrát vyššímu množství, než které je autoritami stanoveno za průměrné. Jeho výkon, který je plodem týmové práce, jež zúsporňuje práci a dovoluje nárůst produktivity každého pracovníka, se stává posvátným emblémem, který si dělníci sami zvolí, aby budovali socialismus. Všude v celé zemi vznikají kolektivy, které se mají snažit Stachanova překonat. Toto dobrovolné hnutí zvané stachanovismus je silně podporováno vládou  a zvýhodňováno různými odměnami a privilegii a stane se synonymem pro výkonnost a disciplínu, i když jeho propagandistický dopad bude jistě větší než konkrétní výsledky.

 

Velký teror

Zatímco ve Španělsku komunisté z mezinárodních brigád bojují, aby ubránily republiku, v Moskvě začíná to, co později nazveme velkým terorem.

   První příznaky je možné zaznamenat již předešlého roku. Zavraždění Sergeje Kirova, tajemníka leningradské komunistické strany, předchází vlna zatýkání, procesů a nových represívních zákonů. Ty byly o několik měsíců dříve, na konci XVII. sjezdu strany, jednomyslně odsouhlaseny. Stalinovo jméno napsané na tabulce bylo smazáno jen čtvrtinou přítomných vyslanců. Stalin byl zvolen téměř jednohlasně (jen tři hlasy byly proti), ale Kirovovův osud se zdál být již zpečetěn.

   Ovzduší plné strachu vytvářené stranickým tiskem je ještě podníceno rozsudkem, který rozhodl o zastřelení několika set opozičních straníků a o vyhnání tisíců leningradských stranických kádrů na Sibiř. Zinověv a Kameněv jsou obžalováni z vraždy.

   Více než polovina z téměř dvou tisíc vyslanců přítomných XVII. sjezdu přišla o svůj život při čistkách v druhé polovině 30. let. Ze 139 členů zvolených do Ústředního výboru je 98 zastřeleno. Také dvě třetiny z těch, kteří vytvářeli ústavu, schválenou v roce 1936, padnou za oběť represáliím.

   Teror se vyznačuje zejména stíháním členů strany, a to i těch, kteří v předchozích letech bojovali proti opozici po Stalinově boku.

   První z "moskevských procesů" se odehrává v srpnu 1936 a všichni vyšetřovaní (mezi nimi např. Zinověv, Kameněv či Smirnov) patří ke staré bolševické gardě. Jsou odsouzeni k smrti a zastřeleni bezprostředně po přečtení rozsudku.

   Druhý proces, který byl otevřen v lednu 1937, vyšetřuje ředitele "Pravdy" Radka, bývalého velvyslance v Londýně Sokolnikova, vicekomisaře těžkého průmyslu Pjatakova i bývalé členy opozice, kteří se postavili na Stalinovu stranu přesvědčeni o nutnosti urychlené industrializace.

   Třetí proces se odehrává v březnu 1938, zatímco se mezinárodní klima destabilizuje česko-německým sporem o Sudety. Mezi obviněnými je tentokrát Bucharin a bývalý premiér Rykov, bývalý komisař pro zahraniční věci Krestinskij a dokonce i Genrich Jagoda, bývalý šéf NKVD, který zorganizoval první z velkých procesů. Na jeho místo je dosazen Nikolaj Ježov, který bude strůjcem nejkrvavějšího období teroru.

   V letech 1937-38 miliony vězňů odsouzených ledabyle a často i bez procesu zakoušejí na vlastní kůži hrůzy Gulagu a pracovních táborů. Statisíce jiných odsouzenců byly zabity přímo tajnou policií. Mezi druhým a třetím procesem je za zavřenými dveřmi odsouzeno osm generálů Rudé armády, mezi něž patří například Tuchačevskij, a velký počet úředníků, což na dlouho zbaví vojsko efektivního vedení.

   Mezinárodní krize, která na mnichovské konferenci z roku 1938 odhalila neschopnost Evropy postavit se expanzivním Hitlerovým plánům, je měsíc od měsíce výraznější a staví sovětské Rusko do stále větší izolace. Po neúspěšné snaze o spojenectví s Brity a Francouzi se SSSR rozhodne uzavřít dohodu s nacistickým Německem.

 

Moskevský proces

V roce 1938, když je mezinárodní klima stále napjatější, se v Moskvě koná poslední z velkých veřejných procesů, které jsou jedním ze znaků velkého teroru v druhé polovině 30. let. Nejdůležitějším obviněným je Nikolaj Bucharin, který Stalinovi pomohl porazit trockistickou a levicovou opozici a který se od roku 1928 stává cílem boje proti pravicové "deviaci", nevraživé vůči nucené kolektivizaci a urychlené industrializaci. Vedle Bucharina jsou vyslýcháni, kromě jiných vedoucích postav, bývalý premiér Alexej Rykov a bývalý šéf NKVD Genrich Jagoda, který byl organizátorem a režisérem prvního procesu v roce 1936. Také tento proces, podobně jako ty předchozí, je založen na zjevných lžích, absurdních obviněních, násilně, psychologicky či vyhrožováním vynucovaných výpovědích vyšetřovaných osob. Bývalý komisař pro vnější záležitosti Nikolaj Krestinskij odmítl svou výpověď, řekl, že ji učinil pod nátlakem, ale hned následujícího dne své obvinění odvolal. Bucharin, který podtrhne některé body své výpovědi (data, setkání, místa), zanechá dvojsmyslné prohlášení. Ve skutečnosti již dříve svěřil svůj odkaz manželce Anně Larině, která se měla nazpaměť naučit ten zklamaný výkřik důvěry v socialismus. Tento odkaz vysloví po padesáti letech stará vdova: "Kráčím vstříc své smrti. Skláním hlavu nikoli před proletářskou sekerou, která musí být neúprosná, ale bez poskvrny. Cítím se bezmocným před pekelným strojem, který používá zřejmě středověkých metod a je vybaven úžasnou silou a který vyrábí složité pomluvy, pracuje rozhodně a jistě..."

 

Pakt Molotov-Ribbentrop

 

ROZDĚLENÍ POLSKA; Ruští a němečtí důstojníci se sejdou v Brest-Litevsku po dohodě ze srpna 1939, aby se domluvili na rozdělení Polska.

 

Postoje britských a francouzských diplomatů, kteří usilovali o vytvoření jasného postoje vůči Hitlerovi, donutily v dubnu 1939 Stalina, aby nahradil ministra zahraničí Litvinova, zastánce kolektivních jistot, Molotovem, jehož orientace se podřizuje tomu, co je pro SSSR výhodnější. Rozčilení z toho, jak se demokratické státy zachovaly, přivedlo Rusko na nápad spojit se s další velkou totalitní mocí, tedy s nacistickým Německem, k čemuž dojde 23. srpna. Výsledky rusko-německé dohody jsou, z hlediska věrohodnosti boje komunistických stran proti fašismu, katastrofické. Krize uvědomění způsobí, že členské řady stran prořídnou ve všech částech Evropy, připojí se k tomu ještě obvinění z podvodné dohody s nepřítelem, s postupně se přibližující válkou, a nacistická expanze se stává skutečností v okamžiku, kdy dojde k napadení Polska, tedy 1. září 1939. Sovětští vůdci se nedají těmito úvahami ovlivnit a počítají s okamžitými výhodami, které jim tato operace přinese. Jedná se především o výhody, které se vztahují k tajným klauzulím smlouvy, tedy k těm, které přislibují SSSR kontrolu nad Estonskem, Lotyšskem, Litvou a východními oblastmi Polska.

   K těmto významným územním a populačním ziskům lze přiřadit také možnost získat čas k přípravě na okamžik, kdy Německo obrátí své šiky proti sovětské půdě. Ale překvapení a nepřipravenost, jak se ukáže v červnu 1941 při operaci Barbarossa, příliš předchozí předpoklady nepotvrdí.

 

Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov (druhý zleva) na jednání s Hitlerem v Berlíně v listopadu 1940.

 

Gulag

Glavnoje upravlenije lagerej (Ústřední ředitelství táborů) vzniklo v dubnu 1930, aby pod sebe zahrnulo velkou část pracovních táborů a věznic, které již v té době v SSSR existovaly. První skutečný lágr, Solověcké ostrovy, fungoval od roku 1923. V roce 1927 počet osob držených v táborech překračoval 200 000. Od roku 1929, zahájením pětiletky a nastolením kolektivizace, v souvislosti se vzrůstající potřebou pracovních sil, závratně stoupá počet těch, kteří se podílí na ilegalitě, sabotážích, násilí a jsou označeni za nepřátele socialismu. V roce 1935 počet uvězněných přesáhne 1 000 000. Hlavním znakem Gulagu (který zahrnuje 384 táborů, z nichž ten největší drží 260 000 vězňů) bylo extrémní využívání pracovních sil vězňů. Některá z nejmohutnějších děl vybudovaných ve 30. letech: Bělomorkanal, Bajkalskoamurská magistrála, kanál Moskva-Volha, vodní elektrárny Kujbyševa a Stalingradu, byla dokončena zejména zásluhou společné práce vězňů. Oblasti s největší koncentrací byly na severovýchodě (tábory Kolyma a Magadan), na severu (karelské tábory a tábory poloostrova Komi, Solověcké ostrovy a Bělomorkanal), okolí Moskvy (lágr Dmirovskij) a Kazachstán. Počet zajatých se zvětší paralelně s počátky Velkého teroru. Během devíti měsíců (od července 1937 do dubna 1938) se jejich počet zvýší z více než 800 000 na 2 000 000 osob. Počet zatčených se ustálí v průběhu 2. světové války přičleněním vězňů a národnostních skupin (Tataři a povolžští Němci), kteří byli takto nuceně mobilizováni do práce. Největšího počtu vězňů v lágrech a koloniích je dosaženo v dubnu a květnu 1950, jedná se o 2 800 000 osob. V následujících třech letech se jejich počet ustálí na 2 600 000. Po Stalinově smrti je při amnestii 27. března 1953 osvobozeno 1 000 000 vězňů, kterých nadále ubývá, a to až do roku 1956, kdy Gulag změní svůj název a stane se z něj Ústřední řízení kolonií a převýchovy pomocí práce. V letech destalinizace je sovětský národ seznámen oficiálně a přímo se strašným a rozšířeným utlačováním, které zasáhlo celou společnost, dotklo se prakticky jedné z pěti rodin, a doprovázelo velké výsledky na které byl režim hrdý: od industrializace po vítězství ve 2. světové válce. Spektrum vězňů Gulagu představuje prakticky celou společnost. I když obětmi se stali většinou rolníci, ve ztracených táborech na severu a východě země byli vězněni také aristokraté a dělníci, političtí oponenti i členové strany, mladí i staří, muži i ženy. Gulag, o němž budou později vyprávět velcí spisovatelé (Alexandr Solženicyn, Varlam Šalamov, Vasilij Grossman), představuje svébytným způsobem mikrokosmos celého Sovětského svazu.

 

Rub propagandistických fotografií představují kresby, na kterých vězni zachytili život a smrt v sovětských lágrech: "Příchod do pracovního převýchovného tábora" na Sibiři z dubna 1943. Kresba Eufrosiny Kernijovské.