Následující dvě podkapitoly "Sovětská zvláštní komise" (str. 168 - 175) a "Norimberk: Pachatelé žalují" (str. 175 - 183) pocházejí z výborné knihy KATYŇ: STÁTNÍ ZLOČIN - STÁTNÍ TAJEMSTVÍ (Gerd Kaiser, Praha 2003) a doplňují informace na téma sovětských lží o Katyni.

   První kapitola popisuje vznik a další podrobnosti o lživé sovětské zprávě o katyňském masakru, nazvané "Zpráva zvláštní komise o zjištění a vyšetření skutkové podstaty zastřelení zajatých polských důstojníků fašistickými německými okupanty v lese u Katyně" (která je v češtině zveřejněna na těchto stránkách - ZDE a ZDE).

   Druhá kapitola informuje o neúspěšném pokusu Sovětského svazu označit Německo za pachatele katyňského masakru a odsoudit jej v Norimberském procesu.

SOVĚTSKÁ ZVLÁŠTNÍ KOMISE

   Posledním oficiálním sovětským dokumentem, který se vztahuje k přímému vyšetření zločinu u Katyně a exhumace mrtvol, je "Zpráva zvláštní komise o zjištění a vyšetření skutkové podstaty zastřelení zajatých polských důstojníků fašistickými německými okupanty v lese u Katyně" z 24. ledna 1944. Zvláštní komise byla ustavena v září 1943 "Mimořádnou státní komisí ke zjištění a k vyšetření zločinu německých fašistických uchvatitelů a jejich přisluhovačů", která vyvíjela činnost od roku 1942.

   Zvláštní komisi Katyň vedl zkušený a vážený vědec a soudní lékař generálplukovník Nikolaj Burděnko, pod jehož jménem také vešla do dějin jako Burděnkova komise. Burděnko byl neurochirurg, ročník 1876, absolvoval v roce 1897 teologický seminář v Penze a potom studoval v Jurjevu medicínu. První zkušenosti vojenského lékaře sbíral v rusko-japonské válce 1904-1905. Také v 1. světové válce sloužil jako vojenský lékař. Od roku 1934 vybudoval Ústřední neurochirurgický institut a vedl ho až do konce svého života. Od roku 1937 byl Burděnko člen Akademie věd SSSR a od srpna 1941 šéfchirurg Rudé armády. Za své teoretické a praktické výkony byl Burděnko několikrát vyznamenán. Například v roce 1943 dostal za zásluhy o chirurgickou péči o zraněné sovětské vojáky titul "Hrdina práce". K "Mimořádné komisi" patřili od roku 1942 také spisovatel Alexej Tolstoj a metropolita pravoslavné církve Nikolaj. Dalšími členy byli kromě jiných náčelník zdravotnictví Rudé armády generálplukovník Jefim Smirnov, předseda Červeného kříže a Červeného půlměsíce Sovětského svazu S. Kolesnikov a současný lidový komisař vzdělávání Ruské svazové republiky Vladimir Potěmkin. Ten v září 1939 přečetl polskému velvyslanci sovětskou nótu o vpádu Rudé armády do Polska.

   Kromě celkem osmi jmenovitě uvedených členů zvláštní komise byla veřejně oznámena jména v rámci zvláštní komise působících pěti členů znalecké komise soudních lékařů a dalších šesti lékařů zdravotní služby Rudé armády, kteří pomáhali znalecké komisi soudních lékařů.

   Ke znalecké komisi patřili renomovaní soudní lékaři. Mezi nimi první soudně lékařský znalec lidového komisariátu zdravotnictví a ředitel Vědecko-výzkumného institutu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví Viktor Prosorovskij, se kterým se ještě setkáme u norimberského procesu proti hlavním válečným zločincům jako svědkem obžaloby, dále profesor soudního lékařství V. Smoljaninov a profesor patologické anatomie D. Vyropajev.

   Všechny ostatní osoby působící v řadách Burděnkovy komise zůstaly po desetiletí od podzimu 1943 do začátků 90. let anonymní. Vyslechly "četné svědky" (Zpráva..., str. 2) a sepsaly zdaleka největší část výše jmenované "Zprávy". Zpracovaly 31 z celkových 41 stránek "Zprávy". Členové znalecké komise soudních lékařů vypracovali do protokolu šest stránek "posudků", tři stránky jsou "Všeobecné závěry" zvláštní komise a na jedné stránce se uvádějí personálie. Z toho vyplývající otázka, kdo vypracoval největší část "Zprávy", nemohla být až do začátku 90. let zodpovězena. Od té doby dokumentačními důkazy vyšlo najevo, že tak zvané výslechy svědků, popisy situace v prostoru Katyně a základní údaje Burděnkovy komise zpracovali příslušníci NKVD.

   Své "Všeobecné závěry" opírala zvláštní komise o veškerý materiál, který měla k dispozici. K tomu patřily výpovědi "více jak 100" (Zpráva..., str. 39) vyslechnutých svědků, z části týchž, které rok a půl předtím vyslechla tajná polní policie wehrmachtu, údaje soudních lékařů a v hrobech nalezené dokumenty a důkazy.

   "S nezvratnou jasností" dospěla zvláštní komise k následujícím závěrům:

1.  Polští váleční zajatci, kteří se nacházeli ve třech táborech západně od Smolenska a až do začátku války pracovali na stavbě silnic, tam také zůstali až do proniknutí německých okupantů do Smolenska v září 1941.

2.  V lese u Katyně německé okupační úřady na podzim 1941 masově postřílely polské válečné zajatce z výše uvedených táborů.

3.  Polské válečné zajatce masově postřílel německý vojenský útvar skrývající se pod fiktivním označením "Štáb 537. stavebního praporu", v jehož čele byl podplukovník Arnes a jeho spolupracovníci, podplukovník Rext a poručík Hott.

4.  V souvislosti se zhoršováním všeobecné vojenské a politické situace Německa počátkem roku 1943 podnikly německé okupační úřady k provokačním účelům řadu opatření, aby vlastní zločiny podsunuly orgánům Sovětského svazu, v naději, že zasejí roztržku mezi Rusy a Poláky.

5.  K tomu účelu

a)  se fašističtí němečtí okupanti snažili přemlouváním, pokusy úplatků, hrozbami a barbarským týráním najít mezi sovětskými občany "svědky", od kterých doufali, že získají falešné výpovědi, že polské válečné zajatce údajně na jaře 1940 postřílely orgány sovětské moci;

b)  německé okupační úřady na jaře 1943 svezly z jiných míst mrtvoly jimi postřílených polských válečných zajatců a uložily je do otevřených hrobů v Katyňském lese a počítaly s tím, že se jim podaří zamést stopy vlastních zločinů a navýšit v Katyňském lese počet "obětí bolševického děsu";

c)  při přípravě svých provokací použily německé okupační úřady na práci při otevření hrobů v Katyňském lese, k odstranění dokumentů a důkazů, které mohly převézt, asi 500 ruských válečných zajatců, které Němci po provedení této práce zastřelili.

6.  Na základě výsledků soudně lékařského vyšetření bylo nesporně zjištěno:

a)  časový údaj postřílení: podzim 1941;

b)  že němečtí kati použili při postřílení polských válečných zajatců stejné střely z pistole do týlu jako při masových vraždách sovětských občanů...

7.  Závěry, které vyplývají ze svědeckých výpovědí a znaleckých posudků soudních lékařů o postřílení zajatých Poláků na podzim 1941, jsou beze zbytku potvrzeny doličnými předměty a dokumenty vykopanými z katyňských hrobů.

8.  Postřílením polských válečných zajatců v Katyňském lese naplnili fašističtí němečtí okupanti důsledně svou politiku vyhlazování slovanských národů.

   Zprávu podepsali členové zvláštní komise, na předním místě byl podpis Nikolaje Burděnka. (Zpráva..., str. 39)

   Znalecká komise soudních lékařů zpracovala posudek (Zpráva..., str. 32) a navíc k tomu oznámila, že "při otevření hrobů našla dokumenty", které "dokazovaly", že polské důstojníky zavraždili "Němci", nalezené dopisy, noviny, stvrzenky nepocházely "však jen z druhé poloviny roku 1940, nýbrž také z období jara a léta (březen až červen) 1941". (Zpráva..., str. 37).

   V posudku znalecké komise soudních lékařů stojí:

"Po otevření hrobů a exhumaci mrtvol se zjistilo:

a)  pod množstvím mrtvol polských válečných zajatců se nacházejí mrtvoly v civilním oblečení, jejichž počet v poměru k celkovému počtu zkoumaných mrtvol je zanedbatelný (celkem 2 z 925 exhumovaných mrtvol); mrtvoly měly vojenské boty;

b)  oblečení mrtvol válečných zajatců svědčí o tom, že patřilo důstojnickému sboru a částečně mužstvu polské armády;

c)  rozříznuté kapsy a boty, obrácené kapsy a trhliny v nich, zjištěné při prohlídce oblečení, ukazovaly, že oblečení každé mrtvoly (kabát, kalhoty atd.) bylo zpravidla prohledáno;

d) v některých případech bylo při prohlídce oblečení zjištěno, že kapsy byly celé. V nich, stejně jako v rozřezaných nebo roztrhaných kapsách, pod podšívkou uniforem, pod opasky, v onucích a ponožkách byly nalezeny: kusy novin, brožury, modlitební knížky, známky, dopisnice, dopisy, stvrzenky, poznámky a další dokumenty, také cenné předměty (zlaté předměty, zlaté dolarové mince), dýmky, kapesní nože, cigaretové papírky, kapesníky, atd.;

e) na části dokumentů se zjistila (dokonce bez zvláštního zkoumání) data z období mezi 12. listopadem 1940 a 20. červnem 1941;

f) látka na oblečení, zejména na kabátech, uniformách, kalhotách a košilích, je dobře zachovaná a rukou ji lze přetrhnout jen s velkou námahou;

g) jen malá část mrtvol (20 z 925) měla ruce vzadu svázané bílou pletenou šňůrou..."

   Následuje výklad ke střelným ranám a dalším zraněním u některých mrtvol a k užití "samopalů převážně ráže 7.65 mm", k druhům zranění, ke stavu zachování tělesné tkáně a ke "stavu mrtvol na jiných pohřebištích ve městě Smolensk a v nejbližším okolí". (Tamtéž, str. 34.) Proč se prováděly vykopávky i mimo Katyň, není zdůvodněno.

   Na závěr "znalecká komise soudních lékařů, která považuje zjištěné skutečnosti a výsledky za směrodatné, soudí, že zajatí důstojníci a někteří vojáci polské armády byli usmrceni zastřelením;

   konstatuje, že zastřelení spadá do doby asi před dvěma roky, tzn. mezi zářím a prosincem 1941;

   pokládá skutečnost, že znalecká komise soudních lékařů našla v oblečení mrtvol cenné věci a dokumenty datované v roce 1941, za důkaz toho, že fašistické německé úřady, které na jaře a v létě 1943 prohledaly mrtvoly, tak neučinily pečlivě, naproti tomu nalezené dokumenty ukazují, že k postřílení došlo po červnu 1941;

   zjišťuje, že Němci v roce 1943 pitvali jen mizivě malé množství mrtvol zastřelených polských válečných zajatců;

   zjišťuje, že postup při postřílení polských válečných zajatců je plně totožný se způsobem postřílení pokojných sovětských občanů a sovětských válečných zajatců, jaký fašistické německé úřady použily na dočasně obsazeném území Sovětského svazu, mezi jiným dalekosáhle ve městech Smolensk, Orjol, Charkov, Krasnodar a Voroněž..." (Zpráva..., str. 35)

   Burděnkova komise zahájila práci v září 1943. 26. září musel wehrmacht vyklidit Smolensk a smolenskou oblast. V září 1943 se v Moskvě poprvé střílela salva na počest osvobození velkého města z dočasné německé okupace.

   Exhumace prováděné hitlerovským Německem od dubna 1943 s neobyčejným propagandistickým nasazením byly v létě 1943 přerušeny. Nejen proto, že horko a jeho následky na stovkách rozkládajících se mrtvol mimořádně ztěžovaly práci v otevřených hromadných hrobech, nýbrž především proto, že se letní ofenziva Rudé armády stále ví přibližovala Smolensku.

   Bezprostředně po osvobození Smolenska 26. září 1943 provedli členové zvláštní komise předběžnou prohlídku místa a zahájili práci. Práce na pohřebišti řídili čtyři anonymní příslušníci NKVD z Minska, hlavního města Běloruska. Řídili práci na místě, jednali však z příkazu Vsevoloda Merkulova, který byl od dubna 1943 lidovým komisařem státní bezpečnosti. Spolu s náměstkem lidového komisaře Sergejem Kruglovem přijel Merkulov v lednu 1944 do Katyně. Údaje jejich zprávy Berijovi, v politbyru příslušném pro bezpečnostní otázky, se kryjí se "Všeobecnými závěry" na konci úřední vládní "Zprávy". (Tamtéž, str. 39.) Merkulov měl zřejmě poslední slovo ke "Zprávě" zvláštní komise předložené veřejnosti 24. ledna 1944.

   Zatímco příslušníci NKVD pracovali v Katyni od září 1943 do ledna 1944, znalci soudního lékařství a další členové komise se v Katyni zdrželi jen několik dní.

   Exhumace začaly dokonce dřív, než přijeli soudní lékaři. Ti se podle vlastních údajů zabývali osm dní předloženými mrtvolami. Uvedli, že na exhumacích a soudně lékařských vyšetřeních pracovali "v době od 16. do 23. ledna 1944". Jejich tvrzení, že prováděli exhumaci, neodpovídá skutečnosti. Mrtví byli exhumovaní dřív, než soudní lékaři přijeli. Jedenáct soudních lékařů, členů znalecké komise, začalo pracovat, podle výpovědí, teprve až ke konci činnosti zvláštní komise; v nejkratší době jednoho týdne exhumovali a vyšetřili 925 mrtvol, ačkoli práce zvláštní komise začala v září 1943, čtvrt roku předtím, a soudní lékaři také přijeli - zase podle jejich výpovědí - 26. září do Smolenska. (Zpráva..., str. 2 a 32.) Tak si údaje o době a průběhu prací soudních lékařů ve "Zprávě" odporují. "Celkový počet mrtvol podle soupisu soudních lékařů", kteří podle vlastních údajů provedli ohledání 925 mrtvol, "činí 11 000". Tím se naznačuje, že všichni polští důstojníci, kteří padli do sovětského zajetí, byli zastřeleni příslušníky wehrmachtu v lese u Katyně. Zdůvodnění čísla 11 000 obětí Burděnkova komise dluží.

   Vedle znaleckého posudku obsahuje závěrečná zpráva Burděnkovy komise kromě jiného popis místa činu v Katyni jako údajně veřejně přístupného letoviska pro obyvatele, vyjádření k údajné situaci polských zajatců v prostoru Smolensk, "k době vzniku německé provokace" a k "přípravě hrobů v Katyni". (Zpráva..., str. 2.)

   Obšírné vylíčení tří údajně existujících zajateckých táborů č.1-ON, č.2-ON a č.3-ON pro polské válečné zajatce v prostoru Smolensk (které podle oficiálního sdělení ruského ministerstva bezpečnosti Nejvyšší vojenské prokuratuře nikdy neexistovaly), jejich údajného nasazení na stavbě silnic na začátku přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem, zdůrazňované snahy údajného náčelníka lágru č.1-ON "majora státní bezpečnosti V. M. Vetošnikova" o jejich přeložení z válečné oblasti do bezpečného zázemí, údajného postřílení polských válečných zajatců příslušníky wehrmachtu, údajné popravčí čety se jmény a hodnostmi atd., si od A do Z vymysleli příslušníci NKVD a neodpovídá skutečnosti.

   Zde je třeba jenom zběžně poznamenat, že ani jména osob a institucí jmenovaných ve "Zprávě" neodpovídají. To se týká podplukovníka Arnese (azbuka nezná písmeno "h"), označovaného jako zodpovědného za masové vraždy. Ve skutečnosti šlo o podplukovníka Ahrense, který však byl v Katyni až od listopadu 1941; místního obyvatele Grigorije Silvestrova jmenovaného sovětskou stranou jako svědek, který je také uváděn jako Silvěstroff nebo Silvestrov; údajného sovětského majora Vetošnikova příslušného pro polské zajatce, který, jak oznámila sovětská Bezpečnost, je smyšlenou postavou a nikdy neexistoval; pochybného "Štábu 537. stavebního praporu" údajně zodpovědného za postřílení, ve skutečnosti to byl Armádní zpravodajský pluk (HNR) 537. Navíc masové střílení ve znamení fašistického vyhlazování národů a válečných zločinů prováděly na německé straně od léta 1941 systematicky tak zvané "zásahové jednotky" (Einsatzgruppen), jejichž vedení a personální složení je dalekosáhle prošetřeno.

   Německo-ruská jazyková verze "Zprávy" vyšla v roce 1944 v nakladatelství cizojazyčné literatury v Moskvě, polské vydání vyšlo v tomtéž moskevském nakladatelství v roce 1945.

   Výpovědi v ní obsažené byly vyvráceny klíčovými dokumenty o státním zločinu a několika stovkami dalších dokumentů sovětského původu, především z archivů NKVD; svědeckými výpověďmi příslušníků NKVD z doby činu; pozorováním a poznámkami polských obětí a dalšími důkazy, například vyšetřováním soudních lékařů. Pokus sovětské strany použít "Zprávu" jako důkazní předmět žaloby u mezinárodního procesu v Norimberku byl naprostým nezdarem a téma Katyň v Norimberku, o čemž bude ještě řeč, tiše zapadlo.

   V Sovětském svazu se v Leningradě a ve Smolensku konaly procesy skutečných a údajných válečných zločinů příslušníků wehrmachtu. Válečný zajatec Arno Dührer vypověděl v jednom procesu proti příslušníkům wehrmachtu v záležitosti válečných zločinů v Leningradě, že v lese u Katyně bylo postříleno a pohřbeno 20 000 Rusů, Židů a polských důstojníků. Vyvázl s trestem v lágru. V Leningradě však padlo osm trestů smrti, které byly veřejně vykonány v listopadu 1945. ("Der Spiegel", Hamburg, sešit 45/1992, str. 226-231.) Odsouzeni a oběšeni byli: Ernst Böhm, Ernst Geherer, Heinrich Remmlinger a další. Podobně vedený proces s následnou veřejnou popravou se konal ve Smolensku. Zde bylo oběšeno sedm příslušníků wehrmachtu.

   Jelikož si pověřenci NKVD byli zřejmě vědomi, že jimi opatřené svědecké výpovědi sovětských občanů z let 1943/44 a let následných nejsou nezvratné, hledalo NKVD spolu s vojenskou zpravodajskou službou Rudé armády GRU "důkazní" materiál "ve věci Katyň", aby podpořilo sovětskou tezi o vině německých okupantů. Komisař V. správy GRU v generálním štábu Rudé armády, plukovník Cipičko, poslal tedy generálporučíkovi Kobulovovi (v roce 1944 patřil do "Trojky", která vypracovala rozsudky smrti polských válečných zajatců) 349 stran materiálu, který shromáždily především frontové štáby Rudé armády. Podle průvodního přípisu to byly "ukořistěné dokumenty ve věci Katyň", výplatní knížky, poznámky, fotografie aj. K tomu patřily výplatní knížky obergruppenführera SS Friedricha Eckelna a generála ženistů Franze Mahnkeho, štábních důstojníků a poddůstojníků. (Archiv autora G. K.) Nic z toho se v Norimberku nedalo prokazatelně použít.

   Nikolaj Burděnko věděl, že "Zpráva" jím vedené zvláštní komise není nezvratitelná. V roce 1946, v roce své smrti, řekl Burděnko jednomu příteli mezi čtyřma očima: "Uposlechl jsem osobní rozkaz Stalina a jel do Katyně, kde byly objevené hroby... Všechny mrtvoly ležely už čtyři roky v zemi. Smrt nastala v roce 1940... Mně jako lékaři byla tahle skutečnost jasná. Bylo nemožné ji zpochybňovat. Naši soudruzi z NKVD udělali vážnou chybu..." (Zawodny..., str. 158.)

   Jejich "vážná chyba" se vymstila v Norimberku.

NORIMBERK: PACHATELÉ ŽALUJÍ

   Od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946 probíhal před Mezinárodním soudním tribunálem v Norimberku proces s hlavními německými válečnými zločinci. Jeden z hlavních bodů žaloby zněl na zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. K četným bodům žaloby patřilo také obvinění z vraždy polských důstojníků. Ze zločinu byli obviněni příslušníci wehrmachtu. Obžalobu v tomto bodě vypracovala Státní prokuratura SSSR. Ve smyslu spojenecké dohody z roku 1945 byla příslušná pro žalobu všech válečných zločinů spáchaných ve východní Evropě. V původním návrhu obžalovacího spisu byli příslušníci wehrmachtu obviněni z vraždy 925 polských důstojníků v Katyni. To odpovídalo počtu mrtvol exhumovaných Burděnkovou komisí. V průběhu dalších prací na obžalovacím spisu se to číslo podstatně zvýšilo, což překvapilo samotného tehdejšího generálního prokurátora SSSR Konstantina Goršenina, který se těchto prací zúčastnil. Nakonec obžaloba zněla: "V září 1941 bylo v Katyňském lese u Smolenska zavražděno 11 000 zajatých polských důstojníků..."

   Hlavním sovětským žalobcem v norimberském procesu byl Roman Ruděnko. O jeho účasti na postřílení polských důstojníků ze zvláštního tábora NKVD Starobělsk na jaře 1940 v Charkově víme z výpovědí svědka Vojenské prokuratury Ruska, Mitrofana Syromjatnikova, který v letech 1990 až 1992 pětkrát vypovídal. Třetího června 1946 řekl Ruděnko v hodnosti generála justiční služby Rudé armády: "Zastáváme stanovisko, že tento výřez ze zločinné činnosti nacionálních socialistů je plně prokázaný důkazním materiálem předloženým sovětskou žalobou. Byla to zpráva Mimořádné státní komise, která prošetřila okolnosti, za jakých byli zajatí polští důstojníci v lesích u Katyně postříleni nacionálně socialistickým útočníkem. Tento dokument předložila sovětská žaloba 14. února 1946 pod spisovým označením USSR-54 (zaregistrováno Vojenským soudem - G. K.), soudním dvorem byl přijat jako předmět doličný a nemůže... být popřen... Sovětská žaloba chce ještě poukázat zejména na skutečnost, že bestiální zločin Němců v Katyni byl prošetřen zvláštní kompetentní státní komisí s největší péčí. Jako výsledek tohoto šetření byla zjištěna skutečnost, že zločin v lesích Katyně spáchali Němci a že představuje jen článek v řetězu mnoha bestiálních zločinů spáchaných nacionálními socialisty..." (IMG..., sv. 15, str. 318.)

   Ruděnko jako osoba a Sovětský svaz jako stát tím vystoupili před mezinárodní veřejnost jako žalobci zločinu, za který sami nesli zodpovědnost, resp. na kterém sami nesli spoluvinu. Do těchto souvislostí byl zapleten i sovětský právník a adjunkt obžaloby Nikolaj Zorja. Za nevyjasněných okolností zemřel v Norimberku 24. května 1946. Jeho osobní poznámky a také korespondence na téma Katyň navždy zmizely ze spisů. Mrtvola Nikolaje Zorji původně pochovaná v Lipsku byla po roce exhumována a spálena. Jeho rodina o tom zprávu nedostala.

   Také pro polského právníka dr. Romana Martiniho měla práce na tématu Katyň smrtelné následky. Vláda Boleslawa Bieruta Polské lidové republiky ve Varšavě předala hlavním žalobcům Mezinárodního vojenského soudu materiál k obžalobě rozčleněný do dvaceti kapitol. Téma Katyň se v tomto materiálu neobjevilo. Polští žalobci nebyli na základě dohody velmocí Francie, Velké Británie, USA a SSSR připuštěni. I přesto, že vláda Polska už v roce 1945 pověřila prošetřením záležitosti Katyň generálního prokurátora Jerzyho Sawického (1910-1967).

   Vzděláním advokát a právník s pracovními zkušenostmi ve věcech trestních Jerzy Sawicky zastupoval od roku 1944 do roku 1953 jako generální prokurátor Polské lidové republiky žalobu v četných procesech proti německým válečným zločincům. V letech 1945 a 1946 byl členem polské delegace u norimberského procesu s válečnými zločinci a od let 1952 a 1953 se věnoval výzkumu a výuce.

   Hned asi tři dny po osvobození Krakova 19. ledna 1945 odvedli sovětští vojáci k výslechu dr. Hieronima Bartoszewského, který byl v roce 1943 členem technické komise Polského Červeného kříže v Katyni. Sovětská strana se přitom výlučně zajímala o Bartoszewského názor na to, kdo zavraždil polské důstojníky v Katyni. "Odpověděl jsem pravdu," říká Bartoszewski, "že Polský Červený kříž se věnoval identifikaci mrtvol a vyrozumění příbuzných. Nezkoumal, kdo vraždu spáchal. Dva měsíce jsem byl ve vazbě... Později mě vyslýchal generální prokurátor Sawicki při přípravě na norimberský proces. Vyžadoval svědeckou výpověď ode mne a Klaperta (ten byl také členem technické komise - G. K.). Jestli byli vyslechnuti ostatní členové komise, to nevím..." ("Przeglad Tygodniowy", Varšava, č. 18/1989.)

   Prokurátor Roman Martini, pověřený Sawickým shromažďováním materiálu, se právě vrátil do Krakova ze zajateckého tábora wehrmachtu, během vyšetřování hledal a našel svědky. Narazil také na dokumenty na téma Katyň. Jak svědkové, tak dokumenty ukazovali výlučně na zodpovědnost NKVD za Katyň. Energického prokurátora Martiniho zavraždili 30. března 1946 v jeho bytě v ulici Krupnicza dva mladí muži. Podle výpovědi jeho syna Leszka se jako motiv úředně uváděla buď loupežná vražda, nebo politicky motivovaná pomsta ukrajinských nacionalistů z militantní organizace UPA (Ukrajinská povstalecká armáda), která zejména v letech 1944 a 1948/49 vedla nemilosrdnou válku proti Polákům jakéhokoli politického zaměření. Vrazi byli sice zatčeni, než však došlo k procesu, podařilo se jim uprchnout. Zmizeli navždy.

   Když se polský dopisovatel Eryk Lipiński zeptal v Norimberku sovětského prokurátora Smirnova, proč je v materiálech předaných dopisovatelům sice řeč o jednotlivých zločinech, ne však o masovém zločinu v Katyni, podíval se mu plukovník Smirnov hluboko do očí a mnohoznačně, ale také vyhýbavě odpověděl: "Katyň - to je jiná věc." ("Polityka", Varšava, 18. února 1989.)

   Zástupci Velké Británie a Spojených států sice podali protest proti monopolu sovětské obžaloby za Katyň, vrchní americký žalobce však rozhodl: "Jestliže Sověti mohou svou žalobu dokázat, mají právo ji přednést." Že americká strana už v tom období ve věci Katyň - o tomto zločinu byly nejvyšší vládní kruhy USA důkladně informovány - nastavila past, do které se sovětská strana chytila, je sice nasnadě, ale můžeme se to jen domnívat.

   Mezi válečnými zločiny spáchanými během 2. světové války na válečných zajatcích byl katyňský zločin jeden z nejtěžších s dalekosáhlými mezinárodními následky. Od samého počátku poutal velkou pozornost veřejnosti. Obžalovací spis Norimberského mezinárodního vojenského tribunálu uváděl pouze ještě jeden přibližně srovnatelný válečný zločin. V březnu 1944 uprchlo ze zajateckého lágru Stalag (Stammlager) Luft III ve slezském městě Zagań (Zaháň) 55 důstojníků RAF (mezi nimi npor. Arnošt Valenta, příslušník 311. čs. bombardovací perutě ve Velké Británii, pozn. překl.). Když je Němci opět pochytali, postříleli je. Další zločin na zajatcích postihl 12 až 15 příslušníků americké vojenské mise, kteří v lednu 1945 byli v uniformách vysazeni na Balkáně, aby koordinovali operace s partyzány. Také byli postříleni. Tyto opovrženíhodné a Haagským řádem pozemní války zakázané zločiny se však co do rozsahu nemohly srovnávat s Katyní a s ničím, co německá strana spáchala na jugoslávských a sovětských válečných zajatcích.

   Bod obžaloby o zločinech na válečných zajatcích zastupoval v Norimberku náměstek sovětského vrchního žalobce plukovník Jurij Pokrovskij. Mluvil 13. a 14. února 1946. Výklad ke Katyni se nachází ve svazku VII úředního mnohasvazkového protokolu Mezinárodního vojenského soudního tribunálu. (MVST..., sv. VII, str. 469-472.)

   Plukovník Pokrovskij přednesl: "Předkládám soudu jako důkaz tohoto zločinu úřední dokumenty zvláštní komise, která byla pověřena zjištěním a vyšetřením okolností provázejících postřílení."

   V době procesu žaloba nepředložila žádný nový důkazní materiál.

   Jinak obhajoba. Ta představila bývalého důstojníka wehrmachtu Friedricha Ahrense, v sovětských podkladech uvedeného jako Arnese, náčelníka armádního zpravodajského pluku 537, v sovětských dokumentech uvedeného jako "Stavební štáb 537". Také zástupce sovětské žaloby, již zmíněný vrchní soudní rada Smirnov, využil 1. července 1946 možnost křížového výslechu a ptal se na okolnosti, za jakých Ahrens narazil na masové hroby, po časovém průběhu a tak dále. (MSVT..., sv. XVII, str. 318.) Výpovědi Friedricha Ahrense byly potvrzené dalšími svědeckými výpověďmi, např. nadporučíka Reinharda von Eichborna a generála Eugena Oberhäusera. (Tamtéž, str. 325.) Nakonec se ukázalo, že podplukovník Friedrich Ahrens v době zločinu uváděné sovětskou stranou ještě vůbec nebyl velitelem pluku HNR 537. Tento pluk převzal teprve v listopadu 1941, tedy jasně po sovětskou stranou uváděné době postřílení. Do listopadu 1941 pluku velel - jak již zmíněno - plukovník Albert Bedenk.

   Po těchto výpovědích nepovažovali soudci Mezinárodního vojenského soudního tribunálu žalobu proti Ahrensovi za podloženou.

   Předběhněme: rozsudek Vysokého soudního dvora byl čten 30. září a 1. října 1946. V textu rozsudku není v kapitole Vraždy a nelidské zacházení se zajatci o Katyni ani slovo.

   Uvádí se již zmíněná vražda 12 - 15 příslušníků americké vojenské mise na Balkáně, zavraždění britských důstojníků RAF a zločinecké rozkazy vedení wehrmachtu k zavraždění určitých kategorií zajatců podle rasistických (např. Židé) nebo politických (např. političtí komisaři Rudé armády) hledisek. Chybí však jakýkoli důkaz největšího zločinu na válečných zajatcích spáchaného za 2. světové války - politicky motivované a nařízené masové vraždy v Katyni.

   Zločin byl sice v žalobě zmíněn, ale potom se z rozsudku tiše vytratil. Toto zamlčení se může považovat za výmluvný důkaz, že Mezinárodní vojenský soudní tribunál vycházel z toho, že němečtí váleční zločinci katyňský zločin nespáchali. Zatímco sovětská žaloba v jiných případech podávala k rozsudku odchylná a podložená stanoviska a dávala je zapsat do protokolu, v případu Katyně nevznesla proti jeho zamlčení žádnou námitku.

Zpátky k průběhu procesu:

   Když se kromě jiných problémů ukázaly potíže při projednávání německo-sovětské dohody z roku 1939 v předvečer a po začátku 2. světové války a tématu Katyň, založil v Moskvě Molotov "Komisi k vedení norimberského procesu" (zvanou také "Vládní komise organizování soudního procesu s hlavními německými válečnými zločinci"), ve skutečnosti ji však řídil Vyšinskij.

   Komise kromě jiného pověřila generála Leonida Rejchmana, právníky Lva Šejnina a Arona Trajnina (ten už spolupracoval na vypracování statutu Mezinárodního vojenského soudního tribunálu a působil jako konzultant sovětské žaloby), aby se během pěti dnů na základě veškerého materiálu vyjádřili k "německé provokaci v Katyni" a předložili návrhy, jak ho využít v Norimberku a čelit německé provokaci. (Katyńskaja drama..., str. 160.) Přesto však i později Rejchman popíral, že byl kdy zapojen do záležitosti Katyň. (Abarinov..., str. 89.)

   Už 21. března 1946 se v Moskvě konala porada, na které se dohodlo připravit kromě "Zprávy" Burděnkem vedené zvláštní komise také "materiál k otázce Katyně". To mohlo ukazovat na nejistotu sovětské strany ohledně výsledku  - bylo to čtvrt roku před projednáváním tématu v Norimberku. Předsedal Andrej Vyšinskij. Přítomni byli podle protokolu zástupci Generální prokuratury a Bezpečnosti SSSR Merkulov, Abakumov, Goršenin a další. V každém případě Merkulov a Abakumov věděli, co se v Katyni a jinde stalo. Po úvodní informaci "s.(oudruha) Vyšinského o průběhu procesu" komise schválila přípravu materiálu k otázce Katyně:

   1.  Obstarat bulharské svědky. Za tím účelem bude do Bulharska odvelen náš zástupce. Provedení: s. Abakumov.

   2.  Obstarat tři až pět našich svědků a dva lékařské odborníky (Prosorovskij, Semenovskij, Smoljaninov). Provedení: s. Merkulov.

   3.  Obstarat polské svědky a jejich výpovědi. Provedení: s. Goršenin. (Byl odkázán na spolupráci se "s. Sawickým", polským generálním prokurátorem - G. K.)

   4.  Obstarat originální dokumenty nalezené u mrtvol, také pitevní protokoly těchto mrtvol. Provedení: s. Merkulov.

   5.  Připravit dokumentární film o Katyni. Provedení: s. Vyšinskij.

   6.  S. Merkulov obstará německého svědka, který se zúčastnil provokace v Katyni ("Neue Zeit", Moskauer Hefte für Politik, německé vydání, č. 16, 16.-22- dubna 1990, str. 37.)

   Ani polské, ani německé svědky "neobstarali" (bod 3 a 6). Merkulov, který v té době měl nejdelší páky, "obstaral" sovětské svědky a žádané dokumenty. Soudní lékař Viktor Prosorovskij vystoupil v Norimberku jako svědek obžaloby. Mezinárodnímu vojenskému soudnímu tribunálu předložil kromě jiného poštu polských odesílatelek z Varšavy a Tarnopole, také stvrzenky, všechno s datem, které vysloveně zbavovalo viny sovětskou stranu a obviňovalo německou. Vypovídal také k situaci na místě činu v Katyni.

   Abakumov se postaral o to, že byl připraven bulharský profesor Marko Antonov Markov, v roce 1943 člen lékařské komise v Katyni, a přivezen do Norimberka.

   Rok před norimberským procesem stál Markov a další bulharský soudní lékař Georgi Michailov spolu s vládním úředníkem a třemi církevními hodnostáři před soudem v Sofii. Markov kvůli svému působení v Katyni, těch dalších pět osob za to, že v roce 1943 propagandisticky a lékařsky spolupracovali při otevření masového hrobu ve Vinnici. Markov a jeho kolega byli osvobozeni, ostatní odsouzeni k trestům na svobodě. Po propuštění z vyšetřovací vazby odvolal Markov v Norimberku svůj podpis pod zprávou Mezinárodní lékařské komise, která jako dobu zavraždění zajatců určila jaro 1940. Vypověděl nyní, že stejně jako ostatní členové komise podepsal z donucení. Změna názoru mohla být také ovlivněna skutečností, že tím v Bulharsku unikl přinejmenším dlouholetému trestu na svobodě.

   Profesor Hájek v Praze kvůli spolupráci v Mezinárodní lékařské komisi ztratil místo na katedře, profesor Miloslavič opustil Záhřeb, profesor Orsos Budapešť. Oba emigrovali. V Norimberku už nebyli k dispozici. Švýcarský profesor F. Naville, v roce 1943 také člen Mezinárodní lékařské komise a občan víceméně neutrálního státu, nebyl v Norimberku po silných protestech sovětské žaloby vyslechnut, když veřejně odmítl možnost nátlaku vůči Mezinárodní lékařské komisi.

   Merkulov a Abakumov mohli sice to či ono zařídit, ale situace v Norimberku se nedala zachránit.

   Později po letech, v červenci 1952, když vrcholila studená válka, uspořádal výbor Sněmovny reprezentantů USA slyšení ve věci Katyň. Miloslavič, Naville, Orsos, Palmieri a Tramsen při něm potvrdili své nálezy vyjádřené v posudcích z roku 1943. (The Katyn Forest Massacre..., str. 21.)

   V Norimberku se Katyň projednávala tři dny, od 1. do 3. července 1946. Jako jediný předmět doličný předložila sovětská žaloba zprávu zvláštní komise Nikolaje Burděnka. V průběhu jednání zdůraznila sovětská žaloba význam nálezu nábojnic pistolové munice německého výrobce Geca. Munice výrobce Geca pocházela od jedné firmy v Durlachu. Střílelo se z ní i z pistolí typu Walther z Zella-Mehlis dodávaných do Sovětského svazu od 20. let. Jak pistole Walther, tak vhodná munice se prodávaly do východní Evropy a také do Sovětského svazu.

   Nepoužily se například rešerše rytmistra Józefa Czapského o osudu nezvěstných ze tří zvláštních táborů Kozělsk, Starobělsk a Ostaškov, ani poslední svědectví polských důstojníků zavražděných v Katyni jako jejich deníky, ani diplomatická jednání mezi polskými exilovými a sovětskými úřady. Sovětská strana se také snažila zkrátit soudní jednání tím, že místo výslechu svědků chtěla písemné svědecké výpovědi předkládat v neveřejném zasedání.

   Po ostré slovní výměně mezi obhajobou a obžalobou se soud rozhodl vyslechnout tři svědky za každou stranu. Mezi nimi však nebyl žádný Polák. Ani jeden voják z ozbrojených sil podléhajících Wladyslawu Andersovi, ani jeden podléhající Zygmuntu Berlingovi. Ani jeden zástupce původní polské exilové vlády, ani jeden zástupce současné polské lidově demokratické vlády ve Varšavě.

   V křížovém výslechu byl například vyslechnut již zmíněný Friedrich Ahrens a - ze sovětské strany - soudní lékař Viktor Prosorovskij, ten kromě jiného na téma nábojnic ráže 7.65 mm nalezených v Katyni, označených "Geco 7.65D", jednoznačným důkazem původu. Na tyto nábojnice na místě činu poukázal již profesor Gerhard Buhtz, soudní lékař na univerzitě ve Vratislavi a náčelník zdravotnické služby armádní skupiny Střed, který vedl soudně lékařská vyšetření na místě činu v Katyni a dozíral na ně.

   Známá zbrojní firma Walther dodávala ve 20. letech a do roku 1932 v rámci oficiální exportní zakázky pistole do Sovětského svazu, ale potom také do baltských států a Polska. Podobně tomu bylo i s muniční firmou Gustav Genschow Co. (Geco) z Durlachu, od roku 1938 městské části Karlsruhe. Tyto zbraně a náboje byly - vedle jiných - podle svědeckých výpovědí použity při postřílení. Hlavní důvod byl ten, že pistole Walther se vzhledem k vysoké kvalitě použitého materiálu a výrobní techniky při střelbě tak rychle "nerozžhaví" jako zbraně jiných výrobců. Členové delegace Polského Červeného kříže přivezli nábojnice označené "Geco" z místa činu do Polska. (MVST..., sv. XVII, str. 400.)

   O několik let později, v roce 1951, byl Gustav Genschow dotazován ve Frankfurtu nad Mohanem jako svědek zástupci Sněmovny reprezentantů USA:

   "Genschow: ... od let 1933/34 se na spodku nábojnice razilo slovo ´Geco´a pod ním ´7.65´.

   Otázka: Může se munice této ráže a vyrobená v této firmě použít v pistolích různého druhu?

   Genschow: Ano, to je možné, protože to byla standardní velikost...

   Otázka: Používala se mezinárodně?

   Genschow: Ano, samozřejmě.

   Otázka: Vyvezla vaše firma někdy pistolovou munici ráže 7.65 do východní Evropy?

   Genschow: Ano, je to tak." (The Katyn Forest Massacre..., str. 27.)

   Nakonec se v Norimberku prokázalo, že ve "Zprávě..." Burděnkovy komise uvedené verze, že oběťmi v Katyni se stali polští váleční zajatci, kteří se do vpádu wehrmachtu do Sovětského svazu nacházeli v táborech č. 1, č. 2 a č. 3, padli do německých rukou a byli zastřeleni, není podložena ani jediným konkrétním údajem (kde se tábory nacházely, kdo jmenovitě v nich byl, kdo patřil k sovětskému vedení táborů apod.)

   Následkem zjevných rozdílů mezi skutečnostmi, činem a zjištěním Burděnkovy komise, které se z části projednávaly veřejně před Mezinárodním vojenským soudním tribunálem, z části se o nich mluvilo v zákulisí a vedly k rozporu mezi žalobou a rozsudkem, Mezinárodní vojenský soudní tribunál zjištění "Zprávy..." zamítl.

   Stejně tak učinil Burděnko v roce 1946, v roce svého úmrtí. Přiznal se Borisu Olšanskému: "Jsem přesvědčený, že takových Katyní bylo a v budoucnosti ještě budou... Kdybychom překopali naši matičku Rus, našli bychom mnoho hrobů... Poslechl jsem rozkaz Stalina a odjel do Katyně, kde byly objeveny hroby..." (Zawodny..., str. 158.) Od Borise Olšanského, dělostřeleckého důstojníka, který v roce 1946 dezertoval ze sovětské armády a dostal se do USA, se tato verze dostala do spisů. Komise Sněmovny reprezentantů USA ji měla k dispozici, když v letech 1951/52 připravovala zprávu na téma Katyň. (The Katyn Forest Massacre..., str. 21.)

   Můžeme si vysvětlit, proč Spojenci antihitlerovské koalice v roce 1943 veřejně neprojednávali a v zájmu boje proti německému fašismu a jeho spojencům zamlčeli zločin v Katyni. Generál Clayton Bissell, zástupce náčelníka vojenské zpravodajské služby, počátkem 90. let před vyšetřovacím výborem Sněmovny reprezentantů na otázku, proč léta tajil zprávu podplukovníka Van Vlieta ml., který byl v roce 1943 jako válečný zajatec přivezen do Katyně a v květnu 1945 se mu hlásil, odpověděl: "Bylo to zařazeno jako top secret, protože v té době prezident Roosevelt usiloval o pomoc Sovětů ve válce proti Japonsku. Existoval rozkaz vyvarovat se všeho, co by vedlo k ochlazení sovětsko-amerických vztahů... To jsou holé skutečnosti." (The Katyn. . .) Byla válka, úporná válka, v roce 1943 ještě nerozhodnutá. Rok 1943 přinesl - po Stalingradu, po bitvě v kurském oblouku a po vylodění britských, amerických a polských ozbrojených sil v Itálii po skončení afrického tažení - antihitlerovské koalici strategickou iniciativu. Rozkol Spojenců v této situaci mohl mít katastrofální následky. Jaké cíle však vedly Spojence v roce 1946? Mrtvé nemohl nikdo oživit. Ale odhalení zločinu, pojmenování odpovědnosti a popsání mechanismu mohlo přece - možná - ztlumit nebo dokonce zastavit poslední vlnu teroru končícího režimu Josifa Stalina v letech 1946 - 1953.

   Na východě stejně jako na západě se jeden z největších válečných zločinů zamlčel.

   Moc bez morálky triumfovala.